Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Váleční dobrovolníci - Slovensko \ druhasvetova.com

 

Slovensko

Slováci

Slovensko vyhlásilo svou samostatnost 14. března 1939 a slovenský separatismus tím dosáhl svého cíle. Dne 23. března uzavřel nový stát s Německem dohodu o ochraně a vzájemné pomoci a mezitím bylo Slovensko uznáno 27 státy a navázalo s nimi diplomatické spojení. Tento stav trval až do podzimu 1944. Do té doby okolní státy prošly hlubokými krizemi a byly většinou vojensky poraženy a přežívaly jako okupovaná území pod německou vojenskou správou. Slovensko bylo ve skutečnosti satelitním státem. Muselo přijmout maďarskou okupaci svého jižního pohraničí, které by Slovensku, v případě vítězství německých a tím také maďarských zbraní, nebylo nikdy vráceno. Obrátilo však své nepřátelství vůči Polsku, které obsadilo slovenské území pouze s 2 500 obyvateli. V tomto stavu pak sloužilo po dobu války jako vzorový příklad států Osy.

V té době vystoupilo dvakrát jako spojenec Německa. Na severním Slovensku byla v prostoru Žiliny od roku 1939 rozvinuta německá 14. armáda. Když 1. září 1939 vyrazila k útoku proti Polsku, slovenský armádní sbor s krycím jménem Bernolák, se stavem 51 300 mužů, postupoval na polské území samostatně na úseku východně od Tater, bez vyhlášení války. V době zdržení slovenského nástupu na polské území, polská armáda na hranici severně od Karpat ustoupila. Slovenská armáda se tedy přímých bojů téměř nezúčastnila. Do 15. září se všechny slovenské útvary stáhly na své území. Jejich ztráty byly minimální. Odpovídaly ztrátám při přesunu a 11 nezvěstných patřilo pravděpodobně ke zběhům. Války proti Sovětskému svazu od 22. června 1941 se Slovensko rovněž zúčastnilo.

( Přehlídka slovenské armády 9. října 1939 v Popradu )

Je nutné zdůraznit, že slovenské spojenectví s Německem nemělo bezvýhradnou podporu u obyvatelstva a stejně tak u armády. Proti slovenské účasti se postavili jak diplomatičtí úředníci v Polsku, tak projevili svůj nesouhlas zběhové z armády a civilní osoby. Ti rozmnožili v Polsku první dobrovolníky budoucí československé armády, která se formovala pod velením generála Lva Prchaly. Podíl Slováků byl 40 %. Mezi těmi, kteří opustili Slovensko, byli i generál Rudolf Viest a podplukovník Ján Ambruž, velitel letectva Slovenského státu. Ze Slovenska se uskutečnil také hromadný odlet vojenských letadel do Polska, kde piloti vstoupili do leteckých sil Polska již v červnu 1939. Toto byl podíl Slováků nesouhlasících s politikou svého samostatného státu. Svými počty rozmnožili první dobrovolnickou skupinu, která se stala jedním ze základů dobrovolnické armády mimo hranice českého a slovenského území.

Vedoucí politickou silou na Slovensku byla Hlinkova slovenská lidová strana, HSLS. V červenci 1940 se dostalo k moci její proněmecké křídlo a její dva představitelé obsadili vedoucí místa. Alexandr Mach, velitel polovojenské organizace Hlinkova garda a profesor Vojtěch Tuka, ministerský předseda. Od roku 1938 počet členů gardy prudce vzrostl a v březnu 1939 dosáhl 120 000 mužů. Její politický program byl národně socialistický a zároveň křesťanský. Slovenská lidová strana a její Hlinkova garda se projevily jako tvrdí zastánci rasových zákonů. Vehnaly tím slovenskou vládu do deportací židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Tím však otevřely cestu druhému extrému. Po obsazení východního Slovenska Rudou armádou na konci roku 1944 byly sovětskou bezpečnostní službou deportovány další osoby.

( Slovenské lehké tanky LT – 35 na území Polska, září 1939 )

