Pro tradičně neutrální Švédsko představovala 2. světová válka opravdovou zkoušku. Švédové museli řešit svůj postoj k sousedním státům a čelit silnému německému tlaku. I přes značné sympatie ke Spojencům však řada obyvatel největší skandinávské země pro Německo bojovala a umírala.

Švédsko je neutrální a nekonfliktní zemí na periferii Evropy a jeho obyvatelé neutralitu vždy chápali jako způsob vystupování na mezinárodním poli. Tato země navíc se svými sousedními zeměmi udržovala velmi blízké vztahy a spolupracovala s nimi. Když vypukla 2. světová válka, bylo Švédsko rozvinutou demokratickou zemí. I přes vysokou úroveň země její armáda postrádala mnohé moderní vybavení a po technické stránce byla poměrně slabá a to až do konce války. Ze strategického hlediska představovalo Švédsko lákavou kořist, jelikož disponovalo cennými nalezišti rud a minerálů. I když z tohoto důvodu hrálo důležitou roli jak v německých, tak i spojeneckých plánech, svoji neutralitu si udrželo a přímé válce se vyhnulo.

( Švédská armáda svým vybavením nepatřila zrovna mezi nejmodernější )

Slabá švédská armáda v roce 1937 disponovala 403 000 muži, 79 protiletadlovými děly a vůbec žádnými tanky. V roce 1945 měla k dispozici již na 600 000 vojáků, 2 750 děl a 766 tanků. Kompenzací za vojenskou a ekonomickou zranitelnost, spočívající v závislosti na zahraničním obchodu, byla geografická pozice. Švédsko leží daleko od středu Evropy a navíc je obklopeno Norskem, Finskem a Dánskem, které tak pro něj představují nárazníkové státy. Pro Skandinávii začala válka v listopadu 1939, když Sovětský svaz napadl Finsko. Zimní válka vážně ohrozila švédskou pozici, mnoho Švédů navíc ve Finsku žilo. Po podepsání paktu Molotov – Ribbentrop dokonce Švédsko spolu s Dánskem a Norskem deklarovalo, že útok proti Finsku bude vnímán, jako útok proti všem severským státům. Všechny čtyři země se dohodly na solidaritě, ale nezavázaly se k povinnosti vojenské pomoci.

Švédové byli útokem Sovětského svazu na Finsko velmi roztrpčeni, na rozdíl od Dánů a Norů, ale nevyhlásili striktní neutralitu. Stockholm vylučoval přímou intervenci armády ve prospěch Finska a odolával britsko – francouzskému tlaku, protože Francie a Británie vytvořily pod záminkou pomoci Finsku plány na obsazení Švédska kvůli jeho materiálnímu bohatství. V období Zimní války tak vláda zaujala ke konfliktu kompromisní postavení. Kombinaci neutrality a zapojení v podobě značné materiální pomoci a nejméně 8 260 dobrovolníků, dalších 500 Švédů vstoupilo přímo do finské armády. Právě tohoto švédského angažmá později hodlali využít němečtí náboráři, kteří prezentovali Waffen – SS jako nástroj v boji proti komunismu a Sovětskému svazu.

( Švédští dobrovolníci zachycení při instruktáži v použití protitankového kanonu během Zimní války )

Když nacistické Německo v roce 1940 napadlo Dánsko, museli Švédové řešit stejný problém jako při sovětské invazi do Finska. Jak se ke konfliktu postavit a zda zůstat neutrální. Neutralita nakonec zvítězila a do země začalo proudit mnoho uprchlíků, přičemž největší úspěch bezpochyby představovala záchrana 95 % dánských židů. Po napadení Dánska bylo velmi pravděpodobné, že Němci zaútočí i na další severské státy. Zvláště obsazení Norska bylo pro Hitlera a jeho válečné úsilí velmi důležité. Získal snadný přístup k železné rudě a dalším zdrojům. Švédové, vědomi si obtížné situace, ve které se nacházeli, odmítli Norům pomoci a ani v těch nejtěžších chvílích jim neprodali zbraně nebo palivo. Na rozdíl od Zimní války tak Švédsko v tomto případě zastávalo opravdu striktní neutralitu a nakonec se ocitlo zcela v německé sféře vlivu.

Norska se chtěli zmocnit i Spojenci. Chtěli tak odříznout Hitlera od švédské železné rudy a sovětské ropy a sami získat přístup k těmto zdrojům. I když na chystanou německou invazi Brity upozornili švédští zpravodajci, byli to právě Němci, kdo tuto zemi ovládl. Ve Švédsku vládnoucí demokracie odmítala jak fašismus, tak komunismus, ale vzhledem k německým hrozbám přistoupila vláda na Hitlerův návrh, že výměnou za výhradní dodávky železné rudy Třetí říši zůstane okupace ušetřena. Švédové se ale na svou neutralitu nemohli spoléhat, obávali se totiž, že by ji Němci nerespektovali a zaútočili na zemi stejně jako na neutrální Belgii nebo Nizozemsko. Rozhodli se proto zmodernizovat armádu a připravit obranné plány pro případ napadení. Jak se také po válce ukázalo, němečtí plánovači vypracovali podrobné plány pro takový útok a Hitler sám mnohokrát o napadení Švédska uvažoval. Švédové i nadále pomáhali Norům, tato pomoc ale byla občany respektována a podporována, jednalo se o zásilky potravin, léků a podobně.

( „Modernizace“ armády se promítla i v letectvu, mimo jiné i těmito letouny Seversky P – 35 )

Příkladem toho, že Švédskem deklarovaná neutralita se spíše podobala tichému spojenectví s Německem, je skutečnost, že vláda ve Stockholmu povolila průjezd vlaků s německými vojáky a válečným materiálem přes vlastní území. Když například v dubnu 1940 zaútočili Němci na Norsko, požadovali, aby mohli přes Švédsko převážet svoji výzbroj. Švédi nakonec povolili průjezd vlaku naloženého zdravotnickým materiálem a léky, i když bylo jasné, že německý vlak převážel i nepovolený materiál a personál. Švédská neutralita se tak jasně změnila v proněmeckou orientaci. Nutno však říci, že na tento konkrétní návrh Švédové přistoupili, protože jim nic jiného nezbývalo.

Dalším porušením neutrality a mezinárodního práva bylo povolení několika zachráněným německým námořníkům, jejichž lodě byly potopeny, k přechodu přes švédské území. Po zahájení operace Barbarossa ( útok na SSSR 22. června 1941 ) a opětovném vypuknutí války ve Finsku musela švédská vláda na nátlak Němců učinit další ústupky, například povolit průjezd celé německé divizi na finské území nebo německým transportům umožnit využívání švédských vod a vzdušného prostoru. Tato jasná porušení neutrality byla vysvětlována jako poskytování pomoci spřáteleným Finům bojujícím se Sověty. Značný vliv však měly i obavy z případných německých reakcí při odmítnutí požadavků.

( Skupinové foto švédských vojáků )

S postupem času se postoj švédských představitelů k nacistům měnil a jejich ochota poslouchat německé příkazy stále klesala. V dalších letech totiž švédská armáda sílila a německá naopak čelila obrovskému tlaku, takže hrozba nacistického útoku tak postupně slábla. Tohoto faktu využili Američané a Britové. Vláda švédského království v srpnu 1943 pod jejich tlakem zrušila dohodu o přepravě uzavřenou v roce 1940 a od roku 1944 byl povolen pouze průjezd nemocničních vlaků směrem z Německa do Norska. Před koncem války se tak zřetelně postavila na stranu Spojenců, i když formální neutralita zůstala zachována. V roce 1944 také došlo ke snížení vývozu pro Německo velmi důležitých kuličkových ložisek. I když Němci naléhali, do roku 1944 se veškerý import i export snížil na méně než polovinu úrovně z počátku války.

Část zboží Švédové pašovali pomocí rychlých motorových člunů. Jednalo se zejména právě o kuličková ložiska, která dodávali do Velké Británie. Stockholm s Londýnem také udržoval letecké spojení obstarávající kurýrní službu. Britské ministerstvo si dokonce pronajalo obchodní lodě v norském vlastnictví a používalo je k transportu životně důležitých produktů ze Švédska. Lodě byly ilegálně ozbrojené a kromě transportu železných komodit sloužily k přepravě osob či bojových skupin ze země nebo do ní. Tato činnost způsobila ve švédsko – německých vztazích značné napětí. V letech 1944 – 1945 byl britským vojenským letounům umožněn přelet nad švédským územím při náletech na Německo.

( Snímek z výcviku příslušníků švédské domobrany )

Za války sice nebylo ve Švédsku trestné dobrovolně vstoupit do německých či finských ozbrojených sil a bojovat proti Rudé armádě, k povolení oficiálního náboru dobrovolníků však nedošlo. Po napadení Sovětského svazu ale muselo Švédsko této politiky kvůli silnému německému nátlaku a protikomunistickému cítění občanů zanechat. Nábor realizovala německé velvyslanectví ve Stockholmu, zájemci o službu v německé armádě však museli do Německa vycestovat přes Norsko. Mezi vyššími švédskými důstojníky údajně koloval tajný dotazník, který zkoumal, kolik by jich bylo ochotno v německé armádě sloužit. Protože byla reakce většinou negativní, ani Švédsko ani Německo se dále náborem nezabývaly.

Švédská vláda nakonec zvolila rafinovanější způsoby náboru a to výzvu ke vstupu do armády finské, kam povolila vstoupit až 1 500 dobrovolníkům. Tento způsob se ukázal jako mnohem účinnější a došlo i k vytvoření samostatného praporu Hangö přičleněného k 19. pěšímu pluku finské armády, který byl nasazen proti sovětským silám na svirské frontě. Počet Švédů, kteří dobrovolně narukovali do německé armády, je však výrazně nižší, než těch sloužících v armádě finské. První možnost tito dobrovolníci získali, když byl jen po několik málo dnech od německého útoku na Dánsko vydán rozkaz ke zřízení skandinávského pluku SS – Nordland v rámci 5. divize SS Wiking. Jednalo se o precedens a první vytvoření německé jednotky ze zahraničních vojáků. Do nové jednotky se však přihlásilo jen 200 Norů, 112 Dánů a hrstka Švédů. Antikomunismu jako hlavní motivace vstupu do pluku tedy neobstál. Švédští dobrovolníci podstupovali výcvik v rakouském Štýrském Hradci, Klagenfurtu a v mezinárodním táboře SS v alsaském Sennheimu. V letech 1941 – 1943 sloužila většina Švédů právě v divizi Wiking na východní frontě. Poté, co z ní byl vyčleněn prapor Nordland, z něhož byla v roce 1943 vytvořena samostatná divize a kam také byla převelena většina švédských dobrovolníků, zůstalo v divizi Wiking pouhých 40 Švédů. Od roku 1943 jich nejvíce sloužilo v 11. divizi pancéřových granátníků SS Nordland. Právě působení v jednotce Nordland Švédy ve službách Třetí říše proslavilo nejvíce. Známý byl především průzkumný motorizovaný oddíl Schwedenzug. I když se to nemusí dle názvu zdát, zdaleka se nejednalo čistě o švédskou jednotku, sloužili v ní i Nizozemci, Dánové, Norové a příslušníci řady dalších národů.

( Původní předpoklad Němců, že se podaří zřídit švédskou legii se nevyplnil )

Švédi v řadách SS bojovali jak s jugoslávskými partyzány na Balkáně tak na leningradské frontě. Zúčastnili se rovněž krvavých bojů u estonské Narvy. Švédové divize Nordland bránili také Berlín v dubnu 1945 před Rudou armádou, kde byl Schwedenzug, respektive jeho zbytky, obklíčen a definitivně zničen. Švédští dobrovolníci však nesloužili pouze v jednotce Nordland, ale například také v 23. dobrovolnické divizi pancéřových granátníků SS Nederland, dále v 6. horské divizi SS Nord či 3. tankové divizi SS Totenkopf. Je také známo, že zhruba 20 Švédů absolvovalo školu pro důstojníky SS v Bad Tölz a nejméně 5 švédských důstojníků sloužilo i ve zpravodajském pluku Waffen – SS Kurt Eggers, který tvořili výhradně příslušníci germánských národů – Švýcaři, Norové, Finové, ale i Britové, Nizozemci a další.

Většina švédských dobrovolníků v německých službách tedy sloužila v řadách Waffen – SS. V ostatních složkách německé armády jich působilo velmi málo. Ohledně počtů švédských vojáků v německých ozbrojených silách se prameny v mnoha případech rozcházejí a navíc je často obtížné rozlišit, zda se jednalo o Švéda rodilého či třeba příslušníka švédské komunity pocházejícího z Estonska nebo Ukrajiny. Dle odhadů za celou dobu války nepřesáhl počet švédských občanů v německých jednotkách 200 mužů, až 50 etnických švédských dobrovolníků pocházelo z Estonska a údajně až 100 z Ukrajiny. Přesný počet švédských dobrovolníků tedy znám není. Zejména po vřavách zažitých v Pobaltí mnoho mužů zažádalo o propuštění ze služby nebo zkrátka dezertovalo. Naprostá většina Švédů narukovala z důvodu příbuzenských vazeb v Německu nebo své krajně pravicové politické orientace. Po válce se dobrovolníci znovu začlenili do společnosti, byli souzeni pouze ti, kteří dezertovali ze švédských ozbrojených sil a vstoupili do zahraničních jednotek. Zájem Švédů o službu v německých ozbrojených silách rozhodně nebyl takový, jak si Němci přáli a nevznikla původně zamýšlená celá legie, jak se stalo například v případě Norska.