Steyer Solothurn S1-100 \ druhasvetova.com

 

Steyer – Solothurn

Základní technické údaje: Steyer – Solothurn S1 – 100

Ráže: 9 mm Parabellum, celková délka: 850 mm, délka hlavně: 200 mm, hmotnost: nabité zbraně 4,48 kg, počáteční rychlost střely: 418 m/s, kadence: 500 ran/min, nabíjení: krabicový zásobník na 32 nábojů

Samopal Steyer – Solothurn se pokládá za švýcarskou zbraň, neboť se vyráběl především ve Švýcarsku. Ve skutečnosti se jednalo ale o rakouskou konstrukci firmy Steyer. Rakouská společnost získala kontrolu nad švýcarským koncernem Solothurn, což jí umožnilo vyrábět zbraně, i v době, kdy jí to zakazovala Versailleská smlouva, mimo rakouské území. Prapůvodně pocházel samopal z Německa, od firmy Rheinmetall, byl však ve 20. letech předán do Rakouska k dokončení.

Steyr-SolothurnS1-100.jpg

Sériová podoba této zbraně nesla označení Steyer – Solothurn S1 – 100. Stejně jako jiné samopaly té doby vycházel z principů definovaných při vzniku samopalu MP 18. Samopal se vyznačoval vysokou úrovní zpracování detailů konstrukce. Měl dynamický závěr, střílel jednotlivými ranami nebo dávkou. Manuální pojistku představovalo šoupátko na horní straně závěru před hledím. Pojistka sloužila k zajištění zbraně s nataženým i uvolněným závěrem. Zvláštností samopalu bylo nabíjecí zařízení vyfrézované v objímce zásobníku, které usnadňovalo plnění zásobníku náboji z nábojových pásků. Vratná pružina závěru byla uložena v dutině pažby. S1 – 100 byl vynikající výrobek, robustní, spolehlivý a univerzálně použitelný.

Původně byla zbraň určena na vývoz. Vyráběl se v celé řadě ráží a s širokou nabídkou příslušenství a zvláštního vybavení. Jen v ráži 9 mm se S1 – 100 vyráběl ve třech samostatných variantách, kromě obvyklé ráže 9 mm Parabellum také v rážích 9 mm Mauser a 9 mm Steyer. Zbraně určené pro Čínu, Japonsko a jižní Ameriku se vyráběly v ráži 7,65 mm Parabellum. Příslušenství samopalu bylo velmi různorodé. Pomocí trojnožky se ze samopalu stal málo účinný lehký kulomet. Některé takto vybavené zbraně zakoupila Čína v polovině 30. let. V nabídce nechyběly různé způsoby upevnění bodáku. Samopal se nabízel s hlavní různých délek. Některé hlavně byly pro střelbu pistolového náboje zbytečně dlouhé. Zákazníkům firma Steyer – Solothurn předváděla samopal S1 – 100 balený v bedně speciálně určené právě pro tuto zbraň, vybavené zásobníky, nástroji na čištění zbraně, záložními součástkami atd.

V polovině 30. let se S1 – 100 stal standardním samopalem rakouské armády a policejních sil. Když nacistické Německo v roce 1938 obsadilo Rakousko, převzalo také jeho výzbroj. Němci samopalu přidělili označení       MP 34 ( ö ), které často vedlo k záměně s jiným samopalem, označeným Bergmann MP 34. Po krátkém období používání samopalu u německých frontových jednotek byly zbraně předány k používání německé vojenské policii. Samopal sloužil i u zbývajících útvarů rakouské policie. S1 – 100 se v nejrůznějších částech světa používal ještě v nedávné době, byť jen ve velmi malých počtech. Zřejmě největšího bojového nasazení se typ dočkal v Číně, kdy jej po určitou dobu používaly obě bojující strany, Číňané i Japonci. Ti dokonce vyráběli vlastní kopii a některé konstrukční prvky převzali při návrhu vlastního samopalu ráže 8 mm typ 100.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.              beta ver.: 4.0\\\admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt