Zodpovědnost: Japonsko

Místo: Thajsko, Barma

Doba: 1942 - 1943

Začátkem roku 1942 rozhodl japonský císařský generální štáb v Tokiu, že se přes část Siamu ( dnes Thajsko ) a Barmy postaví železnice, která by v Tenaserimu spojila obě již existující tratě, z nichž jedna vedla z Rangúnu do Je a druhá ze Singapuru do Bangkoku. Vzdálenost činila asi 250 mil. Připravovaná železnice byla čistě strategickou stavbou, neboť měla zkrátit komunikační spojení mezi japonskými armádami v Indii a Barmě a jejich týlem, a z tohoto důvodu neměli být na její stavbě nasazeni spojenečtí váleční zajatci.

Práce měla být zahájena v červnu 1942. Ve skutečnosti však nezačala před listopadem. Japonští inženýři, poradci císařského generálního štábu, soudili, že stavba potrvá 5 - 6 let. Vojenská situace Japonska ovšem nepřipouštěla tak velké zdržení, byl proto vydán rozkaz, že železnice musí být postavena do 18 měsíců! Odpovědnost za uskutečnění tohoto ambiciózního projektu byla uložena japonské jižní armádě, respektive jejímu veliteli, polnímu maršálu Teraučimu. Na práci byl odveden velký počet kuliů, místních dělníků, avšak poradci Teraučiho to považovali za nedostatečné, a nutili ho doporučit císařskému generálnímu štábu, aby byli použiti i spojenečtí váleční zajatci. Hideki Todžó s tímto návrhem souhlasil a ze Singapuru tak byly vyslány dvě skupiny zajatců, první vyrazila na cestu v srpnu 1942. Byla známa jako mužstvo A a vyslána po moři. Druhá, složená z mužstev F a H, odjela po železnici ze Singapuru do Bangpongu, odkud se musela přemístit pěšky do různých táborů podél projektované tratě, kde měla zůstat po celou dobu stavby.

( Australští váleční zajatci pokládají železniční pražce pro novou trať )

Před opuštěním Singapuru jim bylo sděleno, že jsou posláni do rekreačních táborů v horách. Tento krok se prý podniká proto, že v horách je lepší zásobovací situace. Zdravotní stav těch, kteří trpí podvýživou, se tam brzy zlepší. Právě z toho důvodu budou se zdravými zajatci přesunuti i nemocní. Všichni byli namačkáni do nákladních vagónů, kde seděli se zkříženýma nohama, nemohouce se pro nedostatek místa ani pohnout, natož si lehnout, a v této poloze museli zůstat čtyři dny a čtyři noci. Posledních 24 hodin cesty nedostali ani jíst ani pít.

Po příjezdu do Bangpongu museli za 2,5 týdne ujít 200 mil, což kladlo obrovské nároky i na zdravé, natož pak na nemocné a oslabené zajatce. Museli jít junglí, velmi neschůdnými cestami a převážně v hornatém kraji. Navíc již bylo období monsunů a pochod musel být vykonán s 15 nočními přestávkami za vytrvalého deště a mořem bahna. Ti, kteří byli v dobrém stavu, měli podle Japonců nést nemocné, a těch, kteří byli neschopni chůze, bylo na 2 000. Ti, jejichž zdravotní stav se příliš zhoršil, nebo kteří zeslábli tak, že nebyli vůbec schopni pohybu, byli často zastřeleni, či ubodáni bajonety. Další skupina, skládající se z téměř 900 zajatců, která přibyla na stanoviště plánované železnice v říjnu 1942, přišla z nechvalně proslulého tzv. kruhového tábora na Jávě. Ti byli dopraveni z Nizozemské východní Indie na transportní lodi do Singapuru. Tam byli přeloženi na menší plavidlo, které je po dalších nekonečných 15 dnech dopravilo do Moulmeinu.

( Pokládka kolejnic a jejich spojování )

Cestovní podmínky byly katastrofální. Když skupina opustila Batávii, čítala 1 500 mužů. Všichni byli namačkáni v jednom malém podpalubním skladišti, v kterém byly přepravovány i čtyři japonské tanky. Zajatci si nemohli lehnout a na palubu směli vyjít jen na pouhých 5 minut denně. K jídlu dostávali tři mističky rýže, vodu však žádnou. Mnozí zajatci dostali úplavici a jen zázrakem zemřel pouze jeden z nich, než loď doplula do Singapuru. Z Moulmeinu zamířila tato skupina nejprve do základního tábora v Thanbuyazatu a odtud pochodovala 35 kilometrů do jungle, kde zůstala až do dubna 1943, kdy se změnila v tzv. mobilní jednotku, která pracovala po celé délce barmsko - siamské železnice. Skupině velel kapitán J. M. Williams, někdejší příslušník 2. australského ženijního praporu. Po příchodu do tábora situovaného na 35. kilometru trati, se skupina stala známou jako Williamsovo družstvo.

V prvních několika měsících stavěli Williamsovi muži železniční násep a práce se nezdála tak těžkou. Zato jídlo bylo velmi špatné. Později začalo být jídla stále méně. Většinou se jednalo o rozvařenou rýži, maso nebylo prakticky žádné. Protože nebylo možné sehnat ani zeleninu, sbírali zajatci listí a sekali zelenou trávu, kdekoliv na ni přišli. Vyhladovělí až na kost uchýlili se nakonec zajatci k pojídání psů, koček, krys i hmyzu. Chatrče, v nichž tito zajatci žili, byly předtím zpravidla obydleny místními kulii a byly už ve zdravotně závadném stavu. Byly postaveny z bambusového a palmového dřeva a obvykle na nějakém nízko položeném místě. V době dešťů bývalo ve většině z táborů až 15 cm bláta. Kapitán Williams během Tokijského tribunálu vzpomínal: "V jednom táboře jsme strávili pět měsíců na velmi stísněném prostoru, kde v prvních třech týdnech nebyla naše chata ani zastřešena. Stěžoval jsem si japonskému náčelníkovi na toto ubytování, načež mi řekl, že oni jsou stejně stísněni. Ve skutečnosti obývalo mých 23 důstojníků a 23 mužů jiné hodnosti týž prostor jako 3 japonští vojáci."

( Zajatci byli vystaveni zlobě Japonců i vlivům přírody, dokonce i v době dešťů byla většina jejich chatrčí nezastřešena )

Když se začátkem roku 1943 vojenská situace Japonska zhoršila, stala se potřeba zásobovací linky pro jejich vojska v Barmě ještě naléhavější a z Tokia přišel rozkaz, že železnice musí být dostavěna do srpna toho roku. V tomto posledním období od května do října 1943, známém jako Speedo, byly pracovní podmínky všech válečných zajatců nejhorší. Neustále pršelo a Williamsovo mužstvo se v pravidelných intervalech stěhovalo z tábora do tábora. Zajatci měli velmi málo oblečení a byli prakticky pořád mokří. Museli dřít jako otroci. Tábory opouštěli v 5 nebo 6 hodin ráno a mnohdy se nevraceli před půlnocí. A byli stále slabší a slabší. Mezi dubnem a říjnem 1943 jich zemřelo 200. Každého rána se našlo v jejich chatrčích několik mrtvých. Aby zajatce popohnali, bili je Japonci bambusovými holemi, pažbami pušek, či do nich kopali. Williams vzpomínal: "Viděl jsem, jak užívali asi 2 kg kladiva a čehokoliv jiného, co měli právě po ruce. Jednomu zajatci rozbili čelist pažbou pušky, protože ohnul krumpáč při podbíjení kolejí." Pro celou Williamsovu skupinu, čítající 884 mužů, bylo k dispozici jen 250 přikrývek. Jednou dostali na "přilepšenou" několik prázdných pytlů od rýže, aby se měli čím zahřát, ale krátce nato jim je Japonci zase vzali, protože jich bylo třeba na rýži.

