Základní technické údaje: 105 – mm Howitzer M2A1

Ráže: 105 mm, délka vlastní zbraně: 2,574 m, hmotnost: přepravní i bojová 1 934 kg, rozsah náměru: - 5° až  + 65°, rozsah odměru: 46°, počáteční rychlost střely: 472 m/s, dostřel: 11 430 m, hmotnost střely: 14,97 kg

Když Spojené státy vstoupily roku 1917 do 1. světové války, jejich dělostřelectvo mělo velmi špatnou výzbroj. Ve Francii se americké jednotky vybavily především francouzskými a britskými zbraněmi. Američané se rozhodli přijmout jako základní zbraň pro své dělostřelce francouzský 75 mm kanon a začali jej vyrábět přímo v USA. Výroba kanonu se rozeběhla právě se skončením války a americké armádě tak do roku 1942 zbyly plné sklady těchto zbraní. V roce 1919 Američané vytvořili komisi s názvem Westervelt Board. Jejím úkolem bylo zjistit aktuální stav dělostřelectva a vypracovat plán podoby budoucí výzbroje americké armády. Mezi doporučeními komise byl návrh na vyzbrojení dělostřelectva 105 mm houfnicí. V poválečném období se však návrhy komise jen obtížně realizovaly v praxi.

Návrh konstrukce houfnice tak byl dokončen až v roce 1939. Výroba zbraně 105 mm houfnice M2A1 byla zahájena v roce 1940, poté začaly výrobní linky v USA opouštět tisícové série houfnic. M2A1 se nakonec stala jednou z nejrozšířenějších zbraní ve výzbroji Američanů za 2. světové války. Velikost jejího úspěchu lze posuzovat i podle skutečnosti, že se široce používala ještě několik desetiletí po skončení 2. světové války. Ještě v nedávné době se houfnice vyráběla. Houfnice M2A1 se vyznačovala v podstatě obvyklou konstrukcí. Hlaveň uzavíral vodorovný klínový závěr, brzdovratné ústrojí bylo umístěno nad hlavní. Houfnice se kompletovala s lafetou M2A2 s rozevírajícími opěrnými rameny. Zbraň byla na lafetě umístěna tak, že se těžiště celku vlastní zbraně s horní lafetou nacházelo přesně před zadkem hlavně. Nepředpokládalo se tažení houfnice koňmi, kola lafety se od počátku opatřovala pneumatikami. V poměru k ráži byla houfnice poměrně těžkou zbraní, vyšší hmotnost však na druhou stranu znamenala lepší odolnost proti opotřebení.

Hlaveň i lafeta snesly dlouhodobé obtížné provozní podmínky, přičemž si stále zachovávaly plnou použitelnost ke střelbě. Houfnice M2A1 se používala na všech bojištích, kde zasahovala americká armáda, od Evropy po Pacifik. Po celou válku se základní konstrukce neustále podrobovala testům a vylepšením, plynulým vývojovým procesem procházelo i střelivo. Ke konci války zahrnoval sortiment střeliva pro houfnici M2A1 obvyklé trhavé střely, různé dýmové značkovací střely a střely s náplní slzného plynu. Ne všechny houfnice M2A1 se přepravovaly tažením. Některé byly umístěny na různé motorové podvozky. Nejčastěji houfnice sloužila jako výzbroj vozidla M7, kterému britští dělostřelci říkali Priest ( kazatel ).

Později se k instalaci houfnice používaly podvozky tanků Sherman, vyskytl se také nejméně jeden pokus o montáž houfnice na podvozek polopásového vozidla. 105 mm houfnice M2A1 tak mohla poskytovat palebnou podporu obrněným formacím, stejně jako pěchotním jednotkám. Patřila mezi první prostředky, schopné vytvářet mobilní palebnou podporu. Byla vyráběna z mnoha dalších testovaných zbraní, o jejichž využití k tomuto účelu se také uvažovalo. Po válce houfnice dostala nové označení M102. Stále se jedná o kvalitní zbraň pro prvosledové jednotky, která nadále slouží v americké armádě a v mnoha dalších vyspělých armádách. Charakteristiky houfnice slouží jako východisko při hodnocení kvalit ostatních zbraní.