7. obrněná divize – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

7. obrněná divize

 

Tato elitní divize britské armády prošla mnoha boji v severní Africe, Itálii a na západní frontě. Do historie vstoupila pod přezdívkou Pouštní krysy a její příslušníci si vysloužili respekt protivníka všude, kde se objevili.

Před 2. světovou válkou Britové udržovali ozbrojené síly v Egyptě zejména k ochraně strategicky veledůležitého Suezského průplavu. Zvýšené mezinárodní napětí po italské agresi v Habeši ( Etiopii ) v roce 1935 donutilo Londýn k vytvoření nových mobilních jednotek určených k ochraně dopravní tepny. Mužstvo 7., 8. a 11. husarského pluku tehdy disponovalo lehkými tanky a obrněnými automobily a z těchto sil italské velení zformovalo novou divizi. V září 1939 prošli tito vojáci intenzivním výcvikem a jejich jednotka dostala 16. února 1940 označení 7. obrněná divize. Brzy se měla dočkat válečného nasazení.

( Znak 7. obrněné divize )

Situace v severní Africe se začala zhoršovat poté, co v červnu 1940 vstoupila Itálie do války na straně Německa. Italové ovládali sousední Libyi a v Egyptě zavládl neklid, protože britské síly zde tvořilo jen 36 000 mužů. Italové mohli naopak nasadit až 250 000 vojáků, ale přes tuto velkou početní převahu se do boje nijak nehrnuli. Během prvních tří měsíců od vstupu Mussoliniho Itálie do války tak proběhly podél hranic s Egyptem jenom menší střety, ve kterých Britové prokázali lepší kvality v taktice i výzbroji. Teprve 9. září 1940 zahájila italská 10. armáda váhavou invazi do Egypta.

Jenže výcvik italských vojáků nedosahoval velkých kvalit a jejich tanky, obrněná vozidla i nákladní automobily trpěly velkou poruchovostí. Po proniknutí do hloubky 80 kilometrů nepřátelského území Italové postup zastavili s tím, že mužstvo trpí únavou a obsazené oblasti je nutné zajistit. To Britům hrálo do karet, a tak začali připravovat protiúder. Účastnit se jej měl Západní pouštní svaz pod velením generálporučíka Richarda O´Connora tvořený 7. obrněnou a 4. indickou pěší divizí posílenou muži 16. britské pěší brigády. V 5:00 9. prosince 1940 překvapila Italy dělostřelba a poté následoval britský útok. Jeho provedení měli na starosti indičtí vojáci společně s oddíly 7. obrněné divize, kterým tehdy velel generálmajor Michael O´Moore Creagh. První vítězná bitva pouštních krys právě začala.

( V roce 1940 byla 7. obrněná divize z velké části vyzbrojena lehkými tanky Vickers Mk.VI, na fotografii technika a muži 8. královských irských husarů )

Divize byla rozčleněna na 4. a 7. obrněnou brigádu, podpůrnou skupinu a divizní jednotky tvořené především 11. husarským plukem a 106. plukem královského jízdního dělostřelectva. Ve výzbroji měla lehké tanky Vickers Mk.VI vyzbrojené pouze kulomety. Vyznačovaly se však rychlostí až 56 km/h. K dispozici bylo i několik Cruiserů Mk.I a Mk.II s kanony ráže 40 mm. Britský úder začal nečekanými přepady italských táborů jižně od přístavu Sidi Barrání, které nepřítele zaskočily. Jednotky 7. obrněné divize mezitím přístav odřízly od italských posil přesunovaných od západu a zbývající britské útvary poté město obsadily.

Během prvních tří dnů ofenzívy padlo do zajetí na 40 000 Italů a ostatní ve zmatku prchali na západ. Tankové jednotky postupovaly rychle a situace připomínala bleskovou válku v té podobě, jak ji realizovali Němci během tažení do Polska a ve Francii. Pouštní krysy pronikly v následujících týdnech hluboko do vnitrozemí Libye a přitom se 7. února 1941 podařil nadporučíku Jamesi Clarkovi od 11. husarského pluku velký úspěch. V Benghází totiž narazil na italský automobil, a když prostrčil okének hlaveň svého samopalu, zjistil, že uvnitř sedí velitel XXXIII. sboru generál Annibale Bergonzoli. Vojáci mu přezdívali vysokonapěťová veverka, nebo elektrický bíbr kvůli jeho ostře rezavým vousům, z nichž prý sršely jiskry. Kromě Bergonzoliho zajali Britové a Australané mnoho vojáků italské 10. armády, mnozí z nich přitom nekladli žádný odpor. Naopak působili dojmem, že mají války dost.

( Ve výzbroji britské 7. obrněné divize se v severní Africe nacházely i americké lehké tanky M3 Stuart )

Ne všichni italští vojáci se však chovali jako zbabělci a někteří dokázali 7. obrněné divizi řádně zatopit. Například 13. husarský pluk ztratil za pár minut během dělostřelecké palby východně od přístavu Sollům 13 lehkých tanků. Po dobytí Benghází nakonec premiér Winstona Churchill 12. února 1941 nařídil další postup zastavit. Italský debakl v poušti však silně rozladil Adolfa Hitlera, který se následně rozhodl poslat Mussolinimu na pomoc do Libye jednotky Wehrmachtu. Jejich velením pověřil generála Erwina Rommel, který ještě v únoru 1941 dorazil do Tripolisu a ihned začal plánovat ofenzívu s cílem vytlačit Brity z dobytých pozic. Ti o protivníkových plánech nic netušili a 7. obrněná divize se mezitím stáhla z fronty do Káhiry k odpočinku a reorganizaci.

Dopoledne 31. března zahájil Rommel svou první africkou ofenzívu a překvapeným Britům nezbylo nic jiného než ustupovat. Vyhrocená situace si vyžádala opětovné nasazení 7. obrněné, i když jenom v provizorní sestavě tvořené dvěma brigádami a podpůrnou skupinou. Důležité však bylo, že vojáci již nyní měli k dispozici první křižníkové tanky Crusader Mk.VII a také pěchotní tanky Matilda II, jejichž silné pancéřování vykazovalo větší odolnost vůči protitankové palbě. Němci mezitím dobyli celou Libyi a oblehli přístav Tobruk. Britský velitel v Egyptě generál Archibald Wavell naplánoval protiúder s krycím označením Battleaxe, ale ten v polovině června Němci a Italové zastavili a tankisté 7. obrněné divize přitom utrpěli těžké ztráty především palbou německých 88 mm děl.

( Lehké tanky Vickers Mk.VIB během průzkumu )

Situace na severoafrické frontě připomínala v letech 1940 – 1943 obrovské kyvadlo vychylující se tu na jednu, tu na druhou stranu. A muži 7. obrněné divize se nacházeli vždy u toho jakožto součást 8. britské armády. V listopadu 1941 se například podíleli na ofenzívě s kódovým označením Crusader. Posily umožnily Britům nasadit do útoku tentokrát téměř 1 000 tanků, zejména Crusaderů. Prakticky polovina z nich zůstala soustředěna právě u pouštních krys, která měla tentokrát impozantní sestavu tvořenou třemi obrněnými brigádami. Dvě nemecké tankové divize Rommelova Deutsche Afrikakorpsu disponovaly dohromady jen 320 obrněnci, jenže Britové nasadili některé zastaralé typy, a ty se v boji příliš neosvědčily. V poušti se pak rozpoutala zuřivá bitva, jakou Afrika dosud nepoznala. Nemilosrdné tankové souboje probíhaly ve dne i v noci a baterie protitankových děl pálily do poslední chvíle. Docházelo i k neuvěřitelným scénám. Například němečtí vojáci od 361. pluku naskakovali na britské obrněnce a jejich vstupní poklopy odpalovali náložemi. Poté vtrhli dovnitř, utloukli posádky polními lopatkami a čerstvě ukořistěné tanky obrátili proti Britům. Místy se do bojů museli zapojit i kuchaři. Velké problémy také představovaly obrovské teplotní rozdíly. Zatímco ve dne bylo horko k zalknutí, v noci panovala krutá zima a řada zraněných vojáků ležících bez pomoci mrzla. Britský postup přesto pokračoval. Husaři od 11. pluku prolomili 20. listopadu 1941 německo – italské pozice a dospěli až na dohled k Tobruku. Němcům se však následujícího dne podařilo odrazit úder 7. a 22. tankové brigády, přičemž Britové museli odepsat 50 tanků. Během těchto bojů získali tři příslušníci pouštních krys nejvyšší vyznamenání za statečnost – Viktoriin kříž. Dvě z nich však byla udělena posmrtně.

Prakticky po celý rok 1942 se muži 7. obrněné divize podíleli na bojích a utrpěli přitom krvavé ztráty. Britové však měli možnost přisunovat do severní Afriky posily a jejich 8. armáda mohutněla, zatímco Němce vyčerpávaly boje na východní frontě a Rommelovi už toho moc nezbývalo. K rozhodujícímu střetnutí nakonec došlo na přelomu října a listopadu 1942 u El – Alameinu, kde 7. obrněné velel generálmajor John Harding. Divize se nacházela v jižní části fronty, a když speciálně vycvičení muži vytvořili průchody v nepřátelských minových polích, držela několik dní v šachu německou 21. tankovou divizi. Poté začaly německo – italské síly překotně ustupovat a pouštní krysy v čele s 11. husarským plukem se pustili za nimi. Nešlo to snadno, protože vojáky sužovaly neobvykle silné deště a museli se také vyrovnávat s nedostatkem paliva. Technický stav mnoha tanků měl k dokonalosti daleko. Britové velmi uvítali dodávky prvních amerických středních tanků M4 Sherman.

( Střední tank M4 Sherman ze stavu 7. obrněné divize se v říjnu 1943 brodí italskou řekou Volturno )

V lednu 1943 obsadili hlavní město Libye Tripolis a 7. obrněná divize nesměla chybět na vítězné přehlídce před Winstonem Churchillem. Ale Němci se ještě nevzdávali a na území Tuniska proběhla řada krvavých bojů, přičemž těžké zranění utrpěl i velitel pouštních krys Harding. Jeho místo tedy zaujal generálmajor George Erskine, pod jehož velením se 7. obrněná divize zúčastnila závěrečných bojů v Tunisku, nyní však už v sestavě 1. armády. Rota B od 11. husarského pluku si mohla odpoledne 7. května 1943 připsat na konto další úspěch, když jako první spojenecká jednotka pronikla do ulic hlavního města Tunisu. Následovala kapitulace 250 000 obklíčených Němců a Italů, kteří už neměli proti přesile protivníka šanci. Válka v severní Africe po téměř třech letech skončila.

Po epizodním nasazení 7. obrněné na nově vytvořené frontě v Itálii připravilo velení nový úkol. V rámci spojeneckých jednotek se divize měla podílet na invazi v Normandii, proto se v Británii řadu měsíců připravovala. Přitom došlo k vnitřní reorganizaci a přezbrojení ( jednotka obdržela tanky Cromwell Mk.VIII vyzbrojených kanonem ráže 75 mm ). Každá tanková rota disponovala 2 houfnicemi ráže 95 mm. Divize dostala také různé nové typy obrněných, nákladních i průzkumných vozidel a přezbrojením prošlo i protitankové a protiletadlové dělostřelectvo.

( Jeden z Cromwellů 7. obrněné divize zničený v bojích s německými Tigery u Villers Bocage )

Vyloďování jednotek 7. obrněné divize v Normandii začalo 7. června 1944, tedy den po začátku invaze. Vojáci se ihned museli zapojit do bitvy o Caen s obtížným úkolem prolomit německou obranu u Villers Bocage. Jenže to nešlo tak snadno. Během dvou dnů prudkých bojů postoupila divize jen o 5 kilometrů a nedokázala překonat odpor německé divize Panzer Lehr. Negativně se přitom projevil fakt, že s výjimkou krátkého nasazen v Itálii prodělali muži 7. obrněné divize všechny své bojové operace v poušti, tedy v podmínkách pohyblivé a otevřené války. Proto si zvykli registrovat nepřítele na kilometrové vzdálenosti, jenže teď se najednou ocitli ve zvlněném terénu plném pahorků, stromových alejí a živých plotů, které Němci dokonale využívali k obraně. Velitelé tanků bojovali v Africe vysunuti z věží, což teď nešlo, protože na ně Němci stříleli ze zálohy a z bezprostřední blízkosti.

Generál Erskine se nyní ocitl v nezáviděníhodné situaci, protože k boji v takovém terénu neměl dostatek zkušeností ani potřebnou pěchotu. Tanky Cromwell nemohly obstát během střetnutí se silně vyzbrojenými a pancéřovanými Panthery a Tigery a ztráty povážlivě narůstaly. Erskine proto dostal rozkaz přerušit neúspěšný frontální nápor a místo toho měl vyzkoušet obchvat nepřátelských pozic. Operace začala odpoledne 12. června 1944 a britský postup probíhal zpočátku dobře. Jenomže všechno se změnilo u kóty 213. Z lesa u tohoto pahorku vyrazil nad ránem 13. června Tiger a během pár minut zlikvidoval 25 britských lehkých tanků, polopásových vozidel a štábních automobilů. Čelní tanková rota 22. brigády se poté dostala do boje s německou přesilou a byla úplně zničena. Britové museli odepsat dalších 25 tanků a 14 obrněných transportérů a celá divize se nakonec stáhla.

( Sherman Firefly 7. obrněné divize v ulicích Hamburku )

Počátkem srpna 1944 se Erskine s mnoha dalšími důstojníky dočkal odvolání a na jeho místo nastoupil generálmajor Gerald Loyd – Verney. Údajně k tomu došlo právě na základě neúspěchu u Villers Bocage. Divize pouštních krys měla ovšem ještě mnoho příležitostí tuto porážku odčinit.

Její muži bojovali jak ve Francii, tak v Belgii i v Nizozemí, kde se 6. září 1944 podíleli na osvobození Ghettu. Další postup směřoval k Rýnu a po překročení řeky se pouštní krysy dostaly až k Hamburku, kde je zastihl konec války. Vybraní muži se pak 7. září 1945 zúčastnili přehlídky jednotek spojeneckých armád v Berlíně. Tento symbolický triumf tak představoval definitivní tečku za pětiletým působením 7. obrněné divize na frontách 2. světové války.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt