Plány a vývoj

Ponorkové bunkry tvořily pouze jeden z komponentů německého programu budování obranných zařízení. Podobné objekty měly podle plánu vzniknout i k úkrytu některých hladinových plavidel – motorových torpédových člunů a minolovek, či plavebních komor a zdymadel. Válečné zkušenosti svědčily zejména o nutnosti ochrany posledně zmíněných zařízení, neboť eventuální zničení plavební komory či zdymadla dokázalo spolehlivě vyřadit celý dotčený přístav z činnosti. Vedle těchto ochranných objektů byly zcela logicky projektovány i další – bunkry k uskladnění munice a materiálu, betonové pevnůstky na vnějším obvodu obrany a postavení protiletadlového dělostřelectva. Nutno rovněž podotknout, že výstavba ponorkových bunkrů měla, pokud se materiálu a pracovních sil týče, vážnou konkurenci v budování pobřežních opevnění, takzvaného Atlantického valu.

Stavební práce

Pokud se týkalo německého válečného námořnictva, odpovídala za budování těchto obranných zařízení Sekce námořního stavitelství ( Marinenbauwesen ), v jejímž čele stál ministerský ředitel Eckhardt. Když se v různých obsazených přístavech na pobřeží Francie začalo v roce 1941 se zřizováním ponorkových základen, mohli stavitelé využít zkušeností nabytých při budování podobných mohutných obranných zařízení na německém ostrově Helgoland. Celkové uspořádání objektů se velmi blížilo základním principům, uplatněným v průběhu výstavby ponorkové základny císařského válečného námořnictva v Bruggách. Samotná stavba ponorkových základen byla svěřena Todtově organizaci, stání stavební organizaci. Ke splnění tohoto úkolu shromáždila Todtova organizace skutečnou armádu stavebních dělníků. Odhaduje se, že k organizaci bylo přiděleno přes 300 000 mužů. Ubytováni byli v táborech zřízených stavebními firmami, které získaly jednotlivé dílčí zakázky. Todtova organizace zaměstnávala tisíce německých techniků a dalších specialistů, dohlížejících na práci výše zmíněné armády dělníků. Po vypuknutí války byli někteří z těchto manuálních pracovníků logicky najímáni v cizině.

( Stavba ponorkového bunkru Kilian )

Mnozí další se však téměř nelišili od otroků nucených pracovat v extrémně nebezpečných podmínkách a často vystavených surovému zacházení. Todtova organizace měla svou vlastní ozbrojenou složku, tvořenou různými typy ochranných komand ( Schutzkommandos ) a dokonce i policejní pluk – Polizei Regiment Todt. Po obsazení Francie a Nizozemska byly do těchto zemí vysílány samostatné jednotky organizace Todt, pověřené dozorem nad stavebními pracemi v čerstvě okupovaných zemích. V Paříži byla dislokována Einsatzgruppe West, kterou řídil Oberbaudirektor Karl Weis. Einsatzgruppe West se členila na řadu oblastních velitelství, z nichž některá přímo odpovídala za průběh budování ponorkových bunkrů v daném regionu. Po smrti Fritze Todta v roce 1942 převzal řízení Todtovy organizace Albert Speer, jenž utužil vztahy na DAF ( Německá pracovní fronta ). Todtova organizace měla úzké vazby na DAF, oficiální nacistickou odborovou organizaci, jež pohltila všechny nezávislé odborové organizace a dělnické spolky. Vztahy mezi německými stavebními dělníky a místními francouzskými dělníky, najímanými na budování ponorkových základen, byly alespoň zpočátku dobré. Francouzští dělníci i ostatní, najímaní v jiných evropských zemích, byli dobře živeni i placeni a ubytováni ve velice slušných podmínkách. Nacházeli se mezi nimi dokonce i španělští komunisté, kteří během občanské války ve Španělsku uprchli na území Francie a byli zde internováni. Poté, co Němci okupovali Francii, padli tito komunisté do jejich rukou. Přestože byli ve skutečnosti nucenou pracovní silou, jednalo se o velmi dobré pracovníky, kteří si svou zdatností získali respekt německých nadřízených a vysloužili si od svých věznitelů relativně slušné zacházení.

V Norsku však museli na stavbě ponorkových základen pracovat sovětští váleční zajatci a to za mnohem méně uspokojivých podmínek. Nejhůře ze všech se zacházelo s vězni koncentračních táborů, nahnanými na stavby objektů, jakým byl například montážní bunkr Valentin nedaleko Brém. Do programu budování ponorkových základen bylo zapojeno mnoho německých firem. Betonářské práce prováděly známé stavební koncerny jako Siemens – Bau – Union a Holzmann AG, zatímco elektronické instalace prováděla především firma Siemens – Schuckert, Strojírenský gigant M.A.N. dodával výkonná čerpadla k vyčerpávání či zaplavování betonových krytů a suchých doků. Řada dílčích zakázek byla zadávána rovněž místním firmám. V určitých případech pracovalo na stavbě některého z velkých ponorkových bunkrů více než 15 000 dělníků současně. Stavební dělníci se střídali ve dvou dvanáctihodinových směnách, začínajících v 7:00 ráno nebo v 19:00 večer. Jednalo se tedy o nepřetržitý provoz. K osvětlení stavby v nočních hodinách se používalo obrovských obloukových lamp nebo dokonce světlometů. Díky nim se práce nezastavila ani po setmění. Přerušována a i tehdy jen dočasně, byla pouze v případě, když táhlý zvuk sirén oznamoval blížící se nepřátelská letadla.

( Velkou část pracovních sil při výstavbě ponorkových bunkrů představovaly vězni z koncentračních táborů )

Není nikterak překvapivé, že při výběru vhodných lokalit pro budování ponorkových základen padla často volba na místa, kde se již nacházely francouzské doky, loděnice a jiná přístavní zařízení ( Brest, Lorient atd. ). Některá z nich byla přílivová a vyúsťovala do volného moře, jiná nepřílivová ( St. Nazaire, Bordeaux a La Pallice ), zbudovaná v již existujících civilních přístavech. Přístup do bazénu s ponorkovými bunkry umožňovaly plavební komory a zdymadla. Ihned po nalezení vhodné lokality byly zahájeny rozsáhlé přípravné práce. Místo bylo vyčištěno a stavba započala hloubením základů a zapuštěním masivních ocelových pilonů. Budovaly se mohutné ochranné stěny, zadržující mořskou vodu a za nimi byly pod úrovní hladiny bagrovány jámy pro kryty. Zatímco pokračovalo bagrování, betonovaly se podlahy vzadu za kryty, kde měly vzniknout různé dílny a skladovací prostory. Připravovalo se ocelové armování budoucích obvodových zdí. Kolem takto vzniklé kostry stavěli dělníci bednění, které mělo být následně vylito betonem.

Stavba každého z bunkrů vyžadovala nepřetržitý přísun obrovského množství materiálu. Jakmile byly práce v plném běhu, polykala každý den tisíce kubíků betonu. Základní stavební materiály, ocel a cement, byly alespoň zpočátku dováženy z celého Německa. Cement přicházel zabalen v nesčetných malých papírových pytlích po 50 kg. Kromě samotného obsahu bylo tedy naléhavě třeba obrovského množství papíru, což vyžadovalo důslednou recyklaci prázdných obalů. Později byl volně ložený cement dopravován otevřenými železničními vozy. Cement pokropili vodou, takže jeho horní vrstva zvlhla a vytvořila krustu, bránící během přepravy sypké hmotě v rozprašování. Množství základních stavebních materiálů bylo ovšem tak obrovské, že se brzy objevila nutnost jejich opatřování přímo z místních zdrojů. Dodavatelé museli ovšem vyhovět náročným německým požadavkům na kvalitu. Na staveniště se rovněž dováželo ohromné množství štěrku, hrubého písku do betonu, kačírku a dalších sypkých materiálů. Otevřenými železničními vozy se přepravovaly tisíce tun oceli, cementu a písku potřebného k výstavbě. Výroba obrovského množství betonu pro každý z těchto mamutích objektů si žádala stejně obrovského množství písku, tak obrovského, že bylo nutno vybudovat celé kilometry železničních tratí k přivážení písku z okolního pobřeží. Materiál na stavbu se rovněž dopravoval po vodě nákladními čluny, po souši pak nekonečnými kolonami nákladních aut.

Uspořádání bunkrů

( Schéma ponorkového bunkru ve francouzském St. Nazaire )

Bunkry neobsahovaly pouze kryty pro ponorky. Kromě nich zde byly umístěny opravárenské dílny, generátorové stanice ( energie se získávala z místní elektrické sítě, dieselové generátory však byly nutnou součástí pro případ jejího vyřazení z provozu ), čerpací stanice, sklady, kanceláře, ubytovací prostory, ventilační jednotky, kotelny, telefonní a spojovací ústředny a střediska první pomoci. Do bunkrů vedly rovněž úzkokolejné dráhy, umožňující přepravu těžkých strojů a náhradních součástí až k ponorkám. Munice včetně torpéd byla z bezpečnostních důvodů skladována mimo ponorkové kryty, v dobře chráněných pomocných bunkrech. V případě potřeby ji do krytů k lodím dováželi již zmíněnými úzkokolejnými drahami. Samostatné ponorkové kryty se dělily na dva typy – mokré a suché. Ze suchých bylo možno vyčerpat veškerou vodu a použít je k opravám a údržbě lodí jako suché doky. Rozměry krytů se případ od případu různily, platilo však obecné pravidlo, že vzdálenost ode dna krytu k hraně nábřežní zdi umožňovala dosažení zhruba 10metrové hloubky vody. Stejná vzdálenost byla dodržována od hrany nábřeží ke stropu. Výška stropu musela ovšem postačovat k tomu, aby mohly být s pomocí mostového jeřábu z lodi vyjmuty periskopy k opravě či výměně. Ochoz podél boční zdi krytu býval obvykle široký kolem 1,5 m.

