Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Život v Malé pevnosti Terezín \ druhasvetova.com

 

Život v Malé pevnosti Terezín

 

Denní režim v Malé pevnosti Terezín byl určen vězeňským řádem. Postupně docházelo ke zhoršování životních podmínek vězňů, které zapříčinil nejen všeobecný vývoj válečných událostí a represe německých úřadů proti protektorátnímu obyvatelstvu, ale především svévole dozorců. Pobyt vězně v terezínské věznici začínal několikahodinovou přijímací procedurou na správním dvoře. Její nedílnou součástí se časem stalo i týrání nově příchozích vězňů dozorci. Po zaevidování v přijímací kanceláři musel každý vězeň odevzdat v tzv. efektárně všechny osobní doklady a cennosti. Ve skladu poté obdržel vězeňský oděv, misku, lžíci a přikrývku. Civilní oděv si mohly ponechat pouze ženy. Přijímací proceduru zakončovalo rozdělování nováčků do jednotlivých cel.

Počet vězňů v celách se neustále měnil. Zpravidla se pohyboval mezi 60 – 90 osobami, které spaly na tříposchoďových palandách. Vedle jednoduchých skříněk byly v místnosti k dispozici už jen umyvadlo a splachovací záchod. Zcela jiná situace ale nastala v nově vybudovaném IV. dvoře, kde v každé z velkých cel živořilo několik set vězňů v naprosto nevyhovujících podmínkách.

( Jedna z hromadných cel na IV. dvoře, obývána byla až několika stovkami zubožených vězňů )

Velkým problémem se stalo udržování čistoty. V Malé pevnosti byla sice zřízena koupelna, ale vězni měli jen omezenou a nepravidelnou příležitost ji využít. Po příchodu si vězni mohli ponechat osobní prádlo a v některých obdobích ho dokonce posílat domů k vyprání, na sklonku války však i o tuto možnost přišli. Strašlivým nepřítelem se záhy staly různí parazité, především vši a blechy. Situaci příliš nezlepšilo ani vybudování odvšivovacího zařízení v I. dvoře. Přes veškerou snahu se proto vězňům jen stěží dařilo udržovat čistotu v celách a pečovat o vlastní hygienu.

Katastrofální úroveň měla také vězeňská strava. Velení věznice nedodržovalo ani nízké předepsané normy a dávky potravin neustále snižovalo. Denní norma chleba klesla do roku 1945 z předepsaných 370 g na přibližně 250 g na osobu a den. Kromě chleba dostávali vězni už jen dvakrát denně sběračku náhražkové kávy a jako hlavní jídlo řídkou polévku z nekvalitní a většinou shnilé zeleniny. Jediným přilepšením chudé stravy se stávaly potravinové balíčky z domova, které ovšem dozorci mnohdy vykrádali nebo z nich nechávali vařit nechutnou směs přezdívanou Pinďablaf ( po veliteli věznice ). Vězně proto po celou dobu jejich pobytu v Malé pevnosti trápil neustálý hlad, který vedl k dramatickému úbytku tělesné váhy.

( Samotky na IV. dvoře )

V těchto těžkých poměrech hledali vězni útěchu především ve vzpomínkách na své blízké a ve vzájemné solidaritě. Jediným legálním spojením s vnějším světem se staly korespondenční lístky, které vězňům umožňovaly napsat domů alespoň několik řádků cenzurovaného německého textu. Příbuzní jim nazpět posílali balíčky s oblečením, jídlem a léky. Vězni směli dostávat i menší obnosy peněz, ze kterých si platili holiče, dopisnice, léky a limonádu. Návštěvu přímo ve věznici povolovalo velení jen ve výjimečných případech. Nedostatek kontaktů proto vedl vězně k hledání a navazování různých cest, jak získat necenzurované zprávy z domova. Pomocí motáků se jim podařilo odeslat nejen mnoho informací osobního rázu, ale také řadu důležitých údajů o průběhu vyšetřování, což umožnilo varovat dosud nezatčené spolupracovníky z odbojových skupin. Velké množství těchto zpráv pomohli předat obyvatelé žijící v okolí Terezína nebo civilní pracovníci v místech pracovního nasazení vězňů. Nejnovější zprávy o dění v Protektorátu a o vývoji na frontách se podařilo získávat od nově příchozích spoluvězňů, ale i prostřednictvím radiopřijímačů v elektrotechnické dílně. Výměna informací probíhala i mezi ženskou a mužskou částí věznice, ať již na marodce, v prádelně, koupelně či při práci. Šíření těchto zpráv však přinášelo značné riziko. Na jaře 1944 například dozorci ubili za rozšiřování obsahu zahraničního vysílání vězně Josefa Sládka.

Nedostatek kontaktů s vnějším světem pomáhala částečně překonat solidarita mezi vězni. Tuhý režim sice většímu společenskému životu vězňů příliš nepřál, ale alespoň po večerech a o nedělích měli možnost si pohovořit, zahrát si šachy, dámu nebo karty. V některých celách dokonce probíhaly přednášky na nejrůznější témata. Důležitou roli hrály také duchovní různých církví, kteří vedli kázání a morálně podporovali spoluvězně. Celý kolektiv nejvíce stmelovaly Vánoce, Velikonoce a další svátky, zejména pak výročí vzniku samostatného Československa 28. října. Při těchto příležitostech organizovali vězni různé kulturní akce a i přes přísný zákaz v celách zpívali. V oblibě byly zejména písně Voskovce a Wericha. V Malé pevnosti vznikla rovněž řada kvalitních uměleckých děl. Skladatel Rudolf Karel zde dokonce komponoval operní árie a další skladby. Profesionální i amatérští výtvarníci jako Ema Blažková, Karel Štěch, Karel Štipl a další jsou autory mnoha set portrétů spoluvězňů a výjevů z vězeňského života. Řada vězňů si tajně zapisovala události prožité v Malé pevnosti, psala básně a zhotovovala různé drobné dárky.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        výměna odkazů - o webu - kontakt