Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Nálet na Prahu \ druhasvetova.com

 

 Nálet na Prahu

Dne 14. 2. 1945 ve 12:20 středoevropského času přiletělo nad pražské čtvrti Radlice a Smíchov 62 amerických bombardérů. Mířily směrem k Vinohradům, Novému Městu, Vršovicím, Nuslím a Žižkovu. Smrtonosný náklad 152,5 tuny pum svrhli ze svých útrob na město, nad nímž se vzápětí začaly ozývat mohutné detonace. V závěsu nad nimi vyšlehly do vzduchu plameny. Jeden z navigátorů si všiml, že se řeka oproti jejich pravému cíli stačí v jiném úhlu a posádky letounů proto začali pochybovat, jestli zasáhli správný cíl. Drážďany s Prahou se sobě z této výšky neuvěřitelně podobaly.

Účastníci spojenecké letecké mise po přibližně pěti minutách úspěšného bombardování obrátili své letouny a zamířili zpátky na základnu v britském Nuthampsteadu. Z výšky sedmy kilometrů nad zemí a ještě ze vzdálenosti 135 kilometrů od města stále viděli obrovský sloupec stoupajícího kouře. Za sebou zanechali zkázu. Lidí se zmocnila panika. Mnozí Pražané si na houkání sirén již zvykli a nebrali ho příliš vážně. Teď najednou prožívali šok. Rohový dům Resslovy ulice a nábřeží se zhroutil až do přízemí, na zdejší tramvajové zastávce  a v její blízkosti stálo asi 250 lidí, ti většinou zahynuli. Chvíli po té, co déšť pum ustal, už vyrazili lidé do ulic likvidovat požáry a vyprošťovat zraněné. Hašení se provádělo tou nejjednodušší technikou – řetěz lidí podával kbelíky s vodou. Pražský hasičský sbor bohužel den předtím odjel hasit hořící Drážďany, bombardované o den dříve.

( Hořící Vysočany po náletu )

Nejvíce bomb dopadlo na Vinohrady. Zde zničily 21 a poškodily 1 137 domů. Konečné zúčtování v celé Praze potvrzuje 38 zcela zničených a 2 607 poškozených budov. Zemřelo 701 obyvatel a 1 184 lidí bylo zraněno. V době náletu na Prahu se v hlavním městě prakticky nenacházely žádné bojové prostředky Luftwaffe. Ta tak nemohla proti americkým bombardérům poslat ani jediný stroj. V době útoku německý flak chránil pouze bezprostřední okolí Pražského hradu, pražská letiště a hlavně vysočanské a libeňské továrny. Praha se tváří tvář americkým letounům neměla šanci bránit.

Jaké bylo pozadí útoku na českou metropoli? Začátkem února 1945 žádalo velení sovětských jednotek Američany, zda by mohli svými bombardéry zaútočit na Drážďany. Snažili se totiž překročit Odru a další německé posily by mohly jejich úspěchy zhatit. Pokud ale shoří v plamenech významný německý železniční uzel v Drážďanech, nebude se už čeho bát. USAAF společně s RAF jejich přání splnilo a postaralo se o úplnou likvidaci pulzujícího německého centra na Labi. Ortel smrti přitom podle posledních vědeckých výzkumů čekalo 18 000 až 25 000 zdejších civilistů. Dne 14. února 1945 slavili američtí piloti svátek svatého Valentýna. Tentokrát ale neposílali zamilovaná přáníčka svým manželkám, snoubenkám a milenkám. Naopak, letouny 91. a 398. bombardovací skupiny se chystali rozdat mnohem nebezpečnější dopisy, plné zápalných bomb. Během tří dnů,13. – 15. února 1945, byly do říšského vzdušného prostoru vyslány čtyři letecké svazy se 1 337 bombardéry typu B – 24 Liberator a B – 17 a 962 stíhačkami P – 51 Mustang a P – 47 Thunderbolt. V jejich rozkazech byly uvedeny jako hlavní cíl Drážďany, případně náhradní cíle Saská Kamenice a Kassel.

( Václavské náměstí po náletu )

Už při přeletu Nizozemska se ale 14. února situace zkomplikovala. Mnozí členové posádek vzpomínali, že se dostali z kurzu, protože vítr byl moc silný a proto nebyl letový plán použitelný. Navigátoři ztratili většinu orientačních bodů a přišli o radar. Nemohli identifikovat cíl, protože ho neměli na mapách. Hlavní radarový operátor Donald MacPherson, který seděl v jednom z letounů poznamenal, že radar měl poruchu a stěžoval si rovněž na počasí. Radary na vedoucím letadle nepracovali, navigátoři si mezi s sebou posílali depeše s prosbou, zda mohou určit polohu svých letounů. Usuzovali, že se odchýlili asi o 50 mil ( 80 kilometrů ) jižně od kurzu, za přesnost ovšem neručili. Mezitím začal opět fungovat radar a navigátor na vedoucím letadle hlásil, že našel cíl. I počasí se umoudřilo, protože ještě než bombardéry shodily svůj náklad pum, rozestoupily se mraky.

Všichni kdo se vrátili toho dne na své základny, si skutečně mysleli že nalétávali na Drážďany. V okamžiku kdy dostávali do ruky ponáletové fotografie, ale viděli svojí chybu. Skutečně se nacházeli asi 50 mil jižně od kurzu. Radar, jakmile, začal znovu fungovat, patrně zachytil Plzeň a Prahu místo Saské Kamenice a Drážďan, které se nacházejí v relativně stejné pozici. Podle výpovědi navigátora Nunzia Addabba, se tragédii dalo zabránit. Podařilo se mu vypočítat polohu a předat ji vedoucímu letounu, k opravě kurzu ale nedošlo. Kdyby velitelé   398. bombardovací skupiny vzali v úvahu zprávy navigátorů a odklonu od kurzu, k bombardování Prahy nejspíš vůbec nemuselo dojít. Na odchylku totiž upozorňoval nejen Addabbo, ale i další navigátor Robert H. Friedmann. I on požádal pilota svého letounu, aby poslal posádce vedoucího bombardéru hlášení o chybě. Jako odpověď ale dostal zprávu, že je prý sám šílenější než peklo. Situaci bohužel nahrávala i nejednotnost velitelů bombardovací skupiny.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt