Zinovij Kolobanov se narodil roku 1911 ve vesnici Arjefino ve Vladimirské gubernii. Jeho otec zemřel v době ruské občanské války a malý Zinovij se s matkou a dvěma sourozenci přestěhoval do Bolšoje Zagarino, kde se podílel na stavbě kolchozu. Po studiu na střední průmyslové škole byl v únoru 1933 povolán do řad Rudé armády.

Jako příslušník 49. střeleckého pluku 70. střelecké divize navštěvoval plukovní školu. V květnu 1936 dokončil v hodnosti poručíka nejstarší sovětskou tankovou školu v Orlovském učilišti. Následně dostal možnost, vybrat si své další působiště. Zinovij si zvolil Leningrad. Zde byl zařanen jako velitel jdnoho z tanků 3. tankového praporu u 2. tankové brigády leningradského vojenského okruhu. V letech 1937 a 1938 absolvoval speciální velitelské kurzy, od července 1938 působil jako velitel čety 6. tankové brigády, v listopadu téhož roku mu bylo svěřeno velení roty středních tanků T – 28.

Krátce před vypuknutím Zimní války mezi Finskem a Sovětským svazem velel tankové rotě u 1. lehké tankové brigády na Karelské šíji. V bojích proti odhodlaným Finům měl obrovské štěstí, když se celkem třikrát ocitl v tanku, který zachvátily plameny. Za mimořádnou statečnost byl navržen na povýšení na kapitána, místo toho byl ale odsouzen za to, že se jeho vojáci po skončení Zimní války „bratříčkovali“ s bývalým nepřítelem. V březnu 1940 byl Kolobanov jmenován pomocný velitelem 52. roty tankových záloh 1. lehké tankové brigády.

Povýšení se ale přeci jen dočkal. V září 1940 se stal nadporučíkem. Následovala funkce zástupce velitele 90. tankového pluku, ale kvůli svým neocenitelným bojovým zkušenostem byl přeložen ke 36. školnímu tankovému praporu 14. lehké tankové brigády. Měsíc před vypuknutím německo – sovětské války se stal velitelem roty těžkých tanků KV – 1 u 97. tankového pluku. Jeho velení však bylo pouze nominální, jelikož útvar neobdržel žádné obrněnce. Po německém útoku, zahájeném 22. června 1941, byl převelen k Severnímu frontu, kde se ujal velení roty těžkých tanků KV – 1 u 1. tankového pluku 1. tankové divize. V srpnu 1941 si Kolobanov a jeho osádka připsala u vesnice Ivanovskoje první úspěch, když zničila jeden německý tank a dělo.

Nadporučík Kolobanov vešel do dějin tankového boje v polovině srpna 1941, během bitvy o strategický dopravní uzel Vojskovicy – Krasnogvardějsk. 19. srpna postupovaly předsunuté německé jednotky ve směru na Leningrad. Kolobanov a další čtyři tanky KV – 1 ukryté v lese, dostaly rozkaz nepřítele zastavit. Velitel se na boj dobře připravil, stroje byly dokonale maskované, naložené 2x větším množstvím munice a navíc svou palbou ovládaly prakticky jedinou cestu vedoucí bažinatou oblastí. Nastalý boj se stal učebnicovým příkladem palebného přepadu.

Čelo německé kolony tvořily stroje 6. tankové divize, včetně původně čekoslovenských lehkých LT – 35 ( PzKpfw 35(t) ), které vjely přímo do sovětské léčky. Kolobanov nejprve zničil vedoucí nepřátelský obrněnec, Němci předpokládali, že první stroj najel na minu, ale poté co Kolobanov dalším výstřelem zničil i druhé vozidlo jim došlo, že se dostali do palby sovětských tanků. Vzápětí vyšlehly plameny i z posledního obrněnce kolony. Němečtí tankisté zpanikařili, snažili se co nejrychleji opustit postřelovanou cestu a sjeli přímo do bažiny. Než osádce Kolobanova tanku došla munice, zničila 22 německých obrněnců. Další si připsaly na konto ostatní osádky. Němci nakonec přišli celkem o 43 tanků. Po boji bylo na Kolobanově tanku č. 864 napočítáno více než 100 zásahů, žádný však nezpůsobil fatální poškození.

Osádka nadporučíka Kolobanova byla navržena na nejvyšší vznamenání Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Na štábu leningradského okruhu ale rozhodli jinak a Kolobanov byl dekorován „pouze“ Řádem Rudého praporu, jeho osádka pak obdržela nižší vyznamenání. Boje však pokračovaly. Němci stále postupovali. V září 1941 držela Kolobanova rota přístupy ke Krasnogvardějsku poblíž vesnice Bolšaja Zagvozdka, kde zničila tři německé minometné baterie, čtyři protitanková děla a pobila na 250 nepřátelských pěšáků. 13. září 1941 vydalo sovětské velení rozkaz stáhnout se z Krasnogvardějsku, Kolobanov se svými tankisty kryl ústup poslední kolony ustupující k Puškinu.

15. září byl nadporčík Kolobanov během nočního doplňování paliva a munice u hřbitova v Puškinu těžce zraněn po výbuchu německého dělostřeleckého granátu. Exploze mu způsobila vážné zranění páteře a hlavy. Byl převezen do traumatologického institutu v Leningradu. Z obleženého města byl evakuován, ale válka pro něj skončila. V květnu 1942 byl povýšen na kapitána. Až do března 1945 se léčil ve Sverdlovsku.

Po válce se Kolobanov rozhodl zůstat v armádě. V červenci 1945 se stal zástupcem velitele 69. tankového praporu 5. gardové tankové armády v Bělorusku. V říjnu 1951 byl převelen ke Skupině sovětských vojsk v Německu, kde působil až do roku 1955. Mezitím byl v červenci 1952 jako velitel 55. gardového tankového praporu 3. armády povýšen na podplukovníka. Jeho kariéru jistě čekal další vzestup když náhle jeden z příslušníků Kolobanova praporu dezertoval a utekl do britské okupační zóny. Před vojenským soudem Kolobanova zachránil jeho velitel armády, zároveň ho ale prohlásil za neschopného služby a tak byl Kolobanov počátkem října 1955 převelen zpět do Běloruska. Následovalo několik dalších funkcí velitele praporu.

V červenci 1958 odešel podplukovník Zinovij Kolobanov do výslužby. Nastoupil pak v automobilových závodech MAZ v Minsku jako pracovník technické kontroly. Později mu byl udělen čestný titul Úderníka komunistické práce. Zinovij Kolobanov, sovětské tankové eso, zemřel 8. srpna 1994 v běloruském Minsku, kde je i pohřben.