Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Zkáza lodi Wilhelm Gustloff \ druhasvetova.com

 

 Zkáza lodi Wilhelm Gustloff

S lednem 1945 byla rozehraná poslední kapitola 2. světové války. Francie byla už víceméně osvobozena, stejně jako Itálie. A východ Evropy? Ten zavalila mračna Rudé armády, která vbrzku udeřila na tehdy německý přístav Gotenhafen, dnes severopolskou Gdyni. Již není čas na planá hrdinství, pomyslil si říšský admirál Karl Dönitz a vyhlásil operaci Hannibal. Co na tom, že vůdce Adolf Hitler stále trval na boji až do absolutního konce. Operace Hannibal spočívala v evakuaci německých obyvatel z východu Třetí říše, který momentálně ohrožovala sovětská armáda. Admirál Dönitz k záchraně běženců i zraněných vojáků povolal vše, co bylo schopné plavby – od křižníků po malé rybářské čluny ( do května 1945 z Gdaňského zálivu dopravil na západ na tři miliony lidí ). Začala nejúspěšnější válečná evakuace všech dob.

Bylo 28. ledna 1945, Rudá armáda byla již téměř na dostřel Gotenhafenu, tisíce Němců se snažili z přístavu co nejrychleji uprchnout. Bylo třeba okamžitě jednat. Dönitz vydal rozkaz, aby se v limitu 48 hodin na palubu lodi Wilhelm Gustloff nalodilo 6 000 pasažérů. Přednost měly ženy s dětmi, ranění, ale i ponorková posádka fregatního kapitána Wilhelma Zahna. Dne 30. ledna začal Wilhelm Gustloff, před válkou rekreační loď pro 1 400 movitých výletníků, praskat ve švech. V 8:00 se nalodil třítisící pasažér, v 9:30 už šestitisící. Situace byla ale výjimečná. Do přístavu dopadaly první granáty postupujících Sovětů. Dav útočil na posádku, aby je pustila na palubu. Ta podlehla a do momentu odplutí, tedy do 12:30 přibrala další tisíce nešťastníků. Včetně posádky se na lodi nacházelo 10 582 lidí.

wilhelm-gustloff.jpg

( Wilhelm Gustloff, při jeho potopení zahynulo téměř 9 000 lidí )

V přístavu panovala nelidská zima, nějakých – 18° C. To však nebylo nic proti tomu, jaké podmínky vládly na palubě záchranného plavidla. Lidé si museli obléknout záchrannou  vestu. Ti si málem neměli kam sednout a už vůbec tu neexistovala šance vykonat tělesnou potřebu humánním způsobem. Ve 12:32 vypluly z gdyňského přístavu ledoborce, které měly Wilhelmu Gustloffovi otevřít cestu ledovým krunýřem Baltického moře. Loď, po okraj naplněnou lidmi, doprovázelo ještě menší plavidlo Hansa a dva torpédoborce. Krátce po vyplutí byl už vnitřek lodi naplněný směsicí zvratků i jiných lidských výměšků. V konečném důsledku bylo však mnohem horší, jak to vypadá se vnějškem lodi. Ten byl totiž kvůli účasti ponorkové posádky kapitána Wilhelma Zahna na palubě zbaven červených křížů – tedy mezinárodně uznávaného označení.

Na velitelském můstku Wilhelma Gustloffa se tísnili hned čtyři kapitáni a právě oni společnými silami rozhodli o tom, že se toto záchranné plavidlo stalo hlavním aktérem největší námořní katastrofy v dějinách lidstva. Z oněch čtyř důstojníků byli tři civilní a jeden vojenský, již zmiňovaný Wilhelm Zahn. Nedokázali se shodnout na trase, na které by se vyhnuli útokům sovětských ponorek. Kapitán Zahn navrhoval, aby se pohybovali v mělkých vodách podle pobřeží a se zhasnutými světly. Trio zbývajících kapitánů bylo však bohužel proti. Zhruba šedesátiletý Friedrich Petersen nakonec prosadil, že loď zamíří do hlubokých vod.

( Mapka plavby a místa potopení Wilhelma Gustloffa )

Na palubu lodi zhruba v 18:30 dorazila telegrafická zpráva, že trasu jejího kurzu, přetne asi za deset minut konvoj minolovek. Ihned po této zprávě se na velitelském můstku spustila nová zuřivá hádka. Petersen rozhodl, že není jiné volby než rozsvítit červená a zelená navigační světla. Kapitán Zahn zuřil, kvůli nevelké šanci kolize, podle něj udělá Petersen ten nejsnadnější terč pro ruské ponorky, ale nebylo mu to nic platné. Deset kilometrů severovýchodně od Wilhelma Gustloffa se v té chvíli nacházela sovětská ponorka S – 13, které velel kapitán Alexandr Ivanovič Marisenko. Z velitelské věže zazněla zpráva o nepřátelské lodi. Na palubě sovětské ponorky vypukly důkladné přípravy, včetně nabití torpéd. S – 13 se vydala na plíživé pronásledování své budoucí oběti mrazivými vodami Baltu.

Na pohyblivém terči bylo neveselo, truchlivo. Pouť do Kielu se nacházela teprve ve své pětině a už byli mezi uprchlíky hlášeny desítky případů horeček i drobných násilností. Co je to však proti tomu, že rozhádaný kvartet na velitelském můstku neměl ani ponětí, že mu zamrzl sonar, tedy jediná možnost, jak odhalit, že se cosi temného pohybuje ve stínu lodi. Než se ale do trupu Wilhelma Gustloffa zabořilo první torpédo, přišlo ještě alespoň malé osvěžení prachbídné morálky. Palubu i podpalubí zalil několika minutový vůdcův projev, který připomínal 12. výročí nástupu nacismu k moci. Marisenko mezitím na ponorce odpočítával poslední minuty k zahájení ďábelského útoku.

Torpédo 1 za domovinu, torpédo 2 za Stalina. Torpédo 3 za sovětský lid. Torpédo 4 za Leningrad! Jen co doznělo echo Marisenkových povelů, už se v trupu německého záchranného plavidla šklebily tři mohutné otvory, ( jedno torpédo minulo cíl ), jimiž na palubu lodi okamžitě začala proudit ledová voda. Řada pasažérů zahynula již při samotné explozi torpéd. Ze 373 ženských pomocnic, ubytovaných na lodi v místě jednoho zásahu, se zachránily jen tři! Na palubě propukl zmatek, zděšení, zoufalství. Ke všemu se přidala zrada techniky i samotné posádky. Vinnou špatných Petersonových rozkazů byl jeden záchranný člun spuštěn poloprázdný, jednomu se přetrhlo lano, takže svou posádku vysypal do moře, další se rozbil o bok lodi. Do 50 minut po útoku zahynulo bezmála 9 400 nešťastníků, vesměs žen a dětí. Do jediného nepoškozeného záchranného člunu se také místo slabších pohotově usadili všichni čtyři kapitáni a vojáci z ponorkové jednotky.

( Tisíce lidí se chtějí zachránit, netuší, že se většina z nich žene do záhuby )

Volání o pomoc z Wilhelma Gustloffa přivábila na místo neštěstí první záchranné lodě. Ty byly však už jen svědkem tonoucího vraku a spousty nepřehledných trosek. Byla to scéna jako z apokalypsy. Hladinu moře pokrývali tisíce utonulých, chladem zfialovělých chudáků. Zvlášť pohled na nebohé děti pohnul i ostřílenými námořníky. Hrůzu navíc dokreslil kapitán Henigsta z křižníku Hipper, jenž nejenže odmítl vyzvedávat některé ztroskotance ( zřejmě z důvodu přetížení vlastního plavidla ), ale hlavně přímo v místě katastrofy zahájil tak neobratný manévr, že desítky ještě živých nešťastníků skončily pod lodními šrouby jeho lodi.

Počet zachráněných z Wilhelma Gustloffa činil 1 238 lidí. Strašidelný účet katastrofy, která byla šestkrát horší než v případě slavného Titanicu, se zrána následujícího dne přece jen značně upravil. Jedno ze záchranných plavidel, hlídková loď 1703, těsně po páté hodině objevila úlomek trupu, obalený asi deseti na kost zmrzlými těly. Jeden ze záchranářů Werner Fick objevil asi roční dítě, které přežilo v nelidském mrazu a fujavici zkázu Wilhelma Gustloffa zabalené do bavlny. Zatímco o Titanicu ví snad každé malé dítě, mnohem děsivější příběh Wilhelma Gustloffa zná jen málokdo. Důvody jsou prosté. V roce 1945 nějakých 9 000 obětí zcela zaniklo v porovnání s nacistickými zvěrstvy v koncentračních táborech. Navíc ani poválečné rozdělení sil v Evropě nepřálo tomu, aby pravda o zkáze lodi vyšla na povrch. V polovině 50. let se pak k vraku Wilhelma Gustloffa potopili sovětští potápěči a střední část lodi zničili výbuchem. Co se v ní skrývalo, že to svět už nikdy nesměl spatřit? To dnes zůstává tajemstvím. Jedna ze spekulací dokonce hovoří o Jantarové komnatě. Sovětský svaz tehdy na celý případ uvalil přísné informační embargo.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.