Finské námořnictvo v Zimní válce – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Finské námořnictvo v Zimní válce

Námořní síly

V roce 1939 Finsko zaujímalo významnou část pobřeží v délce přibližně 1 200 mil ( 1 930 km ), rozděleného do tří úseků:

A)     1 100 mi ( 1 700 km ) baltského pobřeží, rozděleného dále na Botnický záliv mezi Finskem a Švédskem a Finský záliv mezi Finskem, Estonskem a Sovětským svazem.

B)     100 mil ( 160 km ) pobřeží Severního ledového oceánu mezi Norskem a Sovětským svazem, zahrnujícího Rybářský poloostrov a přístav Petsamo.

C)     200 mil ( 320 km ) severního břehu Ladožského jezera, tvořícího hranici se Sovětským svazem.

Finská námořní obrana byla založena na ruské strategii, přijaté v roce 1913, která spočívala na silné obraně pobřežního dělostřelectva, podporované relativně slabým pobřežním námořnictvem. Proto bylo v květnu 1927 námořnictvo spojeno s pobřežním dělostřelectvem a vznikly tak Námořní síly ( Merivoimat ), kterým velel plukovník pobřežního dělostřelectva ( od 16. května 1933 generálmajor a od 9. dubna 1941 generálporučík ) Väinö Valve. Během Zimní války byl náčelníkem jeho štábu fregatní kapitán Ragnar Hakola, příslušník námořnictva. Při mobilizaci 22. října 1939 bylo 33 200 mužů organizováno následujícím způsobem:

A)     3 850 mužů v námořnictvu ( Laivasto )

B)     20 700 mužů u pobřežního dělostřelectva ( Rannikotykisto )

C)     Pobřežní pěchota civilní obrany přidělená k obraně pobřežních sektorů

D)     Bojová jednotka Hanell, armádní jednotky pod námořním velením, určené k obraně Alandských ostrovů. Jejich počet spolu s pobřežní pěchotou činil 8 650 mužů

E)      Pobřežní stráž ( Merivartiosto ). Tyto síly tvořily součást pohraniční stráže, řízené Ministerstvem vnitra

Pobřežní dělostřelectvo.jpg

( Finská obrana se spoléhala na silné pobřežní dělostřelectvo )

Organizace námořnictva

Finské námořnictvo bylo vytvořeno 16. května 1918. Finsko nemělo žádné ambice k vojenskému ovládnutí Baltského moře a jeho jediná vážná strategická hrozba přicházela ze Sovětského svazu, ležícího za finskou východní suchozemskou hranicí. Úkolem námořnictva bylo kladení minových polí podél baltského a arktického pobřeží a podél severního břehu Ladožského jezera na podporu pobřežního dělostřelectva a pobřežní pěchoty proti sovětskému vylodění a ochrana obchodního provozu na baltských námořních trasách. Při mobilizaci        22. října 1939 bylo finské námořnictvo rozděleno do pěti seskupení:

A)     Pobřežní flotila

B)     Námořní velitelství Botnický záliv

C)     Námořní velitelství jihozápadní Finsko

D)     Námořní velitelství Ladožské jezero ( pod velením generálního štábu finských ozbrojených sil )

E)      Pobřežní stráž

Baltské pobřeží bylo rozděleno do devíti pobřežních sektorů, Ladožské jezero do šesti a 2. prosince 1939 se Alandské ostrovy staly rovněž pobřežním sektorem. Tato organizace sloužila především pro jednotky pobřežního dělostřelectva a pobřežní pěchoty, ale rovněž ji využívala tři námořní velitelství. Pobřežní stráž měla tří sektory.

Väinämöinen.jpg

( Finská bitevní a zároveň i vlajková loď Väinämöinen )

Hlavní silou námořnictva byla pobřežní flotila, podporovaná námořními velitelstvími Botnický záliv a jihozápadní Finsko, zatímco strategicky zásadní námořní velitelství Ladožské jezero pod velením generálního štábu ozbrojených sil operovalo s námořním odřadem Ladoga. Každé z těchto uskupení operovalo se 3 – 6 flotilami, kterých bylo celkem 12 – bezpečnostní, bitevní, dělová, dopravní, eskortní, ledoborcová, dvě minonosky, minolovková, motorových torpédových člunů, ponorková a protiponorková a také minolovkový odřad ( Osasto ). Flotila ( Laivue ) se skládala ze 2 – 18 plavidel a mohla být dále rozdělena do divizí nebo skupin. Divize čítala čtyři plavidla, skupina dvě. Finské námořnictvo mělo 190 lodí a 363 hlídkových člunů včetně ozbrojených ledoborců Národního úřadu pro námořní plavbu. Mnohé z nich byla německá nebo ruská plavidla z 1. světové války, nacházely se zde ale i 2 bitevní lodě – Väinämöinen a Ilmarinen a 5 ponorek. Pobřežní stráž měla 30 eskortních plavidel a hlídkových člunů. Námořnictvo nevlastnilo žádná letadla, k plnění námořního průzkumu byla vyčleněna skupina leteckých sil.

Námořní hodnosti

Systém námořních hodností, užívaný v době Zimní války, byl zaveden 23. dubna 1922 a modifikován dne 5. září 1930. Důstojnické hodnosti byly odvozeny od švédského námořnictva, zatímco poddůstojnické hodnosti byly inspirovány carským ruským námořnictvem. Finský námořnický sbor se skládal z důstojníků z povolání, absolventů Námořní akademie v Suomenlinně a ze záložních důstojníků z Výcvikové školy záložních důstojníků – čekatelů. Důstojníci byli rozděleni do čtyř hodnostních tříd – vlajkoví důstojníci ( admiralita), vyšší důstojníci, korvetní kapitáni a nižší důstojníci. Vojenští úředníci v důstojnických hodnostech byli rozděleni do dvou hodnostních tříd, odpovídajících korvetním kapitánům a nižším důstojníkům. Poddůstojníci byli rozděleni na praporčíky, kteří byli vojáky z povolání nebo záložníky a poddůstojníky, kteří mohli být vojáky z povolání, záložníky nebo odvedenci. Vojenští úředníci v poddůstojnických hodnostech, měli hodnosti odpovídající hodnostem poddůstojníků. Většina mužstva byli záložníci nebo odvedenci, ale muži mohli nastoupit i jako dobrovolníci a mohli zůstat ve službě jako námořníci z povolání.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt