Za zachování své nezávislosti v letech 2. světové války vděčili Švýcaři nejen armádě a systému opevnění, ale také čilým obchodním kontaktům s nacisty a řadě ústupků, které politici této alpské země Hitlerovi učinili. Švýcarsko si svou neutralitu hájí již několik století, ale ta jen v málo případech prošla takovou zkouškou jako během 2. světové války. Malá alpská země se svým francouzsky, německy a italsky mluvícím obyvatelstvem musela přijít nato, jak si zajistit nezávislost proti agresivnímu sousedovi, jenž se ji chystal pohltit. O tom, nakolik se ji to podařilo zásluhou odhodlané armády, nakolik díky otevřené spolupráci s Německem a také jestli měli Švýcaři ve své situaci možnost volby, vedou historikové dodnes spory.

Politické a bezpečnostní otřesy druhé poloviny 30. let zastihly Švýcarsko ve stavu pomalého vzpamatovávání se z ekonomické krize. Zatímco hospodářský pokles následující po černém pátku z roku 1929 dokázala švýcarská ekonomika vysoce závislá na exportu průmyslových výrobků překonat, další vlna krize v letech 1935 a 1936 ji srazila na kolena. V reakci na prudké zhoršení sociální a ekonomické situace a také kvůli nutnosti čelit sílícím pravicovým i levicovým radikálům došlo v roce 1935 k historickému smíření švýcarských konzervativců, liberálů a socialistů. Sblížení hlavních politických stran umožnilo politickou dohodu, jež zemi pomohla vyvést z krize a položila základy širokého konsenzu na zásadních politických otázkách. To se týkalo i dříve zablokované modernizace armády. V roce 1935 tak byl schválen rozpočet, v jehož rámci na modernizaci armády směřovalo 15 000 000 švýcarských franků. V následujících letech se tato suma zvýšila až na šestinásobek. Kromě akcelerace domácí zbrojní výroby a nákupů nového vybavení z Francie, Švédska a Československa začaly v roce 1937 také po francouzském a československém vzoru první práce na systému obranných postavení.

( Švýcarská armáda byla poměrně dobře vyzbrojena, mimo jiné i čs. tanky vz. 38 )

Nové opevnění mělo doplnit obranné linie postupně budované již od konce 19. století. Právě alpská pevnost, tedy poslední vysokohorská část obranného systému, měla podle původních plánů ( a také v souladu s historickými tradicemi ) představovat způsob, jakým se Švýcaři mohli za předpokladu obětování pozic v nížinách ubránit i mnohem silnějšímu nepříteli. Tato strategie se ale neobešla bez kontroverzí, protože v severních oblastech země při hranicích s Německem se nacházejí klíčová populační centra ( především Curych a Basilej ), a kritici tak namítali, že na konci 19. století již nemá smysl využívat přístupy vycházející ze středověku. Koncepce alpské pevnosti tak sice přetrvala, ale část budoucího obranného systému měla bránit i severní pohraniční města. Samotná výstavba jednotlivých linií opevnění ovšem postupovala velmi pomalu, takže na konci 30. let ještě nebylo zdaleka hotovo.

Pozice Švýcarska se výrazně zhoršila po anšlusu Rakouska z března 1938. Švýcaři reagovali na hrozbu ze strany nacistického Německa opuštěním Společnosti národů a vyhlášením totální neutrality. Německo – švýcarské vztahy však byly v tomto období ambivalentní. Hitler sice ve druhé polovině 30. let několikrát prohlásil, že neutralitu Švýcarska respektuje, ale zároveň neváhal podporovat švýcarské nacisty a německy mluvící Švýcary explicitně označoval za součást velkého Německa. Švýcaři samotní se pak německého imperialismu obávali, ale současně jejich vláda s Německem udržovala rozsáhlé obchodní styky zahrnující mimo jiné i dodávky zbraní a dalšího armádního vybavení.

( Z výcviku švýcarské pěchoty v protitankovém boji )

Tváří v tvář ozbrojenému konfliktu, jenž se začal zdát s okupací zbytku Československa v březnu 1939 neodvratný, rozhodlo národní shromáždění o obsazení postu armádního generála, který je tradičně jmenován pouze v případě ohrožení. Tím byl po delší debatě na konci srpna 1939 zvolen frankofonní Henri Guisan, který dostal přednost před Ulrichem Willem, synem generála z období 1. světové války pocházejícím z tradičně proněmeckých důstojnických kruhů v Curychu. V září 1939 došlo k mobilizaci a švýcarská armáda, čítající při započítání občanské milice a pomocných jednotek až 800 000 mužů ( z celkového počtu 4 000 000 obyvatel ), zaujala pozice na hranicích země.

Guisanova orientace na Francii se projevila již při vypracování švýcarských obranných plánů, které přímo počítaly se spoluprací a koordinací s francouzskou armádou, jež měla krýt švýcarské levé křídlo v oblasti Basileje a pohoří Jura. To sice popíralo švýcarskou neutralitu, ale teoreticky umožňovalo zastavit nepřátelské síly ještě předtím, než by pronikly hlouběji do vnitrozemí. Tento plán ovšem dostal první trhliny při německém tažení do Norska v dubnu 1940. Kombinace leteckého výsadku a aktivity domácí páté kolony se mohla ukázat jako zničující i pro Švýcary s jejich pohraničním opevněním a malými, ale hlasitými proněmeckými skupinkami. Vojenské velení proto rozhodlo o vytvoření decentralizovaného systému menších opevněných stanovišť rozmístěných po celé zemi, jež měly v případě invaze rychle obsadit občanské milice a přispět k odražení německých parašutistů.

( Švýcarské protiletadlové dělostřelectvo sestřelilo 11 německých strojů, které narušily vzdušný prostor )

Po pádu Francie se situace zcela změnila, ale ještě během května a června 1940 se odehrála jedna z několika přímých ozbrojených konfrontací mezi Němci a Švýcary. Německé letouny během náletů na francouzské cíle opakovaně narušovaly vzdušný prostor Švýcarska, jehož protiletadlová obrana jich celkem 11 sestřelila. Tyto incidenty přinesly prudkou německou reakci a také výhružky ozbrojenou akcí, po nichž Švýcaři s útoky na německá letadla přestali. Němci se během června pokusili provést sabotáže na švýcarských stanovištích protiletadlové obrany a na vojenských letištích, ale nic z toho se jim nepodařilo. Podle pozdějších výzkumů byla právě v tomto období německá invaze do Švýcarska nejpravděpodobnější, neboť německé nejvyšší velení považovalo toto chování za nepřijatelné a Hitlera samotného přivádělo k zuřivosti. V polovině června 1940 se šokované Švýcarsko ocitlo v obklíčení a s obavami očekávalo další vývoj.

Nová situace přinesla dva druhy reakcí, které charakterizovaly švýcarskou pozici po celý zbytek 2. světové války. Švýcarský prezident Marcel Pilet – Golaz pronesl tři dny po francouzské kapitulaci rádiový projev, ve kterém při zachování vojenské pohotovosti vyzval k přizpůsobení se novému evropskému řádu. Jistý protipól tohoto prohlášení pak představoval proslov generála Guisana z 25. července 1940 adresovaný shromáždění důstojníků švýcarské armády na pláni Rütli. Guisan vyzval k rozhodnému ozbrojenému odporu nezávislosti, vedené v případě potřeby z postupně dokončované národní pevnosti v Alpách.

( Z dalšího cvičení, tentokráte protiletadlových dělostřelců s Flakem 38 )

V týdnech následujících po pádu Francie Guisan přepracoval svou obrannou koncepci a vrátil se k dřívějším plánům ústupu do hor. Centrální vysokohorská část země vybavená zásobami potravin, zbraní a munice, ale i vodními elektrárnami a zbrojními továrnami měla v případě invaze posloužit jako poslední útočiště, do kterého by se uchýlila jak vláda a generální štáb, tak například i veškeré švýcarské zásoby zlata a cizích měn. Protože z horských pozic nebylo kam ustoupit, měla zde armáda bojovat doslova do posledního muže. Speciální týmy zároveň dostaly za úkol v případě nutnosti okamžitě zničit veškeré důležité mosty a tunely, které by Němci a Italové mohli při útoku použít. Obranná strategie centrální horské pevnosti se ale do jisté míry s Pilet –Golazovou adaptací na německé panství v Evropě doplňovala. Na rozdíl od obrany celé země totiž počítala s mobilizací pouze části bojeschopných mužů ( asi 150 000 ) a ponechávala tak většinu obyvatelstva v průmyslu a zemědělství. Pragmaticky tak na straně jedné zajišťovala chod švýcarské ekonomiky aktivně spolupracující s Německem a na straně druhé umožňovala udržovat odstrašující vojenský potencionál.

O tom, že ohrožení bylo reálné, svědčily jak rozpracované německé útočné plány operace nazvané Tannenbaum, tak i tajná německo – italská jednání o rozdělení země. Ta ovšem komplikovaly Mussoliniho rozsáhlé územní nároky. Podle některých historiků právě spory s fašistickou Itálií a snaha o udržení jednoty Osy v předvečer útoku na východ způsobily odložení invaze na neurčito. Hitler nicméně do útoku plánoval vrhnout celkem 11 německých a 15 italských divizí. Hlavní německé síly měly vtrhnout na severozápad země do oblasti pohoří Jura. Němci v zásadě nepředpokládali, že by se Švýcaři hodlali bránit, a po útoku přepokládali rychlou snahu o uzavření příměří. K tomu by ale nejspíš nedošlo. I když samotní švýcarští vojáci podezřívali své velitele z defétismu, vůle k obraně zůstávala ve většině společnosti velmi silná. Na druhou stranu ještě v roce 1940 nebyly klíčové části alpských pevností zdaleka dokončeny a zůstává otázka, jak dlouho by dokázaly odolávat soustředěnému německému tlaku. Hitlerův rozkaz k útoku z dodnes neznámých důvodů nicméně nikdy nepřišel a po útoku na SSSR byl čím dál méně pravděpodobný. Definitivně si ale země mohla vydechnout až po spojeneckém vylodění v Normandii.

( Švýcarská strategie počítala s postupným stahováním do „alpské pevnosti“ )

Své vztahy s Německem a Itálií Švýcaři založili na dvou základních principech. Snaze o vojenské odstrašení útoku, který by agresory stál tolik, že by pro ně byl v konečném součtu nevýhodný, a úsilí o užitečnosti své země pro sousedy. Ještě během léta 1940 uzavřela švýcarská vláda s Berlínem první z řady tvrdě vyjednaných obchodních smluv. Výměnou za dodávky klíčových surovin ( uhlí, železná ruda, potraviny atd. ) Německu zajišťovala finanční úlevy, výhody v bankovním sektoru a také dodávky průmyslových výrobků, hodinek, časovacích zařízení pro detonátory, obráběcích strojů a také zbraní. Šlo například o protiletadlová děla, ale zbraně švýcarského původu tvořily pouhé 1 % celkové německé výzbroje. Významná část švýcarských průmyslových a bankovních elit tyto obchodní styky s ohledem na vlastní profit čile podporovala.

Strategicky důležité byly pro mocnosti Osy také švýcarské železniční trasy, které spojovaly Německo a Itálii. Jimi do italských průmyslových center proudily suroviny pomáhající udržovat italské fašistické hospodářství v chodu. V pozdějších fázích války se ale ukázala jejich další přednost spočívající ve faktu, že je spojenecké letectvo na rozdíl od těch v Rakousku z důvodu švýcarské neutrality nebombardovalo. Přímo nikdy nevyslovená, ale oběma stranami vnímaná hrozba jejich zničení tvořila jednu ze složek Guisanovy odstrašovací strategie. Ještě více si ale Německo cenilo služeb švýcarských bank, které za švýcarské Franky nakupovalo zlato ukradené židům a evropským centrálním bankám. Berlín tak získával v podstatě jedinou konvertibilní měnu, kterou mohl využívat při nákupu surovin a výrobků od dalších neutrálních států. Banky vykoupily zlato za 1,3 miliardy Franků. Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že švýcarský obchod se zlatem se Spojenci byl bezmála dvakrát vyšší. Britové a Američané využívali držení velkého množství švýcarských Franků k omezení vlivu Německa v zemi, pro platby svým špionům a na podporu služeb Červeného kříže spojeneckým válečným zajatcům.

( Protitankoví dělostřelci s kanonem Böhler M 1931)

Přestože v zemi sídlila celá řada významných humanitárních a charitativních organizací, byla švýcarská role za války v této oblasti asi nejproblematičtější. Klasickým případem může posloužit postoj k evropským uprchlíkům. Ve Švýcarsku vládly již v meziválečném období velmi silné protiimigrantské a antisemitské nálady vycházející z tradice politického konzervatismu a strachu z pohlcení země cizinci. V roce 1938 po anšlusu Rakouska švýcarská vláda zavedla nejprve vízovou povinnost pro všechny Rakušany a následně odmítla vpouštět jakékoli uprchlíky bez platných víz. Během léta téhož roku zavedla vízovou povinnost také pro neárijské občany Německa.

Ještě kontroverznější ale byla praxe označování pasů německých a švýcarských židů razítkem s červeným J, které v podstatě znamenalo zákaz vstupu do země pro ty německé a znemožnění cestování pro ty švýcarské. Po obsazení dalších evropských zemí nacistickým Německem a po začátku organizovaných transportů začaly jednotlivé humanitární organizace proti této politice protestovat a snažit se o její zmírnění alespoň pro židovské děti. Švýcarská vláda ale žádosti na jejich umístění v zemi zamítla, stejně jako později odmítla návrh na transport menšího počtu židovských dětí pře své území do USA. V roce1942, kdy se v zemi oficiálně nacházelo jen necelých 10 000 uprchlíků, pak švýcarská vláda odmítla pouště do země jakékoli další cizince, údajně pro přeplněnost. Celkem tak švýcarští pohraničníci v letech 1942 – 1943 od hranic vrátili do Německa, Francie a Itálie přes 24 000 osob. Tato praxe ale byla ve druhé polovině roku 1943 částečně zmírněna vůči Italům a v posledním roce války i vůči ostatním skupinám evropského obyvatelstva. Během celé války prošlo Švýcarskem na 300 000 registrovaných cizinců, z nichž více než třetinu tvořili váleční zajatci, například italští dezertéři, nebo sestřelení spojenečtí letci. Asi 60 000 lidí z tohoto celkového počtu tvořili civilní uprchlíci, ovšem řada z nich se v zemi zdržela pouze po krátkou dobu. Bez ohledu na vládní tvrdou azylovou politiku však v zemi působila celá řada soukromých organizací a v této oblasti se angažovala také řada obyčejných občanů, což pomohlo mnoha běžencům zachránit život.