Základní technické údaje: Canonne da 75/46 C.A. modello 34

Ráže: 75 mm, vlastní délka zbraně: 7,4 m, délka hlavně: 3,45 m, délka drážkované části vývrtu 2,844 m, hmotnost: přepravní 4 405 kg, bojová 3 300 kg, rozsah náměru: + 90° až  - 2°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 750 m/s, maximální účinný dostup střely: 8 300 m, hmotnost střely: 8,5 kg

V době mezi světovými válkami přišel italský zbrojní průmysl s mnoha pozoruhodnými konstrukcemi. Mnohé z nich se však nedočkaly sériové výroby, neboť možnosti italského průmyslu byly tehdy stejně jako dnes značně omezeny nedostatkem surovin všech druhů. Před schválením nové zbraně do výroby bylo třeba důkladně zhodnotit, zda se jedná o dobrý projekt, jehož schopnosti odůvodní vynaložené náklady. V roce 1926 představila společnost Ansaldo svůj návrh nového protiletadlového kanonu, ale až po dlouhém zkoumání byla její zbraň schválena k výrobě. Do výzbroje armády se kanon dostal v roce 1934. Nová zbraň nesla označení Canonne da 75/46 C.A. modello 34.

Celkově se jednalo o zdařilou zbraň bez mimořádných konstrukčních řešení, na které se zřetelně projevoval vliv tehdejších britských kanonů Vickers. To bylo zřejmé především ve stavbě spodní lafety s centrálním pivotovým čepem, na němž se otáčela vrchní lafeta s kolébkou hlavně. Při přepravě se nohy sklápěly k sobě a horní lafeta se přepravovala na dvoukolovém podvozku. Při umístění kanonu do palebného postavení se nohy vyklopily dopředu a poté, co hmotnost zbraně spočinula uprostřed platformy, se sejmula kola. Uložení kanonu na platformě bylo velmi účelné a přehledné. Ovládací příslušenství na lafetě bylo jednoduché, ale přiměřené. Stejně jako v případě jiných italských zbraní hlavní problémy s kanonem 75/46 spočívaly v jeho výrobě. Přes neustále rostoucí poptávku ze strany bojující armády běžela výroba pomalu a nepravidelně. Původní objednávka zněla na 240 kusů, do konce roku 1942 však bylo dodáno pouze 226 kusů. Ne všechny dodané zbraně se přitom dočkaly bojového použití. Ač se primárně jednalo o protiletadlové prostředky, některé z nich byly umístěny na určitých místech jako dvouúčelové protiletadlové a pobřežní obranné kanony. Tento přístup však znamenal, že mnohé tehdy stále používané starší protiletadlové zbraně musely být ve výzbroji zachovány, ačkoliv lhůta k jejich vyřazení již dávno uběhla.

Tíživé situaci nepomohlo ani použití některých hotových protiletadlových hlavní jako výzbroje samohybných útočných děl. Přes tyto nepříznivé okolnosti se kanony 75/46 rozmístily co nejrovnoměrněji na území Itálie a jejich kolonií v severní Africe. Do bojů na východní frontě si italské jednotky odvezly dalších 54 kanonů. I tyto kanony se nakonec dočkaly použití k nejrůznějším účelům. V roce 1943, po italské kapitulaci, se dostupných kanonů zmocnily německé okupační jednotky. Kanon 75/46 potom dostal označení 7,5 – cm Flak 264/3(  i ). Typ se prakticky nepoužíval mimo území Itálie, s výjimkou některých protipartizánských akcí v Jugoslávii. Ani tato změna majitelů kanonů nebyla konečná. Po invazi Spojenců na Apeninský poloostrov se postupující vojska zmocnila mnoha kanonů, které pak sloužily jako zbraně pobřežní obrany kolem dobytých přístavů, jako byla například Neapol.