Základní technické údaje: Dornier Do 26D

Typ: čtyřmístný průzkumný létající člun, pohonná jednotka: čtyři dieselové motory Junkers Jumo 205D každý o výkonu 880 koní, výkony: max. rychlost 323 km/h ve výšce 2 600 m, dostup 4 500 m, dolet 4 795 km, hmotnost: plná 20 965 kg, rozměry: délka 24,6 m, rozpětí 30 m, výzbroj: tři 7,92 mm kulomety, jeden 20 mm kanon

Jeden z nejhezčích, aerodynamicky tvarovaných létajících člunů, které kdy byly vyrobeny Dornier Do 26, byl vyvrcholením série úspěšných, celokovových vodních letadel z dílny německé firmy Dornier. Do této série patřil model Wal z 20. let a Do 18 a Do 24 z let 30. Do 18 a Do 24 odvedly Němcům cenné služby během 2. světové války, i když design Do 18 se ve skutečnosti datuje do poloviny 30. let. Vývoj Do 26 probíhal na základě požadavku národního leteckého dopravce, Deutsche Lufthansa, na poštovní letadlo s transatlantickým doletem, které by bylo schopné převážet zhruba 500 kg pošty a čtyřčlennou posádku na trase z Lisabonu do New Yorku.

Do 26 byl letoun s vysoce aerodynamickým tvarem s celokovovou konstrukcí a samonosnými křídly, což byl rozdíl oproti předchozím modelům Dornier s vyztuženými křídly. Čtyři dieselové motory Junkers Jumo 205 byly umístěny ve dvou tandemech, přičemž hnací hřídele vrtulí dvou zadních motorů byly o 10° skloněné, aby byly vrtulové listy chráněné před stříkající vodou. Aerodynamické tvary pomohly letadlu za letu dodat také zasouvací stabilizační plováky umístěné pod každým křídlem zhruba v polovině rozpětí. První prototyp vzlétl 21. května 1938 na základě objednávky tří Do 26 ze strany Deutsche Lufthansa z roku 1937. První dvě letadla létala ve službách Lufthansy před začátkem 2. světové války, 18x překonaly jižní Atlantik, ale nikdy nepřelétly severní Atlantik.

Třetí letadlo sloužilo jako prototyp dopravní verze pro přepravu cestujících a na základě úspěšných testů byly k těmto účelům objednány další tři Do 26. Poté, co začala 2. světová válka, však šest letadel zabrala německá Luftwaffe a další výroba se již neuskutečnila. Těchto šest strojů Luftwaffe následně používala zejména k pobřežnímu hlídkování a průzkumné činnosti a proto většina z nich byla vybavena defenzivní výzbrojí. Některé z nich dostaly později označení Do 26D a sloužily rovněž pro přepravu pozemních jednotek. Působily zejména během bojů v Norsku v roce 1940, kde byly dva stroje sestřeleny. Zbylé Do 26 později ukončily svou činnost kvůli nedostatku náhradích dílů.