Tomojuki Jamašita se narodil roku 1885 ve vesnici Osugi v prefektuře Koči na ostrově Šikoku. Když generál Tomojuki jamašita 15. února 1942 požadoval kapitulaci britského generála Arthura Percivala v Singapuru, udeřil pěstí do stolu a řekl: „Vše, co od vás chci slyšet je ano nebo ne‘‘. Ironie osudu tomu chtěla, aby se tři a půl roku nato 2. září 1945 vzdal Spojencům v přítomnosti téhož generála, který byl válečným zajatcem Japonců. Percival rozhořčený vyhlazovací taktikou, kterou japonský generál uplatnil vůči spojeneckým válečným zajatcům, mu odmítl podat ruku a Jamašitovy vyhrkly z očí slzy.

Existují dva závažné důvody, proč je generál Tomojuki Jamašita zařazen mezi nejvýznamnější vojevůdce 2. světové války. Především to byl zkušený, vysoce postavený úspěšný všestranný důstojník, polní velitel i štábní odborník. Druhým důvodem je skutečnost, že byl prvním z japonských vysokých důstojníků, kteří stanuli před soudem kvůli obvinění z hrubého porušování mezinárodního vojenského práva. V jeho případě se rozsudek stal významným precedentem dodnes definujícím právní odpovědnost velícího důstojníka za kontrolu operací jeho podřízených, za jejichž porušení válečného práva do jisté míry osobně zodpovídá.

Do vypuknutí japonsko – čínské války prošel Jamašita typickou špičkovou kariérou japonského generála, jež zahrnovala nejvyšší vojenské vzdělání i službu ve vojensko – diplomatických hodnostech na západě, konkrétně ve Švýcarsku, Německu a Rakousku. Po návratu do Japonska se postupně stal jedním z hlavních vůdců frakcí japonské generality soupeřících o moc, rivalem pozdějšího ministerského předsedy generála Hidekiho Tódžóa. V roce 1936 upadl do nemilosti u císaře, když se přimlouval za mírnost při potrestání vzbouřeneckých důstojníků po tehdejším neúspěšném únorovém pokusu o převrat. Zajímavé je, že se v této době vyslovoval pro ukončení války s Čínou a zachování dlouhodobých mírových vztahů se Spojenými státy a Velkou Británií. Jeho názory byly ignorovány a za trest byl poslán sloužit v Kwantungské armádě, kde velel 4. divizi bojující proti čínským partyzánům. Roku 1940 vykonal tajné vojenské poslání v Německu a Itálii, při němž se setkal s Adolfem Hitlerem i Benitem Mussolinim.

Před vstupem Japonska do 2. světové války se v listopadu 1941 stal velitelem 24. armády, jež byla po porážce Francie rozmístěna na základě dohody s Pétainovou vládou ve Francouzské Indočíně. Odtud zahájil 8. prosince 1941 invazi do Malajska, která skončila 15. února 1942 dobytím Singapuru. Jamašitova armáda o 30 000 mužích zde zajala 130 000 britských, indických a australských vojáků, což představovalo největší počet příslušníků britské armády, jaký se kdy v historii vzdal. Jamašita si svým úspěchem na Malajském poloostrově vysloužil přezdívku Malajský tygr.

V době, kdy se roku 1944 vyhlídky vojenské situace Japonska změnily, a dřívější expanzi nahradila zoufalá obrana, se Jamašita 10. října stal velitelem 14. oblastní armády, která bránila Filipíny. V prvních týdnech svého velení musel čelit vylodění Spojenců na ostrově Leyte a 6. ledna 1945 se americká 6. armáda vylodila v Lingayenském zálivu na Luzonu. Jamašita, který velel přibližně 262 000 vojákům ve třech obranných uskupeních, byl donucen ustoupit z hlavního města Manily do hor na severu ostrova. Ve městě zanechal pouze 4 000 mužů, kteří tam měli zajišťovat bezpečnost. Bezprostředně po odchodu hlavních Jamašitových sil obsadil Manilu kontraadmirál Sandži Iwabuči se 16 000 námořníky, aby zničil přístavní zařízení a skladiště. Iwabuči převzal velení i nad bezpečnostními jednotkami a v rozporu s Jamašitovými rozkazy proměnil město v pevnost, v důsledku toho v Manile zahynulo více než 100 000 civilistů. Tyto události byly později nazvány Manilský masakr.

Jamašita vedl do 2. září 1945 ústupové boje v Kianganu, části filipínské provincie Ifugao, kde se, se svou armádou, ze které zbývalo jen 50 000 mužů, vzdal. Odmítl spáchat rituální sebevraždu s odůvodněním, že kdyby to udělal, musel by na sebe vzít vinu někdo jiný. Americký vojenský tribunál soudil generála Jamašitu za válečné zločiny související s Manilským masakrem od 29. 10. do 7. 12. 1945 a odsoudil ho k trestu smrti. Prezident Truman, jemuž byla předložena žádost o udělení milosti, odmítl do věci zasahovat a ponechal záležitost zcela v rukou vojenských institucí. Generál MacArthur rozsudek potvrdil. V důsledku toho byl Jamašita 23. února 1946 oběšen ve vězeňském táboře Los Banos jižně od Manily. Přestože mu byla poskytnuta rozsáhlá a korektní právní pomoc a on sám před smrtí ocenil jednání týmu svých amerických obhájců, aniž by odsuzoval postup obžaloby a soudu, zazněla později kritika celého procesu formulovaná eminentními americkými právníky. Opírala se zejména o poukazy na intenzivní emocionální a politicky citlivou atmosféru, ve které proces probíhal, skutečnost, že žádný z členů vojenského soudu neměl osobní bojovou zkušenost a konečně na některé procesní závady, zejména nepřipuštění určitého druhu důkazů soudem.