Základní technické údaje: Flakpanzer IV Wirbelwind

Posádka: 5, hmotnost: 22 t, rozměry: délka 5,92 m, šířka 2,90 m, výška 2,76 m, pohonná jednotka: zážehový vodou chlazený 12válcový motor Maybach HL 120 TRM/112 o výkonu 310 HP ( 221 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 40 km/h, největší rychlost v terénu 20 km/h, dojezd na silnici 180 km, v terénu 120 km, pancéřování: vana podvozku 10 – 80 mm, věž po celém obvodu 16 mm, výzbroj: protiletadlový čtyřkanon Flak – Vierling ráže 20 mm + jeden kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

 

Jelikož byl německý protiletadlový tank Sd.Kfz 161/3 známý jako Möbelwagen, označen za nevhodný, stal se výběr nového protiletadlového obrněce více naléhavým. Na jedné z mnoha porad týkajících se protiletadlových tanků, se do celé záležitosti v dubnu 1944 vložil i generál Heinz Guderian, jenž byl z titulu své funkce generálního inspektora tankových vojsk odpovědný mj. za vývoj a výrobu samohybných protiletadlových děl. Guderian v první řadě zřídil zvláštní komisi Inspekcion 6 ( In 6), která se měla zabývat protiletadlovou obranou tankových vojsk. V jejím čele stanul plukovník Werner Mildebrath a jejím úkolem bylo vypracování projektu zcela nového protiletadlového tanku.

Budoucí vozidlo mělo mít řadu přesně specifikovaných vlastností. Předně měla být jeho výzbroj umístěna v plně pancéřované otočné věži, do které se měli vejít tři členové obsluhy. Při analýze způsobů konstrukce takové věže však vyšlo najevo, že při velké rychlosti palby nelze zajistit náležitou ventilaci, proto je třeba odstranit strop. Otevřená věž navíc usnadňovala práci obsluhy a jejímu veliteli zvětšovala zorné pole. Kvůli bezproblémovému spuštění výroby měla tato věž mít jednoduchou konstrukci a základnu stejného průměru jako ložisko standardní věže středního tanku Panzer IV. Relativně nevelká hmotnost a dobré vyvážení věže měly usnadnit rychlý pohyb zbraní. Výzbroj první verze měly tvořit dva kanony ráže 20 mm, nebo jeden ráže 37 mm. Jejich hlavně měly náměr od – 5° do + 85° a účinný dostřel minimálně 2 000 m.

Nezávisle na činnosti komise In 6 v Berlíně a bez jakýchkoli kontaktů s ní probíhaly pokusy o výrobu podobného vozidla též v polních podmínkách. Konkrétně SS - Untersturmführer Karl Wilhelm Krause, důstojník z velitelství protiletadlového praporu 12. tankového pluku 12. tankové divize SS Hitlerjugend, objednal na začátku roku 1944 v polních dílnách své divize montáž protiletadlového kanonu Flak 38 ráže 20 mm na podvozek středního tanku Panzerkamfwagen IV. K provedení tak rozsáhlé přestavby musel získat povolení svého nadřízeného, SS – Obersturmbannführera Karla – Heinze Prinze. Za dohledu dalšího armádního důstojníka, hraběte von Seherr – Thosse, který přicestoval do Francie z Berlína, byla demontována originální tanková věž a nahrazena věží novou. Tato věž se od pozdějších sériových poněkud lišila, avšak celkové pojetí bylo stejné. Hlavním rozdílem bylo zachování původního štítu kanonu. Provedená úprava získala uznání a pravděpodobně vznikly ještě další dva identické stroje.

Ještě předtím než Krause prosadil realizaci svého projektu, převzal velení In 6 generálmajor dipl. Ing. Ernst Bolbrinker, který se energicky pustil do svěřeného úkolu. Nebylo to vůbec snadné, protože spojenecké nálety a především nedostatek surovin omezily výrobní možnosti. Výroba nového protiletadlového tanku se tak jevila jako nerealizovatelná.

Byla sestavena speciální skupina složená z mladých důstojníků tankových vojsk. Vedoucím této skupiny byl jmenován příslušník 12. tankové divize SS Hitlerjugend Joseph von Glatter – Gotze. Ten poslal k divizi do Francie již zmíněného hraběte von Seherr – Thosse, aby se na místě seznámil s polní přestavbou tanku a asistoval při výměně věže. Následně sepsal 6. dubna 1944 do In 6 hlášení, v němž kladně ohodnotil polní úpravu a navrhl ji jako vzor pro sériovou výrobu. Bylo rozhodnuto o stavbě prototypu v podniku Krupp – Druckenmüller GmbH v Berlíně – Mariendorfu. Jednalo se o opravárenský závod německých tanků, což bylo důležité, protože protiletadlové věže se měly montovat na korby tanků stažených kvůli poruchám, či bojovým poškozením. Věže měla vyrábět továrna firmy Daimler – Benz v Berlíně – Marienfelde. Stavba oficiálního prototypu Flakpanzeru IV Wirbelwind trvala krátkou dobu. Již na konci dubna 1944 bylo vozidlo předvedeno Heinzi Guderianovi a film z ukázky schopností stroje byl promítnut Adolfu Hitlerovi. Ten se pro něj okamžitě nadchnul a nařídil vybavit těmito vozidly všechny protiletadlové jednotky tankových vojsk.

Samohybná protiletadlová děla Wirbelwind měl vyrábět závod Ostbau – Sagan a patřičně připravené podvozky měly dodávat opravny Krupp – Druckenmüller. Závod Ostbau – Sagan byl v podstatě opravnou 15. záložního a výcvikového tankového praporu. K zajištění montáže Wirbelwindů byl sestaven malý oddíl nesoucí označení Kommando Ostbau – Sagan, pod velením poručíka Rutharda Fitznera. Za výrobu byl zodpovědný hrabě von Seherr – Thoss. Celý závod zaměstnával asi 80 lidí a bezprostředně podléhal vrchnímu velení německých ozbrojených sil OKW.

První objednávka na 80 strojů přišla ze sekce tahačů a tanků WuG 6 odboru zbrojní výroby Wa 1 Rü armádního zbrojního úřadu. Heinz Guderian ale souhlasil s výrobou pouhých 50 vozidel, protože natolik právě odhadoval reálné možnosti dodávek podvozků. V budoucnu se předpokládalo stažení středních tanků Panzer IV z výzbroje, přičemž téměř všechny jejich podvozky měly být určeny k přestavbám na protiletadlová vozidla. Ovšem jak se ukázalo v reálných podmínkách německého zbrojního průmyslu, nebylo to proveditelné. Panzer IV si zachoval nezanedbatelný bojový potenciál a každý bojeschopný kus měl pro umdlévající Německo značnou hodnotu. Přestože později komise In 6 mnohokrát žádala zbrojní úřad o dodání dalších a dalších podvozků, dodávky nebyly nikdy dostatečné.

Prvních 17 Wirbelwindů bylo vyrobeno v červenci 1944 a již koncem téhož měsíce jimi byla vyzbrojena první jednotka. Lafeta kanonového kompletu a otočný mechanismus věže pocházely od firmy Ostmark – Werke GmbH ve Vídni, svařovanou konstrukci věže dodával podnik Deutsche Rohrenwerke AG v Mülheimu v Porúří. Později věže vyráběla také továrna v Teplicích – Šenově, ale kompletně sestavovány byly v podniku Famo ve Vratislavi. V Zaháni byly po montáži věží na korby instalovány do vozidel také radiostanice a další výstroj.

Závod Ostbau – Sagan nezůstal jedinou montovnou Wirbelwindů. Do konce roku 1944 expedoval 100 vozidel. Protože byl obrněnec kladně hodnocen, přišla další zakázka na stejné množství. Když ale v lednu 1945 zahájila Rudá armáda ve Slezsku novou ofenzívu, bylo město Zahaň zařazeno mezi ohrožená města a továrna byla evakuována do Teplic. Tam se v únoru 1945 podařilo smontovat již jen 5 vozidel, čímž se možnosti nové výrobny zcela vyčerpaly ( nedostávaly se suroviny ). Ke stavbě Flakpanzerů IV Wirbelwind byly používány korby a podvozky tanků Panzer IV Ausf. G a H, několik strojů bylo postaveno i na verzi Ausf. J. Kromě montáže nové věže byla na obrněncích oproti standardním „Čtyřkám“ provedena řada konstrukčních úprav korby. Ruční palivová pumpa a startér byly přemístěny blíže k sedadlu řidiče. Nad palivovou nádrž byla položena nová podlaha a muniční prostor byl oddělen přepážkou od stanoviště řidiče a radisty/kulometčíka.

V listopadu 1944 byly navrženy konstrukční změny zlepšující ochranu třímístné obsluhy ve věži. Na každou stranu věže měl být upevněn rám k natažení krycí plachty. Aby byla chráněna hlava velitele/střelce, měly být kolem jeho stanoviště přidáním tří pancéřových desek zvýšeny okraje věže a na zaměřovač měl být přidán pancéřový štít. Výřezy pro hlavně v čelním pancíři měly dostat kryty posuvné zároveň se zbraní. Navržené úpravy se však do ukončení výroby nepodařilo realizovat.

