Základní technické údaje: L – 180

Posádka: 5, hmotnost: 7,4 t, rozměry: délka 5,87 m, šířka 2,24 m, výška 2,48 m, pohonná jednotka: benzinový 8válec Büssing o výkonu 160 k, výkony: max. rychlost 65 km/h, dojezd na silnici 300 km, pancéřování: 10 – 15 mm, výzbroj: kanon ráže 20 mm + tři kulomety ráže 8 mm

Švédská firma Landsverk ve druhé polovině 30. let vytvořila celou řadu obrněných automobilů, určených především na vývoz, které se svým vzhledem velmi podobaly. Landsverk L – 180 byl prvním ze zmíněné řady. Jednalo se o stroj, postavený na podvozku německého nákladního automobilu Büssing koncepce 6x4. Na podvozku byla postavena hranatá pancéřovaná korba se šikmými stěnami, postavená z rovných plechů, spojených k sobě na úhelníkovém rámu pomocí nýtů. Pancéřování bylo nejsilnější na přídi, kde dosahovalo 15 mm, boky a záď měly tloušťku 10 mm. Uprostřed bojového prostoru byla shora usazena plně otočná věž nesoucí hlavní výzbroj.

Pohonná jednotka, která se nacházela v přídi, byla od bojového prostoru oddělena protipožární přepážkou. Vozidlo poháněl 8válce Büssing o maximálním výkonu 160 koní. Vozidlu dovoloval dosažení rychlosti 65 km/h. Výzbroj tvořil automatický kanon Bofors ráže 20 mm ve věži, vedle něj byl souose lafetován kulomet ráže 8 mm. Druhá zbraň téže ráže se nacházela v čelním pancíři vedle sedačky řidiče. Verze pro nizozemskou armádu nesla kanon ráže 37 mm a tři kulomety Lewis ráže 7,92 mm, jeden ve věži, druhý opět v přídi a třetí v zadním pancíři korby. Dánské obrněnce byly vyzbrojeny 20 mm kanony Madsen a kulomety ráže 8 mm téhož výrobce. Posádku obrněného automobilu L – 180 tvořilo pět mužů. Podobně jako i u dalších podobných vozidel té doby měl Landsverk L – 180 dvě řidičská stanoviště a tudíž dva řidiče. Druhý z nich přebíral řízení např. při rychlém ústupu nebo při couvání. Třetím členem posádky byl velitel, který zároveň plnil funkci střelce z kanonu a kulometu, dále nabíječ a kulometčík ovládající přední kulomet.

V roce 1936 nakoupilo Dánsko 2 automobily L – 180, později se ale jeho armáda soustředila na další výrobek firmy Landsverk m/39 Lynx. Nejvíce švédských obrněnců L – 180 však zakoupilo Nizozemské království. To odebralo celkem 12 vozidel. Jeho armáda z nich postavila 2. eskadronu obrněných automobilů. Během německé invaze, která byla zahájena 10. května 1940, se tyto stroje úspěšně zapojily do bojů proti německým výsadkářům.

I když to původně nebylo plánováno, zařadila nakonec i švédská armáda Landsverky L – 180 do služby. V roce 1939 totiž Irsko objednalo 6 vozidel, ovšem v důsledku prudkého zhoršení mezinárodní politické situace, kdy Švédové netušili, zde německý Wehrmacht nepřekročí jejich hranice, potřebovala armáda doslova každou zbraň. 5 již dokončených strojů tak zrekvírovala a zařadila do výzbroje pod označením m/41. Tyto obrněnce měly modernizovanou věž a výzbroj, kterou tvořil 20 mm automatický kanon Bofors a dva kulomety Browning ráže 8 mm. Tato pětice Landsverků L – 180 poté sloužila na ostrovech v Baltském moři. Z výzbroje byly vyřazeny až v 60. letech, poté byly sešrotovány. Do dnešních dní se ale přesto dochovalo hned několik vozidel z výzbroje irské armády, jeden z nich si můžeme prohlédnout také ve švédském muzeu Axvaal. L – 180 sice limitovaly vlastnosti podvozku, určeného spíše pro kvalitní silniční síť, a poněkud archaické konstrukční řešení korby, lze však říci, že šlo o spolehlivý stroj, schopný plnit řadu úkolů, především v průzkumné činnosti.