Po bezpodmínečné kapitulaci Japonska v roce 1945 vydal generál MacArthur rozkaz, aby bylo zatčeno prvních čtyřicet japonských válečných zločinců včetně Tódžóa, jehož dům v Segatja se brzy ocitl v obležení novinářů a fotografů. Uvnitř domu lékař Suzuki označil Tódžóovi na prsou místo, kde má srdce. Když američtí vojenští policisté 8. září obklíčili jeho dům, uslyšeli tlumený výstřel. Major Paul Kraus se skupinou policistů vtrhli dovnitř s Georgem Jonesem v patách. Tódžó se střelil čtyřikrát do prsou, ale přestože střílel přímo skrze značku, náboje minuly jeho srdce a zasáhly žaludek. Odzbrojený a silně krvácející z hrudi pravil: „Je mi velmi líto, že mi tak dlouho trvá, než zemřu. Velká východoasijská válka byla oprávněná a spravedlivá. Je mi velice líto národa a všech ras velkých asijských mocností. Očekávám spravedlivý soud dějin. Chtěl jsem spáchat sebevraždu, ale někdy se to nepovede.‘‘ Byl zatčen a urychleně operován v americké vojenské nemocnici. Po vyléčení byl přemístěn do věznice v Sugamu.

Hideki Tódžó prošel po absolvování Císařské japonské vojenské akademie ( 1905 ) a Armádní štábní akademie úspěšně standardní vojenskou kariéru a již ve 20. letech se aktivně zapojil do politické aktivity v armádě. Patřil k vedoucím členům konzervativní umírněné frakce Tóseiha. Extremistické důstojnické živly se soustředily ve skupině Kodoha vedené Sadao Arakim, který měl v armádě v první polovině 30. let rozhodující politický vliv. Tódžóovo postavení posílilo po nezdařeném vojenském puči z 26. února 1936, kdy se postavil proti povstalcům a pomohl je potlačit. Obě vojenské kliky, které usilovaly o řešení hospodářsko – sociálních problémů Japonska jeho militarizací, potlačením liberárně – demokratických tendencí a expanzivní válkou, se potom spojily a Tódžó v nich zaujal vedoucí pozici. Pak se stal náčelníkem štábu Kwangtungské armády, kde řídil operace zaměřené na pronikání do Mongolska. Po vypuknutí druhé čínsko – japonské války vyslal japonské síly do severočínské provincie Che – pej. V říjnu 1941 se stal ministrem armády ve druhém kabinetu prince Kanoea a tuto funkci měl i v jeho třetím kabinetu. Byl ve válce rozhodným přívržencem aliance s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Pokračoval v rozšiřování války v Číně a v roce 1941 inicioval invazi do Francouzské Indočíny. Tento krok vedl Spojené státy k uzavření ekonomických sankcí včetně totálního embarga na dovoz nafty do Japonska.

Tódžóvův stav, v době kdy se stal japonským ministerským předsedou, charakterizují následující epizody. Tódžó s pocitem marnosti a frustrace projížděl na koni tokijskými tržišti a na nářky rybářů, že nemají benzín pro své lodě, odpovídal: „Pracujte usilovněji, pracujte víc.‘‘ Tódžóovým prvním krokem ve funkci bylo přesvědčit císaře Hirohita, že není jiná cesta než zahájení války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemsku. Když se mu to 1. prosince po řadě osobních jednání s Hirohitem podařilo, dalo by se předpokládat, že bude mít radost. Místo toho se tvrdí, že večer 7. prosince seděl na futonu s koleny u sebe a vzlykal.

Po dobu kdy generál Tódžó zastával funkci ministerského předsedy, bylo příznačné, že po letech dlouhých, vyčerpávajících vnitropolitických bojů vysocí vládní funkcionáři navzájem nespolupracovali a ponechávali si důležité informace pro sebe. Tódžó se například dozvěděl o plánu admirála Jamamota napadnout Pearl Harbor pouze osm dní před jeho uskutečněním a to byl ministrem armády řadu měsíců. Aby měl přístup k většímu počtu informací, hromadil v době, kdy byl ministerským předsedou, vládní funkce. Ministrem války zůstal až do 22. července 1944. Zároveň byl v letech 1941 – 42 ministrem vnitra, v roce 1942 ministrem zahraničí a v roce 1943 ministrem školství a obchodu. Tódžóva popularita byla veliká na počátku války, dokud šly japonské ozbrojené síly od vítězství k vítězství. Když se situace po bitvě u Midway obrátila, musel čelit vzrůstající opozici ve vládě a ve vojsku. Ve snaze posílit své postavení převzal v únoru 1944 funkci náčelníka generálního štábu Císařské japonské armády, ale po pádu ostrova Saipan byl přinucen 18. července 1944 rezignovat. Odešel jako důstojník do zálohy a stáhl se do soukromí. Tam ho zastihl konec války.

Tódžó byl postaven před mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ za své válečné zločiny a byl shledán vinným v sedmi závažných bodech obžaloby. Přes své původní tvrzení, že válka byla spravedlivá a oprávněná, přijal nakonec zodpovědnost za své jednání za války. Dne 12. listopadu 1948 byl odsouzen k trestu smrti a 23. prosince 1948 oběšen. Ve svém posledním prohlášení se omluvil za zvěrstva spáchaná japonskými vojáky a naléhal na americkou armádu, aby projevila soucit s japonským národem, který trpěl ničivými nálety a svržením dvou atomových bomb.

Tódžó je činěn zodpovědným za povolení vražd milionů civilistů v Číně, na Filipínách, v Indočíně a dalších tichomořských ostrovech a rovněž desítek tisíc spojeneckých válečných zajatců. Byl zapleten do lékařských pokusů na válečných zajatcích a civilistech. Podobně jako někteří němečtí váleční zločinci, pokoušel se i on hájit tím, že pouze plnil rozkazy, v jeho případě císaře. Chceme – li v životní historii generála Tódžóa najít kladný moment, jenž by alespoň trochu vyvážil zločiny, za které byl právem odsouzen, pak jej můžeme spatřovat v tom, že pravděpodobně s plným vědomím toho, co dělá, převzal nakonec veškerou zodpovědnost za japonskou vinu na válce sám na sebe.