Základní technické údaje: Kanon M1 ráže 90 mm na lafetě M2

Ráže: 90 mm, celková převozní délka: 9,021 m, délka hlavně: 4,50 m, výška 3,073 m, hmotnost: 14 651 kg, rozsah náměru: - 10° až  + 80°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 823 m/s, maximální účinný dostup střely: 12 040 m, hmotnost střely: 10,6 kg

Když bylo ke konci 30. let jasné, že staré protiletadlové kanony ráže 76,2 mm dosluhují, rozhodla americká armáda o výrobě zbraně, která by jej předčila celkovým výkonem a především hmotností střely. Střelivo ráže 90 mm se považovalo za největší, jaké byl voják ještě schopen zvládat ručně, čímž byla dána ráže nové zbraně. Konstrukční práce zbraně začaly v roce 1938. V roce 1940 byly prototypy schváleny pro použití v armádě jako 90 mm kanon M1 na protiletadlové lafetě M1A1. Výrobě nového kanonu byla od počátku přisouzena velmi vysoká priorita. M1 byla výborná, byť poněkud složitá a výrobně náročná zbraň. Celkové pojetí kanonu bylo jednoduché, to však neplatilo pro lafetu.

Měla jednu nápravu se dvěma koly s pneumatikami a přepravovala se tažením. V palebném postavení se kanon umisťoval na křížové lafetě, jeho obsluha pracovala na skládací plošině kolem kanonu. Uložení křížové lafety a složené plošiny na jednonápravovém podvozku neustále přinášelo potíže. Lafeta zbraně byla celkově velmi složitá. Brzy po zahájení výroby kanonu M1 jej doplnilo provedení M1A1 s pružinovým nabíjecím zařízením. V praxi však problémy s nabijákem nevyrovnávaly jeho přínos, zpravidla se proto demontoval. Na cestě byly další změny zbraně. V červenci 1941 se rozhodlo, že budoucí 90 mm kanon a lafeta mají být použitelné proti námořním i pozemním cílům. Z toho vyplynula potřeba revize lafety, neboť původní lafeta kanonu M1 nedovolovala náměr pod 0°. Této příležitosti se využilo k podstatnému přepracování celé konstrukce. Lafeta M2 měla zcela odlišnou stavbu. Její palebná platforma se při střelbě zajišťovala čtyřmi opěrami. Mnohem snadněji se obsluhovala a připravovala k boji. Některé verze používaly malý štít.

Hlavní konstrukční změny se týkaly vlastní zbraně. U kanonu M2 bylo nabíjecí zařízení doplněno novým časovačem zapalovačů a nabijákem. Nastavení zapalovačů probíhalo mnohem rychleji a přesněji, čímž se podařilo zvýšit rychlost střelby až na 27 ran za minutu. Ještě více přesnosti a účinnosti přinesl nový přibližovací zaměřovač, vyvinutý během války a poprvé použitý právě u 90 mm kanonu v roce 1944. Jediná střela s tímto zapalovačem dokázala zničit útočící stíhací letoun Focke – Wulf Fw 190 během německé ofenzívy v Ardenách. 90 mm kanon a přibližovací zaměřovač byly také zbraněmi, které dokázaly účinně čelit raketám V – 1 nad jižní Anglií. Všechna provedení 90 mm kanonu se vyráběla ve velkých počtech. Do srpna 1945 bylo vyrobeno 7 831 kanonů všech verzí. Patřily mezi ně i kanony určené výhradně pro montáž na statických lafetách.

Některé kanony sloužily na pobřeží USA jako dvouúčelové protiletadlové/pobřežní zbraně. 90 mm kanon se instaloval také na čistě pobřežní lafetu, chráněnou speciální pancéřovanou věží. Objevil se dokonce návrh vybavit tyto věže automatickým nabíjecím systémem. Tím pádem by kanon nemusela obsluhovat posádka a míření a odpálení kanonu by se provádělo dálkově. 90 mm kanon sloužil také jako výzbroj stíhače tanků M36 stavěného na podvozku tanku Sherman. Na základě 90 mm kanonu vzniklo několik pokrokově řešených tažených protitankových kanonů, žádný z nich se však nedostal do armádní výzbroje.