Základní technické údaje: 220 mm houfnice Škoda

Ráže: 220 mm, délka vlastní zbraně: 4,34 m, hmotnost: přepravní 22 700 kg, bojová 14 700 kg, rozsah náměru: od + 40° do + 70°, odměr: 350°, počáteční rychlost střely: 500 m/s, dostřel: 14 200 m, hmotnost střely: 128 kg

Zatímco houfnice Škoda vz. 37 byla zcela nové konstrukce, o něco starší houfnice Škoda ráže 220 mm nezapřela svoji příbuznost se zbraněmi minulé éry. Do roku 1918 byly Škodovy závody největším výrobcem zbraní v Rakousku – Uhersku. V objemu nejtěžších dělostřeleckých zbraní je mírně překonávala jen německá firma Krupp a co do celkové účinnosti nenašly těžké houfnice značky Škoda sobě rovného. Když Škodovy závody po 1. světové válce obnovily výrobu, patřily těžké houfnice logicky mezi nejdůležitější výrobky.

Výroba se však nesoustředila jen na velkorážní těžká děla. Ta sice měla drtivé účinky při ničení pevnostních staveb, zároveň se však jednalo o rozměrné těžkopádné stroje s velmi malou rychlostí střelby. Jejich provoz byl navíc značně nákladný. Když po uzavření Versailleské mírové smlouvy začalo budování armád v nových státech vytvořených po 1. světové válce, vznikla opět poptávka po těžkých zbraních, ale již ne příliš těžkých. Střely střední ráže kolem 220 mm měly stále potenciál pro ničení pevnostních struktur. Příslušná zbraň ovšem nemusela mít nadměrnou hmotnost. Firma Škoda pružně reagovala na požadavky trhu a přišla s houfnicí ráže 220 mm, v jejíž konstrukci využila svých bohatých zkušeností s projektováním podobných zbraní. Zákazníci na sebe nenechali dlouho čekat.

Prvním zájemcem byla Jugoslávie, vytvořená z několika předválečných balkánských států. Nový jugoslávský stát předpokládal, že mu ze strany sousedů hrozí nebezpečí a proto ve velkém nakupoval různé zbraně po celé Evropě. Jugoslávie se stala dobrým zákazníkem firmy Škoda. V roce 1928 odebrala dvanáct 220 mm houfnic pod označením M28. Jiným odběratelem bylo Polsko, které objednalo dokonce 27 kusů. Tyto houfnice pózovaly na mnoha fotografiích v předválečných informačních materiálech o polské armádě. Všechna vyobrazení měla jednu věc společnou. Závěrový mechanismus zbraní byl vždy nějakým způsobem zakryt, například stojícím vojákem. To bylo běžné polské bezpečností opatření u všech obrazových informací o dělostřelectvu, které měly být zveřejněny.

Houfnice však Polákům nepomohly. V roce 1939 Němci po svém vpádu zabrali nebo zničili veškeré zbraně polského dělostřeleckého parku. Jugoslávii stihl podobný neblahý osud  později. Němci se tak zmocnili nezanedbatelného počtu 220 mm houfnic, které ihned zařadili do svého zbrojního inventáře. V koncepci německé bleskové války ovšem nebylo mnoho pro uplatnění těžkých dělostřeleckých zbraní. Houfnice se proto většinou přidělovaly posádkovým a stálým jednotkám na okupovaných území. Některé z nich se dostaly až do Norska. Koncem roku 1941 se však většina houfnic soustředila do jednoho celku a naložila na obléhací vlak směřující na Krym, kde Němci dobývali sevastopolskou pevnost. Boj o Sevastopol byl poslední velkou akcí, kdy se při dobývání pevností použila starobylá metoda obléhacích vlaků. Pevnost nakonec padla, na čemž měly podíl i 220 mm houfnice. Poté se houfnice roztrousily po různých jednotkách a do konce války se používaly jen v minimálním rozsahu.