Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Čtyři letecká esa druhé světové války \ druhasvetova.com

 

Čtyři letecká esa 2. světové války

Jméno: Richard Ira Bong

Letoun: P – 40 Warhawk, P – 38 Lighting

Počet sestřelů: 40

Bojiště: Tichomoří

ri.jpg

Svoji bojovou dráhu nastoupil rodák z Wisconsinu Richard Bong v listopadu 1942, kdy dorazil na Guadalcanal ke 35. stíhací skupině. Létal na stroji P – 40 Warhawk, s nímž zaznamenal 27. prosince svá první vítězství. Bongovou obětí se tento den staly hned dva letouny, Mitsubiši A6M Zero a Nakadžima Ki – 43 Oskar. Za tuto úspěšnou akci byl  vyznamenán stříbrnou hvězdou a hned o dvanáct dní později dokázal, že si jí zaslouží. Dosáhl totiž  už pátého sestřelu a stal se leteckým esem. Po převelení na Novou Guineu ke 49. stíhací skupině USAAF Bong své konto ještě navýšil. Od března 1943 létal s dvoumotorovým letounem P – 38 Lighting a brzy dokonale využil vysoké rychlosti a stoupavosti svého nového stroje. Dne 26. června 1943 sestřelil čtyři japonské stíhačky, což byl úspěch, který mu vynesl vyznamenání DSC ( Kříž za vynikající službu ).

Je zajímavé, že se považoval za špatného střelce, například v bojové zprávě z dubna 1944 napsal: „Vystřelil jsem s předsazením 90°, ale minul jsem. Podařilo se mi znovu vystřelit zezadu a párkrát jsem ho zasáhl, avšak on dolů stále nešel. Nakonec jsem se dostal přímo za jeho záď a znovu ho několikrát zasáhl. Nepřátelský letoun zabočil vlevo a postupně klesal, dole za motorem začal hořet a havaroval s obrovskou explozí na úpatí nějakého kopce.“

Richard Bong se dokonce vrátil do USA údajně proto, aby zde absolvoval střelecký kurs ( to se ovšem v době, kdy měl na kontě 28 sestřelů, zdá velmi nepravděpodobné ). Tehdy už totiž překonal rekord nejlepšího amerického stíhače 1. světové války Eddieho Rickenbackera, jež zaznamenal 26 vítězství. Nos Bongova letounu zdobila fotografie jeho přítelkyně Marge, s níž se seznámil na dovolené ve Státech na konci roku 1943. V květnu 1944 byl vyslán do Texasu, kde působil jako letecký instruktor až do září, poté se opět vrátil na Novou Guineu. Ačkoliv měl na starosti výcvik střelby, dobrovolně se účastnil bojových letů a během třiceti misí nad Borneem a Filipínami zničil dalších osm nepřátelských letounů. Dne 12. prosince byl za svoji statečnost a bojové úspěchy vyznamenán generálem Douglasem MacArthurem  Medailí cti.

V lednu roku 1945 poslal velitel amerických vzdušných sil generál Kennan největší americké stíhací eso domů. Ve Spojených státech se Bong oženil se svou přítelkyní a účastnil se propagačních akcí pro prodej válečných dluhopisů. Poté působil jako zkušební pilot při zalétávání nového proudového letounu Lockheed P – 80 Shooting Star. Ale již 6. srpna 1945 se mu stal osudným rutinní let, když při vzletu jeho stroj vypověděl službu. Bong z neovladatelného letounu vyskočil, byl ale příliš nízko na to, aby se mu otevřel padák.

 

 

Jméno: Marmaduk Thomas St. John Pattle

Letoun: Gloster Gladiator, Hawker Hurricane Mk.I

Počet sestřelů: 50

Bojiště: Středomoří

marmuduk.jpg

Jihoafričan s nezvyklým jménem se stal největším esem zemí Commonwealthu, ačkoliv jeho bojová kariéra trvala pouze jeden a půl roku. Navíc patnácti ze svých padesáti sestřelů dosáhl na zastaralém dvojplošníku Gloster Gladiator. Rodák z Kapska se po absolvování střední školy zapsal do kadetní školy Jihoafrického letectva a po jejím dokončení v roce 1936 byl převelen do RAF. O rok později se v hodnosti Pilot Officer připojil k 80. stíhací peruti vybavené letouny Gloster Gladiator, působící od roku 1938 v Egyptě.

Pattle byl nadaným pilotem a vynikajícím střelcem. Po vypuknutí války se jeho peruť přesunula k libyjské hranici poblíž Sidí Barrání, kde se Marmaduk 4. srpna 1940 poprvé dostal do bojové akce. Toho dne doprovázel průzkumné Lysandery a jeho letka se dostala do boje se šesti stroji Breda Ba.65 a šesti Fiaty CR.32. Jednu Bredu přinutil přistát, ale vzápětí byl napaden Fiatem. Podařilo se mu ho sestřelit, ale hned na něj zaútočil další, který poškodil jeho směrové kormidlo natolik, že se Pattle se svým strojem sotva stačil vyšplhat do čtyř set stop a vyskočit z letounu. Byl pravděpodobně sestřelen italským esem ze španělské občanské války Francem Lucchinim. Pattle se vydal pěšky na východ k vlastním liniím a následujícího dne překročil hranici. O dva dny později byl zachráněn 11. husarským plukem, vracejícím se od Sidí Barrání.

Další dva sestřely si Marmaduk připsal o čtyři dny později, tentokrát sestřelil dva Fiaty CR.42. V září 1940 byl povýšen do hodnosti Flight Lietutenant a tentýž měsíc se mu poodařilo poškodit bombardér Savoia – Marchetti S.79, ale ten díky své vysoké rychlosti nakonec sestřelení unikl. V listopadu byla Pattlova peruť převelena na Balkán, aby pomohla řecké armádě v boji proti Italům. Zde zaznamenal Pattle své největší úspěchy. Dne         19. listopadu napadl spolu s dalšími osmi piloty Fiaty CR.42 a G.50 poblíž letiště v Korcë. V tomto boji britští letci údajně zničili devět italských strojů jistě a dva pravděpodobně při ztrátě jediného vlastního letounu. Pattle si připsal dva sestřely. V prosinci jeho aktivita rozhodně nepolevila a sestřelil čtyři další italské letouny. Za tyto úspěchy byl vyznamenán 11. února 1941 Křížem za vynikající službu, přičemž obdivuhodné bylo, že takových úspěchů dosáhl na zastaralém dvojplošníku.

Dne 20. února byla 80. peruť přezbrojena letouny Hawker Hurricane Mk.I. Téhož dne Pattle doprovázel se šesti Hurricany skupinu 16 lehkých bombardérů Bristol Blenheim při náletu na letiště Berat. Nad letištěm se Hurricany střetly s Fiaty G.50bis a Pattle si vyzkoušel, jaké je to střílet na nepřítele z osmi kulometů. Podařilo se mu udržet nepřítele chvíli v zaměřovači a ihned stiskl spoušť. Fiat doslova vybuchl a ve stovkách hořících kusů tak padal k zemi první z 35 nepřátelských strojů, které Pattle sestřelil na Hurricanu v průběhu příštích dvou měsíců.

Nejslavnějším dnem byl pro Pattla 27. únor 1941, kdy se letcům 80. perutě doprovázející Blenheimy při náletu na Valonu podařilo sestřelit v 90 minutové letecké bitvě 27 italských letounů bez ztráty jediného vlastního stroje. Pattle sám sestřelil za tři minuty tři Fiaty CR.42. Během března a dubna 1941 byl velícím důstojníkem 33. stíhací perutě a 6. dubna se poprvé střetl s letouny Luftwaffe, kdy měl sestřelit dva Messerschmitty Bf 109E z Jagdgeschwader 27 nad řeckým průsmykem Rupel. Další podrobnosti o Pattlových sestřelech se liší, neboť záznamy byly zničeny. Podle deníku, který si vedl jeden z příslušníků pozemního personálu, pilot nahlásil do    12. dubna osm vítězství a další dva Bf 109 měl zničit na zemi. Později prý tvrdil, že 14. dubna dosáhl pěti sestřelů a 19. dubna šesti sestřelů. Tato vítězství však nejsou ověřena. Na konci dubna 1941 dostal Pattle chřipku a jeho stav byl natolik vážný, že mu wing commander Edward Jones nařídil, že smí startovat jen při poplachu. Do poslední bojové akce vzlétl spolu s dvanácti Hurricany při horečce přes 39C°, aby nad Aténami podpořil bojovou morálku Řeků. V následujícím boji padli čtyři stíhači RAF, mezi nimi i Marmaduk Pattle.

