Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Těžký tank M6 Dreadnought \ druhasvetova.com

 

Těžký tank M6 Dreadnought

Základní technické údaje: M6A1

Posádka: 6, hmotnost: 57,77 t, rozměry: délka 8,18 m, šířka 3,12 m, výška 2,99 m, pohonná jednotka: 9válec Wright G – 200 o výkonu 960 k, výkony: max. rychlost 35 km/h, dojezd 180 km, pancéřování: čelní 76 mm, boční 64 mm, záď 51 mm, věž 76 mm, výzbroj: kanon T12 ráže 76,2 mm a s ním souose montovaný kanon M5E1 ráže 37 mm, tři kulomety M2 ráže 12,7 mm, jeden v zadní části věže, další dva v čelním pancíři + tři kulomety M1919 ráže 7,62 mm ( po jednom na každém boku, jeden ve velitelské kupoli )

Obstarožní těžké tanky Liberty, jak se v USA nazýval britský Mk. VIII, dosluhovaly v polovině 30. let a americká armáda v nich ztrácela tento druh výzbroje. Z tehdejšího izolacionismu a omezených výdajích na rozvoj pozemních vojsk bylo logické, že státní orgány neuvolnily prostředky na jejich nástupce. Situace se radikálně změnila po vypuknutí 2. světové války. Důstojníci americké armády dostávali znepokojující zprávy o průběhu bojů v Polsku a především o bleskovém tažení německého Wehrmachtu ve Francii a v zemích Beneluxu na jaře a v létě 1940, kde hrály klíčovou roli silné tankové jednotky. Američané si dobře uvědomovali, že jejich obrněná technika je nejen málo početná, ale hlavně zastaralá a přes stále početné zastánce izolacionistického přístupu k válce v Evropě museli přistoupit k přezbrojení moderními stroji. V roce 1940 se součástí objednávek na vývoj nových tanků a dalších obrněných vozidel stala specifikace na moderní těžký tank, jenž obdržel označení T1.

Ten měl být mohutným vozidlem s výzbrojí rozloženou do více otočných věží. Jinak osobití Američané se v tomto případě nechali nevhodně ovlivnit evropskou školou a přiklonili se ke koncepci, jakou použili opakovaně Sověti a nevyhnula se ani Němcům (  v podobě Neubaufahrzeugu ). Na jaře 1940 se diskutovalo o stroji s hmotností mezi 50 – 80 tunami. V květnu se rozhodlo o váhové hranici 59 tun. Vozidlo mělo mít původně dokonce čtyři věže, dvě hlavní, v každé byl kanon T6 ráže 75 mm s relativně nízkou úsťovou rychlostí, jedna z menších sekundárních měla nést kanon ráže 37 mm se spřaženým kulometem ráže 7,62 mm. Druhá věž byla vyzbrojena kanonem ráže 20 mm a dalším kulometem ráže 7,62 mm. Ještě v průběhu roku 1940 byl však projekt upraven do podoby podstatně konvenčnějšího vozidla s jedinou věží.

V listopadu 1940 se objevila verze projektu s věží, nesoucí 76,2 mm kanon T9, se souose montovaným 37 mm kanonem M5E1. Věž se otáčela pomocí elektrického pohonu firmy Westinghouse, v případě poruchy pak ručním převodem. V té době se začala řešit i možnost, vybavit kanon stabilizátorem. Podle původního projektu měla být na věži umístěna velitelská věžička, převzatá bez větších změn ze středního tanku M3 Lee. Na vrchním pancíři věže měl být umístěn oběžný kruh, kam by se umisťoval těžký kulomet ráže 12,7 mm, určený k boji s nízkoletícími letouny, popřípadě k palbě na lehce chráněné cíle. Nakonec vznikly tři podoby projektu, jedna měla být vybavena mechanickou převodovku, další hydraulickou Hydromatic a třetí benzinoelektrickým pohonem.

V srpnu 1940 byl s firmou Baldwin Locomotive Works podepsán kontrakt na vývojové práce, postavení prototypového vozidla a výrobu série 50 strojů. Nové vozidlo, označované T1, mělo být původně vybaveno systémem Hydromatic, poté však došlo ke změně na benzinoelektrický pohon koncernu General Electric. Vzhledem k technickým potížím s tímto systémem byla připravena i varianta s mechanickou převodovkou Twin Disc. Ta se označovala T1E2. První prototyp T1E2 byl zkoušen v srpnu 1941. Po napadení tichomořské základny Pearl Harbor 7. prosince 1941, bylo toto vozidlo přesunuto na armádní polygon, kde došlo k testování a srovnávání se středním tankem M3 Lee. Těžký tank vypadal impozantně, ovšem provázely jej neustálé technické problémy. Opakovaně klesal tlak v hydraulice, systém otáčení věže nebyl spolehlivý a vozidlo trpělo i dalšími závadami. V následujících měsících byly na prototypu aplikovány různé změny a během dalších zkoušek se ověřovalo, zda úpravy situaci zlepšily.

T1E2 byl na americké poměry mimořádně mohutným strojem. Na masivní korbě byla v přední polovině usazena velká otočná věž, nesoucí většinu výzbroje. Tank stál na podvozku, tvořeném na každém boku osmi pojezdovými koly, spojenými párově na společné závěsy, doplňovalo je hnací a napínací kolo s nosnými kladkami. Pohonnou jednotku představoval čtyřtaktní 9válec Wright G – 200, dávající maximální výkon 960 koní při 2 300 otáčkách za minutu. Čelní pancíř trupu byl silný 76 mm, stejnou tloušťku měla i věž. Podstatné části trupu byly u tohoto vozidla odlévané. Ve věži byl lafetován kanon T12 kalibru 76,2 mm, vedle něj byl uložen další kanon tentokráte ráže 37 mm. První z nich měl kadenci 15 výstřelů za minutu, druhý dokonce 30 výstřelů. V zadní stěně věže byl lafetován kulomet M2 ráže 12,7 mm, umístěný s hlavní mířící šikmo vzhůru. Další dvě zbraně tohoto typu byly montovány ve společném střelišti v předním pancíři. Tank nesl navíc ještě tři kulomety M1919 ráže 7,62 mm. Dva byly instalovány v bocích trupu, třetí ve velitelské kupoli na vrcholu věže. Zásoba munice pro kanon ráže 76,2 mm představovala celkem 75 kusů nábojů, dále 200 granátů 37 mm kanonu, 8 000 nábojů pro kulomety ráže 12,7 mm a 10 000 kusů střeliva pro kulomety ráže 7,62 mm.

Posádku vozidla tvořilo šest mužů. V korbě seděli řidič a kulometčík, ve věži zbývající čtyři, velitel, střelec a dva nabíječi, plnící zároveň funkci kulometčíků. T1E2 byl po určitých diskuzích vybaven soustavou zaměřovačů a periskopů, umožňujících posádce přesnou palbu i sledování prostoru kolem vozidla. V průběhu zkoušek docházelo také ke změnám v konfiguraci kulometů, byl například demontován protiletadlový kulomet ze zadní části věže a nahrazen klasickým oběžným kruhem s kulometem ráže 7,62 nebo 12,7 mm. U sériových vozidel, byla eliminována dosavadní velitelská věžička.

Vedle verze T1E2 vznikla i varianta T1E3, jenž byla přeznačena na M6. Tank měl být poháněn pozoruhodnou sestavou čtyř dieselových motorů, nebyl však postaven ani v jednom exempláři a skončil na papíře jako nerealizovaná studie. Realizována byla naopak varianta T1E1, pro niž se počítalo s vojenským označením M6A2. V tomto případě se jednalo o vozidlo s benzinoelektrickým pohonem. Prototyp byl dodán na polygon v Aberdeenu 30. května 1942. Vozidlo nebylo osazeno výzbrojí, jejíž hmotnost nahrazovala masivní ocelová deska na čelní stěně věže. Těžký tank byl objednán 10. srpna 1942 v sériové podobě pro americkou a britskou armádu, každá z nich měla obdržet 115 vozidel. Britové měli v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu dostat 50 tanků ve verzi M6 a 65 kusů varianty M6A1. Americká armáda plánovala nasadit do bojů benzinoelektrické stroje T1E1.

První sériový tank byl dokončen v prosinci 1942, poslední předal výrobce v únoru 1944. Ani zdaleka jich však nebylo vyrobeno tolik, kolik armáda původně požadovala. Vzniklo pouze 8 kusů M6, dále 12 exemplářů M6A1 a 20 vozidel T1E1. Spolu s prototypy bylo vyrobeno všeho všudy jen 43 strojů všech verzí. Program byl následně zastaven, neboť o něj velení ztratilo zájem. Těžký stroj se nikdy úplně nezbavil některých technických problémů, jeho výroba byla drahá a potřebovala velké množství normohodin. Generálové pozemních sil navíc logicky argumentovali, že namísto jednoho těžkého tanku M6, lze na loď, vezoucí techniku přes Oceán do Evropy, naložit dva střední tanky M4 Sherman.

V polovině války bylo navíc zřejmé, že kanon ráže 76,2 mm není adekvátní pro tak těžké a mohutné vozidlo. Do prototypu T1E1 byl pokusně nainstalován kanon T7 ráže 90 mm. Plánovala se také výměna stávajících věží moderními věžemi z těžkého tanku T29, nesoucími kanon ráže 105 mm. V červnu 1945 byl jeden tank v této úpravě testován na polygonu v Aberdeenu ( vozidlo neslo označení M6A2E1 ). Přestože M6, nesoucí bojové jméno Dreadnought, se ve třech verzích dostal do sériové výroby, nepředstavoval pro americké pozemní síly hmatatelný přínos. Postavených strojů bylo tak málo, že lze spíše hovořit o sadách zkušebních obrněnců. K jejich bojovému nasazení nikdy nedošlo. V době, kdy byly dokončovány, představovaly technický anachronismus, při své velikosti nebyly nijak kvalitně pancéřovány a nesly jen průměrně, či spíše podprůměrně výkonnou hlavní výzbroj. Zastavení celého programu tak lze hodnotit jako naprosto logické rozhodnutí.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt