Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Zvrhlé choutky Rudé armády \ druhasvetova.com

 

 Zvrhlé choutky Rudé armády

2. světové válka byla v plném proudu a vojáci Rudé armády se nestačili divit. Při osvobozování sovětského území se doslova brodili v záplavě vypálených vesnic a znásilněných a utýraných ruských žen. Byli svědky strašlivých válečných jatek, o kterých se jim zdálo ještě řadu nocí. Němcům tyto masakry nemohly jen tak projít – museli být potrestáni. Na sovětské vojáky působily nejen vlastní zážitky, ale i okolí. Sovětský spisovatel židovského původu Ilja Grigorjevič Erenburg se za 2. světové války zabýval protiněmeckou propagandou. V roce 1942 psal články, v nichž líčil Němce jako fašisty, přinášející s sebou divošství, zvěrstva, kult násilí, smrt a v článku otištěném 24. listopadu 1944 ve vojenském deníku Krasnaja zvezda  vyzýval vojáky: „Zabíjejte Němce! Pokud nezabiješ Němce, Němec zabije tebe.“ Není divu, že vojáci Rudé armády, hlavně ti ze sovětských asijských republik, našli v německých ženách snadný cíl, jak se pomstít. V jejich znásilňování viděli pokračování bojového úkolu i zvláštní druh válečné zbraně.

„Najednou se rozrazily dveře a do kláštera vpadli desítky ruských vojáků. Byli opilí a okamžitě se na nás vrhli. Na každé z nás se vystřídalo hned několik mužů. Nic jsem nevnímala, jen sem se modlila a doufala, že to brzy skončí,“ vyprávěla svůj příběh jedna ze 182 jeptišek, které znásilnila horda ruských vojáků při dobytí slezské Nisy. Dne 25. března 1945 vtrhli do tamního kláštera a abatyši, která se snažila své svěřenkyně chránit rozpaženýma rukama, několikrát střelili do hrudníku. Rusové si zkrátka nebrali servítky už od samého vstupu na území nepřítele.

( Zavraždění němečtí civilisté )

Když byl 30. duba 1945 dobyt Gdaňsk ( tehdy Danzig ), nastalo pro místní ženy nesmírné utrpení. Jak vzpomínal jeden starý učitel, jeho tehdy patnáctiletá neteř byla znásilněna celkem sedmkrát a na druhé neteři, dvaadvacetileté ženě, se vystřídalo dokonce 15 vojáků. Jeden z mladých velitelů se přitom dopustil zvrhlé lsti. Skupině místních žen sliboval ochranu v místní katedrále. Jakmile se vystrašené ženy s důvěrou v čestné slovo důstojníka skutečně v chrámu shromáždily, vpadla dovnitř celá jednotka. Ta dávala za zvuků varhan a zvonění zvonů naplno průchod svému libidu. Ovšem to nejhorší něžné pohlaví teprve čekalo. Úplný ráj pro ruské vojáky byl Berlín na samém konci války. Tady potlačené pudy primitivních mužů v uniformách vytryskly v bezuzdném proudu násilí.

Zvěsti o krutých praktikách vojáků se donesly až na nejvyšší místa. Josif V. Stalin nejprve vše ignoroval. Pak si ale uvědomil, že takové počínání přináší úplně opačný výsledek – Němci se bránili o to více a úporněji. Rychle proto nastala změna postoje. Dne 20. dubna 1945 vydal sovětský vůdce jasný rozkaz, v němž mimo jiné nařizoval změnit postoj k Němcům a chovat se k nim lépe. Už ale bylo pozdě. Vlnu pomstychtivých Rusů nešlo zastavit. Násilí se začínalo stupňovat a celá tato hanebná záležitost nakonec dosáhla jen těžko představitelných rozměrů.

( Zavraždění němečtí civilisté v jedné z obcí ve Východním Prusku, kterou Sověti dobyli a následně opět ztratili, avšak ještě předtím se „vyřádili“ na zdejších obyvatelích )

Obrovská masa vojsk Rudé armády se 22. dubna 1945 objevila v severních a východních předměstích Berlína. Po týdnu těžkých bojů, za kterých měli Sověti obrovské ztráty ( asi 300 000 padlých a raněných ), byla citadela nacismu dobyta a 2. května 1945 se vydala kapitulačním aktem na milost a nemilost vítězům. Nikdo nikdy již zřejmě nezjistí, kolik žen skončilo v chlípné náruči dobyvatelů, ale podle odhadů lékařů bylo pouze v Berlíně znásilněno asi 100 000 až 130 000 žen ve věku od deseti do sedmdesáti let. V celé východní okupační zóně se údajně jedná o jeden milion až dva miliony znásilněných německých žen!

Německé ženy byly v o to horší situaci, že je neměl kdo chránit. Jejich muži byli – když se některý přece pokusil ženu chránit – okamžitě zastřeleni. Ovšem ne všichni ruští důstojníci s pomstou na Němkách souhlasili. Ti, kteří byli proti, neváhali dokonce obrátit zbraň proti vlastním řadám, když zjistili, co jejich muži provádějí. Ostře reagovali  například v okamžicích, kdy byli znásilněny velmi mladé, jedenáctileté nebo dvanáctileté dívky. Provinilce nechávali okamžitě bez soudu zastřelit. Někdy se role vykonavatelů takového rozkazu ujímali sami. Pár velitelů násilí na německém obyvatelstvu – a to nejen znásilňování žen, ale i krádeže a zabíjení nevinných – se skutečně snažilo zastavit na základě vlastního rozhodnutí. Pokoušelo se o to i několik generálů. Ale jediným způsobem, jak to mohli udělat, bylo, že potrestali pouze jednoznačně prokázané zločiny jedinců. Maršál Konstantin Rokossovskij, velitel 2. běloruského frontu, ve svém rozkaze číslo 006 nařizoval: „Aby se pocity nenávisti vojáků zaměřovaly výhradně proti nepříteli na bojišti.“ Později pronikl na veřejnost případ, kdy sovětský poručík nechal nastoupit své vojáky před německou ženu s roztaženýma nohama. Když se to dozvěděl jeho nadřízený generál, důstojníka popadl a osobně ho na místě zastřelil.