 

Jméno: Ivan Nikitovič Kožedub

Letoun: La – 5, La – 7

Počet sestřelů: 62

Bojiště: východní fronta

Kozedub.jpg

Ačkoliv se počtem vítězství ve vzdušných bojích nemůže měřit s esy německé Luftwaffe, není jeho sláva o nic menší. Se 62 sestřely se stal I. N.Kožedub nejúspěšnějším stíhačem nejen sovětského letectva, ale jeho jméno se skví na čele žebříčku všech spojeneckých stíhacích es. Ivan Kožedub se narodil 8. června 1920 ve vesnici Obražejevka na Ukrajině. V roce 1939 ukončil předvojenský letecký výcvik v šostinském aeroklubu na cvičném letounu U – 2 a v únoru 1940 vstoupil do Rudé armády. Čugujevskou vojenskou leteckou školu absolvoval v únoru 1941 a zůstal zde příští dva roky jako instruktor. Létal na strojích UT – 2 a I – 16. Před postupujícím Wehrmachtem bylo letecké učiliště přesunuto hluboko do vnitrozemí, Kožedub však neustále žádal o přeložení na frontu. Jeho sen se splnil až koncem roku 1942, kdy byl v hodnosti staršij seržant převelen k 240. IAP ( stíhací letecký pluk ) vyzbrojenému Lavočkiny La – 5. Jednotce velel zkušený major Soldatěnko, veterán občanské války ve  Španělsku.

První boj ještě nenaznačil, že se Kožedub stane největším stíhacím esem na straně Spojenců. Při hlídkování nad letištěm byl jeho letoun zasažen nepřátelským stíhačem a navíc i vlastní protiletadlovou palbou. Jen tak tak se mu podařilo s poškozeným letounem přistát. Po této první bojové zkušenosti se však brzy projevilo jeho letecké umění stejně jako schopnost vést boj. První vítězství zaznamenal 6. července 1943 v bitvě u Kurska, kde sestřelil střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka. Den na to si připsal na konto další Stuku a dalšího dne i bombardér Ju 88. Úspěšnou sérii završil 9. července, kdy zničil dva Messerschmitty Bf 109G.

Po zastavení německé ofenzívy se pluk koncem léta přesunul k Charkovu a v této době Kožedub často doprovázel bombardéry Pe – 2. Hvězdiček na Kožedubově letounu stále přibývalo, mezi 1. a 6. říjnem sestřelil devět nepřátelských letounů, jen 2. října to byly hned tři Ju 87. Mladé eso pak bylo koncem roku povýšeno do hodnosti staršij lejtěnant ( nadporučík ) a do funkce velitele 3. letky. V té době měl už na kontě přes 20 sestřelů a byl navržen na vyznamenání titulem Hrdina Sovětského svazu. První Zlatou hvězdou byl vyznamenán v únoru 1944, druhá přibyla na jeho prsa o šest měsíců později.

O Kožedubových úspěších byla propagandou informována i sovětská veřejnost, která znala letcovu tvář z obrovských plakátů. Byly vylepovány na veřejných prostranstvích a vyzývali lid: „Bojujte jako Kožedub“. Jakožto člen komunistické strany byl dáván za vzor. V květnu čekal na Kožeduba nový stroj Lavočkin La – 5FN. Na tomto stroji se Kožedubovi nadále dařilo a jeho skóre narostlo na 45 vítězství. Po skončení jassko – kišiněvské operace byl převelen k 176. gardovému stíhacímu pluku a povýšen do hodnosti kapitána. U této jednotky bojoval na nejmodernějším stroji La – 7 proti soupeřům z JG 54. Dne 10. února 1945 dosáhl svého padesátého vítězství a další následovala.

V té době se sovětští piloti začali setkávat s novým protivníkem, proudovým Me 262. Kožedub se stal jedním z mála sovětských pilotů, kterým se podařilo tento stroj sestřelit. Došlo k tomu 19. února 1945. „Jdu níže a mám Němce šikmo pod sebou. Vzdálenost 200 metrů. Nepozornost německého letce, správný manévr a rychlost mého Lavočkina umožnily takové vyhlídky na úspěch. A najednou světelné čáry výstřelů. Tiťorenko nevydržel a vypálil. Měl jsem strach, že všechno zkazil a Němec nám uteče. V duchu jsem Tiťorenkovi nadával. Štěstí však bylo při nás. Němec se chtěl uhnout palbě a stočil se doleva. Ke mně! Na krátkou chvilku mi ukázal záda a to stačilo. Dostal dávku, rozpadl se na několik částí a byl konec.“ Tečku za svými vítězstvími udělal Kožedub symbolicky nad Berlínem a to 16. dubna 1945, kdy se mu podařilo sestřelit hned dva Focke – Wulfy Fw 190. Kožedubovo celkové skóre je úctyhodné. Během dvou let služby u frontového letectva vykonal 330 bojových letů, podstoupil 120 vzdušných soubojů a vybojoval 62 vítězství.

 

 

Jméno: Hirojoši Nišizawa

Letoun: Micubiši A6M2 Zero

Počet sestřelů: 87

Bojiště: Tichomoří

Mnoho nejlepších stíhačů, jako Hartmann, Kožedub nebo Bong, byli urostlí muži, kteří vypadali, jako by se přímo zrodili pro slávu. Největší japonské stíhací eso Hirojoši Nišizawa byl výjimkou. Jeho druh Saburo Sakai o něm napsal: „Řeklo by se, že tento člověk by měl spíš ležet na nemocničním lůžku. Na Japonce byl velmi vysoký, vyzáblý, bledý a téměř neustále trpěl buď malárií, nebo tropickými kožními nemocemi.“ V kokpitu své stíhačky Micubiši A6M Zero však prošel pozoruhodnou proměnou. Jak napsal Sakai – proměnil se v ďábla.

Hirojoši se dostal k létání již v raném věku. Práce v textilní továrně ho příliš nebavila a když si všiml, že je pořádán nábor dobrovolníků ke vstupu do leteckého kursu, nezaváhal. Kurs dokončil v roce 1939 a po dvou letech byl přeložen k Čitose Kókutai. Po přepadení Pearl Harboru 7. prosince 1941, byla Nišizawova Kókutai Tainan převelena na právě dobytý ostrov Nová Británie. Tehdy ještě létal se zastaralým Micubiši A5M, o pár týdnů později ale přesedlal na moderní Micubiši A6M2.

První bojový úspěch zaznamenal Hirojoši 3. února 1942, kdy nad Rabaulem se svými druhy spatřil dva stroje Consolidated Catalina australského letectva. Nišizawa jednomu letounu poškodil motor, pilotovi se přesto podařilo s poškozeným strojem doletět do Port Moresby. Nišizawa ale hlásil první sestřel. O nespolehlivosti nárokovaných sestřelů japonských letců svědčí událost ze 14. března 1942. Nad ostrovem Horn se 12 japonských Zer střetlo s osmy Curtissy P – 40 amerického armádního letectva. Zatímco Japonci si po boji nárokovali šest sestřelů, Američané tvrdili, že sestřelili pět protivníků. Ve skutečnosti byly ztráty 2:1 ve prospěch Američanů. Japonci netíhli k individuálnímu počítání sestřelů, ale úspěchy počítaly celé skupině. Ověřit osobní nároky japonských letců je proto možné jen z jejich dopisů či deníků, případně ze zápisků jejich kamarádů.

V dubnu 1942 byl Nišizawa převelen ke Kókutai Tainan na letiště Lae na Nové Guieneji, které leželo jen 180 km od Port Moresby – hnízda Spojenců, odkud vzlétaly americké P – 39 Aircobry a australské P – 40 Warhawky. Zde měl Nišizawa dostatek příležitostí dokázat své umění a také se zde během krátké doby stal esem. V srpnu se jeho skupina přesunula na Rabaul, odkud vzlétala japonská letadla k bojům nad Guadalcanalem. Hned po prvním střetnutí nahlásil Nišizawa šest sestřelených Wildcatů F4F, ovšem historici přiznávají japonskému stíhači pouze dvě vítězství. Střetnutí nad Guadalcanalem bylo pro Japonce velmi drahé a Nišizawa zde ztratil mnoho přátel. Poté byl převelen do Japonska jako instruktor, což se mu ale vůbec nezamlouvalo. Po mnoha žádostech pak byl znovu přeložen k bojové jednotce na Rabaulu a na Nové Británii.

V říjnu 1944 se Nišizawa ocitl na nejžhavějším místě pacifického nebe – nad ostrovem Leyte, na němž se chystali vylodit Američané. Zde došlo 25. října k prvnímu organizovanému útoku kamikadze na americkou flotilu. Útok byl úspěšný, ke dnu šla eskortní letadlová loď a několik dalších plavidel bylo poškozeno. Hirojoši Nišizawa vedl stíhací doprovod této skupiny a zaznamenal při něm svá poslední dvě vzdušná vítězství. Druhý den se sám přihlásil k útoku jako kamikadze. Spolu s dalšími piloty nastoupil do bombardéru Ki – 49, který je měl dopravit na Luzon na základnu, odkud sebevražední piloti vzlétali. Při přeletu byl ale japonský stroj napaden a sestřelen americkými Hellcaty F6F. Nišizawa zahynul v troskách letounu jako bezmocný cestující.

„Nikdy jsem neviděl nikoho dělat se stíhačkou to, co dokázal Nišizawa. Jeho letecké uměni bylo neuvěřitelné a měl oko lovce – vždy našel na obloze nepřítele dávno předtím, než jeho spolubojovníci,“ napsal jeho přítel Sakai. Podle vlastního tvrzení dosáhl Nišizawa 87 sestřelů. Sakai dokonce tvrdí, že jich bylo přes 100.

 

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.