Na začátku 40. let ( září 1940 ) byl z Rumunska zaslán do nacistického Německa požadavek, či spíše prosba, zda – li by nemohlo být Německo nápomocno při reorganizaci rumunské královské armády. Prosba byla následně kladně posouzena a na její popud byla vyslána německá vojenská mise, skládající se z téměř 20 000 instruktorů, školitelů apod. Brzy po příchodu těchto specialistů se začala rumunská armáda, v té době používající zastaralou výzbroj i taktiku měnit. Armáda se nyní transformovala do síly kolem 1 000 000 mužů, kteří měli k dispozici stále rostoucí počet moderních zbraní, techniky a výstroje.

V roce 1940 sestávala rumunská armáda z celkem 3armád, které byly tvořeny 11 sbory. Tyto sbory se dále rozdělovaly na 21 pěších divizí, 1 gardovou divizi, 1 pohraniční divizi, 2 obrněné divize, 1 gardovou pěší brigádu, 1 obrněnou brigádu, 9 jezdeckých brigád a 3 pěší brigády. Podpůrné armádní a sborové jednotky byly tvořeny 7 pluky těžkého dělostřelectva. V sestavě rumunských vojsk bychom ještě nalezli též sbor pohraničních vojsk.

( Rumunští pěšáci, dobře rozpoznatelní podle typického tvaru jejich přileb )

Tabulkově byla každá pěší divize tvořena třemi pěšími pluky ( zachovávaly tedy tzv. trojkový systém ), dále jedním jízdním plukem polního dělostřelectva a rovněž průzkumným praporem. Oproti pěší divizi, sestávala obrněná divize ze dvou motorizovaných pluků, jednoho pluku jízdního dělostřelectva + ženijní, protiletadlové a spojovací roty. Rumunsko bylo jednou ze zemí, jejichž armády používaly poměrně ve velkém počtu jízdní jednotky. Rumuni zformovali několik jízdních brigád, z nich šest bylo na jaře 1942 přidáním několika dalších jednotek přeformováno v divize, které se alespoň dle tabulek měly skládat opět ze tří jezdeckých pluků, jednoho pluku jízdního dělostřelectva a ze spojovací, ženijní a protiletadlové roty. Z těchto šesti jízdních brigád, byla rovná polovina částečně motorizovaná, když vždy jeden pluk obdržel původně československá polopásová vozidla.

V okamžiku, kdy se rumunská armáda připojila po boku svého spojence, nacistického Německa, k boji proti SSSR, nebyla ještě její modernizace završena. Nicméně nejlépe vybavené motorizované divize ( byly celkem tři ), jež patřily do stavu 3. a 4. armády byly připojeny k německé 11. armádě. Tímto spojením vznikla armádní skupina Antonescu, která měla za úkol dobýt Kyjev. Vzhledem k nízké motorizaci a celkové vybavenosti rumunských jednotek však byla většině z nich určena úloha okupačních vojsk na dobytém sovětském území.

( Na vrcholu postupu v létě 1942 se rumunské jednotky probojovaly k řece Don )

Na podzim 1941, tedy zhruba 5 měsíců po zahájení německé operace Barbarossa, rumunská armáda postoupila o stovky kilometrů na východ, připsala si rovněž dobytí významného černomořského přístavu Oděsa a její jednotky se připravovaly k útoku na krymský poloostrov. Do té doby činily celkové rumunské ztráty něco kolem 130 000 mužů padlých nebo raněných. V zimě se situace rumunských vojáků ještě zhoršila, neboť většina postrádala jakoukoli zimní výstroj, došlo k tisícům případům omrzlin. Velení bylo nuceno odeslat některé jednotky, které prováděly okupační službu do první linie, ale mnohé tyto útvary byly nedostatečně vyzbrojené pro boje na frontové linii a utrpěly těžké ztráty.

V létě 1942 se situace načas změnila, když německé jednotky znovu získaly ztracenou převahu a znovu začaly postupovat vpřed. Rumuni se podíleli na úspěšném završení obléhání přístavu Sevastopol, který padl 2. července. Po ovládnutí celého krymského poloostrova byly rumunské jednotky přesunuty k řece Don. Na vrcholu sil v létě 1942 byli Rumuni na východní frontě organizováni ve 3. a 4. armádě, které se skládaly z 13 pěších, 1 obrněné a 2 jezdeckých divizí + dalších 2 divizí na Krymu a 6 na Kavkaze. V aktivní službě bylo navíc dalších 26 divizí, vykonávajících bezpečnostní úkoly v zázemí. Tyto divize však nebyly na tabulkových stavech a byly špatně vybaveny a vyzbrojeny.

( Tito rumunští pěšáci mají štěstí a jsou na ruskou zimu poměrně slušně vybaveni )

V době sovětské operace Uran, tedy protiútoku u Stalingradu, který vedl k obklíčení 6. a části 4. tankové armády se na východní frontě nacházelo téměř 268 000 Rumunů, což bylo ze států Osy nejvíce hned za nacistickým Německem. Celkové ztráty však stále rostly a vybavení a výzbroj divizí byla horší a horší, hlavně co se týče protitankových zbraní. Vlivem velkých ztrát bylo stále větší množství jednotek pod svými tabulkovými stavy. Nedostatek mužstva se nyní promítl i v organizaci divizí, které se i nadále skládaly ze tří pěších pluků, ale každý pluk byl tvořen již pouze dvěma prapory namísto tří. Divize si i nadále ponechala jeden průzkumný prapor, který byl vybaven od koní, přes motocykly až po terénní vozidla, tedy prakticky vším co bylo zrovna po ruce. V sestavě divize se dále nacházely dva dělostřelecké pluky se šesti hipomobilními bateriemi, jedna průzkumná eskadrona, spojovací a protitanková četa se šesti děly a zásobovací služba, která používala ve stále větší míře koňské potahy. Od podzimu 1942 se u každé divize začaly objevovat německé protitankové kanony Pak 40 ráže 75 mm. Každá divize obdržela, nebo měla obdržet šest těchto kanonů.

V průběhu operace Uran, zahájené 19. listopadu 1942, bylo smeteno a zcela zničeno 18 rumunských divizí – to znamenalo ztrátu téměř 175 000 mužů, kteří byli prohlášeni za padlé, raněné, či zajaté. Dalších 26 000 mužů ztratila rumunská armáda během květnové evakuace Krymu. Těžké ztráty nejen rumunských ale i německých vojsk zapříčinily spojení zbytků rumunských vojsk s německými vojsky na Ukrajině a vznik armádní skupiny Jižní Ukrajina ( tuto formaci tvořilo celkem 27 rumunských divizí, které byly divizemi jen podle svého jména a 24 německých divizí, celkem asi 900 000 mužů ). Skupina armád byla následně rozdělena na skupinu Dumitrescu ( ta byla tvořena 3. rumunskou a nově vytvořeno 6. německou armádou ) na jihu a skupinu Wöhler ( 4. rumunská a 8. německá armáda ), která dostala za úkol bránit území samotného Rumunska.

( Křídla německé 6. armády bojující ve Stalingradu bránila rumunská 3. a 4. armáda, na které se soustředil mohutný sovětský útok, ten smetl rumunskou obranu a vedl k obklíčení 6. armády )

Dne 20. srpna 1944 zahájila Rudá armáda další z mohutných ofenzív v jižním sektoru východní fronty. Její útok rozmetal obranu německé 6. armády. Následovalo rumunské opuštění tábora Osy a vyhlášení války svému bývalému spojenci, ke kterému došlo po svržení diktatury maršála Antonesca králem Michalem 23. srpna 1944. Poslední srpnový den dorazily sovětské jednotky do rumunského hlavního města Bukurešti. Při následném postupu do Maďarska bojovalo po boku Rudé armády celkem 28 rumunských divizí s téměř 550 000 muži. Pod sovětským velením se tito vojáci zúčastnili bojů v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku a válku zakončili na Moravě. V tomto posledním tažení války se celkové ztráty rumunské armády vyšplhaly na dalších 170 000 padlých, raněných a nezvěstných.