( Zdrcená německá žena, s hlavou v dlaních čeká na svůj osud )

Z plátna biografu se ozval drsný výkřik, Komm Frau! Mnohým starším Němcům, divákům německo – polského filmu režiséra Maxe Färberböcka a Woman in Berlin ještě po tolika letech běhal mráz po zádech. Komm Frau – dvě slova, která se ruští vojáci snadno naučili. Jejich prostřednictvím nařizovali kolemjdoucí ženě mezi troskami rozbořeného Berlína, že jim musí být po vůli. Film, který měl v polovině října 2008 premiéru v berlínských kinech, byl natočen podle deníku německé žurnalistky Marty Hillersové. Tato žena si jako 34letá v zaprášeném sklepě polozbořeného berlínského domu začala od 20. dubna psát deník. Sama ještě netušila, co ji v následujících letech čeká. Den po dni popisovala dramatické ovzduší, jaké panovalo v posledních dnech Třetí říše, než nad Říšským sněmem zavlála rudá vlajka se srpem a kladivem.

Už brzy přišly dny, které byly již poznamenány její vlastní hořkou zkušeností, když byla několikrát znásilněna. V jedné chvíli, když se cítila nejvíce ohrožena, se sama nabízela jednomu ruskému důstojníkovi s tím, aby se stal jejím patronem. I o takových případech Hillersová psala v deníku. Ovšem nestalo se to jen jí. Řada berlínských žen byla nucena v zájmu své bezpečnosti zaprodat duši Rusovi a sloužit mu, kdykoliv se mu zamanulo. Po válce se snažila svůj deník vydat jako knihu. Ale obavy z odezvy německé veřejnosti ji nutily, aby toto vlastní otřesné svědectví svěřila zahraničním nakladatelům. Proto kniha vyšla v roce 1954 ve Velké Británii a ve Spojených státech pod anglickým názvem A Woman in Berlin. Namísto obvyklého jména autorky bylo na její výslovné přání pod titulem knihy vytištěno pouze jedno slovo – Anonymous. A teprve o šest let později dala souhlas, aby kniha vyšla i v jejím rodném jazyce s názvem Eine Frau in Berlin. Samozřejmě že i nyní trvala na své anonymitě. Nedovedla si vůbec představit, že se kdy přizná. Teprve po její smrti v roce 2001 bylo možno knihu vydávat přímo pod jejím jménem.

V bývalé Německé demokratické republice se mlčelo o znásilňování německých žen ruskými vojáky, protože Sovětský svaz byl oslavován jako přítel a ochránce. Na temné dny poválečného násilí bylo třeba zapomenout. A v pozdější Spolkové republice Německo byly zase všechny tyto hořké vzpomínky uzamčeny jako rodinné tajemství. Němečtí vojáci, kteří se vraceli domů z války, nechtěli vědět o pokoření svých žen, dcer a dokonce matek. Působilo zde dvojí ticho. Muži mlčeli o tom, co sami dělali na frontě. Ženy mlčely o tom, jak trpěly. Němci se tehdy vskutku styděli. Pro německé ženy – pro oběti, které přežívaly – to znamenalo tabu. Bylo pro ně nesmírně ponižující a zraňující o tom mluvit a psát, tak jako prohra ve válce a celá nacistická éra pro všechny Němce.

( Německé ženy, hledají v hromadách mrtvých své blízké )

Ale znásilňování německých žen bylo tabu i v Rusku. Z rozhovorů žurnalistů s veterány Rudé armády, bojujícími v Berlíně, jednoznačně vyplynulo, že se nechtěli přiznat k tomu, co se v Německu ke konci 2. světové války skutečně odehrávalo. Obvykle mluvili jen o několika výstřelech a pak vše zlehčovali stereotypním odkazem na nevyhnutelný důsledek každé války. Pouze několik jednotlivců odhodilo veškerý stud a otevřeně a pravdivě mluvilo i o osudu německých žen. Tato svědectví byla ale bez kousku viny. Jeden z nich, bývalý tankista, uváděl, že mnohé Němky samy vyhledávaly ruské vojáky, protože měly hlad a byly ochotné za kus žvance ke všemu.

Britský historik Antony Beevor se ve své knize Berlin: The Downfall 1945, jež vyšla v roce 2002, snaží přijít na příčiny těchto zvěrstev. Podle něj bylo jednou z nich chování ruských vojáků v Německu a to tkvělo v kasárenské erotičnosti, kterou vytvářela Stalinova politika potlačování sexu ve 30. letech. Důvody byly nesmírně složité, hodně se to týkalo samotné sovětské společnosti. Stalinismus totiž potlačoval ve své době všechno, co mělo cokoliv společného se sexem nebo s individuální láskou či náklonností. Lidské touhy a emoce musely být překonány, Freudovo dílo zakázáno, rozvod a cizoložství se stály záležitostí tvrdého stranického nesouhlasu. Opětovně se zaváděly sankce proti homosexuálům. Nová doktrína se dokonce rozšířila až do úplného zrušení sexuální výchovy. Nepřipouštělo se, aby dámská móda zvýrazňovala linie ženského těla. Všechno se muselo proměnit v lásku ke komunistické straně a k vůdci Stalinovi.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt