Chorvati

Samostatnost Chorvatska, tedy část Jugoslávie, vyhlásil plukovník Slavko Kvaternik 10. dubna 1941 v hlavním městě Záhřebu. Území státu bylo vytýčeno okupační mocí a žilo na něm 6,3 milionu obyvatel. Čelní osobnost a bezohledný tvůrce chorvatské samostatnosti Ante Pavelič přicestoval z Itálie až 14. dubna a prohlásil se jako poglavnik, vůdce svobodného a nezávislého státu s názvem Hrvatska Država. Designovaný král, vévoda ze Spoleta, však do své země nikdy nepřijel. Království chorvatské bylo obnoveno pouze formálně. Slavko Kvaternik byl jmenován vrchním velitelem branných sil, dosud neexistujících. Ante Pavelič vyhlásil 17. dubna válku Velké Británii a vstup Chorvatska do paktu Osy. Vztahy k okolním zemím byly stanovené v Berlíně a byly vymezené německou válečnou politikou. Chorvatsko mělo společné hranice pouze se třemi státy, s Itálií, Maďarskem a Německem. Okleštěné Srbsko se stalo vojensky okupovaným územím.

Z 6,3 milionu obyvatelstva žilo v zemi pouze 3,3 milionu Chorvatů, 2 miliony Srbů, 700 000 muslimů a další menšiny, hlavně německá. Příčinou nenávisti mezi Srby a Chorvaty bylo náboženství. Chorvatské katolictví bylo stejně nesnášenlivé jako srbské pravoslaví a dělící čára probíhala právě na tomto rozdílu. Jazykový rozdíl je téměř zanedbatelný. Početná srbská menšina byla z chorvatské strany krutě pronásledována a považovalo se to jako odplata za srbské pronásledování Chorvatů před válkou. Řešení pro srbskou menšinu bylo pro Ante Paveliče jednoduché. Třetina se musela stát katolíky, třetina musela opustit zemi a třetina měla být vyhubena. Činnost chorvatských státních organizací bývá označována jako fašistická, což je zneužití pojmu, vztahujícího se na území Itálie. V Chorvatsku a v dalších okupovaných státech šlo o projevy vyhroceného nacionalismu a sklonu k násilí, jež měly různé formy, závislé na místních podmínkách.

( Poglavnik Ante Pavelič )

Chorvatská armáda se nazývala Domobranstvo. Nebyla to dobrovolnická organizace a služba v ní byla povinná pro všechny zdravé muže od 18 do 55 let. Důstojníci byli převzati z bývalé královské armády a většinou byli okamžitě povýšeni. Jejím velitelem byl polní maršál Kvaternik. Složena byla převážně z pěších útvarů, a pokud měla těžké zbraně, byly to většinou zastaralé typy tanků a děl trofejního původu z jugoslávské a bývalé československé armády. Stejnokroje byly rovněž převzaté ze stejných armád a na Balkáně byla všeobecně používána předválečná československá výstroj a výzbroj s novými chorvatskými výsostnými znaky. Pro osobní útvary hlavy státu bylo používáno písmeno U, což znamenalo Ustaša a pro armádu NDH, Nezávislý stát Chorvatsko. Státní barvy byly červená – bílá – modrá a státní standarta byla vytvořena šachovnicovým polem s bílými a červenými čtverci. Stejné šachové pole se později používalo pro nárukávní znak s červeným nápisem Hrvatska nebo Kroatien.

Na začátku války vyslalo Chorvatsko proti Sovětskému svazu 369. pěší pluk, jenž byl zařazen do 100. lehké divize německého Wehrmachtu. Během postupu na východ byl rozšířen na pěší divizi se stejným číslem. Bojoval na Ukrajině u Charkova a s německou armádou postupoval až do Stalingradu. Odtud v době obklíčení německé 6. armády, bylo letecky evakuováno více než 1 000 zraněných. Osud zbytků této divize po kapitulaci 6. armády byl totožný s ostatními zajatými útvary. Kapitulace německých vojsk se dočkal na legendární kótě 102, známé jako Mamajova mohyla. Do zajetí padlo asi 500 příslušníků pod velením podplukovníka Marka Mesiče. Další osud chorvatských vojáků v sovětském zajetí se málo lišil od zajatců ostatních národů, které chtěly pokračovat ve válce proti Německu. Zabývat se 500 zajatci z jednoho národa by mělo malý význam, nebýt politických okolností a zájmů po válce. Válečné využití národů Jugoslávie ovlivnil Stalinův vztah k Chorvatovi Josipu Brozovi, zvanému Tito.

( Chorvaté – příslušníci 7. dobrovolnické horské divize SS Prinz Eugen )

V roce 1943 se zformovaly ve výcvikovém táboře v Döllersheimu v Rakousku dvě další pěší divize s čísly 373 a 392. Zůstaly však na chorvatském území, protože měly být nasazeny proti vznikajícím partyzánským útvarům na území Chorvatska. Významnou službu však prokázala pouze 369. pěší divize. Chorvatské námořnictvo bylo omezeno italskými výhradami proti vzniku samostatné chorvatské flotily, ačkoliv jako námořní stát mělo dostatek kvalifikovaného personálu. Užívalo pouze 47 rybářských plavidel upravených na minolovky v Černém a Azovském moři. Letectvo sehrálo významnou úlohu i přes svůj malý počet a bylo mu přiznáno 283 vzdušných vítězství. Ryze dobrovolnickou organizací byly Ustaše, které plnily úkoly politické gardy Ante Paveliče během jeho vyhnanství v Itálii a hlavně pak po jeho návratu do země. Jejich počet se v krátké době rychle zvýšil z několika set dobrovolníků na 20 číslovaných praporů uniformované milice, Ustaška Vojnica. Většina z nich měla stálou posádku a část z nich charakter pohotovostních praporů, Primerne Bojne. Některé z nich používaly černé stejnokroje a podle nich dostaly jméno Crna Legija. Dva prapory používaly jména svých velitelů, byly nejlépe vyzbrojené, motorizované a byly to nejbrutálnější prapory z celé organizace – prapor plukovníka Francevičeva a prapor Bobanova Vojna.

Slovanské obyvatelstvo se podle rasových zákonů nemohlo podílet na službě v útvarech SS. Rasoví experti na SS – Hauptamtu však vytvořili teorii, že Chorvati jsou vlastně potomci Gótů a tedy nordickým národem. Z místních dobrovolníků pak mohly vzniknout následující vyšší útvary:

7. dobrovolnická horská divize SS Prinz Eugen

13. horská divize SS Handschar ( 1. chorvatská )

23. horská divize SS Kama ( 2. chorvatská )

1. – 5. policejní dobrovolnický pluk ( SS – Gendarmerie Division )

( Muži 13. divize SS Handschar chorvatské národnosti, označení rukávovými šachovnicovými štíty )

Nábor dobrovolníků byl zahájen v únoru 1943 a nebyl prováděn se souhlasem diktátora Ante Paveliče ani chorvatské vlády. Poglavnik v tom viděl intriku proti své autoritě prostřednictvím náboženských a národnostních skupin, tj. německé a muslimské. Horská 7. divize SS Prinz Eugen měla být složena z etnických Němců a 13. horská divize SS Handschar měla být čistě muslimská. Když Reichsführer – SS Heinrich Himmler osobně odmítl námitky, žádal Pavelič výlučnost služby v SS pro své Ustaše. To však bylo rovněž odmítnuto a velitel policie v hodnosti SS – Gruppenführera pokračoval ve formování jedné divize z etnických Němců a dvou divizí muslimů. Stanovený počet 26 000 mužů k 1. srpnu 1943 byl dosažen a to i za cenu, že někteří muslimové, sloužící v útvarech Ustaši, museli být převeleni do vznikajících divizí Waffen – SS.

13. horská divize SS Handschar, byla svým celkovým počtem 21 065 mužů vysoce nad průměrem německých divizí. Kromě muslimů do ní bylo zařazeno asi 6 000 příslušníků místních Volksdeutsche. Byla nasazena do společných akcí s německými jednotkami proti titovým partyzánům a vyznamenala se hlavně svou krutostí, což byl všeobecný a trvalý jev války na Balkáně. Na podzim 1944 probíhal všeobecný ústup německých armád z jihovýchodní Evropy a divize Handschar byla rozpuštěna. Jejím příslušníkům byly ponechány zbraně a také jim byly vystaveny doklady o jejich civilním statusu, aby se mohli bránit a byli chráněni po převzetí moci titovými jednotkami. Z německých příslušníků byla zformována na úrovni pluku Kampfgruppe ( bojová skupina ) Handschar, která bojovala v Maďarsku a Rakousku až do konce války.

( Vojíni armády NDH, tzv. nezávislého chorvatského státu při slavnostní přísaze )

23. horská divize SS Kama měla stejné složení jako divize předešlá. Její stav se blížil 9 000 mužů, ale její organizace a výcvik proběhly v Maďarsku. Byla rovněž rozpuštěna v říjnu 1944. Její velitelský sbor a příslušníci Volksdeutsche byli převeleni, do nově vzniklé 31. dobrovolnické granátnické divize SS, doplněné na divizní stav z etnických Němců ze Sudet a Slovenska a též připojením Polizei Regiment Brixen. Obě divize byly výjimečné svým stejnokrojem a péčí jejich týlových částí, jež musely zajistit pro muslimy potravu, kterou jim předepisuje jejich náboženství. Vyloučeno bylo samozřejmě vepřové maso. Místo klasických vojenských čepic používali fezy s říšskou orlicí a umrlčí lebkou jednotek SS. Německá týlová služba nechala tisknout miniaturní korány, o rozměru 2x3 cm s lupou a pouzdrem, které měly být nošeny na krku pod vojenskou blůzou.

Kromě zmíněných samostatných praporů Ustaška Vojnica a dobrovolnických divizí, které však byly pod německým velením, mělo politické velení řadu organizací zabezpečujících vládní činnosti před vlastní srbskou opozicí a hlavně před rostoucím vlivem z přímého sousedství, titových partyzánů. Nejpočetnějším byl Pluk tělesné ochrany vůdce, Poglavnikova Tjelesna Sdrug, jehož stav překročil 10 000 mužů. Bezpečnostní služba, s menším počtem pečovala o politickou bezpečnost, byla napojena na obdobné německé služby a její složkou byla policie. Podle německého vzoru byla organizována uniformovaná pracovní služba a mládežnická organizace. Na území Chorvatska bylo registrováno asi 150 000 Němců, původních osadníků, kteří se v minulých staletích přistěhovali na vojenskou hranici. Za nové situace se stali Volksdeutschen a muselo jim být přiznáno zvláštní postavení ve státě. Jako ostatní německé menšiny měli také Němci v Chorvatsku od roku 1920 svůj Kulturbund. V roce 1938 v něm převzali vedení členové národně socialistické strany. Současně, jako ve všech německých menšinách, vznikaly organizace odpovídající říšské SA a HJ pod názvy Deutsche Mannschaft, DM a mládežnická organizace Erneuerer. Nejaktivnější členové menšiny odcházeli do Rakouska, kde vstupovali do SS. Když Německo zaútočilo na Jugoslávii v dubnu 1941, byli někteří dobrovolníci dokonce v řadách 1. divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler.

( Náborový plakát Chorvatů do Waffen – SS )

Ante Pavelič jako hlava samostatného státu vydal řadu nařízení stanovících status německé menšiny, Volksgruppe. V jejím čele stál Branimir Altgayer s titulem státního sekretáře a tím také člen chorvatské vlády. V červenci 1941 ustanovil Heinrich Himmler dobrovolnické útvary SS pod názvem Einsatz – staffel, které v síle 6 rot tvořily další útvar s názvem Prinz Eugen. Všechny jmenované a další vzniklé útvary byly soustředěny ve městě Osjek, jež se stalo hlavním městem německé menšiny. Nábor dobrovolníků do služby v útvarech SS neměl původně na chorvatském území úspěch. Totéž platilo i pro německé menšiny mimo chorvatské území, v Banátu, Bačce a Sedmihradsku. Z SS – Hauptamtu vyšel návrh zahájit nábor do útvaru, který by připomínal historii německého osídlení dunajského prostoru. Jméno nakonec divize získala po princi Evženu Savojském, který se vyznamenal porážkou Turků u Bělehradu v roce 1717. Také její velitel patřil do této skupiny Němců, Artur Phelbs pocházel ze Sedmihradska a byl původně generálem v rumunské armádě. Zajistit materiálně nový útvar o 9 000 vojácích nebylo v říjnu 1943 snadné. Na vyzbrojení divize se vyprázdnily sklady trofejního materiálu, který nemohl být použit na frontách, protože by se porušila jednotnost vybavení. Na Balkáně jím byly vyzbrojeny a vystrojeny dva vyšší útvary Rusky Ochranny Korpus a právě 7. dobrovolnická horská divize SS Prinz Eugen. Divize byla složena ze dvou pěších pluků, horského dělostřeleckého pluku, tankové roty, jezdeckého oddílu a divizních útvarů. Do divize byly také zařazeny dvě roty ruských dobrovolníků.

Na začátku roku 1945, po rozpuštění některých dobrovolnických útvarů, měla Ustaša a Domobrana ve svém stavu 200 000 mužů. V boji proti titovým partyzánům, jejichž celkový počet se odhadoval na 500 000, bojovaly do května 1945 následující vyšší dobrovolnické útvary:

Ustaša a Domobrana

7. horská divize SS Prinz Eugen

XV. kozácký sbor

Ruský ochranný sbor

9. chorvatská divize ( ta byla pro velký počet dezercí odzbrojena a rozpuštěna )

373. chorvatská pěší divize ( ta byla obklíčena u města Bihač a postupně nepřítelem zlikvidována )

V Sovětském svazu vznikl vládním rozhodnutím v létě 1943 další dobrovolnický útvar, který měl bezesporu nejpestřejší složení jak po národnostní, tak politické stránce. Jednalo se o Královskou Jugoslávkou brigádu. Vznikla pod přímým dohledem NKVD a v jejím čele stál podplukovník Mesič. Kromě toho se na jejím vytvoření podílela také vojenská mise exilové královské vlády v Londýně a od začátku bylo stanoveno, že to bude nekomunistický útvar určený pro všechny národnosti království. Místo pro ni bylo vybráno u města Kolomna, 100 kilometrů jihovýchodně od Moskvy, kde pro ni vznikl nový vojenský výcvikový tábor. Do tábora byli sváženi příslušníci národů bývalé Jugoslávie, nyní váleční zajatci, kteří se různými cestami dostali do sovětského zajetí. Nejvíce z nich bylo Chorvatů, hlavně z 369. pěšího pluku zajatého ve Stalingradu, a dále to byli např. příslušníci Chorvatské legie zařazení jako pomocný útvar do 8. italské armády na Donu. Dopraveni byli také Srbové z území Bačka, kteří připadli při dělení Jugoslávie k Maďarsku. Do zajetí padli jako maďarští honvédi. Podobný osud měli Slovinci, kteří připadli Rakousku a byli odvedeni do německé armády.

( Přísaha členů vlády chorvatského nezávislého státu )

Dále byli jako dobrovolníci přijati političtí emigranti, členové Kominterny, žijící v SSSR a příslušníci internacionálních brigád z občanské války ve Španělsku. Z těchto národnostně a politicky různorodých skupin měla vzniknout brigáda západního typu, ve které se nepočítalo s politruky ani s osvětovými důstojníky. Místo nich byli zařazeni katoličtí kněží, muslimský mulah nebo pravoslavný pop. Vše ostatní připomínalo předválečnou Jugoslávkou armádu včetně královského emblému na čepicích a oslovování pane. V září 1943 byla ukončena organizace brigády za stavu 4 500 důstojníků a vojáků. Z toho 40 % Chorvatů, 30 % Srbů, 15 % Slovinců a zbytek představovali Maďaři a muslimští Bosňané. Brigáda byla složena ze tří pěších pluků, oddílu těžkých zbraní a dvou baterií dělostřelectva. Byla motorizovaná a vybavená americkými vozidly. Velel jí stále ještě podplukovník Marko Mesič. Výcvik byl ukončen 12. března 1944 a po složení přísahy na královskou ústavu byla brigáda připravena pro polní službu. Přitom dostala nový název – Jugoslávská zvláštní brigáda v Sovětském svazu.

Její zvláštní postavení bylo vystaveno nátlaku, tak jak se vyvíjely vztahy mezi domácím a zahraničním odbojem. Zasahoval do nich také nátlak Winstona Churchilla na exilového krále Petra, aby provedl reorganizaci své vlády a současně rozhodnutí Moskvy, aby se Tito podřídil královské vládě. V těchto protichůdných tlacích byl odstaven plukovník Draža Mihajlovič a byla mu zastavena vojenská a politická pomoc. Královská vláda byla reorganizována a její nový předseda přijel na ostrov Vis vyjednávat s Titem. Výsledkem byla předběžná dohoda o dvou vládách, exilové v Londýně a Titově na domácí půdě, omezená na dobu války. V závaznost takové dohody věřil málokdo. Zvláštní brigáda se mezitím rozšiřovala příchodem nových dobrovolníků a přidělením dělostřeleckého oddílu. Od 29. července 1944 se brigáda nakládala na železniční transport a odjížděla na frontu. V Besarábii byla začleněna do 2. ukrajinského frontu. Byla v ní jediným jugoslávským útvarem a ve skutečnosti zůstala odříznuta jak od vlivu Tita, tak od vlády v Londýně.

Od začátku května 1945 ustupovalo na západ do Rakouska podle odhadů 200 000 chorvatských vojáků a stejný počet civilistů. Před titovými partyzány hledalo záchranu na rakouském území asi 10 % chorvatského obyvatelstva. Chorvati nabídli britské armádě kapitulaci, ta však byla odmítnuta s dodatkem, že v případě násilného vstupu na území kontrolované Brity, bude použito zbraní. Dne 15. května v 16:00 byla chorvatská armáda donucena složit zbraně před partyzány. Stalo se to u města Bleiburg. Titovi partyzáni poté zmasakrovali u města Maribor na 40 000 osob, u obce Kočevje 30 000 a u obce Sankt Veit dalších 25 000. Stejného osudu se dočkalo 12 000 italských osob, které byly svrženy do roklí ve slovinském krasu. Kromě uvedených Chorvatů a Italů ustupovaly před partyzány další uprchlické proudy z celého Balkánu, hlavně z usedlých německých kolonistů. Celkem byly na jihoslovanském území zmasakrovány 1,7 až 2 miliony osob, z čehož připadá na Chorvaty největší počet, 661 500 mrtvých. Toto číslo a činnost s tím spojená nemohly být utajeny a z jihoslovanské strany byl učiněn pokus obvinit z masakru německou armádu. Veškerá činnost spojená s tímto hrůzným aktem proběhla za souhlasu britské okupační armády, která uprchlíky vydávala do rukou partyzánů, a její velení o chystaném osudu vydávaných lidí vědělo.