Základní technické údaje: T17

Posádka: 5, hmotnost: 14,5 t, rozměry: délka 5,54 m, šířka 2,59 m, výška 2,31 m, pohonná jednotka: benzinový motor Herkules JXD o výkonu 220 k, výkony: max. rychlost 96 km/h, dojezd 400 km, brodění 0,8 m, příkop 0,46 m, pancéřování: čelní a boční 19 mm, záď 13 mm, věž na čele a zádi 25 a na boku 32 mm, výzbroj: kanon ráže 37 mm, dva kulomety ráže 7,62 mm v čelním pancíři + možnost dalšího v roli protiletadlové zbraně umístěného na věži

Pod americkým obrněným automobilem 2. světové války, si většina lidí zpravidla představí populární Scout Car nebo M8 Greyhound, které provázely pozemní vojska při postupu západní Evropou a dorazily s Pattonovými jednotkami až do Plzně. V jejich stínu neprávem zůstal další typ T17E1 Staghound, který vznikl v několika tisících kusech, sloužícím v celé řadě armád na všech kontinentech, navíc využívaný po několik desítek let.

Vznik stroje se datuje do roku 1941, kdy odborníci pozemních vojsk začali diskutovat o nutnosti získání moderně pojatého obrněného automobilu, osazeného plně otočnou bojovou věží tankového typu. Významný impuls přišel i od britské nákupní komise, která dlela na území USA od roku 1940. Britové objednali vojenskou techniku v rámci programu Lend – Lease a projevili velký zájem o obrněné automobily střední a těžké kategorie, splňující řadu požadavků daných válčišti, kde britská armáda operovala. Především africké bojiště ukazovalo, že v některých přírodních podmínkách jsou obrněné automobily pohyblivější než pásová vozidla. Specifikace na nový stroj vznikly v Armoured Force Board a následně v Special Armoured Vehicle Board. Své požadavky definovalo také Velitelství stíhačů tanků. Období podzimu 1940 až poloviny roku 1941 bylo ve Spojených státech charakterizováno bouřlivým vývojem kolových obrněnců různých kategorií. Za toto krátké období vzniklo celkem čtrnáct projektů podobných strojů.

 V červenci 1941 byl formulován požadavek na střední obrněný automobil. Vozidlo mělo mít náhon na všechna kola, výzbroj měl tvořit kanon ráže 37 mm, lafetovaný v plně otočné věži. Program dostal oficiální označení T17 a vzešly z něj dva konkurenční projekty. Firma Ford Motor Company připravila prototyp obrněného vozidla se třemi nápravami, nesoucí označení T17 ( konstruktéři Chevroletu vsadili na jednodušší dvounápravový podvozek, jejich výtvor byl znám jako T17E1 ). Ford měl jednoduchou a účelně svařovanou konstrukci, na relativně nízké korbě byla instalována otočná věž. V ní byl 37 mm kanon s kulometem ráže 7,62 mm. Další kulomet stejné ráže byl instalován ve střelišti, vytvořeném v čelním pancíři korby. Třetí mohl být instalován na protiletadlovou lafetu na zadní hraně věže. Pohonnou jednotkou byl benzínový motor Herkules JXD o plném výkonu 220 koní, uložený v zadní části za bojovým prostorem.

Posádka vozidla se skládala z 5 mužů – velitele, řidiče, nabíječe a radisty, jenž zároveň ovládal i trupový kulomet. V lednu 1942 dostal výrobce objednávku na sérii 2 260 vozidel. V červnu téhož roku byla rozšířena o dalších 1 500 automobilů. Obrněnec byl rovněž nabídnut britskému spojenci, který mu přidělil bojové jméno Deerhound. V praxi se však stroj neukázal jako příliš šťastné technické řešení. Rozměrné vozidlo vážící 14 tun bylo srovnatelné s lehkým tankem. Britové s ním nebyli spokojeni ani po technické stránce. V pouštím prostředí bylo pokusně nasazeno 6 vozidel a to s rozpačitým výsledkem, který vůbec neodpovídal očekávání britských specialistů. Výroba typu tak byla zastavena již po postavení 250 exemplářů, z nichž žádný nakonec nebyl nasazen v boji. Všechny postavil závod firmy Ford v St. Paul v Minnesotě ( 32 vozidel v roce 1942, zbylých 218 v roce 1943 ). Vozidla Američané zbavili kanonu a pod označením M5 Armoured Car zařadili do služeb vojenské policie. V roce 1944 část z nich ( 54 strojů ), předali kanadské armádě. Zajímavé vozidlo tak zůstalo do značné míry nevyužito.