Za 2. světové války bylo Bulharsko spojencem nacistického Německa, ve válce proti západním Spojencům bylo ale pouze oficiálně a bojů proti nim se nezúčastnilo. Bulhaři viděli ve spojení s Německem jistou naději na územní zisky a naopak v jednání Sovětského svazu spařovali nebezpečí, které představovala možnost ztráty části území, tak jako v případě jeho souseda Rumunska. Navíc si mnozí pamatovali na dobré vztahy německé a bulharské armády, které byly v době 1. světové války spojenci. Bulharské jednotky se do prvních střetů dostaly po německých útocích na Jugoslávii a Řecko v dubnu 1941 (část německých sil zahájila tažení z Bulharska), kdy překročily hranice a začaly obsazovat řeckou část Makedonie, Thrákie a přístav Soluň ( celkově tak Bulhaři obsadili území o velikosti téměř 50 000 km²).

Bulharská armáda se nicméně nezúčastnila po 22. červnu 1941 na rozdíl například od Rumunů, či Maďarů tažení proti Sovětskému svazu. Místo toho se v letech 1941 – 1944 ( v září 1944 uzavřela nová vláda Vlastenecké fronty se Spojenci mír a opustila tábor Osy ) soustředila na udržení nově získaných území, kde musela udržovat silné posádky, jež pak vedly nemilosrdný boj proti partyzánským hnutím, jež Bulharům uštědřovaly značné ztráty a působily jim tak velké problémy.

(Z výcviku bulharské armády)

Dá se říci, že v roce 1944 dosáhla bulharská armáda svého vrcholu, když disponovala dvaceti jedna pěšími divizemi, dvěma jízdními divizemi a taktéž dvěma pohraničními brigádami. V prostoru západní Makedonie a Srbska, bylo soustředěno dalších 7 divizí, zformovaných do dvou armádních sborů. Tyto formace byly podřízeny německému velení a jejich hlavním úkolem byla ochrana zásobovacích tras vedoucích ze srbského Bělehradu na jih do Řecka. Co se týče vybavení bulharských jednotek, bylo na tak pozdní stádium války zcela nedostatečné a zastaralé, většina z nich se stále spoléhala na koně, moderních obrněných vozidel bylo poskrovnu, stejně jako protitankových děl a v celé armádě bychom nalezli pouze něco málo přes 120 tanků, většinou dodaných Němci, ale již beznadějně zastaralých s nedostatečnou výzbrojí i pancéřovou ochrannou (mezi vozidly se nacházely též původně čs. lehké tanky LT vz. 35, či 38). Výjimku představovalo 97 středních tanků PzKpfw IV verzí G a H, které vytvořily jedinou bulharskou tankovou brigádu a jejichž dodávky byly Bulharům zahájeny zhruba od poloviny roku 1943 do února 1944.

Po smrti cara Borise III. v srpnu 1943, se orientace země pomalu ale jistě začala měnit, a když se Rudá armáda probila na konci srpna 1944 k bulharským hranicím, proběhl v zemi převrat, který vedl k vystoupení Bulharska z Osy. Následovalo vyhlášení války svému bývalému spojenci, přesně tak, jak se stalo i v Rumunsku. Zcela pod sovětskou kontrolou proběhly v armádě čistky, které měly za cíl odstranit z jednotek nejreakčnější důstojníky, místo nich byli naopak jmenováni tzv. komisaři  ( političtí důstojníci ). Změna režimu poznamenala i elitní královské gardové pluky, ze kterých se staly Lidově osvobozenecké brigády. Již zcela pod sovětským dohledem došlo k přeskupení a přeformování bulharské armády. Ta se nyní skládala ze tří armád ( 1., 2. a 4. ) + záloh. Bulhaři mohli v říjnu 1944 nasadit do pole deset pěších, jednu gardovou pěší a dvě jezdecké divize + k tomu dvě brigády, z toho jednu obrněnou. Na sklonku roku 1944 dostaly bulharské jednotky úkol zabránit úniku německých vojsk z Řecka. Konec války zastihl Bulhary v Rakousku.