Primární výzbroj vozidla, čtyřhlavňový 20 mm Flakvierling 43 L/65, byl umístěn v nahoře otevřené a plně otočné devítiboké věži. Její stěny se dole rozbíhaly, v polovině své výšky lomily a nahoře sbíhaly. Šikmé plochy zvyšovaly jejich odolnost proti průstřelu. Pro tuto originální podobu dostala věž přezdívku Keksdose ( krabice na cukroví ). Ve věži bylo místo pro tříčlennou obsluhu. Vzadu na sedadle připevněném k lafetě seděl velitel/střelec a po obou stranách byla na stěnách věže přišroubována sedadla nabíječů. Na každé ze stran věže byly upevněny držáky pro osm zásobníků s municí ráže 20 mm. Před nepřízní počasí chránila obsluhu nepromokavá plachta. V případě nasazení vozidla do pouličních bojů, byla možnost připevnit na střechu věže rámy s drátěným pletivem, které bránily vhození granátů do interiéru věže. Síla pancéřování věže byla 16 mm.

Věží bylo otáčeno manuálně max. rychlostí 27°/s. V prototypu bylo testováno hydraulické zařízení, které zrychlilo otáčení věže až na 60°/s, nicméně v sériových obrněncích použito nebylo. Zaměřovač umožňoval vést palbu jak proti vzdušným, tak pozemním cílům. Teoretická rychlost palby byla 1 800 ran/min, v praxi dosahovala 800 ran/min. Max. horizontální dostřel činil 4 800 m, vertikální 3 700 m. Max. účinný dostřel tříštivou municí 2 200 m. Náměr hlavní se pohyboval v úhlu – 10° až + 100°. Vozidlo vezlo celkem 90 zásobníků obsahující 3 200 nábojů ráže 20 mm a komplet náhradních hlavní uložených ve dvou skříních na bocích zadní strany korby. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 34 ráže 7,92, který byl ovládán radistou a nacházel se na stejném místě, jako ve standardním tanku Panzer IV, tedy na pravé straně přední části korby. Pro něj se nakládalo 1 350 nábojů. Kromě něj se mohla posádka bránit jedním samopalem MP 40, případně svými pistolemi.

Jako první zasáhly do bojů Wirbelwindy vyrobené v polních dílnách 12. tankové divize SS Hitlerjugend. Četa, která jimi byla vyzbrojena, byla vyslána na normanskou frontu 12. června 1944. Ačkoli neměly obsluhy těchto protiletadlových vozidel žádné bojové zkušenosti, hned během první akce sestřelily dva spojenecké stíhací bombardéry. Dalších sedm spojeneckých letounů si na svůj účet připsaly osádky protiletadlových tanků Flakpanzer 38(t). Za jediný den se této četě 12. tankové divize SS podařilo z oblohy srazit 14 spojeneckých letadel. Postupně dorazily do Normandie další Wilberwindy a to v řadách I. tankového sboru SS, většina z nich byla zničena v kotli u Falaise.

Protože jako první byly do výzbroje zařazeny vozidla Möbelwagen, protiletadlové čety postavené po 1. dubnu 1944 podle direktivy KStN 1196 dostaly po osmi vozidlech tohoto typu. Po zavedení Wirbelwindů byla tato četa rozdělena na dvě půlčety po čtyřech strojích obou typů. Podle direktivy KStN 1196a z 1. února 1945 byly formovány čety typu B s osmi Wirbelwindy a typu C s osmi Möbelwageny. Samohybná protiletadlová děla Wirbelwind byla na západní frontě přidělena většinou po čtyřech kusech protiletadlovým četám tankových pluků 2. tankové divize, 9. tankové divize, 11. tankové divize, 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler, 2. tankové divize SS Das Reich, 12. tankové divize SS Hitlerjugend a 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen. Dále byla přidělena několika praporům těžkých tanků a samohybných děl ( 501. praporu těžkých tanků SS, 217. praporu útočných děl, 519. praporu stíhačů tanků, 559. praporu stíhačů tanků, 560. praporu stíhačů tanků, 654. praporu stíhačů tanků a 656. praporu stíhačů tanků.

Na východní frontě dostaly tyto vozidla 17. tanková divize, 653. prapor stíhačů tanků a 503. prapor těžkých tanků SS. Posledních osmnáct vyrobených strojů Flakpanzer IV Wirbelwind bylo přiděleno výcvikovým jednotkám. Pět z nich dostala protiletadlová četa 204. záložního tankového praporu. Je pravděpodobné, že několik dalších bylo zařazeno ke třem brigádám útočných děl.

Kvůli nedostatku podvozků tanků Panzer IV byly v roce 1945 postaveny čtyři, někdy je uváděno až 8 vozidel, které nesly věže z Wirbelwidu, ale za základ obrněnce byl použit střední tank Panzer III. Vzniklá protiletadlová samohybná děla poté zajišťovala protiletadlovou obranu praporů útočných děl StuG III.