Základní technické údaje: M 39 Csaba

Posádka: 4, rozměry: délka 4,52 m, šířka 2,10 m, výška 2,27 m, pohonná jednotka: vodou chlazený motor Ford V8 G61T o výkonu 90 k při 3 800 otáčkách za minutu, výkony: max. rychlost až 70 km/h  ( u verze cstár ), dojezd 150 kilometrů, pancéřování: 9 – 13 mm, výzbroj: kanon 36 M ráže 20 mm se zásobou 200 nábojů + kulomet 34/37 M ráže 8 mm se 3 000 náboji

Tento standardní obrněný automobil Honvédségu ve 2. světové válce se zrodil jako soukromý projekt. Maďarský konstruktér ing. Nicolas Straussler vyvinul v roce 1932 velice moderní podvozek a nabídl ho firmě Weiss Manfréd. Ta s ním v září 1933 podepsala smlouvu a vytvořila spojenou konstrukční kancelář Straussler – WM Rt. WM postavil prototyp založený na Strausslerově konstrukci. Vůz, označený AC 1, byl velice pokrokový. Motor měl vzadu, měl nezávislé pérování všech kol, náhon na všechna čtyři kola a všechna kola řiditelná, což vozům dávalo v terénu výborné jízdní vlastnosti. Prototyp dostal karoserii z rovných plechů a byl odeslán do Anglie, kde v roce 1933 prošel zkouškami.

V roce 1935 Weiss postavil vylepšený model AC 2 s motorem Alvis o 100 k a se zlepšeným chlazením s kruhovým chladičem vzadu. Nové bylo také dvojí řízení, umožňující jízdu v obou směrech. I tento prototyp byl poslán ke zkouškám do Anglie. Byl vybaven ocelovou nepancéřovanou karosérií s věží, vyvinutou firmou Alvis. Takto upravený prototyp zkoušela RAF na Středním východě. Weiss postavil ještě dva další podvozky AC 2, tentokráte s německými motory Ford V8 G61T. Jeden podvozek byl opatřen zkušební karosérií ze zakřivených plechů ( P – 19 ). Druhý podvozek byl zkoušen jako dělostřelecký tahač zvaný Borbála.

N. Straussler se mezitím odstěhoval do Velké Británie, kde založil firmu Straussler Mechanization Ltd. Ta dále vyvinula podvozek jako model AC 3 se šestiválcem Alvis, výkonu 120 k a řadou dalších drobných zlepšení oproti modelu AC 2. Nejvýznamnějším vylepšením byla možnost přepnout jedinou pákou z náhonu na všechna čtyři řiditelná kola, což se používalo při jízdě v terénu, na zadní náhon a řízení jen předních kol při jízdě na silnici. Dvanáct vozidel AC 3D bylo postaveno pro armádu Nizozemské východní Indie. Tři zakoupilo Portugalsko a dalších dvanáct vozů ve verzi AC 3A zakoupila RAF, která je používala při ochraně svých letištních základen na Středním východě. Všechny podvozky AC 3 byly vyrobeny v Maďarsku firmou WM, ale pancéřové karosérie, motory, převodovky a výzbroj byly instalovány firmou Alvis – Straussler v Británii.

V souladu s plánem Huba I z roku 1938 na rozšíření Honvédségu obdržel WM objednávku na vývoj obrněného vozu vycházejícího z prototypu P – 19. Podvozek byl zmodernizován na úroveň AC 3, ale s německým osmiválcem Ford o obsahu 3,6 litru. Nová obrněná karosérie, svařená z rovných pancéřových plátů, většinou zešikmených, nesla větší věž pro dva muže a koaxiální výzbroj. Smlouva s firmou WM byla podepsána v roce 1939 a zněla na osm nepancéřovaných cvičných vozidel a 53 plně pancéřovaných a vyzbrojených strojů. V souladu s tradicemi Honvédségu bylo vozidlo označeno 39 M Csaba ( legendární syn Attily ). Podle plánu Huba II bylo ke konci roku 1941 objednáno dalších 32 vozidel a podle plánu Huba III ještě dalších 70 ( později změněno na 50 ), celkem tedy 135. První série 8 velitelských a 53 bojových vozidel byla dodána v letech 1940 – 1941, přičemž cena za jeden kus činila 63 840 Pengö. V roce 1942 bylo vyrobeno 32 strojů ( 20 bojových a 12 velitelských ). Další dva vozy sloužily u policie, jež byla podřízena ministerstvu vnitra.

Na počátku roku 1943 byly výrobní kapacity vrženy na výrobu tanků, a ačkoli se 70 vozidel nacházelo v různém stavu rozpracování, mezi únorem a červnem 1944 bylo dokončeno a armádě předáno jen 6 bojových a 6 velitelských strojů. Dalších osm bylo pak dodáno v říjnu 1944. Cena za jedno vozidlo stoupla již na 93 500 Pengö. V rámci poslední objednávky na 50 vozidel bylo prvních osmnáct věží rezervováno pro říční stráž ( Folyamörség ). Celkový počet obrněných vozidel Csaba vyrobených firmou WM činil 115 vozidel. Nicolas Straussler nárokoval licenční poplatky za 171 vozidel. Souběžně s výrobou verze 39 M, se vyráběla také velitelská verze, označená Csaba 39/40 M. Od bojové verze se lišila tím, že měla jako hlavní výzbroj pouze kulomet, jenž byl umístěn v menší věži, za to ale měla kromě standardní radiostanice R/4 také radiostanici R/5 s velkou skládací rámovou anténou.

Bojová verze byla vyzbrojena standardní maďarskou 20 mm protitankovou puškou 36 M. Byl to licenčně vyráběný poloautomatický kanon Solothurn se zásobníkem na 5 nábojů, úsťovou rychlostí 940 m/s a přes svou malou ráži i značnou účinností. Souose s kanonem byl montován 8 mm vzduchem chlazený kulomet 34/37 AM Gebauer se zásobníkem na 25 nábojů. Obě zbraně vyráběla firma Danuvia Fegyvergyár Rt. v Budapešti. Posádku Csaby tvořily čtyři muži – dva řidiči a velitel se střelcem. Přední řidič mohl zvolit bud terénní nastavení s náhonem a řízením všech kol, nebo silniční se zadním náhonem a řízenými předními koly. Zadní řidič mohl použít pouze nastavení terénní. Jako protiletadlová obrana byl na věži na otočném podstavci montován další 8 mm kulomet 31 M.

První obrněné automobily Csaba byly dodány v květnu 1940 a byly zařazeny do rot obrněných automobilů, přičemž každá z nich měla jedenáct obrněných a dvě cvičná vozidla, z nichž bylo jedno ve velitelské verzi. 1. a 2. motorizovaná brigáda a 1. a 2. jezdecká brigáda nového mobilního sboru dostaly každá v roce 1940 rotu obrněných automobilů. Horské brigády navíc měly četu se třemi vozidly. 1. obrněná polní divize, postavená na začátku roku 1942, měla 1. přezvědný prapor s 18 vozidly Csaba. Po zániku této divize u Stalingradu zavedl plán Huba III novou organizaci obrněného sboru se dvěma obrněnými divizemi. Každá divize měla předzvědný prapor. Další Csaby sloužily u 102., 105., 108., 121. a124. zajišťovací divize v četách po čtyřech vozidlech. Po četě se čtyřmi vozy mělo také v roce 1944 ve svých předzvědných praporech pět dalších divizí v Haliči ( 7., 16., 20., 24. a 25. ). Obrněné automobily Csaba sloužily po celou 2. světovou válku. Názory na ně se různí. Většina chválila jejich průchodnost v terénu, ale jejich pancéřování bylo slabé a výzbroj nedostatečná. V podmínkách východní fronty se ukázaly být velice citlivé po mechanické stránce, avšak pro průzkum a policejní akce se většinou osvědčily.