Základní technické údaje: 240 – mm Howitzer M1

Ráže: 240 mm, délka: 8,407 m, hmotnost: celková 29 268 kg, rozsah náměru: od + 151° až + 65°, odměr: 45°, počáteční rychlost střely: 701 m/s, dostřel: 23 093 m, hmotnost střely: 163,3 kg

Komise Westervelt Board byla zřízena v roce 1919. Vyslovila řadu doporučení ohledně budoucí podoby amerického dělostřelectva. Vzhledem k omezeným možnostem tehdejšího vojenského rozpočtu bylo podnětů komise možná až příliš mnoho. Určité části programu přezbrojení proto musely být odloženy. Do roku 1921 proběhla některá předběžná konstrukční zkoumání. Část projektů, jejichž realizace se odložila na pozdější dobu, se týkaly lafety, která by mohla nést 203 mm kanon nebo 240 mm houfnici. Plán vývoje nové 240 mm houfnice mohl být zrušen, neboť americká armáda stále usilovala o vývoj houfnice stejné ráže na bázi francouzské Schneiderovy konstrukce.

Tento projekt však byl zatížen řadou problémů a nakonec nepřinesl očekávaný výsledek. Nakonec se postavilo jen několik 240 mm zbraní pro výcvikové účely. V roce 1939 byla situace jiná a znovu mohl ožít projekt 203 mm kanonu a 240 mm houfnice. Vývoj 203 mm kanonu si vyžádal mnohem více času, než se původně očekávalo. První sériové zbraně měla armáda k dispozici až v roce 1944. Práce na 240 mm houfnici oproti tomu probíhaly bez potíží a zbraň byla dokončena v květnu 1943. Její úřední označení znělo 240 mm houfnice M1. Jednalo se o mohutné dělo, k jehož manipulaci se používala zvětšená verze lafety M1, která jinak sloužila u 155 mm kanonu M1. 240 mm houfnice se přepravovala v rozebraném stavu. Lafeta se převážela na šestikolovém podvozku, ze kterého se snímala do palebného postavení.

K převozu hlavně sloužil speciální tahač. Na místě zřízení palebného postavení se pečlivě umístila lafeta a vyhloubila jáma, která umožnila zákluz  hlavně i při maximálním úhlu náměru 65°. Poté se na lafetu obvykle pomocí autojeřábu umístila hlaveň a rozevřela opěrná ramena lafety. Umístění 240 mm houfnice do palebného postavení tak nebylo právě jednoduchou záležitostí a někdy vyžadovalo až osm hodin tvrdé dřiny. Střelba 240 mm houfnice však byla velmi účinná. Houfnice se poprvé dočkala většího bojového nasazení při dobývání Itálie a poté v severozápadní Evropě všude tam, kde se postup zastavil u statických obranných linií nepřítele. Naopak malého uplatnění se houfnicím dostávalo, pokud byl postup jednotek plynulý, neboť jejich příprava k boji byla zdlouhavá. Střely o hmotnosti 163,3 kg měly v cíli drtivý účinek.

240 mm houfnice byly ve výzbroji americké i britské armády a sloužily ještě řadu let po skončení 2. světové války. Vyskytlo se několik pokusů umístit je na samohybný podvozek, žádný z těchto projektů však nedospěl příliš daleko. Integrovaný motorový pohon by byl této zbrani nepochybně přinesl řadu výhod. Místo toho se pozornost zaměřila na zjednodušení přípravy zbraně v palebném postavení, vyskytly se snahy přepravovat houfnici jako jeden celek. Žádná z těchto myšlenek však nenašla v armádě uplatnění. Houfnice se dokonce 50. let postupně stáhly z výzbroje. V současné době jediné 240 mm houfnice M1 v aktivní službě nalezneme ve výzbroji armády Čínské lidové republiky. Jsou rozmístěny na ostrovech při pobřeží Číny, kde jsou udržovány v plně bojeschopném stavu a slouží jako těžké prostředky pobřežní obrany.