Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Samohybný 155mm kanon M40 \ druhasvetova.com

 

Samohybný 155 mm kanon M40

Základní technické údaje: Carriage Motor 155 – mm Gun M40

Posádka: 8, hmotnost: 37 195 kg, rozměry:  celková délka 9,04 m, délka korby 6,65 m, šířka 3,15 m, výška 2,84 m, pohonná jednotka: hvězdicový 9válec Continental o výkonu 395 k ( 294,6 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 38,6 km/h, dojezd 161 km, brodivost 1,067 m, pancéřování: 12,7 mm, výzbroj: 155 mm kanon

Carriage Motor 155 mm Gun M40.jpg

První samohybným dělem ráže 155 mm, které Američané za 2. světové války vyrobili ve větším množství, byl M12, původně označený M6. Byl postaven na upraveném podvozku středního tanku M3. Původně se nepočítalo s jeho zavedením do výzbroje armády. Jeho základem bylo zastaralé dělo z 1. světové války, kterých měla armáda dostatečné množství poté, co se lafety děl použily k jiným účelům. Jakmile však byly M12 přijaty do výzbroje, prokázaly dobré služby. Bylo tedy rozhodnuto, že pokud mají sloužit po delší časové období, musí být vyzbrojeny novým kanonem. Vývoj nové kombinace zbraně a podvozku začal v prosinci 1943. Jako výzbroj nového prostředku byl zvolen 155 mm kanon M1A1 Long Tom. Vezená zásoba střeliva činila 20 nábojů. Podvozek vycházel ze středního tanku M4A3, byl však mnohem širší a vybavený novým odpružením s vinutými pružinami. Motor se ze zadní části přesunul dopředu.

Na zadní straně korby přibyla ostruha, pohlcující část zpětného rázu při výstřelu. Ostruha se při přesunu zvedala do výšky. Za zadkem hlavně byla sklopná pracovní plošina. Dostřel kanonu činil 23 514 m. Kanon používal střely o hmotnosti 43,1 kg, díky kterým byl velmi účelným prostředkem při dálkovém dělostřeleckém bombardování. Pancíř dosahoval tloušťky 12,7 mm. Vývoj zbraně, oficiálně označené Carriage Motor 155 – Gun M40 ( motorová lafeta s 155 mm kanonem M40 ) si vyžádala více času, než se původně předpokládalo. První sériové stroje opustily výrobní linky v lednu 1945. Po překonání Atlantiku zasáhly do posledních bojů před koncem války. M40 se zapojily do bombardování Kolína nad Rýnem a následného krátkého tažení. Mezi lednem a květnem 1945 vzniklo 311 vozidel M40, výroba však pokračovala i po válce. M40 se dočkaly většího nasazení během války v Koreji, kde se osvědčily jako výborná kombinace zbraně a podvozku.

M40 neposkytoval posádce téměř žádnou pancéřovou ochranu. Zbraň se měla používat daleko za frontovou linií, tudíž absence pancéřové ochrany nebyla tak závažným problémem. Vozidlo mělo osmičlennou posádku, na podvozku byly úložné prostory pro zbraně a výstroj vojáků. Na stejný podvozek se montovala 203 mm houfnice. Tato verze se však příliš nerozšířila. Houfnic se vyrobilo jen 48 kusů. Po roce 1945 se samohybné kanony dostaly do výzbroje mnoha dalších armád. Určitý počet jich získali Britové, kteří je, několik let používali. Větší množství M40 sloužilo ve francouzské armádě, kde se stroje dočkaly bojové uplatnění v Indočíně. Jednou z variant M40 byl T30 Cargo Carrier ( nosič nákladů ). Jak jeho název napovídá, mohl se používat k přepravě běžných nákladů, jeho hlavním úkolem však byla přeprava střeliva bateriím M40. Nákladních T30 vzniklo jen málo, neboť se výrobní kapacity soustředily na vozidla s výzbrojí. Význam kanonu M40 tkví především v tom, že naznačil cestu budoucího vývoje samohybných dělostřeleckých zbraní. Samohybný kanon M40 vznikl na začátku éry jaderných zbraní. Potřeba ochrany proti novým zbraním byla citelná právě u M40 s otevřenou pracovní plochou. Proto se M40 široce používal při testech a experimentech, jejichž účelem byl výzkum ochrany posádky. M40 jednoznačně prokázal, že účinnou ochranu poskytuje pancéřová věž. Mnohé moderní samohybné zbraně jsou konstruovány v souladu s tímto poznatkem.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt