Základní technické údaje: Nakadžima Ki – 49 – IIa Donrjú

Typ: sedmi až osmimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Nakadžima Ha – 109 o výkonu 1 081 kW ( 1 450 koní ), výkony: max. rychlost 492 km/h ve výšce 5 000 m, cestovní rychlost 350 km/h, výstup do výšky 5 000 m/13 min. a 39 vteřin, dostup 9 300 m, dolet 2 950 km, hmotnost: prázdná 6 530 kg, plná 11 400 kg, rozměry: délka 16,5 m, rozpětí 20,42 m, výška 4,25 m, výzbroj: pět ručně ovládaných 7,7 mm kulometů typu 89, v přídi, ocase, spodním a bočních střelištích, jeden pohyblivý 20 mm kanon Ho – 1 ve hřbetní věži, maximálně 1 000 kg pum

Počátkem roku 1938, když se první bombardéry Ki – 21 dostávaly do výzbroje sentaií v Číně a Mandžusku, padlo rozhodnutí o vývoji letounu Nakadžima Ki – 49 Donrjú ( hromový drak ), jenž měl tyto úspěšné armádní stroje v budoucnosti nahradit. Konstruktéři si na novém typu, jemuž Spojenci později dali jméno Helen, dali záležet. Když se ovšem první sériové Ki – 49 – I dostaly roku 1942 v barvách 61. hikosentai se základnou v Číně do boje, neodpovídaly již podmínky nad bojišti těm, pro něž tvůrci letoun navrhovali.

Prototyp poháněný dvěma hvězdicovými motory Nakadžima Ha – 5 o výkonu 708 kW ( 950 koní ), poprvé vzlétl v srpnu 1939. U předsériových letounů a verze Ki – 49 – I konstruktéři již použili motory Nakadžima Ha – 491 o výkonu 932 kW ( 1 250 koní ). Nový bombardér na pohled klamal. Díky svým proporcím totiž vypadal jako obrovský letoun, ve skutečnosti se dal srovnat například s americkým typem Lockheed Hudson. Sedmi až osmičlenná posádka se musela do úzkého trupu prostě naskládat. Na jaře došlo k obvyklým inovacím s cílem zvýšit výkony, zkvalitnit pasivní ochranu stroje a zesílit defenzivní výzbroj.

Prvním představitelem nové série se stal typ Nakadžima Ki – 49 – IIa, jehož pohon zabezpečovaly dva hvězdicové motory Nakadžima Ha – 109 o vyšším výkonu. Vznikl rychlý bombardér, dobře chráněný 5 mm pancířem, s palivovými nádržemi, jejich vnitřní gumový potah se v případě průstřelu sám sevřel a silnou hlavňovou výzbrojí. U modifikace Ki – 49 – IIb se navíc objevili 12,7 mm kulomety Ho – 103. Stroje Ki – 49 – IIb v létě 1942 používaly 7. a 61. sentai v Číně, jež s nimi podnikly řadu útoků proti Čungkingu a leteckým základnám amerických sil.

Dále měla ve výzbroji bombardéry Helen rovněž 12. sentai ze stavu 3. letecké armády se základnami v Medanu a Sabangu na Sumatře. Ta útočila proti cílům v Barmě a východní Indii, v jednom případě podnikla společně s letouny Ki – 21 nálet na Kalkatu. Roku 1943 zaútočila 7. a 61. sentai, nyní operující z Timoru, se svými Ki – 49 proti australskému Darwinu, což vyvolalo podrážděnou reakci stíhaček Supermarine Spitfire Mk VC z  1. stíhacího křídla. Jednotky Ki – 49 ze 4. letecké armády na Nové Guineji zase přišly v srpnu 1943 o mnohé stroje v důsledku trvalých spojeneckých útoků proti letištím ve Wewaku, Butu a Dague.

Tyto útoky podnikalo Královské australské letectvo společně s americkou 5. leteckou armádou v rámci příprav na ofenzívu. Nově vzniklo šest bombardérů Ki – 49 – III se silnými motory o výkonu 1 805 kW ( 2 420 koní ), zůstalo ale pouze u prototypů. Dalšími experimentálními variantami, vyvinutými z Ki – 49, se stala doprovodná stíhačka Ki – 58 a doprovodný bombardovací letoun Ki – 80. Celková produkce Ki – 49 dosáhla 819 letounů. Po americkém vylodění na Filipínách v roce 1944 se zbylé Ki – 49 stále častěji používaly k sebevražedným náletům.