Bob Semple – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Bob Semple

 

Základní technické údaje: Bob Semple

 

Posádka: 6, hmotnost: 25 t, rozměry: délka 4,63 m, šířka ( bez přídavného pancíře ) 2,74 m, výška 3,4 m, pohonná jednotka: 6válcový dieselový motor Caterpillar o výkonu 126 k, výkony: nejvyšší rychlost 9,6 km/h, dojezd 160 km, pancéřování: 14,3 mm, výzbroj: šest kulometů ráže 7,7 mm

Novozélandské obrněné jednotky byly vyzbrojeny materiálem především britské a americké provenience, ovšem stejně jako výše vyjmenované země se toto britské dominium dalo na cestu pokusů o zrod vlastní konstrukce. Dlužno předeslat, že ani jeden ze dvou novozélandských tanků nepřekročil prototypové stádium a nevešel do sériové výroby, přesto však šlo o typy tak zajímavé, že si nezaslouží upadnout v zapomnění. Vedle podivného kolopásového tanku Schofield vznikl i „střední“ tank, jenž vešel do dějin pod ne zcela oficiálním jménem Bob Semple.

Jeho duchovním otcem byl muž, jehož jméno tank nesl, významný novozélandský politik 30. a 40. let Robert Semple. Práce na novém tanku zahájil osobně ministr Semple v sedadle pásového traktoru Caterpillar RD - 8, dodávaného firmou Gough, Gough and Hamer. Potřeba tanků pro novozélandskou armádu, vztahy Sempla k firmě Caterpillar a vývojová činnost americké firmy Henry Disston and Sons byly dějovými linkami, které se protnuly v jediném průsečíku roku 1940. Výsledkem se pak stal první tank novozélandské konstrukce.

Vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci si velení novozélandských pozemních sil dobře uvědomovalo absenci obrněných jednotek, pro které scházel materiál. V roce 1939 přitom nebyl pravděpodobný dovoz, protože obě země, které přicházely v úvahu pro nákup obrněnců, měly problémy samy se sebou. Velká Británie se potýkala s obtížemi vývoje a výroby moderních tanků, které by se dokázaly v poli postavit německým protějškům, americké konstrukce ještě zdaleka nedosahovaly stavu, kdy dokázaly ohromnými sériemi vyzbrojovat jak vlastní armádu, tak síly svých spojenců. Vzhledem k praktické nemožnosti získat rychle tanky ze zámoří vznikla idea postavit si je z domácích zdrojů.  V listopadu 1939 byla oslovena americká firma Henry Disston and Sons s žádostí o technickou pomoc. Tento výrobce pozemních strojů totiž vytvořil projekt levného tanku, přestavěného z civilního pásového traktoru. Americká armáda o stroj dosti nouzového charakteru neprojevila zájem, avšak čtyři exempláře Disston Tractor Tank zakoupila královská afgánská armáda a používala je až do 60. let. Jeden byl dokonce ještě před obsazením Kábulu Talibanem exemplářem tamního muzea.

Stroj hranatých tvarů, osazený otočnou věží měl být vzorem pro novozélandský tank, vyzbrojený kulomety Bren ráže 7,7 mm, přičemž americká firma měla dodat pancéřové díly korby. Z iniciativy ministra Sempla však nebyla odsouhlasena nabídka firmy Disston na dodávku kompletních tanků, ale ostrovní dominium se vydalo cestou vlastního vývoje, inspirováno pouze fotografií amerického vzoru. Šéfkonstruktérem byl jmenován inženýr Gordon Beck. Vývojové práce na tanku probíhaly ve městě Temuka a byly financovány a kontrolovány ministerstvem veřejných prací. To mělo za cíl snížit domácí produkcí náklady na program až o polovinu ve srovnání s dovozem hotových strojů ze Spojených států.

Základem novozélandského tanku se stal pásový traktor Caterpillar D8, kterých mělo ministerstvo k dispozici 81 kusů a hodlalo je v budoucnu využít pro přestavbu na bojová vozidla. Jako první krok vznikl dřevěný model, stavba samotného prototypu pak byla zahájena v červnu 1940. Tank, přestavěný z traktoru, měl primitivní konstrukci, připomínající vozidla z 1. světové války. Dosavadní kapotáž zemědělského stroje byla odstraněna, stejně jako sedačky, místo řidiče včetně ovládacích prvků bylo posunutu na levou stranu. Pásový podvozek byl chráněn ocelovými plechy, které zcela zakrývaly napínací kolo a celou spodní partii, odkryty naopak byly hnací kolo a dvě podpůrné kladky. Pásy měly šířku 50 cm. Pohonnou jednotkou zůstal 6válcový dieselový motor Caterpillar o výkonu 126 koní při 950 otáčkách za minutu. Zásobu pohonných hmot tvořilo 408 litrů nafty ve dvou nádržích. Ke startování sloužil pomocný benzínový motor. Převodovka měla šest stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro couvání.

Výkon motoru byl dostatečný pro zemědělské práce, ovšem zdaleka ne pro pohon 25 tun těžkého tanku. Na plný plyn tak vozidlo jelo pouhých 9,6 kilometru za hodinu, což byl parametr obdivuhodný v roce 1916, ale nikoli o čtvrt století později. Zvýšit rychlost měla instalace sekundární převodovky 2:1 mezi pohonnou jednotku a stávající převodovku, rychlost by tak teoretiky vzrostla až na 24 kilometrů za hodinu. Přestavba si vyžádala úpravu motorového prostoru, ale sekundární převodovka byla po dalších zkouškách opět demontována. Nejen výzbroj, ale i konstrukce nástavby silně připomínala technologii z 1. světové války. Korba byla svařena z rovných ocelových plechů, na bocích bez jakéhokoli zešikmení, potřebného ke zvýšení odolnosti proti ostřelování. Jedinou partií, která nebyla rovná, tak byla čelní část vozidla. Dopředu pak vyčníval mohutný krabicový kryt, pod kterým se nacházela pohonná jednotka. Ta byla propojena i s generátorem o výkonu 135 wattů, sloužícím k výrobě elektrické energie pro reflektor a vnitřní osvětlení bojového prostoru. Na stropě se nalézala otočná věž kruhového průřezu se šikmými stěnami, v jejích bocích byly umístěny pozorovací štěrbiny. Věž byla nýtovaná a svařovaná a původně měla nést dělovou výzbroj. Uvažovalo se o kanonu Bofors ráže 40 mm nebo o kanonu Colt Browning ráže 37 mm, později však konstruktéři na kanonovou výzbroj rezignovali a navrhli tank jako čistě kulometný. Vozidlo tak neslo kulomety Bren ráže 7,7 mm, jejich počet opět připomínal doby dávno minulé. Jeden se nacházel v čelní stěně věže, další v předním pancíři přesně uprostřed, třetí byl umístěn na pravé části přídě. Čtvrtý a pátý kulomet byly instalovány na bocích bojového prostoru a konečně šestý byl umístěn v zadní stěně korby. Pro šestici zbraní bylo k dispozici celkem 25 000 nábojů.

Pro účely prvních zkoušek byly kulomety nahrazeny pouze maketami, až později je zastoupily skutečné zbraně. Posádku vozidla tvořilo celkem 6 mužů. Skládala se z řidiče, pomocníka řidiče, který obsluhoval složitou převodovku, tří kulometčíků a velitele. Ten seděl na pravé straně bojového prostoru, mezi ním a řidičem bylo stanoviště jednoho ze střelců, což dvěma nejdůležitějším mužům poměrně stěžovalo vzájemnou komunikaci. Velitel mohl vést palbu z pravého čelního kulometu, pozorování bojiště mu měly usnadnit průzory v korbě, umístěné ve stropním pancíři nad jeho sedačkou. Bojová stanoviště se nevyznačovala právě přepychovou výbavou, střelec v otočné věži dokonce seděl na sedačce z jízdního kola. Prostor okolo stroje tankisté pozorovali pomocí bočních průzorů s nahoru odsuvnými kryty.

Korba prototypu byla nejprve vyrobena ze dřeva a z překližky, až v polovině července 1940 tento materiál nahradila ocel. Pro testy na polygonu postačilo použití tzv. měkké oceli, u sériových strojů měl být použit odolnější materiál. Pancéřové plechy měly být objednány v Austrálii, ale tamní těžký průmysl byl zcela vytížen a neschopen Novozélanďanům pomoci. Další, poměrně zoufalou cestou mělo být využití ocelových plátů z parníku Port Bowen, který ztroskotal u pobřeží Wanganui 19. července 1939. Tento materiál ale nesplňoval základní podmínku a sice odolnost proti projektilům ráže 12,7 mm. Konstruktéři tedy nastoupili cestu výroby vlastních obrněných součástí tanku. Uvažovalo se o celkem šesti různých variantách pancéřování ( ocel střední tvrdosti silná 14,3 mm, dvě vrstvy o síle 12,7 mm, třívrstvý pancíř s vnější vrstvou 14,3 mm, střední 6,35 mm a vnitřní 3,2 mm, mezi nimi měly být prostory široké 6,35 mm vyplněné betonem ). Vzorové pancéřové desky ze všech materiálů byly vystaveny v Trethamu zkušebnímu ostřelování z těžkého kulometu Vickers ráže 12,7 mm, který snadno probil první čtyři verze, odolaly mu pouze desky s vnější vrstvou manganové oceli. Tank měly tedy trup z oceli silné 14,3 mm, v ohrožených místech na ní byla ještě nanýtována vrstva manganové oceli silná 12,7 mm. Přídavné pancéřování však zvýšilo hmotnost a např. poklop řidiče bylo možné uzavřít jen s vypětím všech sil. Věž měla rovněž dvouvrstvé boční pancéřování.

Prototyp byl armádní komisi předveden 16. června 1940, další inspekci provedla armáda po instalaci ocelové korby. Následovaly jízdní zkoušky v terénu v oblasti toku řeky Opihi. Po testech se vozidlo vrátilo do Temuky ke zmíněné instalaci pomocné převodovky a k prodloužení motorového lože o 60 cm. V prosinci 1940 armádní komise vedená plukovníkem Gossem tank opět prověřovala, ale shledala ho pomalým, v terénu schopným vyvinout rychlost jen 8 km/h. Pokud vozidlo nejelo po rovné silnici, značně se naklánělo ze strany na stranu a to velmi znesnadňovalo vedení přesné palby. Komise shledala stroj vhodným nanejvýš jako obrněný transportér nebo dopravník munice. Poukazovala také na nedostatečnou výzbroj a vyvíjela tlak na odstranění věže nebo její ponechání, ovšem doprovázené instalací kanonu.

Původní objednávka zněla na 6 vozidel, z nichž by po dvou obdržela každá obranná oblast. Plán byl však později seškrtán a tak vznikly pouhé tři tanky. V lednu 1941 ministerstvo veřejných prací zadalo stavbu druhého a třetího vozidla firmě New Zealand Railways Workshop v Christchurchu. Ta rovně vyrobila dva speciální podvalníky, schopné přepravovat obrněnce na větší vzdálenost. Oba dva první stroje byly dokončeny 28. března 1941. V průběhu dubna schválila armáda na tancích další práce, které měly odstranit některé kritizované nedostatky. Po demontáži sekundární převodovky měly stroje obdržet matrace, o které by se opíral střelec ovládající čelní kulomet, dále se požadoval komunikační systém mezi řidičem a velitelem, jež seděli dost daleko od sebe, a instalace periskopu do pozorovací věžičky nad velitelovým stanovištěm. Vzhledem k montážním pracím se nepodařilo tanky předvést na přehlídce v Christchurchu 26. dubna 1941, jak se původně plánovalo. Nad programem se navíc začala stahovat mračna.

Důstojníci seznámení s problematikou tankového boje kritizovali celkové pojetí vozidla, které bylo zastaralé již na rýsovacích prknech, navíc bylo neohrabané a pomalé, nemělo účinnou výzbroj a nemohlo se tudíž v boji postavit moderním nepřátelským obrněncům. Přesto byly tanky představeny veřejnosti na přehlídkách ve Wellingtonu a v Auclandu. Nedůvěra v tanky vyvolala v technicích a dělnících, kteří je vytvořili, značné rozčarování. Armáda nechala provést požadované úpravy včetně instalace vnitřního komunikačního systému, k montáži periskopu však již nedošlo. V říjnu 1941 byl jeden stoj vyslán na leteckou základnu Ellesmere, kde z něj posádka vedla palbu z kulometů, při níž vystřílela 1 000 nábojů.

V lednu 1942 zamířila dvě vozidla do Addingtonu, kde z nich sňali věže a vzniklý otvor zakryly ocelovým plechem o tloušťce 12,7 mm. Novozélandská armáda však již od svých spojenců začala dostávat moderní lehké tanky Stuart a domácí Bob Semple pozbyl jakéhokoliv důvodu existence. Koncem roku 1942 tedy byly odstrojeny a přestavěny zpět na civilní pásové traktory D8. Jediné, co se dodnes dochovalo, je malá část vlnitého pancíře.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt