Základní technické údaje: Canon de 47 antichar SA mle 1937

Ráže: 47 mm, délka hlavně: 2,49 m, hmotnost: přepravní 1 090 kg, bojová 1 050 kg, odměr: 68°, náměr: - 13° až  + 16,5°, počáteční rychlost střely: 855 m/s, nejvyšší dostřel: 6 500 m, hmotnost střely: 1,725 kg, tloušťka probitého pancíře: 80 mm při střelbě na 200 m

Nejlepším francouzským protitankovým kanonem byl Canon de 47 antichar SA mle 1937. Jeho autorem byla konstrukční kancelář v Puteaux. Vývoj kanonu probíhal ve velkém spěchu. Byl zaveden do výzbroje francouzské armády ihned poté, co Francouzi zjistili sílu pancéřové ochrany německých tanků PzKpfw IV. I přes obtížné podmínky svého vzniku byl kanon model 1937 vynikající protitankovou zbraní a jednou z nejlepších zbraní svého druhu, zavedených do výzbroje armád v roce 1939. Kanonů však francouzská armáda v květnu 1940 neměla dostatečný počet. Model 1937 byl zaveden do služby v armádě v omezeném rozsahu v roce 1938.

Výroba se rozeběhla naplno až v roce 1939. Kanon dostaly francouzské dělostřelecké baterie zabezpečující palebnou podporu armádních divizí a brigád. Tyto baterie tvořilo šest kanonů, přepravovaných na bojišti za polopásovými tahači Somua. Díky své nízké siluetě se kanon na bojišti snadno maskoval. Střely kanonů byly schopné probít pancíř tanků všech typů, se kterými se mohly kanony v roce 1940 setkat. Kanone model 1937 měl nízkou stavbu, která mu dodávala agresivní vzhled. Hlaveň kanonu byla přibližně 2,5 m dlouhá, lafeta byla osazena pneumatikami na ráfcích lisovaných z plechu. Podle tehdejší módy byla horní hrana ochranného štítu zvlněná, což mělo ztížit odhalení kanonu v terénu. Spolu s taženým kanonem modelem 1937 se rozeběhla výroba velmi podobného kanonu, který měl tvořit výzbroj pevností Maginotovy linie. Pevnostní kanon postrádal obvyklou lafetu taženého modelu. V palebném postavení byl umístěn na závěsech vedených po stropních kolejnicích. Hlaveň střílela speciálně konstruovanými střílnami. V roce 1939 se objevila mírně přepracovaná verze modelu 1937 Canon de 47 antichar SA mle 1937/39, která se od původního provedení lišila jen v detailech.

V roce 1940 se objevil kanon model 1939. V tomto případě se však jednalo o podstatně odlišnou zbraň. Vlastní kanon zůstal totožný s modelem 1937, byl však umístěn  na nové lafetě s točnou se třemi opěrnými rameny, která v palebném postavení umožňovala otáčení kanonu v rozsahu 360°. Kanon tak mohl pohotově útočit na všechny cíle bez ohledu na směr jejich přiblížení. Při instalaci kanonu v palebném postavení se nejdříve vyklopilo přední opěrné rameno, potom se otevřela zadní opěrná ramena, přičemž se kola lafety vyzdvihla po stranách ochranného štítu. Pokrokově řešená zbraň však byla odsouzena k tomu, aby nikdy nezasáhla do bojů na straně Francouzů, neboť německý vpád v květnu 1940 předběhl zahájení výroby. V květnu a červnu 1940 se mnohé kanony model 1937 dostaly do rukou Němcům. U Němců si kanon získal vážnost svým výkonem proti německým pancířům. Po roce 1940 Němci kanon široce využívali pod označením 4,7 – cm Pak 14 ( f ). Kanon sloužil v německé výzbroji ještě v době vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944. Předtím Němci kanon využili k vyzbrojení mnoha svých prvních stíhačů tanků, vzniklých na bázi francouzských tanků s demontovanou věží, na kterých byly kanony umístěny v otevřené nástavbě.