Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Ruční granát F–1 \ druhasvetova.com

 

Ruční granát F – 1

 

Základní technické údaje: F – 1

 

Celková hmotnost: 600 – 700 g, hmotnost výbušniny: 50 – 60 g, délka se zapalovačem: 12,7 cm, šířka: 5,5 cm, doba zpoždění výbuchu: 3,5 – 4,5 vteřiny, smrtící dosah střepin: cca 200 m, běžná délka hození: 35 – 45 m, výbušná náplň: trinitrotoluen

 

 

Ruční granát je jednoduchou a koncepčně velmi starou zbraní, avšak přesto, nebo právě proto si stále zachovává důležitost. Mezi nejslavnější typy této kategorie, které slouží již desítky let, patří sovětský F – 1, přezdívaný Limonka. Historie granátu F – 1 sahá až do roku 1915, ale nezačíná v Rusku, nýbrž ve Francii. Právě tam totiž vznikla první zbraň jménem F – 1 jež představovala první obranný granát v moderním smyslu. Jak známo, ruční granáty lze dělit na útočné a obranné s tím, že první jmenované mají svůj střepinový účinek omezený na poměrně malou vzdálenost, aby střepiny neublížily útočícímu vojákovi, který tento granát hází v běhu směrem k nepříteli. Obranné ruční granáty se zpravidla házejí z úkrytu a mívají silnější pláště, díky čemuž se vytvářejí těžší střepiny, jejichž smrtící účinek se měří v desítkách metrů. Právě takový byl i francouzský granát F – 1, jenž ihned získal popularitu mezi vojáky Dohody a začal vyvolávat respekt u sil Centrálních mocností. Sériově byl vyráběn do roku 1940 a armáda Francie ho vyřadila ze služby až v roce 1946. V řadě států je však stále možno narazit na jeho různé deriváty, např. americký Mk. 2 a zejména ruský, respektive sovětský F – 1.

Už carské Rusko totiž získalo od svého francouzského spojence zmíněné granáty, které se potom nacházely i ve výzbroji Rudé armády. Původní francouzský zapalovač však rychle degradovaly a ukázalo se, že značná část granátů uložená ve skladech je nefunkční, a proto bylo rozhodnuto nahradit původní zapalovač novými sovětského původu. V této verzi byl francouzský granát F – 1 v roce 1928 oficiálně přijat do služby u sovětské armády, ale zásoby pochopitelně nebyly nekonečné. Ve 30. letech bylo navíc nařízeno vyvinout nový útočný granát. V té době byl standardním typem Rudé armády útočný RGD – 33, který se dal za pomoci jakého si návleku změnit na obranný, jednalo se však o velmi náročnou a drahou zbraň. Nepovedl se ani jeho nástupce RG – 41. Sovětští inženýři mohli stavit úspěch až s dvojicí nových ručních granátů, jež se dostaly do výzbroje právě včas, aby se daly použít v zoufalém boji proti útočícím německým vojskům.

Těmi novými granáty byly útočný RG – 42 a obranný F – 1, jenž si z nějakého důvodu zachoval své původní francouzské jméno. Nejednalo se však o čistou kopii francouzského vzoru, neboť sovětský konstruktér Fjodor Josifovič Chramejev jej zdokonalil a zjednodušil tak, aby se hodil pro masovou produkci v provizorních válečných podmínkách. Velice důležitý byl však rovněž společný prvek obou nových granátů, a to UZRG ( unifikovaný zapalovač ručního granátu ), který vytvořili konstruktéři Věncuji a Bědňakov. Jedná se o skutečně vysoce efektivní součást, dosud pokládanou za jednu z nejlepších, jaké kdy byly v tomto oboru vyrobeny.

Zapalovač má tvar válce, jenž se lehce zašroubuje do těla samotného granátu. Na horní straně UZRG se nachází typická kroužková závlačka, která udržuje na místě dopravní pojistku, kdežto plochá páka na boku představuje vrhovou pojistku. Granát se tedy správně používá tak, že pravá ruka drží tělo granátu s přitisknutou pákou, zatímco levá ruka vytrhne závlačku dopravní pojistky. Poté je granát hozen, uvolněná páka se vyklopí nahoru, což uvnitř UZRG způsobí uvolnění pružiny, k níž je připojený napichovací úderník. Uvolněná pružina jej vymrští proti roznětce, jejíž exploze zažehuje zpožďovací náplň, která poté hoří asi 3,5 až 4,5 sekundy. Na opačném konci zpožďovací náplně se nachází rozbuška, jejíž exploze způsobí i výbuch hlavní náplně granátu, tvořené trinitrotoluenem. Až potud je způsob fungování granátů RG – 42 a F – 1 fakticky stejný, avšak obranný F – 1 se vyznačuje daleko silnějším pláštěm z ocelové litiny s typickým žebrováním, které plní roli tzv. pre – fragmentace. Rozpad ocelového pláště proto po explozi hlavní náplně probíhá podle linií žebrování a vede k vytvoření zhruba stejně velkých a těžkých střepin, takže se dá poměrně přesně stanovit smrtící i maximální dosah takto vyrobeného granátu.

Ve válečných podmínkách vzniklo několik výrobních variant granátu F – 1. Přestože koncepce všech je shodná, odlišují se např. přesnými tvary žebrování či provedeními horní a dolní části těla granátu. Jisté však je, že právě díky typickému tvaru získal granát přezdívku Limonka ( v překladu citrónek ), ačkoliv je zajímavé, že obdobně tvarované granáty dostávaly od západních vojáků přezdívku Ananas. Různé verze granátu F – 1 se navíc poněkud odlišovaly z hlediska hmotnosti trhaviny a tloušťky pláště, takže zmíněná přesnost stanovení dosahu střepin se musí brát přeci jen s jistou variabilitou. Skutečně jednotná a standardizovaná varianta granátu se objevila až po skončení 2. světové války, když vznikl rovněž modernizovaný zapalovač UZRGM, na jehož místo později nastoupil UZRGM – 2. Pro obyčejného vojáka se ovšem nic podstatného nezměnilo, neboť pořád platilo, že se granáty a zapalovače skladovaly v bedničkách odděleně, a to po 20 kusech. Příslušné otvory v tělech granátů byly uzavřené šroubovacími zátkami, místo nichž se před bojem našroubovaly zapalovače. Vedle bojového granátu, v barvě khaki, vznikla i cvičná verze F – 1 – A, vyznačující se černou nebo červenou barvou, která neobsahovala výbušnou náplň.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt