Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Samohybné dělo BT – 42 \ druhasvetova.com

 

Samohybné dělo BT – 42

 

Základní technické údaje: BT – 42

 

Posádka: 3, hmotnost: 15 t, rozměry: délka 5,66 m, šířka 2,29 m, výška 2,69 m, pohonná jednotka: vodou chlazený benzinový 12válec M – 17T o výkonu 400 k, výkony: max. rychlost na pásech 50 km/h, na kolech 70 km/h, dojezd 375 km , brodění: 1,2 m, příkop 4,2 m, pancéřování: čelní 22 m, boční a zadní 13 mm, věž 15 mm, výzbroj: houfnice Mk.II ráže 114 mm

Nejvýznamnějším domácím výrobkem v oblasti finské obrněné techniky se stalo zajímavě řešené útočné samohybné dělo BT – 42, které Finové dokázali kompletovat za velmi složitých podmínek. Hlavním podnětem jeho vzniku byla absence prostředku schopného postupovat s pěchotou a podporovat ji palbou děla velké ráže. To mělo likvidovat nepřátelská kulometná hnízda a opevnění. Jedinou možností, jak si takový stroj obstarat, se roku 1942 ukázala jeho stavba v domácích dílnách. Samozřejmě se neuvažovalo o vývoji zcela nového typu, ale o co nejméně náročné úpravě stávajícího kořistního stroje.

Volba padla na kolopásový lehký sovětský tank BT – 7, který se z vozidel, nacházejících se ve výzbroji finských ozbrojených sil jevil jako nejvhodnější. Jeho konstrukce byla dostatečně odolná, navíc jich byl k dispozici větší počet. K dispozici byla i dostatečná zásoba náhradních dílů vymontovaných z vraků ponechaných Rudou armádou na bojišti. Rovněž výběr děla nepředstavoval zdlouhavou záležitost, protože existovala jediná možnost. Během Zimní války dodala Velká Británie Finsku 26 kusů praporní houfnice Mk.II ráže 114 mm. Po skončení konfliktu dorazilo dalších 30 houfnic.

Umístit poměrně rozměrnou zbraň do stávají věže lehkého tanku však nebylo technicky možné, proto finští konstruktéři urychleně vypracovali projekt vlastní věže. Ta využívala sovětského věnce, byla však mnohem vyšší s větším vnitřním prostorem, nutným pro lafetaci houfnice. Na rozdíl od jiných samohybných děl té doby mělo finské vozidlo věž plně uzavřenou. V její zadní stěně se nacházela dvoudílná dvířka pro doplňování munice, na stropu se nacházel oválný vstupní poklop, periskop a dva uzavíratelné ventilační otvory. Čelní stěna i boky byly vybaveny štěrbinovými průzory pro lepší pozorování okolního terénu. V bočnicích byly vytvořeny i malé kruhové střílny pro obranu vozidla před nepřátelskou pěchotou. Tloušťka pancíře věže dosahovala 15 mm. Pancéřování korby zůstalo beze změn, čelní stěna měla sílu 22 mm, boky a záď 13 mm.

Posádku tvořili tři muži. V přední části korby seděl řidič, ve věži pak velitel, který zároveň plnil funkci střelce, a nabíječ. Věží se otáčelo pomocí ručního převodu. Podle vzpomínek posádek to bylo vzhledem k hmotnosti věže dosti namáhavé. Vozidlo nedisponovalo žádnou pomocnou kulometnou výzbrojí, místo toho byla posádka vyzbrojena jedním samopalem Suomi ráže 9 mm, kterým mohla vést palbu z kruhových střílen, či otevřeného poklopu. Samohybné dělo BT – 42 poháněl stejný motor, jako řadové tanky BT – 7, tedy benzinový vidlicový 12válec M – 17T chlazený vodou, o maximálním výkonu 400 koní při 1 650 otáčkách za minutu. Kolopásová konstrukce vozidla dovolovala dosažení na svou dobu mimořádné rychlosti na silnici, při sejmutých pásech a jízdě na kolech.

Prototyp samohybného děla byl zkompletován v září 1942. Finská armáda stroji přidělila označení BT – 42 a ještě koncem téhož měsíce přijala typ do výzbroje, i když prototyp byl odeslán do dílen k menším úpravám. Vybrané ukořistěné lehké tanky BT – 7 prošly generální opravou v závodě Lokomo Ltd. a v hlavních dílnách obrněných sil pak byly předány tankové brigádě. První stroj jednotka obdržela na konci února 1943, během tohoto roku jí výrobce předal i všechny ostatní. K 1. červenci se jich ve výzbroji nacházelo již 13 kusů. Samohybek BT – 42 bylo vyrobeno celkem 18 exemplářů. Hlavním důvodem poměrně malého počtu zkompletovaných vozidel byla skutečnost, že i když se jednalo na první pohled pouze o výměnu věže a výzbroje, odebíral program velké a dosti omezené výrobní kapacity finského zbrojního průmyslu.

V bojích se ukázalo, že stroj trápily různé technické problémy. Hmotnost oproti standardnímu tanku BT – 7 vzrostla o více než 2 tuny, což mělo za následek zhoršení jízdních vlastností a především rychlejší opotřebení pohonných jednotek a podvozku. Pro manipulaci s municí nebylo v interiéru dost prostoru, takže posádka nemohla vést palbu větší kadencí. Britská houfnice se také nevyznačovala zvlášť velkým dostřelem. Přesto v době vstupu do služby byly BT – 42 vítaným posílením tankové brigády, kam byly přiděleny k pluku útočných děl. Koncem roku byly přeformovány v samostatnou rotu samohybných děl. V té době jichž jejich význam klesal, neboť z Německa začaly přicházet první dodávky útočných děl Stug III Ausf. G.

V bojích bylo pravděpodobně zničeno 7 strojů, některé z nich u Vyborgu. Minimálně jedno vozidlo ukořistila Rudá armáda, která jej pak intenzivně testovala. Přeživších 10 samohybek BT – 42 sloužilo ve finské armádě i v poválečných letech a k jejich vyřazení došlo až v roce 1950, tehdy se však používaly již výhradně jen k výcviku. Jedno vozidlo však bylo ponecháno ve výzbroji a během dalších šesti let bylo používáno k různým pokusným účelům. Tento stroj byl poté převezen do známého tankového muzea Parola, kde se nachází dodnes.

 
© 2008 - druhasvetova.com - beta ver.: 3.1 design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.