V květnu 1943 se Williamsovo mužstvo přesunulo do tábora na 60. kilometru. Právě při jejich příchodu byl z tábora vynesen větší počet mrtvých. Jak se ukázalo, zemřeli na choleru. V táboře byli předtím drženi místní kuliové a byl plný odpadků. Byl tak špinavý a zdravotně závadný, že Williams nařídil svým mužům, aby spálili bambusové pryčny, strhli a spálili stěny chatrčí a dalších baráků, a seškrabali na 3 cm půdy z celého areálu tábora. I přes tuto snahu záhy několik mužů cholerou onemocnělo, a protože pro ně nebyly léky, zemřeli. V táboře na 80. kilometru se nacházela provizorní nemocnice. Zde leželi muži, kteří byli tak nemocní, že nebyli schopni jakékoliv práce. Byli tam svými dozorci "uloženi", aby zemřeli. Japonci jim řekli: "Neděláte - nebude jíst." Když Williamsovi muži přišli do tohoto tábora, umíralo v něm 5 mužů denně. Williams si na poměry stěžoval. Bylo mu však řečeno, že podle rozkazu musí být železnice dostavěna v co nejkratší době a že se pro zlepšení údělu zajatců nedá nic dělat.

( Mezi nejtěžší projekty na stavbě patřila výstavba mostů )

Mezi svědky, kteří vypovídali před Tokijským tribunálem o poměrech na barmsko - siamské železnici, byl také major Wild, který pracoval na stavbě až do listopadu 1943. Protože uměl Japonsky, působil jako styčný důstojník mezi zajatci a mezi japonskými důstojníky. Dostal se do mnoha těchto táborů o kterých poté vypověděl: "Když jsem 3. srpna 1943 přišel do tábora v Songrej, zašel jsem nejdříve do velké chaty, obydlené asi 700 lidmi. Chata měla obvyklý vzhled. Po každé straně hliněné uličky byla necelé 4 m široká plošina pro spaní, vyrobená ze štípaného bambusu. Střecha byla nedostatečně pokryta nepostačujícím množstvím palmového listí, které všude propouštělo déšť. Chata byla bez stěn a hliněnou uličkou tekl proud vody. Kostra chaty byla z bambusového dřeva, svázaného popínavými rostlinami. V této chatě bylo 700 nemocných mužů. Leželi ve dvou řadách těsně jeden vedle druhého, takže se těly dotýkali, po celé délce chaty. Všichni byli velmi hubení a prakticky nazí. Uprostřed chaty bylo asi 150 mužů trpících tropickými vředy. Vředy obvykle slouply člověku všechno maso na noze od kolena po kotník. Byl tam téměř nesnesitelný, hnilobný zápach. Jediným obvazem, který se tam dal získat, bylo banánové listí převázané ovinovačkami a jediným lékem horká voda. Dále na svahu byla jiná obdobná chata, v níž byli drženi zajatci, kteří byli v tzv. dobrém stavu, a ještě jedna dobře zastřešená a lepší chata, obsazená japonskými dozorci."

Ve většině z těchto táborů nebyly vězeňské chatrče zastřešeny ani v době, kdy již propuklo období dešťů. Ti zajatci, kteří ještě jevili známky síly, si mnohdy sami nařezávali banánové listy, pod kterými se ukrývali. V táboře Dolní Niki, dostali zajatci náklad palmových listů, který stačil k zastřešení asi poloviny chatrčí, ve kterých leželi nejhůře nemocní. V táboře Niki zajatci nedostali nic jiného, než zpuchřelé a děravé plátno. 10 týdnů po odjezdu mužstva F ze Singapuru z celkového počtu 7 000 zajatců, jich 1 700 zemřelo a práce schopných bylo pouhých 700(!), i když podle úsudku samotných Britů měla více než polovina z nich zůstat pro nemoc ležet.

( Tito Australané měli ještě štěstí, jejich „táborový barák“ je vybaven nejen stěnami, ale i střechou )

Zajatcům nebylo dovoleno odpočívat ani když se v noci po úmorné mnohdy 18hodinové pracovní době vrátili vyčerpaní do tábora. Museli salutovat každému japonskému vojákovi, kdykoliv některého spatřili. To znamenalo vstávat a uklánět se mnohdy 10x i 20x za noc ( Japonci mnohdy zajatce "navštěvovali" schválně ). Neuklonit se znamenalo jistý trest. Dotyčný byl většinou zbit, někdy však muselo celé osazenstvo chaty stát venku v pozoru i několik hodin. Jeden z japonských důstojníků vyhnal z jedné nemocniční chaty blízko jeho strážnice všechny nemocné a vměstnal je do jiné, již tak přeplněné, protože nesnášel zápach, který z chaty vycházel. Skupina 50 nemocných zajatců byla donucena tři dny pracovat na vymýcení jungle před domem velitele, aby získal lepší výhled do údolí.

V letech 1942 a 1943 bylo popraveno mnoho zajatců na barmském konci železnice. Dvě skupiny nizozemských důstojníků, které se pokusily o útěk, byly zastřeleny, za stejné "provinění" byla postřílena i řada Australanů. V tutéž dobu vydala japonská vláda tuto zprávu: "Chtěli bychom prohlásit, že se japonská vojska podílela na radostech a strastech válečných zajatců a domácích dělníků zaměstnaných na stavbě a že rozhodně nedokončila tuto stavbu, a ani ji nezamýšlela dokončit na účet válečných zajatců." Pokud zajatci byli dost zdraví, aby mohli pracovat, museli dřít, dokud nepadli, a když onemocněli, byli Japonci mučeni hladem. Po celou dobu však byli, ať nemocní, nebo zdraví, nesnesitelně týráni. Pracovní doba činila 18 - 20 hodin denně. Zajatci neměli ani jeden den volna. Klasický pracovní den trval od 8:00 do 22:00.

( Spojenecké válečné zajatce kosily stejně „spolehlivě“ němoci, hlad i Japonci samotní )

Jelikož nebyl splněn termín dokončení trati, tedy do srpna 1943, pracovalo se v posledních týdnech stavby od 5:30 až do 2:00 následujícího dne. Štábní kapitán C. H. Kappe u Tokijského tribunálu po válce vypověděl: "13. září 1943 mi oznámil poručík Fakuda, že muži musí být připraveni pracovat celou noc, protože k severní části železnice zbývá již jen několik kilometrů, a že je třeba, aby do 16. září byla trať dostavěna až do Sonkuraje, 3 kilometry na jih od místa napojení. Pro silný déšť byla však práce přerušena ve 22:30. Lidé byli toho dne venku od 5:30. Dne 14. září byl budíček v 5:30 a vzdor tomu, že pršelo celý den a celý večer, museli zajatci zůstat venku až do 2:30 ráno příštího dne. Od 5:30 byli zburcováni znovu, jen po tříhodinovém odpočinku a museli dřít až do půlnoci, a příštího dne, tedy 16. září, pracovali od 5:30 do 22:00. Z původních 3 663 zajatců tzv. mužstva F, kteří v dubnu 1943 odjeli ze Singapuru do Siamu, 1 060 zemřelo. 59 % mrtvých připadalo na Brity. Když se ti, kteří přežili, po postavení železnice v prosinci vrátili, byli ve strašlivém stavu. Měli záchvaty beri - beri, trpěli malárií a tropickými vředy a byli těžce zesláblí. Na váze ztratili průměrně 32 kg. 80 % jich muselo být okamžitě přijato do nemocnice.

Spojenečtí váleční zajatci však nebyli jediní, kdo při stavbě barmsko - siamské železnice trpěli. Zmínku si jistě zaslouží i kuliové. S nimi Japonci zacházeli, pokud to bylo vůbec možné, ještě hůře. Domorodé pracovní síly získávali Japonci buď pomocí falešných slibů, nebo prostě tak, že je k práci donutili. Barmánců, Číňanů, Tamilů, Javánců a Malajců bylo zaměstnáno na 150 000. Z nich nejméně 60 000 zemřelo. Kuliové byli soustředěni v táborech podél tratě. V období od 1. srpna 1943 do 31. března 1945 odpovídal za jejich zdravotní péči a ošetření japonský 19. sanitní sbor pod velením kapitána Kuda.

( Ti co měli štěstí a japonské zajetí přežili, jak dlouho ale? )

Na různých místech podél budované železnice bylo postaveno několik nemocnic. Hlavní se nacházela v Kanburi, kde bylo umístěno i velitelství 19. sanitního sboru. Ve všech těchto "nemocnicích" bylo nedostatečné zařízení, nedostatek léků, jídla i pitné vody. Zdravotnický personál zanedbával a většinou prakticky ignoroval nemocné a prostě je nechával umírat. Každá nemocnice měla tzv. "dům smrti", chatu, ve které se nemocní, muži i ženy, ponechávali bez ošetření a jakékoliv lékařské péče. Byl to předpokoj márnice. Prostě japonský způsob toho, jak se zbavit živení již zbytečných lidí. Pokud pacienty nezabily nemoci, umírali hlady. "Dům smrti" v Kanburi byl na rozkaz jednoho japonského důstojníka téměř dokonale "vyčištěn", když byli ještě živí kuliové zaživa pohřbeni s mrtvými. Z 1 200 osob, jich přežilo jen 9!

Léky, které byly k dispozici a určeny pro nemocné, japonští lékaři záměrně nevydávali. S některými táborový lékárník Nišimura obchodoval výměnnou za služby prostitutek. Kuliové byli neustále biti a mučeni. Byli spoutáni, svléknuti a někdy až tři dny za sebou ponecháni na spalujícím slunci. Tento trest býval někdy změněn tak, že oběť musela držet nad hlavou těžkou kládu nebo balvan. Také ženy a děti bývaly spoutány a vystaveny několik hodin ostrému slunci. Velitel 19. sanitního sboru kapitán Kudo byl během svého poválečného procesu před Tokijským tribunálem obviněn mj. z mnoha znásilnění. Jiný japonský důstojník, Onodera, znásilnil 19 letou Indku, poté to nařídil i skupině kuliů. Když bylo po všem, bodal do ní rozpáleným kusem bambusu. Dívka ztratila vědomí a téhož večera zemřela. Kuliové měli dostávat za svou práci mzdu. Kudo jim odmítl platit a namísto peněz jim vydával poukázky směnitelné jen za zboží v kantýně, která byla jeho soukromým podnikem. Ceny byly přemrštěné a vyplývající zisk, jenž šel do Kudových kapes, velký.

( Takových hřbitovů vyrostlo mnoho nejen v Barmě a Thajsku. Při stavbě železnice“smrti“ zemřelo na 16 000 spojeneckých válečných zajatců )

Úmrtnost v těchto táborových "nemocnicích" pro kulie byla velmi vysoká, celkově zde zemřelo na 42 000 lidí. Ale ne všichni kuliové pracující na železnici samozřejmě zemřeli na nemoci nebo podvýživu. V únoru 1944 uprchlo z tábora Niki asi 25 kuliů. Záhy však byli dopadeni a uvězněni v jedné z chat nedaleko nemocnice v Kanburi. Vpíchli jim injekci obsahující jakousi červenou tekutinu. Všichni zemřeli v agonii a za příznaků shodujících se s příznaky otravy rtutí. Stejně byli později v Kanburi zavražděni i indičtí zajatci. Nehledě na ztráty "pracovního personálu", ať z řad kuliů, nebo spojeneckých válečných zajatců, hlavním zájmem japonské vlády a císařského generálního štábu bylo, aby železnice byla dokončena včas a mohlo se jí použít k zadržení spojeneckého postupu v Barmě. Co to stálo životů a utrpení, na tom absolutně nezáleželo. Váleční zajatci směli být svými japonskými a korejskými dozorci hnáni jako otroci, biti, mučeni a vražděni, jen když se dodržoval termín. Mohli umírat jako mouchy na nemoci nebo hladem, jen když práce pokračovala.

Ze 46 000 spojeneckých válečných zajatců, kteří pracovali na této stavbě, 16 000 zemřelo a mnoho tisíc dalších až do konce svého života trpělo na následky svých onemocnění, či dlouhodobého hladovění. A tak císařský generální štáb nakonec dostal svou železnici. Ale za jakou cenu na lidských životech. Každá míle této železnice smrti byla zaplacena životy 64 spojeneckých válečných zajatců a 240 otrockých kuliů. Utrpení těchto mužů a žen, navždy připomenul i známý filmový snímek Most přes řeku Kwai.