Rudá armáda v roce 1941 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Rudá armáda v roce 1941

Na pokraji války v létě roku 1941 byla Rudá armáda největší armádou na celém světě, avšak ani její ohromná velikost nemohla zakrýt její značné slabiny. Byla úspěšná v bojích proti Japonsku na Dálném východě v roce 1939, avšak její výkon během agrese proti Polsku v září roku 1939 byl nevýrazný. Němci tak nabyli dojmu armády nekompatibilní s moderním, mechanizovaným válečnictvím. Tento dojem se potvrdil jako správný v zimě 1939 – 1940, kdy se Sovětský svaz snažil donutit svého souseda Finsko k jednostranným teritoriálním ústupkům. Mala finská armáda pokořila Sověty v jednom z nejrozpačitějších nezdarů válečnictví 20. století. Tzv. Zimní válka jen povzbudila Hitlera v touze po invazi.

Ubohý stav Rudé armády byl způsoben především politickým útlakem Stalina. Rudá armáda dekapitovala během čistek koncem 30. let. Zničující byla nejen smrt velkého množství důstojníků. Šlo o značné oběti. Zastrašená zbývající část armády nebyla schopna připravit Rudou armádu na její největší a nejtěžší úkol. Koncem 30. let se evropské armády pokusily vyvinout nové metody mechanizovaného válečnictví. Rudá armáda měla všechny zbrusu nové pomocníky. Měla tanky, transportéry i rádia. Ztráta většiny zkušeností a prozíravých velitelů ve Velké čistce a pokračující politické překážky však toto úsilí dále podkopávaly. Je dobré vědět, že jednotky, které úspěšně bojovaly s Japonci v roce 1939, unikly nejhorším čistkám, zatímco jednotky bojující ve Finsku byly mnohem typičtějšími jednotkami Rudé armády v Evropě.

zimní válka2.jpg

( Sovětští vojáci utrpěli ve Finsku ostudnou porážku )

Nejzřetelnějším důkazem politických překážek byla nová pozice komisaře. Každá jednotka velikosti praporu a výše měla kromě velitele jednotky také komisaře. Šlo o systém společného velení zavedený během občanské války v letech 1917 – 1921, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina původně sloužila v ruské carské armádě. Komisař schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Komisaři neměli žádné vojenské schopnosti a byli vybíráni na základě své loajálnosti vůči komunistické straně. Většina komisařů se nepletla do vojenských záležitostí a věnovali se spíš svým zásadním úkolům politické indoktrinace, vytváření morálky a školení. Avšak mnozí využívali svých pozic k zastrašování čestných důstojníků a vměšování se do vojenských záležitostí, ve kterých neměli nejmenší zkušenosti. Situace se dále zhoršovala nasazením Komsomolu jako dalšího nástroje strany během čistek. Komsomol byla mládežnická organizace pro mladé vojáky, kteří byli příliš mladí pro vstup do komunistické strany. V průběhu let 1937 – 1938 rapidně stoupl počet členů Komsomolu díky podpoře strany. Členové Komsomolu ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých kritizovali a odsuzovali důstojníky a komisaře. Začalo být zcela nemožné udržet disciplínu u vojáků v jednotkách, pokud byli provokováni výtkami vůči důstojníkům. Běžná vojenská disciplína začala upadat a došlo k úplnému morálnímu rozkladu. V důsledku fiaska ve Finsku byly v srpnu 1940 prováděny reformy včetně omezení role komisařů. Avšak škody již byly příliš rozsáhlé, aby bylo možné je napravit během několika měsíců, které zbývaly do německé invaze. Rudou armádu sužoval nedostatek zkušených důstojníků. Velení bylo často v rukou nezpůsobilých ustrašených mužů, kteří byli nuceni k poslušnosti.

Německá invaze v neděli 22. června 1941 vedla k řadě ohromujících porážek a katastrofálních ztrát. Během pěti měsíců bojů v roce 1941 ztratili Sověti přibližně 4 000 0000 mužů ( více než 1 000 000 mrtvých a zbývající byli zajati ). Tento počet představoval 80% pozemního vojska v době vypuknutí války a blížil se téměř 60% vojenských ztrát, které utrpěl Sovětský svaz během celých čtyř let války ( 1941 – 1945 ). Ztráty tanků a obrněných vozidel dosahovaly 20 000, což přesahovalo přibližně šestinásobek celkové síly útočícího Německa. Některé jednotky bojovaly houževnatě a neuvěřitelně statečně, jako například posádka pevnosti Brest, avšak mnoho ostatních jednotek ustoupilo bez skutečného boje a kapitulovalo. Skandálně hrubé jednání Komunistické strany mohlo jen stěží mezi jednotlivými úrovněmi sovětských vojáků vzbudit loajalitu k sovětskému státu.

( Urááá, sovětská pěchota při svém tradiční útoku na bodák )

Rudá armáda přesto přetrvala. Měla mnoho vyhovujících mladých důstojníků, kteří byli příliš nezkušení, aby vzbuzovali Stalinovu nenávistnou pozornost. Během několika měsíců se sovětské pozice začaly upevňovat. Boje již nebyly viděny jako obrana strany, ale jako obrana sovětské vlasti. Není překvapující, že je tato válka mezi ruským obyvatelstvem známá jako Velká vlastenecká válka. Byly povolány zálohy a koncem roku 1941 byla Rudá armáda přebudována a silou se rovnala polovině divizí z počátku války. Německá branná moc nakonec přecenila své schopnosti a byla zastavena během krutých bojů před Moskvou. Mladí důstojníci se vyšvihli na pozice velitelů pluků a divizí, na což jejich zkušenosti absolutně nestačily. Mnozí se ukázali být neschopní a nezřídka umírali na bojišti se svými muži. Mnoho dalších se naučilo umění velet za děsivých okolností a ti pomohli vést Rudou armádu k vítězství po čtyřech krvavých letech války.

Němci si následující léto udrželi strategickou výhodu, když se dostali hlouběji na Ukrajinu a Kavkaz, kde usilovali o dobytí sovětských ropných polí. Léto 1942 bylo pro Rudou armádu velice náročné, několikrát byla obklíčena a vždy to až příliš často připomínalo debakly z roku 1941. Avšak Sověti se postupně učili. V létě 1942 začali vytvářet rozsáhlé tankové a mechanizované jednotky. Zpočátku byly řízeny amatérsky. Zkušenosti a taktické dovednosti získali za strašnou cenu, jak se velice dramaticky ukázalo v zimě 1942 – 1943 u Stalingradu. Stalingrad pro Němce představoval cílovou čáru jejich invaze. Ačkoliv je často nazýván bodem obratu války na východě, Němci ve skutečnosti udrželi svou strategickou výhodu do léta 1943, kdy proběhla nejvýznamnější bitva, bitva u Kurska. Nejen že německá ofenzíva byla definitivně rozbita, ale sovětské ozbrojené síly přešly do útoku na strategické úrovni a nikdy již nebyly Němci zahnány na ústup.

( Sovětští dělostřelci v akci )

Západní názory na Velkou vlasteneckou válku bývají zkreslovány výmysly a mýty popularizovanými německou generalitou v jejich knihách z 50. let. Rudá armáda je považována za ohromnou těžkopádnou sílu spoléhající se spíše na množství než na taktiku. Na úrovni malých jednotek nebyla Rudá armáda nijak mimořádně impozantní. Sovětské střelecké čety a roty byly mnohem hůř cvičeny než jejich němečtí protivníci. Přesto se v průběhu války rozdíl v taktických dovednostech mezi Němci a Sověty zužoval. Němci byli pod ohromným tlakem, aby rozšiřovali své jednotky a v období 1943 – 1944 upadl i jejich vlastní výcvik malých jednotek. Na vyšších velících úrovních Sověti začali koncem roku 1943 Němce předhánět. Operační umění Sovětů představovalo blufování, matení a překonávání německých nepřátel. Debakl v Bělorusku v létě 1944, který zaznamenal kompletní drtivou porážku německé armádní skupiny Střed, byl nejlepším důkazem rostoucích dovedností velitelů Rudé armády.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt