Protektorátní vládní vojsko vzniklo v létě 1939 za souhlasu okupantů, ale ti později svého rozhodnutí pravděpodobně litovali. Na přibližně 7 000 bývalých příslušníků československé armády se rozhodně spoléhat nemohli. Přestože je představa, že protektorátní vládní vojsko reprezentovalo aktivní kolaboraci s nacistickým okupačním režimem mylná a snadno vyvratitelná, v povědomí poválečné české společnosti zakořenila a setkat se s ní lze dodnes. Podívejme se proto alespoň ve zkratce na některá významná fakta z historie podivné armády, jejíž příslušníci si familiárně říkali Vladaři, zatímco veřejnost jim kvůli četným veřejným koncertům jejích praporních kapel na počátku okupace přezdívala Háchovi Melody Boys.

Česká protektorátní armáda o síle necelých 7 000 mužů vznikla se souhlasem okupantů na základě protektorátního vládního nařízení č. 216/39 sb. ze dne 25. července 1939 jako vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava. Nacisté jejím zřízením sledovali v podstatě tři cíle:

1)      Vytvořit před světem zdání jakési autonomie protektorátu.

2)      Vyřešit otázku, co s několika tisícovkami rotmistrů a délesloužících poddůstojníků zanikající čs. armády.

3)      Získat pracovní útvary pro lesní kalamity, úklid sněhu, likvidaci nakupených ledových ker na řekách, sklizeň brambor apod.

( Čestná stráž příslušníků vládního vojska )

Výzbroj vladařů byla bídná ( rakouské pušky Mannlicher vz. 95 ráže 8 mm ) a jejich hlavní bojový úkol se omezoval na strážní službu na železničních tratích. Při původním převodu 2 935 rotmistrů a 2 515 délesloužících poddůstojníků představovali rotmistři vládního vojska 35,6 % rotmistrovského sboru čs. armády a délesloužící potom dokonce 40,5 % bývalých délesloužících v čs. armádě ke 2. březnu 1939. Byli vybírání ze všech možných vojenských odborností od výkonných pilotů přes letecké mechaniky, dělostřelce, dragouny až po zdravotníky. Výběr provádělo ministerstvo národní obrany v likvidaci, které bylo de facto expoziturou odbojové organizace Obrana národa, ve víře, že okupace nebude dlouhá a že se tak prapory vládního vojska ve vhodný okamžik přemění na kádry pro obnovu československé armády.

V čele vládního vojska stanul generál Jaroslav Eminger, kterého v době příprav na odchod do zahraničního odboje pro tuto funkci vybral a přemluvil protektorátní předseda vlády generál Alois Eliáš, popravený nacisty 19. června 1942 za spolupráci s domácím i zahraničním odbojem. Eminger, který se v té době chystal na odchod do zahraničí, nabídku po krátkém přemýšlení přijal. Již v polovině července 1939 na zvláštní schůzi důstojníků vznikajícího vládního vojska Eminger přednesl svoji představu o jeho koncepci, přičemž neopomenul, že vládní vojsko má být vedeno a použito tak, aby se nepříčilo zájmům českého národa. Generál se skutečně českému národu nikdy nezpronevěřil, a když jej chtěl po válce pod tlakem komunistů Národní soud odsoudit za kolaboraci, neuspěl pro řadu pozitivních svědectví v Emingerův prospěch.

( Nástup jednotky vládního vojska, kdesi v severní Itálii )

Existence vládního vojska začala nacistům časem stále více vadit, a když gestapo získalo celou řadu důkazů o tom, že odboj s vladaři opravdu počítá, rozhodli se ho Němci zbavit tím, že jej v rozporu se všemi platnými právními předpisy v květnu 1944 odeslali střežit železniční tratě v severní Itálii. Doma zůstal jen nepatrný zlomek vládního vojska ( ten se aktivně zúčastnil povstání v květnu 1945 ), zatímco 215 důstojníků a 4 763 rotmistrů, poddůstojníků a mužstva 25. května 1944 opustilo své posádky. Drtivá většina vládního vojska byla českými vlastenci a nyní získali příležitost to dokázat. Již 28. května 1944, druhý den průjezdu vlakových souprav vládního vojska severní Itálií, při zastávce ve městečku Varese u Milána, dezertoval k partyzánům první z nich, svobodník Antonín Rottrekl z 10. praporu. Za ním v dalších dnech do hor mizeli další příslušníci téhož praporu. Němci však dali jasně na srozuměnou, že s dezertéry nebudou mít slitování a že jejich rodiny pošlou do koncentračních táborů.

