Základní technické údaje: LWS II

Posádka: 2, hmotnost: 17 t, rozměry: délka 8,25 m, šířka 2,8 m, výška 2,5 m, pohonná jednotka: vidlicový 12válec Maybach HL 120 TRM o výkonu 265 k ( 197,6 kW ), výkony: max. rychlost na souši 45 km/h, ve vodě 12,5 km/h, dojezd na souši 240 km, ve vodě 80 km, pancéřování: 14,5 mm, výzbroj: žádná

Vozidla, která nakonec vznikla pouze dvě, byla vyvinuta jako následovníci obojživelného pásového tahače LWS I. Jelikož to nesplnilo očekávání, středisko WaPrüf 5 IVb předalo 19. dubna 1941 podniku Magirus v Ulmu požadavek na vypracování obrněné verze obojživelného tahače. Do projektu byly zapojeny rovněž firmy Krupp - Gruson Werk, Maybach, ZF Friedrishafen, Bodan - Werft Metallbau a Kässbohrer. Vozidlo mělo mít boky upravené ke spojení s pontonem. Dva transportéry na něm mohly mezi sebou převážet přes vodní toky vozidlo o velikosti středního tanku Panzer IV. Jak bylo řečeno, zkompletovány byly pouhé dva stroje, které byly dodány do poloviny dubna 1942.

Korba transportéru LWS II měla tvar prostého boku ze snýtovaných pancéřovaných plátů o tloušťce 14,5 mm. Na přední části paluby se nacházela malá nástavba pro dva členy posádky, v jejímž stropě byly dva průlezy. Dovnitř korby vedly dva páry průlezů v přední a zadní části. Uprostřed paluby byl namontován naviják a na spodní části zádě bylo vlečné zařízení umožňující připojení jakéhokoliv plovoucího přívěsu.

Pohonná jednotka byla stejná jako u LWS, tedy vidlicový 12válec Maybach HL 120 TRM o výkonu 265 k, ta ale byla nově přemístěna do střední části korby. K pohybu ve vodě sloužil jeden šroub. K řízení nebylo použito kormidlo, ale potřebných měn směru se dosahovalo otáčením pravého či levého pásu. Celý podvozek pocházel ze středního tanku Panzer IV. Vozidlo o délce 8,25 m, šířce 2,8 m a výšce 2,5 m vážilo 17 tun. Na souši dosahovalo rychlosti až 45 km/h, ve vodě max. 12,5 km/h, ale vzhledem k relativně nízké siluetě nebylo schopno plavby ve vyšších vlnách. Tři palivové nádrže o celkovém objemu 470 litrů umožňovaly dojezd na souši 240 kilometrů, ve vodě 80 kilometrů. Stejně jako u LWS I patřila do standardního vybavení vozidla pumpa k odčerpání vody, jež se mohla dostat dovnitř korby.

Testy v letech 1942 a 1943 dopadly celkem dobře a prokázaly, že nová verze obojživelného tahače splňuje všechny požadavky uvedené ve specifikaci. Přesto ale nebyla zahájena sériová výroba. Za potřebnější byl uznán větší ponton pro převoz nových středních tanků Panther a těžkých Tigerů I, jenže takovýto ponton požadoval větší a silnější tahače. Žádné podobné obojživelné vozidlo však již němečtí konstruktéři nepostavili.

V průběhu zkoušek byly oba prototypy zvenku poněkud pozměněny. První změnou prošly krabicové kryty nasávacích otvorů vzduchu do motoru a do kabiny, které byly nahrazeny sklápěcími komíny. Následně byly na boky vozidla namontovány obruby a lišty chránící podvozek před srážkou s pontonem. Během poslední přestavby byla prodloužena kajuta posádky a na její zadní část bylo přidáno vyvýšené pozorovací stanoviště. Dva sklápěcí nasávací komíny vzduchu vpředu byly nahrazeny jedním pevným. Zúžena byla rovněž příď korby. Pro oba prototypy se dlouho nenašlo žádné konkrétní využití, teprve v dubnu 1945 se zúčastnily bojů o město Wolgast v Meklenbursku a nakonec se oba potopily v průlivu Peenestrom. Po válce byly vyzvednuty a odvezeny jako kořist do Sovětského svazu.