V každém krytu byl nejméně jeden mostový jeřáb, pohybující se po celé jeho délce. Nosnost sahala od jedné tuny až po třicet tun a ponorka byla směrována do krytu, kde se nacházel jeřáb, vyhovující svými parametry požadovanému druhu opravy. Každý kryt byl obsluhován hlavními čerpadly o výkonu 3 000 m³ a menšími pomocnými čerpadly o výkonu 380m³. Tyto pumpy byly umístěny v čerpacích stanicích mezi kryty, obvykle po dvou od každého typu. Zmíněné řešení nebylo sice jediné možné, zato však nejčastější. Na některých základnách byla veškerá čerpadla soustředěna v technickém zázemí za kryty. Vyčerpání krytu a vytvoření suchého doku trvalo těmto mohutným čerpadlům něco přes tři hodiny. Ochranu interiéru zabezpečovaly mohutné ocelové desky, některé až metr silné. Mohly mít podobu žaluzie spouštěné vertikálně přes vstup do krytu, nebo klasicky zavěšených vrat. Tyto ocelové desky byly v některých případech protaženy až na úroveň nábřeží ( u suchých krytů ), zatímco jindy chránily pouze asi dvě třetiny vstupu a po uzavření zůstávala pod stropem téměř dvoumetrová mezera. Některá z ochranných vrat, kryjících vstupy do krytů, byla koncipována jako duté boxy, svařené ze silných ocelových plátů a vylité následně betonem. Naléhavé volání Kriegsmarine po zodolněných opravárenských zařízeních pro ponorky vedlo k tomu, že jako první byly vždy budovány kryty schopné posloužit jako suché doky. Obecně platilo, že kryty byly předávány do užívání ihned po dokončení, zatímco na zbývajících se ještě pracovalo. Vzhledem k tomu, že největší hrozbu pro ponorkové bunkry představovaly útoky nepřátelského letectva, není nikterak překvapivé, že se hlavní pozornost projektantů upírala na zdokonalení stropů. Výsledkem zmíněného úsilí se staly stropní konstrukce, které tehdejší konvenční pumy prakticky nedokázaly probít.

( Výsledek nájezdu britských Commandos na plavební komoru na torpédoborci HMS Campbeltown v St. Nazaire )

Chráněné plavební komory

Protože některé z ponorkových bunkrů byly zbudovány u bazénů vnitřních přístavů, zabezpečovaly přístupy k nim za normálních okolností plavební komory s vraty. Samotné bunkry byly sice nesmírně silně opevněny, jejich jednoznačnou slabinou však představovaly nechráněné plavební komory. Pokud by byly vyřazeny z provozu, nemohly by ponorky opustit kryty ani se do nich vrátit. Po útoku jednotky britských commandos na plavební komoru v St. Nazaire se německé velení rozhodlo tuto Achillovu patu odstranit. Plavební komory v St. Nazaire, La Pallice a Bordeaux měly být opatřeny vlastními ochrannými stavbami, vypadajícími v podstatě jako miniaturní ponorkové bunkry. Zatímco bunkr v Bordeaux nebyl nikdy dokončen, objekty v St. Nazaire a La Pallice se dochovaly až do dnešních dnů. Částečně dohotovená krytá plavební komora v Bordeaux byla po válce zlikvidována. Nová plavební komora v St. Nazaire vznikla pouhých pár metrů od původní, jež zabezpečovala vstup do vnitřního přístavu přes suchý dok Normandie a byla poškozena při útoku britských commandos na torpédoborci Campbeltown. Příslušníci commandos s lodí, napěchovanou trhavinami, narazili do vrat plavební komory a následnou explozí jí zničili.

Nová chráněná komora vznikla takřka přímo proti krytům číslo 8 a 9. Stavba byla zahájena v srpnu 1942. Délka komory činila 155 m, šířka 25 m a výška 14 m. Po břehu vedl ochoz, přístupnými postranními dveřmi. S protější stranou komory jej spojoval můstek, který musel být při průjezdu lodí zvedán. Vodu z komory bylo možno vyčerpat. Hlavní ochranu, poskytovanou mohutnými betonovými zdmi a stropem, umocňovala čtyři postavení lehkého flaku ráže 20 mm, umístěná na speciální plošině na západním konci vnějšího stropu objektu. Mohutně chráněná plavební komora v La Pallice měřila na délku 167 m, na šířku 26 m a na výšku 14 metrů. Používat se začala v srpnu 1944. Německé velení počítalo s realizací celé řady dalších fascinujících objektů. Nejzajímavějším z nich bylo navrhované svedení východní sekce tunelu Rove v Marseille ( ústícího do severozápadní části přístavu Port de la Lave ) do ponorkového bunkru, vhodného pro ukrytí a údržbu menších pobřežních lodí typu XXIII. Plánovala se rovněž stavba ponorkových bunkrů na Rujaně, v Gdyni a Nikolajevu na Krymu. Rozšířeny o nové objekty měly být již fungující bunkry v Kielu, Brémách a Hamburku.

 

Ponorkové základny

Přestože se každý z ponorkových komplexů v projektu poněkud lišil od ostatních podobných objektů, bylo u nich možné najít celou řadu shodných rysů. Jako příklad může sloužit projekt bunkru v Brestu. Když německá armáda, jmenovitě pak útvary 5. tankové divize, v červnu 1940 obsadila Brest, shledala, že ustupující Britové zničili většinu přístavních zařízení. Němci okamžitě začali s nezbytnými pracemi a během pouhých dvou měsíců připlula do Brestu k opravě první z německých ponorek – U-65, které velel Kapitänleutant von Stockhausen. V polovině následujícího měsíce se přístav Brest stal znovu plně provozuschopným. Takřka okamžitě po jeho obsazení započaly přípravy na vybudování operační ponorkové základny. Stavba ochranných ponorkových betonových krytů, zahájená v lednu 1941, trvala zhruba 9 měsíců. Projekt předpokládal dva bunkry v jednom objektu. První sestával z pěti bunkrů dlouhých 115 m a širokých 17 m, z nichž každý mohl pojmout až tři ponorky. Druhý byl tvořen osmi suchými, 99 m dlouhými a 11 m širokými opravárenskými kryty a dalšími dvěma o rozměrech 114x13 m. Každý z těchto krytů byl určen jen pro jednu loď. Ponorkový komplex byl celkem 333 m dlouhý, 192 m široký a 17 m vysoký.

V červnu roku 1941 připluly do Brestu první lodě ze sestavy ponorkové flotily 1 Weddingen, které se sem přemístily z Kielu. O čtyři měsíce později je následovaly ponorky 9. flotily. K prvnímu zaznamenanému užití ponorkových krytů došlo v září 1941, přestože komplex nebyl zcela dokončen až do léta následujícího roku. Přístav v Brestu ohraničovala ochranná přístavní hráz a v jeho východním cípu byl zastrčen ponorkový bunkr s molem, vybíhajícím z východní strany objektu. Přední část bunkru s jednotlivými kryty ústila přímo do přístavního bazénu. Brestský komplex tvořilo pět krytů, označených písmeny A – E a dalších deset krytů, číslovaných postupně. Kryty A a B byly jen nepatrně kratší než 116 m a 17 m široké. Každý mohl pojmout dvě ponorky, vyvázané těsně vedle sebe. Obvodová zeď byla asi 7 m silná a kryty oddělovalo 6,3 m široké nábřeží s 1,3 m silnou dělící zdí uprostřed. Kryt C byl poněkud kratší, měřil 114 m, zato byl však širší – 17,5 m. Také v něm mohly nalézt úkryt dvě ponorky. Kryty B a C oddělovalo 7 m široké nábřeží s 2,7 m silnou centrální zdí. Kryty D a E měly délku 96 m. Kryt D byl široký 17,8 m, kryt E o metr méně. Do každého z nich se mohly opět vměstnat dvě ponorky. Síla vnitřní dělící zdi mezi kryty C a D činila 2,5 m, mezi kryty D a E 1,3 m a mezi jednotlivými kryty se nacházely průchody, vzdálené asi 13 m od sebe a umožňující volně procházet z krytu do krytu. V delších krytech jich bylo celkem pět, v kratších čtyři.

( Pohled na boční vchod ponorkového bunkru v Bordeaux )

Dále na západ bylo situováno osm číslovaných krytů o shodné šířce 11 m. Jejich délka se však nepatrně různila, každý další kryt byl o pár desítek centimetrů delší, než ten předcházející. Síla dělících zdí mezi těmito kryty kolísala od 2 m po 1,3 m. Všechny kryty mohly být užívány jako suché doky a dokázaly pojmout pouze jedinou loď. Na ně navazovala 11m široká sekce, táhnoucí se zepředu dozadu po celé délce objektu. Nalezly v ní úkryt různé úřadovny a kanceláře. Za nimi, na samém východním konci objektu, se nacházely dva větší, 12m široké kryty ( číslo 9 a 10 ), zařízené jako suché doky. Zatímco číslo 9 měřilo něco málo pod 114 m, číslo 10 je nepatrně přesahovalo. Skutečnost, že prakticky ani dva kryty neměly identické rozměry a každý z nich se šířkou či délkou o nějakou tu desítku centimetrů lišil od ostatních, nebyla nikterak neobvyklá. Všechny kryty byly vybaveny pojízdnými mostovými jeřáby s různou nosností. Jejich rozmístění a nosnost měly následující podobu: Kryty A, C a D – 4 t, kryt B – 12 t, kryt číslo 1 – 10 t, čísla 2, 3, 5 a 8 – 3 t, čísla 4, 6 a 7 – 2,5 t, číslo 9 – 5 t a číslo 10 – 30 t. Paralelně se zakončením krytů číslo 1 – 8 probíhala příčná chodba, oddělující přední část objektu od zadního traktu. Čelní partie krytů A – E byla oproti bloku číslovaných krytů předsunuta o něco dopředu, čímž vznikl volný prostor mezi jejich zakončením a výše zmíněnou chodbou. V něm nalezla umístění další část technického zázemí objektu. Těsně za krytem A se nacházela loďařská dílna, za krytem B nástrojárna a za krytem C sklad torpéd. Za krytem D byla umístěna dílna na opravy a seřizování torpéd a za krytem E kancelář velitele objektu.

Na severní straně chodby, směrem od východu na západ, nalezly umístění dílna zbrojařů, nástrojárna, loďařská dílna, strojovna s diesely, elektrikářská dílna, další tři nástrojárny a tři loďařské dílny, čerpací stanice a požární zbrojnice. Výkonné elektrické osvětlení umožňovalo zkušeným nástrojářům pracovat na soustruzích a frézách s požadovanou minimální tolerancí i v jinak temných útrobách bunkru. Bylo tak zachováno obvyklé uspořádání, podle něhož se v zadním traktu objektu nacházelo veškeré zázemí a opravárenské dílny nezbytné k zabezpečení běžného provozu. Východní konec chodby ústil ve výstupu z bunkru, na jehož severní straně se nacházela kotelna, sloužící k vytápění celého objektu. Jižně od vchodu byla vybudována pevnůstka se střílnami, kryjící palbou přístupy ze země. Na stropě objektu, v prostoru nad kryty A, E a číslem 4, vyrostla betonová postavení protiletadlového dělostřelectva, jehož úkolem se stala obrana proti nízkoletícím nepřátelským strojům. Jednalo se vesměs o malorážové zbraně, přesahující jen zřídka ráži 40 mm. Ty byly pochopitelně neúčinné proti klasickým výškovým bombardérům USSAF a RAF, provádějícím útoky z velkých výšek. Jejich účel byl ovšem zcela jiný. Měly vytvořit hustou palebnou přehradu proti nízko letícím strojům a přinutit jejich piloty upustit od bombardování či torpédového útoku, nebo je alespoň provést ve spěchu a nepřesně. Nad krytem číslo 10 byla na stropě objektu vybudována malá věžička s rádiovým a spojovacím zařízením. Přestože se na některých základnách včetně Brestu skladovala část zásoby torpéd přímo v objektu, bývaly většinou hlavní sklady z bezpečnostních důvodů umístěny mimo něj v samostatných, menších, avšak stejně silně opevněných pomocných bunkrech, spojených s hlavním komplexem úzkokolejnými drahami.

( Ke zmírnění účinku těžkých pum se na strop ponorkových bunkrů instaloval takzvaný Fangrost )

Způsoby obrany

Podobně jako u většiny pevnostních staveb v historii, dokazují také plány a uspořádání ponorkových bunkrů, že jejich konstruktéři přemýšleli v první řadě o tom, jak budou bráněny v případě nepřátelského útoku. Přestože je možno srovnávat masivní ponorkové bunkry se starými pevnostmi a objevit řadu shodných znaků, existují mezi nimi rovněž podstatné rozdíly. Základním obranným faktorem železobetonových ponorkových bunkrů byla jejich mimořádně siná konstrukce. Mohutné stavby byly alespoň zezačátku odolné vůči všem tehdy existujícím typům pum. Účinnost nepřátelských pum se však postupně zvyšovala a stejně se tedy musela zvyšovat i ochrana bunkrů, především pak jejich stropů. Zprvu se pak dělo prostým přidáváním dalších a dalších vrstev železobetonu, později byl vyvinut takzvaný Fangrost ( záchytný rošt ). Byl – li položen na vnější povrch stropu bunkru, dopadaly pumy při přímém zásahu na rošt z mohutných železobetonových trámců a velká část síly exploze se rozptýlila ve volném prostoru mezi nimi, zatímco vlastní stavba zůstala nepoškozena. Tento systém byl dále vyvíjen i po válce a jeho princip není tak úplně nepodobný různým ochranným prvkům a aktivnímu pancéřování, jaká dnes můžeme spatřit na moderních obrněných vozidlech.

Vzhledem k tomu, že vlastní konstrukce bunkrů byla prakticky nedobytná a nezničitelná, soustředila se pozornost projektantů na slabá místa komplexu. Nejpatrnějším ohroženým místem byly vstupy do bunkru z moře, zranitelné v případě útoku nízkoletících letounů. Tyto stroje ovšem nemohly nést na palubě těžké pumy, které by dokázaly probít masivní konstrukci bunkru. To bylo úkolem posádek klasických výškových bombardérů. Piloti nízkoletících letounů však mohli svrhnout menší pumy přímo do vstupů, nebo do přístavu vypustit torpéda, namířená tamtéž. Ve snaze zabránit takto koncipovaným útokům byly občas před vstupy do krytů a na pravděpodobné náletové trasy nepřátelských strojů zakotveny staré lodě, jejichž mimořádně vysoké stěžně představovaly další nebezpečnou překážku. K trupům lodí i dalším místům v okolí bunkrů byly ukotveny barážové balony a v betonových krytech na stropě objektů zaujaly postavení obsluhy několika lehkých protiletadlových kanonů. Třebaže se může zdát, že lehké flaky toho příliš nezmohly, nutno mít na paměti, že jejich primárním úkolem nebylo sestřelovat masy nepřátelských letounů, nýbrž vytvořit dostatečně hustou palebnou přehradu. Tato přehrada, doplňovaná barážovými balony, lodními stěžni a dalšími překážkami, znemožňovala pilotům nalétávajících strojů udržení stálého kursu a tím i úspěšné provedení útoku.

( Výstavba ponorkového bunkru ve francouzském St. Nazaire )

Páteř lehkého flaku tvořily kanony ráže 20 mm. Ve výzbroji Kriegsmarine se vyskytovaly ve třech verzích – jednohlavňové, dvojhlavňové a čtyřhlavňové. K obraně bunkrů se rovněž používaly jednohlavňové flaky větší ráže ( 37 mm ). Občas se používaly, byly – li k dispozici ukořistěné 40 mm kanony Bofors. Všechny výše zmíněné typy byly standardními zbraněmi, užívanými válečným námořnictvem i pozemním vojskem jak na souši, tak na palubách lodí. Kromě protiletadlové obrany byly do některých bunkrů poblíž vrat, umožňující přístup ze souše, zakomponovány pevnůstky se střílnami, které byly osazeny kulomety k odrážení případných pozemních útoků. Tento způsob obrany se může jevit jako nepatřičný, je však třeba vzít v úvahu, že probití obvodových zdí bunkru, jakkoli mnohem slabších než strop, bylo téměř nemožné a přístup do objektu ze země vedl právě jen několika málo úzkými a snadno hájitelnými vchody. Těžká kulometná palba, zaměřená na přístupy k těmto vchodům, by pravděpodobně dokázala spolehlivě zmařit každý pokus o průlom do bunkru ze země. Pozemní vstupy do bunkru byly chráněny kulometnou palbou stejně, jako vstupy z moře mohutnými ocelovými vraty.

Lze předpokládat, že pokud by se pozemní přístupy k bunkru ocitly v rukou protivníka, stal by se celý komplex nepoužitelným. Žádná ponorka totiž nemohla připlout ani vyplout, aniž by se dostala pod těžkou palbu, přičemž jakékoliv poškození mělo s určitostí fatální následky. Pokud by ovšem okolí bunkru padlo do rukou nepřítele, zůstal by samotný objekt prakticky nedobytný a veškeré pokusy o jeho obsazení by si jistě vyžádaly těžké ztráty. Jediným možným řešením by v takovém případě bylo bunkr obklíčit a pokusit se jeho posádku vyhladovět, což se nápadně podobalo taktice, užívané při obléhání středověkých pevností. Naštěstí pro oba, útočníky i obránce tato situace nikdy nenastala. V některých případech Spojenci postupovali jen tam, kde to bylo účelné a rozumně usoudili, že místa vyhlášená Adolfem Hitlerem za pevnosti, bude lépe obejít a vyhnout se těžkým ztrátám, spojeným s pokusy o jejich dobytí.

( 40 mm protiletadlový kanon Bofors umístěný coby součást lehkého flaku na střeše ponorkového bunkru Scorff ve francouzském Lorientu )

Silná ocelová vrata chránící vstup do krytů z moře, měla často podobu žaluzie ze vzájemně se překrývajících plátů, které se uzavíraly horizontálně nebo vertikálně. Někdy byly silné ocelové pláty upevněny na člunech, dovlečených před vstup. I když vrata sahala jen po úroveň nábřeží, skulina pod nimi byla tak malá, že pilot rychle se pohybujícího, nízkoletícího stroje, prolétávající vražednou protiletadlovou palbou lehkého flaku a vyhýbající se celé řadě dalších překážek, měl jen velmi malou, pokud vůbec nějakou šanci na umístění pumy nebo torpéda přesně do této nechráněné mezery. Některé z krytů byly navíc opatřeny vraty sahajícími až k vodní hladině. Prostor pod vodou však zůstával v každém případě otevřen a nechráněn. Proto se před vstupy do krytů natahovaly protitorpédové sítě. Třeba ovšem podotknout, že výše zmíněná opatření zabezpečovala pouze obranu samotného ponorkového bunkru. Strategicky významný cíl, jakým každý z přístavů bezpochyby byl, měl svou vlastní protiletadlovou obranu, zabezpečovanou zbraněmi větších ráží. Hlásky a radarové stanice Luftwaffe navíc většinou dokázaly odhalit blížící se nepřátelské bombardovací svazy a podat hlášení útvarům denních či nočních stíhačů, jejichž velitelé obratem vydávali povely ke startu. Vzhledem k tomu, že se ponorkové bunkry nacházely na pobřeží, v pohodlném dosahu strojů vzlétajících z britských leteckých základen, mohlo být prováděno denní bombardování s dostatečně silným stíhacím doprovodem ještě předtím, než se ve výzbroji spojeneckého letectva objevily doprovodné stíhačky s dlouhým doletem.

Osádky bombardérů, které přežily útoky stíhačů i těžkou protiletadlovou palbu v prostoru cíle, ve většině případů později shledaly, že jejich pumy měly na samotné bunkry zanedbatelný účinek, avšak způsobily těžké škody všem ostatním přístavním zařízením a často zejména okolní městské zástavbě. Na zpáteční cestě k domovu musely bombardéry znovu proletět pekelnou uličkou nepřátelských stíhačů. Ve většině případů vyplýtvalo velení spojeneckého bombardovacího letectva spoustu munice a pohonných hmot a utrpělo těžké ztráty, zatímco ponorkovým bunkrům způsobilo jen malé či spíše žádné škody. Piloti nízkoletících letounů měli sice větší naději uniknout německým stíhačům a vyhnout se protiletadlové palbě, vážnější škody ovšem mohli způsobit pouze tehdy, když se jim náhodou podařilo zastihnout na hladině před bunkrem vracející se nebo naopak vyplouvající ponorku. V podstatě možno konstatovat, že ponorkové bunkry se staly triumfem německého branného úsilí a většina z nich se přes četné nepřátelské nálety dočkala konce války v prakticky nedotčeném stavu. Několik ponorek ukrytých uvnitř bylo poškozeno úlomky betonového zdiva, odpadlým ze stropu při přímých zásazích těžkými pumami. To však nelze srovnávat se ztrátami, které by lodě utrpěly v případě, že by je nálety zastihly vyvázané v otevřených, nikterak nechráněných přístavních bazénech. Ponorková válka byla prohrána na moři v okamžiku, kdy si spojenecká protiponorková obrana začala vybírat neustále vzrůstající daň na lodích a zejména dobře vycvičených posádkách. Samotné ponorkové bunkry však obstály a vytvořily poškozeným lodím i jejich vyčerpaným posádkám bezpečný přístav až do hořkého konce.

