Friedrich Paulus se narodil v roce 1890 v Reitenau, Hessensko – Nassavsko. Prošel obvyklou standardní kariérou vyšších německých důstojníků. Za 1. světové války bojoval ve Francii, Makedonii a Srbsku, po válce pak působil ve Freikorpsu a nakonec v Reichswehru. Když byl v letech 1938 – 1939 náčelníkem štábu Guderianova XVI. armádního sboru, hodnotil jej Guderian jako brilantně chytrého, svědomitého, pracovitého, originálního a nadaného, ale vyjádřil pochybnosti o jeho rozhodnosti a tvrdosti a poukázal na nedostatek jeho velitelských zkušeností. Od května 1939 zastával Paulus jako generálmajor a v době polského tažení funkci náčelníka štábu 10. armády a poté za tažení do Nizozemska a Belgie. V srpnu 1940 byl povýšen na generálporučíka a v září se stal náměstkem náčelníka generálního štábu a připravoval plány operace Barbarossa.

V lednu 1942 následovalo další Paulusovo povýšení, tentokráte na generála tankového vojska a stal se velitelem 6. armády, aby velel útoku na Stalingrad. Okolnosti a vývoj stalingradské bitvy patří k nejznámějším událostem 2. světové války a proto je zde nebudeme podrobněji líčit. Paulus uposlechl Hitlerova rozkazu, aby udržel německé pozice ve Stalingradu za každých okolností a to i přesto, že už v listopadu byla jeho armáda zcela obklíčena silnými sovětskými vojsky. Prolomit tuto blokádu se již německým jednotkám nepodařilo, zejména kvůli Hitlerovu tvrdohlavému postoji, s nímž odmítal jakoukoli možnost ústupu Pulusovy 6. armády. Následující dva měsíce bitva pokračovala za cenu obrovských ztrát na obou stranách a nesmírného utrpění německých i sovětských vojáků.

Když 8. ledna 1943 nabídl generál Konstantin Rokossovskij Paulusovi relativně velkorysé podmínky kapitulace, Hitler žádost o souhlas s touto nabídkou zamítl. Potom Rudá armáda provedla další ofenzívu a Paulusovu armádu zcela odřízla i od leteckého spojení, ale Hitler opakoval svůj rozkaz, aby bojovali až do konce. Dne 30. ledna informoval Paulus Hitlera o tom, že se během několika hodin jeho obrana zhroutí. Na to vůdce reagoval povýšením velících důstojníků včetně Paulusova jmenování polním maršálem. Přesto se Paulus a jeho štáb následující den vzdali a 2. února 1943 kapituloval i zbytek 6. armády. Německo u Stalingradu přišlo o více než 300 000 zkušených vojáků, z nichž 91 000 bylo zajato. Ostatní padli. Nakonec se jich v polovině 50. let domů do Německa vrátilo pouhých 6 000. Porážka u Stalingradu byla definitivním obratem ve vývoji 2. světové války. Vedle obrovských nenahraditelných ztrát na lidech znamenala hrozivou ránu německé morálce.

Polní maršál Paulus zpočátku odmítal spolupracovat se Sověty, ale po atentátu na Hitlera z 20. července 1944 začal otevřeně kritizovat nacistický režim a přidal se k Národnímu výboru svobodného Německa působícímu v SSSR s požehnáním sovětské vlády. Vyzýval Německo ke kapitulaci. Po válce vystupoval jako svědek obžaloby v norimberských procesech s nacistickými válečnými zločinci. Když byl roku 1953 ze sovětského zajetí propuštěn, usadil se v Německé demokratické republice, kde o čtyři roky později v Drážďanech zemřel.