Globální charakter 2. světové války dokládá i skutečnost, že se do ní zapojily také státy z jižní Ameriky. Většina tak učinila pouze formálně, jedna z nich ale přeci jen přispěla hmatatelnějším způsobem. Vyslala totiž na italské bojiště expediční síly v podobě pěší divize a leteckou jednotku. Tou zemí byla Brazílie. O bojové činnosti největší jihoamerické země se toho u nás příliš neví, ačkoliv nešlo o počin bezvýznamný. Brazilské letectvo a námořnictvo sehrávalo důležitou roli v bitvě o Atlantik. V roce 1943 ale země zformovala expediční jednotky, které v následujícím roce zamířily do Itálie. Tam kolem 26 000 Brazilců bojovalo až do konce 2. světové války.

V roce 1930 se brazilským prezidentem stal Getúlio Vargas, jehož styl vlády napovídal, že jde o muže s rostoucími diktátorskými ambicemi. To se potvrdilo v roce 1937, kdy proběhl vojenský převrat, díky němuž se Vargas stal neomezeným vládcem země. Velké znepokojení to vzbudilo zejména ve Washingtonu, neboť americká vláda v čele s prezidentem Rooseveltem se obávala, že by se brazilský vůdce mohl v příští válce spojit nacistickým či fašistickým režimem v Německu a Itálii. V Brazílii žilo mnoho osob německého, italského či japonského původu a Brazílie udržovala čilé obchodní styky s těmito zeměmi. Objevily se také zprávy o jednání Brazílie s Německem o dodávkách zbraní výměnou za suroviny. Menší počty německé techniky pak skutečně do jižní Ameriky zamířily. Američané se proto rozhodli zasáhnout. Začali na Brazílii vyvíjet utajený, ale značný diplomatický nátlak a přislíbili Vargasovi zbraně i výcvik pro brazilskou armádu, která nutně potřebovala modernizaci.

( Za vyzbrojení a vycvičení Brazilců zodpovídali Američané )

V lednu 1942 se konala konference amerických zemí, kde všechny kromě Argentiny a Chile slíbily, že přeruší diplomatické styky s Osou. Brazílie rovněž poskytla Američanům dvě základny na svém území, což představovalo velmi důležitý příspěvek spojeneckému válečnému úsilí v bitvě o Atlantik. Definitivní zvrat ovšem přišel v srpnu 1942, kdy německá ponorka U – 507 potopila u brazilských břehů 5 obchodních lodí, přičemž zahynulo několik stovek Brazilců. Vargasova vláda tak 22. srpna 1942 vyhlásila Ose válku a brazilské letouny a lodě se brzy připojily ke spojeneckým v jižním Atlantiku.

Vzdušné síly a pozemní armáda získávaly od Spojených států novou výzbroj a výstroj, zatímco brazilští důstojníci směřovali do amerických vojenských škol a kurzů. A brzy se v důstojnickém sboru začali ozývat ti, kteří prosazovali nasazení brazilských sil přímo na evropském bojišti. Počáteční návrhy počítaly dokonce s jednou obrněnou a třemi pěšími divizemi, ale nakonec došlo k přesunu jen jedné pěší divize.

( Příslušníci Brazilských expediční sil během cesty do Itálie )

Tato 1. samostatná pěší divize expedičních sil ( v portugalštině 1. Divisao de Infantaria Expedicionária ) se posléze stala jádrem Brazilských expedičních sil FEB ( Forca Expedicionária Brasileira ), které navíc zahrnovaly ještě dvě malé letecké jednotky. Dle dohody mezi oběma státy měl být útvar začleněn do americké armády. To znamenalo její organizaci, výcvik a vybavení podle vzoru USA. První požadavek se podařilo splnit při sestavování formace, jež oficiálně začalo 15. července 1943. Výsledek představoval ekvivalent americké pěší divize se třemi pěšími pluky po třech praporech a podporu, která fungovala na divizní úrovni a zahrnovala ( mj. ) čtyři dělostřelecké prapory a průzkumnou rotu. Současně s vytvářením jednotky probíhal výcvik, který měli na starost Američané a Brazilci z amerických vojenských škol. Brzy se ukázalo, že splnit právě tento požadavek bude nejtěžší, protože brazilská armáda sice ve 30. letech cvičila pod vedením Francouzů, ale většina důstojníků a poddůstojníků si potřebné dovednosti příliš neosvojila. Chyběly zkušenosti a také disciplína nebyla na nejlepší úrovni, což zřejmě souviselo s jihoamerickou mentalitou.

Další výrazný problém přinášela velká etnická a sociální roztříštěnost. V brazilské armádě neexistovala oficiální segregace, což znamenalo, že vedle sebe sloužili běloši, černoši, indiáni, Asiaté či nejrůznější míšenci, ovšem rasismu nezmizel. V sestavě FEB se navíc nacházeli muži s nejrůznějším sociálním původem, vzděláním či zaměstnáním, což také znamenalo překážky při budování soudržné jednotky. Navzdory tomu všemu výcvik pokračoval a v červenci 1944 mohl první brazilský kontingent vyrazit na cestu přes Atlantik do Itálie, kde se začlenil do americké 5. armády Marca Clarka. Divizi velel generál Joao Batista Mascarenhas de Mores. Jeho zástupcem byl generál Euclydes Zenóbio de Costa. Teprve v Itálii získali Brazilci většinu své výzbroje, která kromě pěchotní a dělostřelecké výbavy zahrnovala také 18 obrněných automobilů M8 Greyhound, 5 polopásových transportérů M3A1 a 24 Jeepů pro 1. průzkumnou rotu.

( Brazilští důstojníci během jednoho ze svých výcvikových kurzů ve Spojených státech )

Jako první se do boje dostal 6. pěší pluk, který 15. září 1944 putoval na frontu u řeky Tarno v Toskánsku. Šlo o statickou linii. Neprobíhaly zde žádné velké útočné ani obranné akce. Brazilci zde absolvovali zhruba 8 týdnů hlídkování, přestřelek a menších výpadů, jichž se většinou zúčastnily jednotky do velikosti roty. Na konci října se 6. pěší pluk přesunul k řece Serchio poblíž Boloně, kde se střetl s elitními horskými divizemi Mussoliniho Italské sociální republiky a německého Wehrmachtu. Navzdory své nezkušenosti Brazilci prokázali velké odhodlání, přestože v tomto střetnutí prakticky prohráli. V té době již dorazily do Itálie i další složky divize, která se tak počátkem listopadu 1944 dostala na kompletní stavy a mohla se tak plně zapojit do činnosti 5. americké armády, která se právě chystala na zimní operace.

Většina brazilských vojáků prožívala cosi neznámého, mnozí z nich viděli sníh poprvé ve svém životě. 24. listopadu se Brazilci poprvé pokusili dobýt vrch Monte Castello u řeky Reno a nikdo z nich netušil, jak dlouhé a krvavé boje je čekají. Němci kopec intenzivně bránili, a tak Brazilci se svým prvním útokem neuspěli. O den později uskutečnili druhý a 29. listopadu třetí, ale němečtí obránci dál odolávali. V noci z 2. na 3. prosince 1944 utrpěli Jihoameričané těžké ztráty vlivem nepřátelské dělostřelecké palby. Jedna z rot dokonce zpanikařila a opustila své pozice.

( Chladné italské zimní podnebí bylo pro mnoho Brazilců, kteří vůbec poprvé viděli sníh těžkou zkouškou )

Následně provedli Brazilci čtvrtý pokus o dobytí Monte Castello, avšak Němci se i tentokrát udrželi. Bylo však zřejmé, že se brazilské jednotky velmi rychle učí a stávají se efektivnějšími. Zimní počasí ovšem další větší operace znemožnilo, takže až do února 1945 zůstávala linie statická a boj se omezoval na různé přestřelky a výpady s cílem získávat informace či zajatce. Brazilci se zúčastnili také akcí na podporu italských partyzánů a střetli se i s obávanými německými horskými myslivci, které zastavili při jejich pokusu o zničení mostu přes řeku Marano.

V polovině února 1945 se fronta opět dala do pohybu a Spojenci potřebovali vytlačit Němce z několika vrcholů, odkud jejich dělostřelectvo ohrožovalo významnou zásobovací trasu do Boloně. Do operace Encore, se kromě jiných americký sil zapojila právě přisunutá 10. horská divize, po jejím pravém boku útočili vojáci z jižní Ameriky. Tentokrát muselo být Monte Castello již bezpodmínečně dobyto. Německá obrana se opírala o 42 kulometných hnízd. Američané nejprve zaútočili na několik jiných vrcholků, zatímco Brazilci se 21. února 1945 pustili do pátého pokusu o dobytí Monte Castello. Po 12 hodinách krutých bojů konečně uspěli.

( Brazilští pěšáci si dopřávají oddech před útokem na Monte Castello, na rukávu vojáka v popředí je dobře vidět znak brazilských expedičních sil – zelený had kouřící dýmku )

Celý útok naplánoval operační důstojník štábu 1. pěší divize generálporučík Humberto de Alencar Castelo Branco ( ten se v roce 1964 po vojenském puči stane brazilským prezidentem ). Po této úspěšné akci síly FEB obsadily také další vrcholy a pokračovaly dál spolu s americkými horskými útvary. V dubnu 1945 přišla další série akcí, v nichž Brazilci bojovali rovněž po boků Britů, vyzkoušeli si spolupráci pěchoty s tanky a zapojili se i do obsazování a dobývání měst. Vůbec největší bitva za účasti FEB začala 14. dubna 1945. Šlo o dvoudenní dobývání města Montese. Původně mělo jít jen o diverzní útok, němečtí vojáci však město bránili neobyčejně úporně, takže Brazilci ho museli čistit dům po domu a nakonec byly tři čtvrtiny městské zástavby zničeny. Za dobytí Montese ale FEB zaplatily ztrátou 453 mužů, shodou okolností však získaly přesně tentýž počet německých zajatců.

Dobytí vrchu Monte Castello a města Montese však muselo přesvědčit i největší pochybovače o tom, že se Brazilci po půlroce bojů dostali na vysokou úroveň. Demonstrovaly to také výsledky 1. průzkumné roty, která až v dubnu 1945 mohla předvést své schopnosti. Němci se stále bránili, jejich obrana se však pomalu začínala rozkládat a linie ztrácela svou celistvost, takže rychlé obrněné jednotky mohly vyrážet na hloubkové průzkumy. Při něm získávaly cenné informace a zajatce. 1. brazilská průzkumná rota se vydala na sever. Další brazilští vojáci nasedli na americké tanky a zúčastnili se pronásledování ustupujících Němců.

( 453 mužů, o tolik jich brazilská 1. pěší divize přišla během dobývání města Montese, přesně stejný počet německých vojáků však v bitvě zajala )

Když italští partyzáni 28. dubna 1945 zajali a poté popravili Benita Mussoliniho a o den později německé síly v Itálii kapitulovaly s účinností od 2. května, spojenecké jednotky dál postupovaly na Turín. U města Fornova zajali Brazilci téměř 15 000 německých vojáků. Síly Spojenců postupující z jihu a severu se 4. května setkaly v Brennerském průsmyku a konec války byl na dosah. Na rozdíl od dalších armád se však ta brazilská nezapojila do poválečné okupace a již začátkem léta zahájila přesun zpět do vlasti. Poslední transport se vydal na cestu domů 19. září 1945. Na italském bojišti přišly FEB o 948 mužů ( včetně členů leteckých útvarů ). Nejcennější však byly neocenitelné bojové zkušenosti, díky nimž se tito vojáci stali základem poválečného vzestupu brazilské armády. Jihoamerická země si získala rovněž důvěru Spojených států a zařadila se mezi jejich významné spojence.