 

Trondheim

Dora I

( Pohled na dvě zakotvené ponorky před ponorkovým bunkrem Dora I v norském Trondheimu )

Ponorkový bunkr v Trondheimu byl první stavbou tohoto typu vybudovanou na území Norska. Jednalo se relativně o malý objekt cca 153 m dlouhý a 111 m široký, sestávající z pěti krytů. Tři z nich byly 15 m široké, zařízené jako suché doky, schopné pojmout po jedné ponorce. Zbývající dva mokré kryty, široké 21 m, měly sloužit každý pro dvě lodě. Hlavním účelem ponorkového bunkru Dora I bylo vytvořit opravárenské kapacity pro 13. ponorkovou flotilu. Protiletadlovou obranu zabezpečovala tři postavení lehkého 20 mm flaku, rozmístěná na stropě objektu. Stejně jako většina bunkrů mimo území Německa, byl i tento objekt budován pod přímým řízením Todtovy organizace, respektive OT – Einsatzgruppe Wiking. Hlavním dodavatelem se stala mnichovská firma Sager und Wörner.

 Rozkazy k zahájení stavebních prací byly vydány na počátku roku 1941 a trvalo plných 27 měsíců, než se podařilo objekt dokončit. Na jeho budování se podílelo několik tisíc dělníků včetně 800 sovětských válečných zajatců. Spojenecké bombardovací letectvo podniklo na ponorkový bunkr Dora I pouze jediný velký nálet, který se konal 24. července 1943. Další mohutný útok, naplánovaný na 22. listopadu 1944, byl kvůli špatné viditelnosti nad cílovým prostorem odvolán. Dora I se dočkala konce války v nedotčeném stavu.

Dora II

( Boční zeď a vchod do objektu Dora II )

Prakticky současně se zahájením stavby ponorkového bunkru Dora I padlo rozhodnutí o nutnosti rozšířit jeho plánovanou kapacitu. Na rýsovacích prknech se začaly rodit plány dalšího komplexu, označeného jako Dora II, který měl vzniknout v témže přístavu, pouhých 140 m od prvního objektu. Dora II měla sestávat z dalších čtyř krytů. Dvou mokrých, každý o šířce 13,5 m a dvou suchých po 20 m. Celková kapacita bunkru umožňovala ukrytí dalších šesti ponorek. Bezprostředně za suchými doky byla umístěna kotelna a za mokrými kryty sklady. Celou šířku bunkru za tímto prostorem zabírala elektrorozvodna a další elektrická zařízení, zcela vzadu se pak nacházely dílny na opravu akumulátorů a sklad torpéd.

Naneštěstí pro komplex Dora II vedlo budování obrovských ponorkových základen na francouzském pobřeží ke stále většímu odlivu kvalifikovaných pracovních sil. Malá skupina dělníků, ponechaná na staveništi v Trondheimu, postupovala vpřed jen velmi pomalu a v okamžiku kapitulace Německa byl objekt dokončen z pouhých 60 %. Německé velení plánovalo rovněž stavbu třetího ponorkového bunkru Dora III u Leangenu, těsně na východ od Trondheimu. Projekt byl však zrušen ještě dříve, než mohly započít zemní práce.

Brest

( Letecký pohled na ponorkový kryt ve francouzském Brestu )

Prakticky ihned poté, co byly v lednu roku 1941 zahájeny práce na budování krytů, stalo se staveniště cílem útoků spojeneckého bombardovacího letectva. Na jaře 1943 bylo započato se zesilováním stropu ponorkového bunkru. Nakonec byl silný přes 6 m a zhruba 3,8 m nad jeho vnějším povrchem položili ochrannou konstrukci z betonových trámců ( Fangrost ). Trámce byly zhruba 1,5 m vysoké, rozmístěné vedle sebe na stejnou vzdálenost. Pokračující nálety způsobily na bunkrech jen velmi malé škody, zaplacené těžkými ztrátami spojeneckých bombardérů. Protiletadlová obrana objektu sestávala ze tří betonových postavení s flaky ráže 40 mm, jejichž palba byla řízena vlastním radarem. Počátkem srpna 1944 však spojenecké bombardovací letectvo podniklo na ponorkové bunkry v Brestu sérii útoků těžkými pumami Tallboy. Z celkového počtu 26 svržených pum tohoto typu jich zasáhlo cíl celkem 9, z nichž 5 dokázalo probít masivní strop objektu. Na interiéru bunkru a ponorkách však způsobily jen velmi malé či spíše žádné škody.

Za dobu trvání války bylo na bunkr v Brestu podniknuto více leteckých útoků než na kteroukoli jinou z ponorkových základen. V letech 1941 – 1945 to bylo přes 80 velkých náletů, z nich 11 takzvaných stovkových, na nichž se podílelo až 154 strojů. Kolem 50 letounů bylo za těchto útoků buď sestřeleno, nebo natolik poškozeno, že se rozbily při přistání. Postup spojeneckých vojsk po vylodění v Normandii znamenal pro ponorkový bunkr v Brestu vážnou hrozbu. Poslední lodí, která odtud odplula, byla 4. září 1944 U – 256, které velel Korvettenkapitän Heinrich Lehmann – Willenbrock. Po čtyřech týdnech mimořádně těžkých bojů se nakonec americkým jednotkám 21. září 1944 podařilo Brest dobýt. Ztratily přitom přes 10 000 mužů. Přístav byl za bojů prakticky úplně zničen, s výjimkou ponorkového bunkru, který se dočkal konce války v nedotčeném stavu.

Lorient

( Bunkr Scorff ve francouzském Lorientu, na kterém je patrné maskování v podobě tmavých skvrn )

Přístav v Lorientu padlo do rukou německých vojsk 21. června 1940 a již o šest dní později zde za účelem doplnění zásob zakotvila první ponorka. Lorient se brzy stal jednou z nejdůležitějších ponorkových základen. Nakonec zde nalezly domovský přístav dvě ponorkové flotily a to 2. Salzwedel a 10. ponorková flotila. Prvním zařízením vybudovaným pro ponorky byl vlečný systém, který sloužil k vytahování menších lodí z vody k nezbytným opravám. Jeho základem se stala již existující rampa na poloostrově Keroman, užívaná původně k opravám rybářských lodí. Nyní byla zmodernizována a zvětšena. Rybářské lodě zde vytahovaly po rampě na točnu, která je poté nasměrovala na jednu ze šesti opěrných konstrukcí. Kvůli omezené kapacitě vlečného zřízení a malé velikosti bunkrů tady mohly být opravovány jen menší ponorky. Dalším podstatným vylepšením byla stavba dvou takzvaných dómů rovněž na poloostrově Keroman. Uvedenou přezdívku si vysloužily kvůli vysokým obloukovým stropům. Tyto malé bunkry byly vybudovány firmou Carl Band z Dürenu u původního zařízení na opravu rybářských lodí, východně od hlavního komplexu.

Každý z nich byl 81 m dlouhým, 16 m široký a 25 m vysoký. Jejich zdi byly cca 1,5 m silné. Lodě byly vytahovány z vody na podvozku a směřovány do těchto suchých bunkrů. Tyto bunkry nepředstavovaly pro lodě ani zdaleka takovou ochranu jako hlavní objekt. Měly jen poskytnout ponorkám procházejícím nutnými opravami a údržbou určitý stupeň bezpečí před střepinami pum a podobnými hrozbami. Jejich konstrukce byla sice masivní, přímému zásahu těžkými pumami typu Tallboy by však odolat nedokázala, na rozdíl od hlavního bunkru, kde se to v některých konkrétních případech podařilo. V dubnu roku 1941 byl o něco dále proti proudu řeky Scorff, na východním břehu naproti již existujícímu suchému doku, postaven ponorkový bunkr v konvečnějším stylu. Objekt, známý jako bunkr Scorff, sestával ze dvou krytů dlouhých přes 100 m, za nimiž stály dílny a další nezbytná opravárenská zařízení. Celková délka stavby činila 128 m. Stavební i vojenští odborníci mezitím pokračovali v hledání lokality vhodné k vybudování většího ponorkového komplexu. Volba expertů Kriegsmarine nakonec znovu padla na poloostrov Keroman, kde byl vytipován pozemek o rozloze zhruba 50 akrů. Práce na prvním z bunkrů, známém následně pod označením Keroman I, byly zahájeny v roce 1941 a podílelo a na nich více než 15 000 dělníků.

Tento dílčí komplex měl pozoruhodně důmyslné uspořádání. Sestával z dobře chráněného uzavřeného mokrého bunkru o pěti krytech. Na východní straně bunkru se nacházela uzavřená komora se svažitým dnem. Na takto vzniklé rampě byla usazena 45 m dlouhá klec, nad kterou loď vmanévrovala. Voda z komory byla poté vyčerpána a ponorka s pomocí mostového jeřábu uložena do klece, usazené na manipulačním podvozku. Podvozek byl poté vlečen po 160 m dlouhé rampě, na jejímž vrcholu se klec s ponorkou přemístila na podobným způsobem zkonstruovanou příčnou jednotku, dlouhou 48 m. Tato jednotka se mohla na osmi kolejnicích pohybovat vpřed a vzad mezi pěti suchými kryty a ponorku, usazenou na příčné jednotce, bylo možno nasměrovat přesně proti některému z nich. S pomocí manipulačního podvozku ji pak zatáhli z příčné jednotky dovnitř.

( Krásný snímek zachycující mechanickou přesuvnu ponorkového bunkru Keroman I v Lorientu )

Operace, během níž byla ponorka přemístěna z bunkru Keroman I přes otevřený prostor, který byl vystaven možnému nepřátelskému útoku, do bezpečí bunkru Keroman II, trvala od zahájení do konce, podle okolností, něco mezi jednou a dvěma hodinami. Unikátní přepravní zařízení zkonstruovala firma M.A.N. Tato úžasná konstrukce byla postavena natolik dokonale, že zůstala dodnes plně funkční. Kryty bunkru Keroman I byly 120 m dlouhé, 85 m široké a 18,5 m vysoké, s 2,4 m silnými obvodovými zdmi a více než 3metrovým stropem. Každý z krytů byl vybaven pojízdným mostovým jeřábem. Bunkr Keroman I byl dokončen v září 1941. Současně se již pracovalo na stavbě dalšího komplexu, označovaného jako Keroman II a situovaného přesně v linii s bunkrem Keroman I, na vrcholku svahu mírně nad ním. Keroman II sestával z dalších sedmi suchých doků o délce 138 m, šířce 120 m a výšce 18,5 m. Každý z krytů bunkru Keroman II byl vybaven dvěma pojízdnými mostovými jeřáby. Byl zde ještě osmý kryt, jenž sloužil k uložení příčné jednotky s příslušenstvím.

Stavba třetího bunkru, označeného jako Keroman III, začala v říjnu 1941 a dokončit se jí podařilo v lednu 1943. Velení ponorkového loďstva tím získalo dalších sedm krytů, všechny otevřené přímo na hlubokou vodu a schopné použití jako mokré kryty i suché doky. Kryty byly dlouhé 170 m, 135 m široké a 20 m vysoké. Každý byl vybaven pojízdným mostovým jeřábem. Síla železobetonového stropu přesahovala 7 m. Plány německého velení předpokládaly stavbu ještě čtvrtého ponorkového komplexu, nesoucího označení Keroman IV a určeného pro nové lodě typu XXI. Obrat ve vývoji situace na bojištích v neprospěch Německa si však vynutil zastavení projektu. Vedle samotného ponorkového komplexu byl celý areál základny v Lorientu doslova poset velkým množstvím menších pomocných bunkrů včetně šesti skladů torpéd, vybudovaných severozápadně od hlavních objektů a spojených s nimi úzkorozchodnou dráhou. Lorientská ponorková základna měla velice silnou protiletadlovou obranu, sahající od lehkého flaku ráže 20 mm, jehož zde bylo rozmístěno přes 200 hlavní, přes střední ráže 75 mm a 88 mm až po těžké kanony ráže 105 mm a 128 mm.

Ponorkové bunkry v Lorientu byly v průběhu války často bombardovány, útoky spojeneckého letectva však nezpůsobily vážnější škody. Celkem bylo zaznamenáno 33 velkých náletů, ačkoli pouze jeden z nich, uskutečněný 17. května 1943, provedlo více než 100 letounů. Přinejmenším 60 strojů bylo během těchto náletů sestřeleno, nebo těžce poškozeno. Doplňkovou obranu proti nízkoletícím nepřátelským letounům zabezpečovaly dvě staré lodě, zakotvené přímo před bunkry. Přestože spojenecká vojska rychle postupovala napříč Francií, udržela německá posádka Lorientu svůj obranný perimetr až do samého konce války. Poslední ponorka, která odtud odplula, U – 155, opustila základnu 5. září 1944. Zůstaly zde pouze dvě těžce poškozené lodě. Posádka přístavu kapitulovala před americkými jednotkami teprve 10. května 1945 dva dny po ukončení války v Evropě.

St. Nazaire

( Německá ponorka v bezpečí ponorkového bunkru v St. Nazaire )

Přístav St. Nazaire padl do rukou Němcům v létě roku 1940. Stavba ponorkového bunkru byla zahájena v březnu 1941 v jižním bazénu přístavu. První čtyři z celkového počtu 14 krytů byly připraveny k předání do užívání Kriegsmarine v červenci 1941, zatímco práce na zbytku objektu dále pokračovaly. Prvních pět krytů bylo zhruba 130 m dlouhých a 18 m vysokých. Každý měl šířku 14 m a dělící zdi mezi nimi byly 1,25 – 1,5 m silné. Kryt číslo 1 byl ze severní strany oddělen 22 m širokými skladovacími prostory, táhnoucími se po celé jeho délce. Mezi kryty číslo 5 a 6 se rovněž nacházely sklady, široké však pouze asi 8 m. Kryty 6 – 8 byly identické s prvními pěti. Následující kryty 9 – 12 byly kratší než předešlých osm, měřily jen 124 m, jejich šířka však činila plných 20 m. Vnitřní dělící zdi mezi nimi byly silné 1,25 m. Kryt číslo 12 odděloval od posledních dvou další, asi 8 m široký skladovací prostor. Také tyto kryty ( 13 a 14 ) měly šířku 20 m. V zadním traktu bunkru, bezprostředně za každým z krytů, byla řada dílen, každá z nich stejně široká jako příslušný kryt. V severní a jižní boční zdi komplexu, na úrovni se zadní stranou krytů, se nacházela 5 m široká vstupní vrata, která ústila do chodby procházející po celé šířce objektu. Ta činila plných 295 m. Šest krytů bylo mokrých, zatímco zbývající se daly vyčerpat a použít jako suché doky. První flotila, pro kterou se měl stát bunkr domovským přístavem – 7. flotila Wegener připlula do St. Nazaire v červnu 1941. V únoru 1942 se k ní připojila 6. ponorková flotila Hundius.

V polovině roku 1943 zahájili dělníci Todtovy organizace práce na dalším zodolněném objektu, v jejichž průběhu byl strop bunkru zesílen téměř 4metrovou vrstvou železobetonu. Ponorky původně vplouvaly nejprve do hlavního ( severního ) bazénu přes dok Normandie a poté menší plavební komorou do jižního bazénu. Útok jednotky britských commandos provedený v březnu 1942, během kterého do vrat doku narazil a explodoval trhavinami naložený torpédoborec HMS Campbeltown, však odhalil zranitelnost tohoto zaběhnutého systému, proto bylo ihned započato s budováním nové plavební komory, situované hned proti vstupu do bunkru a umožňující přímé vyplutí na volné moře. Tuto stavbu chránil před možnými útoky masivní betonový bunkr. Bunkry ponorkového komplexu v St. Nazaire osvědčily svoji odolnost v průběhu četných náletů spojeneckého bombardovacího letectva. Přestože okolní městská zástavba byla téměř zlikvidována, neutrpěla žádná z lodí ukrytých pod masivní vrstvou železobetonu poškození, jež by stálo za zmínku. Spojenci podnikli na St. Nazaire celkem 30 velkých náletů, z nichž zejména tři lze označit za mimořádně těžké. Dne 28. února 1943 udeřilo na přístav více než 430  bombardérů RAF. K dalšímu mohutnému náletu, do kterého se zapojilo přes 350 strojů došlo 22. března. Bombardéry se nad St. Nazaire vrátily již za necelý týden, 28. března 1943. Posledně zmiňovaného náletu se zúčastnilo více než 320 posádek. Během těchto náletů ztratili Spojenci celkem 58 strojů.

Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii byly ponorky ze základny v St. Nazaire staženy do Norska. Poslední z nich odplula 23. září 1944. Hitler prohlásil St. Nazaire za pevnost a nutno konstatovat, že přístav i přilehlé oblasti byly v souladu se zmíněným rozkazem skutečně tvrdě bráněny. Vojska pod velením generálporučíka Juncka odrážela až do posledního dne války veškeré pokusy Spojenců o dobytí St. Nazaire. Během tohoto období připlula do přístavu celá řada ponorek, jež dopravovaly obráncům nezbytné zásoby. Ještě v únoru 1945 se v jednom z bunkrů nacházela U – 275, které zde musel být opravován Schnorchel. Poslední ponorkou se stala U – 255, jež uvízla v St. Nazaire a musela tu delší dobu čekat na opravu. Poté, co sem byly na podzim 1944 hydroplánem dopraveny nezbytné náhradní díly, mohly se práce na ponorce konečně rozběhnout. U – 255 vyplula ze St. Nazaire 8. května 1945, právě včas, aby se mohla vzdát Spojencům. Poslední německou ponorkou, která připlula do St. Nazaire, byla U – 510, jejíž posádka sem dorazila 23. dubna 1945 po dlouhé a nebezpečné plavbě z Dálného východu. Když spojenecká vojska konečně vstoupila do přístavu, nacházela se ponorka U – 510 stále ještě v jednom z krytů. Po kapitulaci Německa ji převzalo francouzské válečné námořnictvo, v jehož sestavě sloužila pod jménem Bouan.

La Pallice

( Sedm krytů ponorkového bunkru v La Pallice )

Základny, označované často nepřesně jako La Rochelle, se Němci sice zmocnili v létě 1940, až do podzimu následujícího roku ji však jako významnější operační ponorkovou bázi nepoužívali. Zpočátku sloužila hlavně ponorkám italského válečného námořnictva. Na jaře roku 1941 však německé velení rozhodlo o zahájení výstavby nové ponorkové základny, situované na východní straně hlavního bazénu zdejšího přístavu. Stavba bunkru započala v dubnu 1941 a 27. října téhož roku, po dokončení prvních dvou krytů, zde nalezla svůj domovský přístav 3. ponorková flotila Lohs. První ponorky připluly během tří týdnů. Na stavbě bunkru se podílelo 490 příslušníků Todtovy organizace, dohlížejících na 1 800 nuceně nasazených dělníků. Celý komplex sestával z deseti krytů. Jako první byly dokončeny dva mokré kryty, 92,5 m dlouhé a 17 m široké. Každý z nich mohl pojmout dvě lodě. Kryty číslo 3 – 7 byly zařízeny jako suché doky, dlouhé rovněž 92,5 m, široké však jen pouhých 11 m. Každý z nich byl určen pro jedinou ponorku. Kryty číslo 8 a 9 sloužily rovněž jako suché doky, byly však patrně delší – měřily 100 m. Kryt číslo 10, který měl být rovněž používán jako suchý dok, se nikdy nepodařilo zcela dokončit. Měl být široký 17 m a schopný pojmout dvě lodě najednou.

Nábřeží, oddělující jednotlivé kryty, byla široká 4,25 – 5 m, středem každého procházela dělící zeď. Výjimku představoval prostor mezi kryty číslo 7 a 8, tvořený po celé délce bunkru 15 m širokým molem, které vybíhalo 200 m do přístavního bazénu. Na molu byly rovněž položeny dvoje koleje. Celkové rozměry komplexu činily 195x165 m, výška 14 m. Síla stropu nad kryty číslo 1 – 5 přesahovala 7 m. Probíhaly rovněž práce na zesílení 6,5 m stropu nad zbývajícími kryty a na instalaci betonového roštu proti pumám, avšak zhoršující se situace na bojištích si vynutila jejich zastavení. Venku, u severovýchodního roku zadního traktu bunkru, byl vybudován 30 m široký, 50 m dlouhý a zhruba 25 m vysoký betonový objekt, ukrývající generátory. U postranního vstupu na jižní straně bunkru se nacházel sklad pohonných hmot a olejů. Nepřátelské bombardovací letectvo věnovalo bunkru mnohem menší pozornost než ostatním podobným objektům. Podniklo na něj pouze osm velkých náletů, z nichž žádný nezpůsobil na krytech vážnější škody. Protiletadlová obrana bunkru sestávala ze tří betonových postavení flaku ráže 20 mm. Vedle samotného ponorkového komplexu vznikla v přilehlém okolí řada dalších pomocných bunkrů. Patří mezi ně i tři velká skladiště torpéd, postavená asi kilometr severovýchodně od ponorkových krytů. Západně od skladišť vznikl velitelský bunkr a malý betonový objekt, ukrývající elektrickou transformační stanici. Velký bunkr byl zbudován rovněž nad plavební komorou, umožňující vstup do bazénu s ponorkovými kryty. Podobně jako u ostatních ponorkových základen na francouzském pobřeží, snížil se po vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 také význam a možnosti využití bunkru v La Pallice. Ponorky, které zde měly domovský přístav, byly postupně přesouvány na jiné, méně ohrožené základny, zejména pak do Norska. Základna La Pallice byla německým velením prohlášena za pevnost a její posádka se vydržela úspěšně bránit až do 8. května 1945. Po kapitulaci Německa zůstala v jednom ze zdejších krytů ponorka typu VII C. Byla převzata francouzským válečným námořnictvem, v jehož sestavě sloužila pod jménem Laubie.

Bordeaux

( Tři kryty ponorkového bunkru v Bordeaux )

Bordeaux se stalo operační základnou mocností Osy na podzim roku 1940, kdy zde nalezla domovský přístav italská ponorková flotila Betasom. Její bojové úspěchy byly, nutno říci, poněkud omezené. V polovině roku 1941 rozhodl admirál Dönitz o vybudování ponorkového bunkru v bazénu číslo 2 zdejšího přístavu. Přístup vedl nejprve plavební komorou z řeky Gironde do bazénu čísla 1 a odtud dalším zdymadlem do bazénu číslo 2. Bunkr sestával z jedenácti krytů. Kryty 1 – 4 byly mokré, dlouhé 105 m a 20 m široké. Každý z nich mohl současně pojmout dvě ponorky. Kryty 5 – 8 měřily na délku rovněž 105 m, na šířku však pouhých 14 m. Byly určeny pro jedinou loď. Kryty 9 – 11, zařízené jako suché doky, měřily 95x11m. Celková šířka objektu činila 245 m, délka 162 m a výška 19 m. Stavba byla překryta masivním, bezmála 6 m silným železobetonovým stropem. V severovýchodním rohu se nacházel 58 m široký a 73 m dlouhý železobetonový srub, ukrývající kotelnu a elektrorozvodnu.

Ponorková základna v Bordeaux sloužila v první řadě větším oceánským lodím typu IX, operujícím ve vzdálenějších oblastech. Vyplouvaly odtud rovněž takzvané dojnice ( zásobovací ponorky typu XIV ) a minové ponorky typu IX B. Bordeaux se stalo domovským přístavem 12. ponorkové flotily, do jejíž sestavy byly po kapitulaci Itálie začleněny rovněž zbývající italské ponorky. Všechny tyto italské lodě, s výjimkou jediné, vypluly z Bordeaux na Dálný východ s úkolem přepravit různý materiál a suroviny. Některé z nich nakonec převzalo japonské císařské námořnictvo. Tyto ponorky tedy postupně sloužily třem různým mocnostem. V raném období války navštívily Bordeaux také japonské ponorky, jež úspěšně absolvovaly dlouhou a nebezpečnou plavbu z Dálného východu do okupované západní Evropy. Stejně jako ostatní základny na francouzském pobřeží, stalo se i Bordeaux cílem spojeneckého bombardovacího letectva. Od roku 1940 do poloviny roku 1944 však přístav zažil pouze sedm velkých náletů. Dva větší nálety ze srpna 1944 způsobily na bunkru jen velmi malé, rozhodně nikterak vážné škody. Základna byla koncem srpna 1944 definitivně vyklizena a 26. srpna obsazena jednotkami Svobodných Francouzů. Pouhé dva dny předtím odplulo z Bordeaux několik posledních německých ponorek.

 

Každý komplex ponorkových bunkrů ve Francii a Norsku byl obsazen nejméně jednou a v některých případech i dvěma ponorkovými flotilami. Jednalo se v podstatě o fixní velitelské struktury, do jejichž sestavy byly zařazovány jednotlivé lodě. Ty mohly být a po určité době skutečně také často byly převeleny k jiným flotilám. Každý z velitelů flotily byl sám zkušeným ponorkářem a mnozí z nich se v průběhu války stali skutečnými esy. Odsloužili si svůj operační turnus, byli povýšeni a ustanoveni do velitelských funkcí na břehu. Velení německého ponorkového loďstva se tak snažilo zajistit, aby přežili a mohli svým následovníkům předávat obrovské zkušenosti, které nasbírali v boji. Velitelem ponorkového loďstva byl nejprve kontraadmirál Karl Dönitz. Po pádu Francie si zřídil velitelství v Paříži, ale již v září 1940 je přesunul do luxusního sídla v Kernevalu. Vzrůstající hrozba nepřátelských útoků a to nejen leteckých, nýbrž i operací commandos přiměla Hitlera v březnu 1942 vydat rozkaz k přesunu velitelství zpátky do Paříže. Eminentní zájem o rozvoj a činnost ponorkového loďstva si Dönitz zachoval i poté, co byl povýšen na velkoadmirála a jmenován vrchním velitelem válečného námořnictva. Často ho bylo možno spatřit na ponorkových základnách v okupované Francii, kde vítal své posádky, vracející se z bojových plaveb.

Dönitzovým operačním náčelníkem byl Kapitän zur See Eberhardt Godt, zatímco funkci šéfa organizačního oddělení zastával Kapitän zur See Hans – Georg von Friedeburg. Jednotlivým operačním prostorům, mezi něž byly rozděleny síly ponorkového loďstva, veleli vlajkoví důstojníci. Führer der U – boote West s velitelstvím v Paříži pokrýval prostor, ve kterém operovala většina ponorek ze základen na francouzském pobřeží. Tuto funkci vykonával od jejího vytvoření v červenci 1942 až do května 1945 Kapitän zur See Hans – Rudolf Rösing. Ponorkám operujícím z bunkrů v Norsku velel Führer der U – boote Norwegen z velitelství v Narviku. V této funkci se postupně vystřídali Kapitän zur See Rudolf Petersen a Fregatenkapitän Reinhard Sühren. Třeba zdůraznit, že to byl spíše prostor, v němž ponorky právě operovaly, jenž určoval, kterému z vlajkových důstojníků jejich velitelé podléhají, než umístění domovského přístavu.

( Karl Dönitz dekoruje příslušníky posádky ponorky U – 25 )

Velení ponorkového loďstva se snažilo dodržovat princip rotace ponorkových posádek. Po návratu z vyčerpávající bojové plavby byla loď zatažena do bunkru a většina posádky dostala dovolenku k návštěvě svých blízkých. Na rozkaz velitele ponorkového loďstva Dönitze býval často přistaven zvláštní vlak, který měl příslušníky posádek pokud možno co nejrychleji dopravit do Německa tak, aby cestováním zkrátil co nejméně drahocenného volného času. Tento vlak vešel ve známost pod přezdívkou Vlak velitele ponorkového loďstva. Zatímco si většina mužů užívala zaslouženého volna, zůstala v loděnici s ponorkou základní posádka, potřebná k provádění nezbytné údržby. Příslušníci posádek byli obvykle ubytováni v barácích, postavených kvůli bezpečnosti před leteckými útoky poněkud stranou od ponorkového komplexu. Velké prostory, kde mohli být námořníci v případě potřeby ubytováni, se ovšem nacházely i přímo v samotném objektu. Příslušníci posádky provádějící údržbu mohli někdy spát přímo na palubě své lodi v bunkru. V některých případech tvořily součást zařízení bunkru také výcvikové trenažéry. Příkladem může sloužit 7metrová nádrž vybudovaná vedle bunkru Keroman I a používaná ponorkovými posádkami k nácviku nouzového opuštění lodi pod hladinou.

V průběhu války panoval v ponorkovém bunkru čilý ruch. Zatímco jedna třetina flotily prováděla operace, nacházela se druhá třetina na cestě do operačního prostoru nebo na zpáteční cestě a zbývající třetina lodí v domovském přístavu. K tomu, že byl bunkr zcela prázdný, docházelo jen velmi zřídka. Ponorky kotvící v přístavu procházely opravami a běžnou údržbou, tankováním pohonných hmot, doplňování munice, potravin a dalších zásob. Lodi se rovně důkladně větraly. Během takzvaných šťastných časů neboli období nadvlády ponorek v bitvě o Atlantik, se bunkry pravidelně stávaly svědky návratů z úspěšných bojových plaveb. Ponorky bývaly pokryty vlaječkami symbolizujícími počet potopených nepřátelských plavidel, kterého dosáhly. Na nábřeží vyhrávaly kapely a příslušnice ženských pomocných sborů čekaly s květinami, aby je zavěsily na krk vracejícím se námořníkům. Když ponorky dosáhly domovského přístavu a skryly se v bezpečí bunkru, příslušníci jejich posádek žili naplno a užívali si život plnými doušky. Ti z mužů, kteří nedostali dovolenku a museli zůstat v přístavu s lodí, využívali každou volnou chvilku a nevynechali jedinou příležitost, aby to ve městě pořádně roztočili. Některé z nejlepších hotelů v okolí ponorkových základen byly zabrány za účelem ubytování ponorkových posádek. V místních kinech se promítaly německé filmy a v divadlech se hrály německé hry. Členové posádek měli rovněž bohaté příděly potravin. Byla to jen malá náhrada za všechna nebezpečí, kterým museli čelit. Chování místního francouzského obyvatelstva vůči Němcům bylo obecně vzato slušné a zdvořilé, ačkoli se s množícími se neúspěchy německých vojsk poněkud zhoršilo. Platí to zejména o období, které následovalo po vylodění Spojenců v Normandii.

Ponorkové základny se rovněž staly domovem velkého množství administrativního personálu neboli Marine Beamten. Tito muži, většinou důstojníci a menší počet poddůstojníků, nosili sice námořnické uniformy, avšak se stříbrnými odznaky namísto tradičního zlata. Stávali se terčem všeobecného posměchu námořníků, kteří je opovržlivě nazývali stříbrňáky. Tento administrativní personál byl přímo přidělen k jednotlivým ponorkovým flotilám, avšak s plavbou na moři měl ve skutečnosti jen velmi malé, nebo vůbec žádné zkušenosti. Mnozí z nich pohlíželi s nedůvěrou na nedostatek disciplíny části ponorkových posádek, které se vrátily do přístavu a drželi se stranou, což ovšem nikterak nevylepšilo vzájemné vztahy. Tito úředníci měli na starost výplaty peněz, obstarávání zásob a další podobné záležitosti. Když se štěstěna začala od ponorek postupně odvracet, stávaly se úspěchy stále řidšími a důvodem k oslavě bylo již pouhé přežití. Ponorkové bunkry však podobných oslav zažívaly stále méně a nábřeží již dávno nebývala přecpána gratulanty. Pro tenčící se počet ponorkových posádek, vracejících se v pořádku ze stále nebezpečnějších bojových plaveb, byl však pohled na tato obrovská betonová monstra i přesto velice vítaný.

Ponorkové základny za války

Hamburg

Elbe II

( Ponorkový bunkr Elbe II )

Plány nového ponorného bunkru v loděnici Howaldtswerke na řece Labi v Hamburku byly schváleny v roce 1940 a ještě koncem téhož roku byla zahájena stavba, situovaná na východní bazén loděnice Vulkan. Práce prováděla firma Dyckerhoff und Widmann AG a v březnu 1941 byl bunkr dokončen. Sestával ze dvou krytů, z nichž každý byl 112 m dlouhý a 22,5 m široký a mohl pojmout tři ponorky, vyvázané vedle sebe. V zadním traktu bunkru se na západní straně v přízemí nacházely sklady, na východní pak kanceláře a elektrorozvodna. Celá zadní partie horního podlaží ukrývala dílny s různými stroji. Vstup ze souše umožňovaly malé, dobře zabezpečené ocelové dveře z každé strany bunkru. Bunkr Elbe II sloužil především k ochraně ponorek nového typu XXI, které zde byly vystrojovány a pro lodě předcházejících typů, jež se do loděnice vracely k přezbrojení, modernizaci či opravám.

Přes četné nálety spojeneckých bombardérů zůstaly uvnitř bunkru v bezpečí a nedotčeny, ačkoli samotná stavba utrpěla dílčí škody od pum, které zasáhly strop. V noci na 8. března 1945 podnikl svaz více než 300 bombardérů RAF nálet na hamburské doky a svrhl na ně téměř 1 000 tun pum. To však byl pouhý začátek soustředěné bombardovací ofenzívy, zaměřené proti tamějším přístavním zařízením. Koncem března se nad město vrátil svaz o síle přes 450 strojů, jež zasypaly přístav a přilehlé okolí 2 200 tunami pum. Zpustošily sice loděnice Howaldtswerke, ponorkový bunkr byl však při náletu poškozen jen velmi málo či spíše vůbec. Masivní zavěšená ocelová vrata, uzavírající vstup do bunkru, byla zničena 8. dubna 1945, kdy na areál podniklo nálet více než 400 bombardérů. Když skončila válka, bylo v bunkru Elbe II ukryto šest ponorek. Čtyři ponorky typu XXI a dvě typu VIIC. Všechny lodě typu XXI zde čekaly na zahájení oprav, zatímco ponorky typu VIIC se nacházely v rozestavěném stavu. Všech šest lodí bylo napěchováno v nejzápadnějším krytu. Po souhlasu německého velení s kapitulací města před britskými vojsky 3. května 1945 zahájily posádky ponorek typu XXI okamžité přípravy k potopení svých lodí výbušnými náložemi. Tři ponorky typu XXI byly potopeny uvnitř krytu, zbývající lodě před potopením vytáhli do přístavu.

Fink II

( Celkový pohled na ponorkový bunkr Fink II v říjnu 1944 )

Bunkr Fink II, největší objekt tohoto typu na území Německa, se nacházel rovněž v Hamburku. Postaven byl v areálu loděnice Deutsche Werft v Hamburku – Finkenwerder. Hlavními dodavateli se stali firmy Wayss und Freytag a Beton und Monierbau AG. Přestože ke schválení plánů došlo již v roce 1940, stavba byla zahájena teprve v březnu následujícího roku. Bunkr byl ve skutečnosti postaven na souši v areálu loděnice Deutsche Werft a po jeho dokončení byl velký trojúhelníkový kus země za ním a tokem řeky Labe vybagrován a zaplaven. Zpočátku sestával ze čtyř krytů o délce 111 m. První z nich byl široký 27,5 m, zatímco zbývající tři 22,5 m. V září 1942 padlo rozhodnutí o stavbě pátého krytu, jež začala v květnu následujícího roku a byla dokončena v dubnu 1944. Tento pátý kryt byl, stejně jako první široký 27,5m. Celkové rozměry bunkru činily 153 m na šířku a 139 m na délku. Pátý kryt byl nepatrně vyšší než původní čtyři, takže jeho strop se opíral o hranu sousedního čtvrtého krytu. Za původními čtyřmi kryty se v zadním traktu nacházely dílny dlouhé 20 m, za pátým pak dílny dlouhé 39,5 m. Bunkr dokázal pojmout až 15 ponorek, vyvázaných v každém krytu po třech vedle sebe. Vstup do objektu ze souše zajišťovaly jednokřídlé vstupní dveře v západní stěně bunkru a dvoukřídlé ve stěně východní. Vzadu, ve východní stěně projektovaného pátého krytu, se nacházely další jednokřídlé vstupní dveře.

Podobně jako Elbe II byl i Fink II určen především k bezpečnému ukrytí ponorek stavěných v přilehlé loděnici nebo lodí, které sem připluly k opravám, modernizaci či přezbrojení. Obranu proti nízkoletícím letounům zajišťovala tři postavení flaku ráže 37 mm, umístěná na stropě objektu. Až do dubna 1945 neutrpěl bunkr při bombardování žádné vážnější škody. Tehdy se na něj zaměřily dva útoky spojeneckého letectva. První z nich provedly 4. dubna 1945 za denního světla americké bombardéry, jež stavbu zasypaly speciálními protibetonovými pumami. Způsobily však jen velmi malé či spíše nulové škody. Druhý nálet, uskutečněný 9. dubna, provedly posádky 17 britských bombardérů Lancaster těžkými 5tunovými pumami Tallboy, jakož i dvěma 10tunovými pumami Grand – slam. Ze 17 shozených pum jich zasáhlo cíl 6. Strop bunkru byl skutečně proražen, největší škody však způsobila tlaková vlna vyvolaná explozemi. Několik ponorek typu XXIII, které se nacházely v krytech, utrpělo menší poškození, zatímco plovoucí suchý dok se dvěma loděmi, umístěný v novém pátém krytu se potopil. Ponorky U – 677 a U – 982, které se v něm nacházely, sice klesly ke dnu, zůstaly však celkem nepoškozeny. Mohutná stavba nálet vydržela a dočkala se konce války relativně nedotčena.

Helgoland

Nordsee III

( Bunkr Nordsee III na Helgolandu )

Helgoland byl tradiční německou námořní základnou a tedy i logický místem pro vybudování ponorkového bunkru. Plány byly vypracovány již v roce 1939 a v následujícím roce zahájena stavba. Objekt byl dokončen v červnu 1941. Hlavním dodavatelem zemních prací se stala firma Grün und Bilfinger, vlastní stavbu zadali hamburské firmě Dyckerhoff und Widmann AG. Bunkr byl dosti malý, situovaný u východního bazénu helgolandského přístavu. Sestával z pouhých tří krytů, z nichž všechny byly mokré, a každý dokázal pojmout tři ponorky. K nezbytným opravám sloužil plovoucí suchý dok, který mohl být odvlečen do jednoho z krytů. Kapacita suchého doku stačila pro jedinou ponorku. Bunkr byl dlouhý 156 m a 94 m široký, přičemž každý z krytů měl rozměry přibližně 108x22 m. Jednotlivé krty oddělovala 6 m široká nábřeží. Síla stropu bunkru činila 3 m, obvodových zdí pak 2 m. V zadním traktu nejvýchodnějšího z krytů byla situována dílna na opravu periskopů a dalšího optického zařízení, jakož i sklad torpéd. V zadních prostorách nejzápadnějšího krytu se nacházela svařovna, skladiště kyslíkových lahví a tesařská dílna.

Bunkr Nordsee III měl na rozdíl od jiných podobných objektů pro vedení ponorkové války menší význam a nepřitahoval proto až do kapitulace Německa přílišnou pozornost spojeneckého bombardovacího letectva. Domovský přístav zde neměla žádná z ponorkových flotil, a když do německých rukou padly námoří základny na norském a francouzském pobřeží, stal se bunkr Nordsee III pouhou přestupní stanicí, sloužící k opravám a zásobování jednotlivých lodí. Jeho kapacity se ve skutečnosti často využívalo spíše k ukrytí malých hladinových plavidel než ponorek. Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v červnu 1944 poskytl bunkr Nordsee III nakrátko úkryt miniponorkám typu Seehund, plujícím pod velením viceadmirála Heyeho z Wilhelmshavenu k bojovým operacím proti invaznímu loďstvu. V jednu dobu dokonce ukrýval takzvané Sprengboote – malé motorové čluny naložené trhavinami. Obrana ponorkového bunkru byla poměrně slabá. Sestávala ze dvou protiletadlových kanonů ráže 37 mm, jednoho 20 mm kanonu a jednoho 2m světlometu. Koncem roku 1944 zahájily bombardovací svazy USSAF a RAF nálety na Helgoland. V období 1944 – 1945 podnikli Spojenci na tamější námořní základnu celkem čest velkých náletů. Mezi ně patřil i útok z 18. dubna 1945, do kterého se zapojilo více než 960 bombardérů RAF. Při posledním náletu, provedeném následujícího dne, svrhlo 36 strojů mimo jiné 22 těžkých pum Tallboy. Ponorkový bunkr však neutrpěl žádné vážnější škody a v okamžiku ukončení 2. světové války byl prakticky nedotčen.

Kiel

Kilian

( Vnitřní pohled na jeden ze dvou krytů bunkru Kilian )

Relativně malý ponorkový bunkr Kilian, situovaný na východním břehu kielského přístavu, byl vybudován v zimě 1941/1942 s cílem zabezpečit ochranu nově postaveným lodím po dobu, než budou přiděleny k jednotlivým flotilám. Sloužit měl rovněž k opravám bojových i školních lodí. Byly vybudovány dva kryty, oddělené vnitřní zdí. Každý z nich byl 138 m dlouhý, 23 m široký a mohl pojmout 6 ponorek – tři a tři ve dvou řadách za sebou. Při naplněné kapacitě, tedy v prostorách bunkru, nalezlo úkryt celkem 12 lodí. V severozápadním čelním rohu bunkru stála malá betonová věž s postavením flaku. Jen relativně nevelký prostor byl vyhrazen dílnám, rozptýleným po třech patrech bunkru ( přízemí a dvě horní podlaží ). Celková délka bunkru činila 176 m, obvodové zdi, silné přes 3 m, překrývalo 4,8 m stropního železobetonu. Vstup do nitra bunkru chránila vrata sahající až k vodní hladině a tvořená sedmi silnými zavěšenými, vzájemně se překrývajícími ocelovými pláty. V prostoru pod hladinou však vstupy do krytů zůstávaly zcela bez ochrany.

Stavba byla dokončena 13. listopadu 1943, trvala celkem zhruba rok. První lodí, která zde nalezla útočiště, se stala U – 1101, ponorka typu VII C. Na stavbě bunkru se podílelo přes 1 000 dělníků, pracujících na dvě směny 24 hodin denně. V jejich řadách se nacházelo velké množství nuceně nasazených, vězňů z koncentračních táborů a válečných zajatců. Úmrtnost dělníků, pro něž nebyly v případě náletu k dispozici kryty, dosahovala mimořádně vysokého stupně. Hlavním dodavatelem stavebních prací na bunkru Kilian se stala firma Dyckerhoff und Widmann AG. Objekt zpočátku unikal pozornosti spojeneckého bombardovacího letectva a jeho útoky na kielská přístavní zařízení se jej vůbec nedotkly. Dne 9. dubna 1945 však došlo k mohutnému náletu, v jehož průběhu byl potopen těžký křižník Admiral Scheer. Exploze pum, dopadajících v těsné blízkosti bunkru, zničily vstupní vrata. V krytech se tehdy nacházely dvě ponorky. Tlaková vlna vyvolaná explozemi těžkých pum byla tak silná, že vymrštila U – 4708, malou loď typu XXIII do vzduchu, vrhla ji proti boční zdi objektu a poškodila natolik, že se prakticky okamžitě potopila. Větší a robustnější U – 170 vyvázla bez poškození. Betonová konstrukce bunkru rovněž neutrpěla žádné poškození a dočkala se konce války prakticky nedotčena. Několik posledních ponorek, které se na konci války v bunkru ukrývaly, bylo po kapitulaci Německa potopeno nebo vyhozeno do povětří vlastními posádkami.

Konrad

( Ponorkový bunkr Konrad v Kielu )

Ponorkový bunkr Konrad ve skutečnosti vznikl v rámci přestavby již existujícího objektu – suchého doku III loděnice firmy Deutsche – Werke. Stavební práce byly zahájeny v dubnu 1943 se záměrem zabezpečit úkryt pro lodě procházející menšími opravami či vystrojováním. V průběhu prací padlo rozhodnutí změnit zamýšlený účel objektu a přestavět jej na zařízení, sloužící ke kompletaci nových ponorek. Spojenecké nálety ovšem vedly k podstatnému zpomalení stavby, kterou se až do října 1944 nepodařilo zcela dokončit. Zakázky byly rozděleny mezi několik dodavatelů včetně firmy Wayss und Freytag AG, Habermann und Guckes AG, Holzverarbeitung GmbG a berlínskou G. Tech. Bunkr byl dlouhý něco přes 162 m, 35 m široký a 13 m vysoký. Používal se k výrobě miniponorek Seehund a modulárních sekcí lodí typu XXI. Následné nálety spojeneckého bombardovacího letectva způsobily jen malé škody a bunkr se dočkal konce války v nedotčeném stavu.

Brémy

Hornisse

( Z bunkru Hornisse v německých Brémách toho dnes již moc nezbývá )

Bunkr, vybudovaný na severním břehu řeky Vesery v Brémách, byl zprovozněn na počátku roku 1944. Jednalo se v podstatě o zodolněný výrobní komplex, jenž měl sloužit spolu s větším bunkrem Valentin ke kompletaci převratných ponorek typu XXI. Tyto lodě se montovaly z jednotlivých modulárních sekcí, jejichž výroba mohla být rozdělena vhodným firmám v celém Německu, někdy i hluboko ve vnitrozemí. Hotové sekce se pak dopravovaly do montážních zařízení v různých loděnicích ke kompletaci, spuštění na vodu a vystrojení.

Bunkr Hornisse byl vybudován na pozemku firmy Deschimar v Brémách, na kterém již stála montážní loděnice. Nový objekt měl toto zařízení ochránit před útoky spojeneckého bombardovacího letectva. Stavba byla zadána hamburské firmě Wayss und Freytag. Ve východním traktu bunkru, ležícího na pomyslné ose východ – západ, měla podle plánu vyrůst linka na výrobu modulových sekcí, zatímco centrální část zabíraly dva kryty se suchými doky, určené k provádění oprav. Ty měly být propojeny se západní částí, tvořenou dvěma mokrými kryty, z nichž však bylo možné vyčerpat vodu a použít je jako suché doky, které byly s to pojmout po dvou lodích typu XXI. Vzájemné propojení krytů a výstup z bunkru zabezpečovaly plavební komory. Těžký nálet USSAF provedený 30. března 1945 zničil většinu objektu a ten již nebyl nikdy dokončen.

Valentin

( Snímek zachycující současný stav jednoho z krytů ponorkového bunkru Valentin )

První plány na výstavbu zodolněného montážního komplexu na břehu řeky Vesery v Brémách – Farge byly vypracovány v roce 1943. Mělo se jednat o atypický podnik, zaměřený na kompletaci ponorek typu XXI. Jeden z hlavních důvodů, proč nemohly být tyto vynikající lodě zařazeny do výzbroje dost brzy, aby ještě dokázaly ovlivnit průběh války spočíval v přerušení a zdržení jejich výroby, způsobených útoky spojeneckého letectva. Proto také padlo rozhodnutí o výstavbě tohoto masivního, betonem dobře chráněného zařízení. Jednalo se o skutečnou montážní linku. Částečně smontované lodě se posouvaly vpřed a procházely jednotlivými fázemi kompletace. Po dohotovení skončily u mokrého krytu, kam byly spuštěny a vyplouvaly z bunkru na hladinu řeky Vesery. Lodě typu XXI sestávaly z osmi trupových sekcí, počítáno od zádě k přídi a z velitelské věže. Hlavními montážními zařízeními ke kompletaci těchto ponorek byly loděnice Blohm und Voss v Hamburku, Schichau v Gdaňsku a Deschimar AG Weser v Brémách.

Jakmile Spojenci zjistili, že se tento převratný nový typ ponorky montuje v loděnicích firmy Blohm und Voss, stala se jejich zařízení cílem permanentních náletů a byla těžce poškozena. Kdyby se podařilo dokončit bunkr Valentin, znamenalo by to cenný úspěch. Na budování tohoto gigantického bunkru se podílelo přes 12 000 dělníků, z nichž tvořili zhruba jednu třetinu cizinci a více než 2 500 bylo nuceně nasazených, válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Odhaduje se, že přinejmenším 4 000 lidí přišlo v průběhu stavby o život. Práce se zastavily 7. dubna 1945, v okamžiku, kdy byl bunkr zhruba z 90 % dokončen. Během spojeneckých náletů koncem března 1945 se sice podařilo probít strop částečně dokončeného objektu těžkými pumami Tallboy, na vnitřním zařízení však vznikly jen malé škody. Jednalo se všeho všudy o dva velké nálety. Jeden z 27. března 1945, provedený bombardéry USSAF a druhý z 30. března, kdy objekt napadly stroje RAF a kromě jiného svrhly také 15 těžkých pum Tallboy, z nichž 6 objekt přímo zasáhlo.

Bergen

Bruno

( Ponorkový bunkr Bruno v norském Bergenu )

Krátce po invazi do Norska v roce 1940 zřídili Němci v několika tamějších přístavech námořní základny. Jednou z nejdůležitějších se stal právě Bergen. V květnu 1942 byly zahájeny práce na stavbě ponorkového bunkru v tomto přístavu. Objekt byl vybudován na skalnatém výběžku, v malém zálivu západně od města. Podle plánu měl sestávat z deseti krytů, z nichž tři měly být mokré a šest suchých. Desátý kryt měl sloužit jako sklad pohonných hmot. Ve skutečnosti bylo postaveno jen sedm krytů, jeden jako skladiště pohonných hmot a ze zbývajících šesti tři mokré a tři suché. Strop byl místy až 6 m silný, obvodové zdi pak až 4m. Nad hlavním bunkrem vyrostlo další podlaží, čímž se podařilo získat dodatečné skladovací prostory. Mělo to rovněž pozitivní dopad v podobě podstatného zvýšení ochrany před leteckými útoky. Celkové rozměry bunkru Bruno činily 130x143 m. Odpovědnost za průběh stavebních prací nenesla Todtova organizace což bylo u takového projektu, realizovaného mimo území Německa, neobvyklé. Hlavním dodavatelem se namísto toho stala komerční stavební firma Wayss und Freytag AG, která se již podílela na podobných projektech v Německu. Každý ze tří mokrých krytů, situovaných v severní části bunkru, byl 11m široký, zatímco šířka suchých krytů činila 17 m. Jejich vstupy byly chráněny 3 cm silnými ocelovými vraty, tvořenými zavěšenými, vzájemně se překrývajícími pláty.

Základna fungovala po většinu války jako domovský přístav Unterseebootsflotille 11. Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii získala dokonce ještě větší význam, neboť ponorkové báze na francouzském pobřeží byly jedna po druhé uzavřeny a opuštěny. Práce na rozšíření a zdokonalení bunkru pokračovaly po celou dobu trvání války. Jak postupně vzrůstal význam bergenské ponorkové základny, tak sílilo i odhodlání Spojenců zničit ji. K prvnímu velkému náletu, na kterém se podílelo přes 130 bombardérů RAF, došlo 4. října 1944. Přestože způsobil v širokém okolí všeobecnou zkázu a těžké ztráty na životech civilního obyvatelstva, jeho dopad na fungování bunkru byl minimální. Britští letci sice docílili přímých zásahů, probít silnou železobetonovou konstrukci se jim však nepodařilo. Dalšího náletu, provedeného 29. října, se zúčastnilo téměř 250 bombardérů RAF. Nalézt cíl a svrhnout na něj pumy se však nakonec podařilo posádkám necelých 50 strojů. Při náletu sice nezahynul žádný Němec, o život však znovu přišlo velké množství civilistů. Na vnitřním zařízení bunkru nedošlo k žádným škodám, síla explozí se rozptýlila ve volném prostoru mezi vnějším a vnitřním stropem. Ke třetímu a poslednímu náletu došlo 12. ledna 1945. Podílelo se na něm 32 bombardérů RAF, které na bunkr svrhly těžké pumy Tallboy. Ponorkový bunkr v Bergenu se přesto dočkal konce války v nedotčeném stavu.