To sice leckoho zastrašilo, ale další hledali pro útěk rafinovanější formy. Rozstříleli a granáty poškodili své strážnice, potřísnili je králičí či slepičí krví a s pomocí nastrčených svědků byl jejich útěk klasifikován jako přepad a odvlečení partyzány. Do 10. července 1944 v italských horách zmizelo 15 důstojníků a 538 mužů vládního vojska. Prim v dezercích hrál nejvýchodněji umístěný 6. prapor z Hradce Králové v horské oblasti Ossola u švýcarských hranic, kde partyzáni během několika dní „odvlekli“ 7 důstojníků a 274 mužů. Němcům záhy došla trpělivost a prapory vládního vojska nejprve přemístili do míst, kde bylo partyzánské hnutí slabé, ale nakonec je 4. října 1944 odzbrojili a udělali z nich pracovní jednotky. Nyní našli odvahu k dezerci jen jednotlivci ( převážně svobodní ), zatímco tátové od rodin byli svými často nerozhodnými veliteli přesvědčováni o tom, že správná příležitost k vystoupení proti nacistům ještě přijde. Po zkušenostech s heydrichiádou to nebylo možné těmto lidem, navíc s přihlédnutím k blížící se zimě, příliš zazlívat. Současně je třeba připomenout, že mnoho odzbrojených vládních vojáků nadále úzce spolupracovalo s italským odbojem a poskytovalo mu cenné zpravodajské informace i materiální pomoc. Největší úctu si však u Italů získali čeští partyzáni.

( Čestná stráž Vládního vojska )

Po válce získalo 429 bývalých příslušníků vládního vojska oficiální statut čs. partyzána podle zákona 34/1946 sb. Další museli pod tlakem nacistů přejít hory do Francie a Švýcarska, odkud se jim v počtu 15 důstojníků a 580 mužů podařilo doplnit čs. zahraniční armádu na západní frontě. Jeden důstojník a 12 mužů se pro změnu v Apeninách dostalo k Američanům. Nejhůře na tom byli ti, kteří museli v řadách italských partyzánů přežít poslední válečnou zimu. Domů se pak vraceli s mnoha italskými vyznamenáními. Málokdo dnes ví, že brčálově zelené uniformy vládního vojska nesly pouze české symboly a že ti, kdo se přihlásili k německé národnosti, museli jeho řady opustit. Celkem 300 bývalých vládních vojáků bojovalo v rámci Čs. samostatné obrněné brigády o Dunkerque, z nichž 16 padlo, a řada dalších byla zraněna. V květnu 1945 potom vstoupily do bojů s okupanty i zbytky vládního vojska ve vlasti, které se zúčastnily střetů s Němci v Lánech, Písku, v okolí Vysokého Mýta a Kralovic a hlavně v Praze, kde se vladaři ( se ztrátou 7 padlých a mnoha zraněných ) aktivně zúčastnili bojů o rozhlas, na Smíchově a na Staroměstském náměstí. V noci 8. května pak vládní vojáci vztyčili československý prapor na pražském hradě. Dá se tak říci, že bojový vklad do zápasu s nacisty byl v rámci jejich omezených možností hodnotný a že se tak potvrdil původní předpoklad, že půjde o české vojsko, sloužící spíše než okupantům zájmům vlastního národa.

Záhy po válce však Háchovi Melody Boys museli čelit úšklebkům a urážkám. Novopečení vlastenci i budoucí budovatelé socialismu, kteří v mnoha případech celá léta výměnou za vyšší potravinové příděly pro Němce horlivě vyráběli tanky, děla a letadla, si rychle našli náhradní terč, který měl odvést pozornost od jejich vlastní pasivity. Vladaři se tak do československé armády vraceli s cejchem kolaborantů i přesto, že po válce bylo v souvislosti s kolaborací podáno trestné oznámení jen na 17 z nich ( z takřka 7 000 mužů ) a přijímací komise vznesly zásadní námitky proti jejich návratu do československé armády jen u 34 dalších. K vysokým trestům vězení byli po válce odsouzeni prakticky jen generálové Jan Obručník ( doživotí změněné na 20 let vězení ) a Libor Vítěz ( 4 roky vězení ). Po únoru 1948 byli z armády vyhazováni a perzekuováni nejprve vojáci s partyzánskou minulostí či příslušností k západní armádě, zatímco s těmi ostatními komunisté manipulovali až do roku 1958, kdy již měli vycvičenou novou generaci rotmistrů a nižších poddůstojníků a tak mohli provést masové propouštění bývalých vladařů z armády. Posledních 561 vládních vojáků však v čs. armádě sloužilo ještě v roce 1969.