Slovensko se podílelo na vpádu do Polska svou pravidelnou armádou v počtu téměř 50 000 mužů. Útvaru, jenž se svým počtem odpovídal armádnímu sboru, velel generál Ferdinand Čatloš, bývalý ruský legionář. Bývá popisován jako ambiciózní důstojník, jenž ve svém velitelském místě viděl další kariérní postup, který mu malý stát nemohl poskytnout. V důstojnickém sboru však byli většinou anglofilové. Je nutné si připomenout, že Slovensko vstoupilo do války po boku Německa a přitom jeho jižní území připadlo v roce 1938 Maďarsku. Rozšířit své území kterýmkoli směrem však nepřicházelo v úvahu. Čistě expanzivní motiv tedy Slovensko mít nemohlo. Jeho armáda také nebyla rovnocenným partnerem pro německou armádu a to z několika důvodů. Svou výzbrojí se zastavila na stavu z roku 1937. Již v srpnu 1941, po několika srážkách, musel být slovenský sbor reorganizován. Na jeho místě vznikla Rychlá divize se stavem 10 000 mužů a zbytek slovenských útvarů byl odsunut do týlu. Od roku 1943 se Slovensko nacházelo v krizi, jež se projevovala také v jeho armádě na východní frontě. V květnu 1943 přeběhl na sovětskou stranu celý pěší pluk v počtu 2 750 vojáků. Zbytek divize byl odsunut do zápolí a převeden na stavební práce. Část divize byla odvelena na italskou frontu jako stavební útvar. Současně ztrácela Slovenská lidová strana podporu a začalo docházet k protiněmeckým demonstracím. Z týlu východní fronty pronikaly na Slovensko diverzní skupiny, k nimž se připojovali zběhové ze slovenské armády a odpůrci vládnoucího režimu.

V březnu 1944 vyhlásila bratislavská vláda mobilizaci ročníků 1937 a 1938. Záložníky byly doplněny na plné počty všechny armádní útvary. V dubnu bylo povoláno dalších 12 000 záložníků a z nich byly doplněny 1. a 2. pěší divize, které byly již jednou nasazeny na slovensko – polské hranici na začátku německého útoku proti Polsku v roce 1939. Tentokrát počet záložníků převyšoval 50 %. Přesun obou divizí na východní Slovensko byl zahájen počátkem května 1944. Oběma divizím velel generál Augustýn Malár. Jeho zástupcem byl ustanoven plukovník Viliam Talský, který v době příprav povstání odletěl na sovětskou stranu jako vyjednávač. Ve skutečnosti se jednalo o neúplný sbor s velitelstvím v Prešově. V Giraltovicích měla velitelství 1. divize a 2. divize měla velitelství v obci Vyšná Radvaň. Obě divize byly rozmístěny v horském terénu a měly vybudovat a zaujmout obranu Tiliczkého, Dukelského a Lupkovského průsmyku na úseku asi 80 kilometrů. Průzkumnou činnost na sever do polského území měly vykonávat jezdecké oddíly obou divizí. Tři slovenské letky byly umístěné na letišti u Prešova. Ve druhé polovině srpna 1944 se stav 30 000 mužů přiblížil úrovni armádního sboru. Od srpna byl sbor podřízen německé armádní skupině Severní Ukrajina. Výzbrojí však neodpovídal úrovni běžně vyžadované pro bojový útvar té doby. Na území sboru pronikaly od severu sovětské diverzní skupiny, partyzáni a byly s nimi uzavírány tajné dohody o spolupráci.

( Generál Ferdinand Čatloš vyznamenává své muže )

Na konci srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Území Slovenska bylo v té době již německým armádním týlem a jeho bezpečnostní jednotky vstoupily na slovenské území. Orgány státní správy byly viditelně v rozkladu a od srpna 1944 zůstala věrna Slovenské lidové straně pouze její Hlinkova garda. Pro plnění bezpečnostních úkolů po vypuknutí povstání byla přeorganizována do pohotovostních oddílů, ale proti povstání byla údajně nasazena pouze jedna rota. Povstání na Slovensku bylo záležitostí jeho armády a dobrovolníků a zapadalo do přiblížení fronty na východní hranici v Karpatech. Ukrajinský štáb partyzánského hnutí v Kyjevě se připravoval již od května 1944 k leteckým výsadkům a současně s tím vznikla silně komunisticky orientovaná Slovenská národní rada. Politické řešení mělo dvě alternativy, pokračování samostatného státu, nebo obnovení Československa s prezidentem Benešem v čele. Exilová vláda v Londýně byla rovněž činná a udržovala své spojení se Slovenskem, hlavně s důstojníky armády. Tato část odboje pokračovala v představě jednotného Československa a pro dobu války dávala přednost vojenským řešením.

Slovenské národní povstání vypuklo na několika místech a od prvních zářijových dní roku 1944 se země nacházela ve stavu povstání. Na tomto místě je nutné připomenout zvláštní druh dobrovolníků na Slovensku, Židů. Podle slovenského branného zákona nepodléhali branné povinnosti, a proto nemohli být vojenskými osobami ani v armádních pomocných složkách, jako byly pracovní útvary. Povstáním na Slovensku vznikla pro Židy nová situace, protože u povstaleckých útvarů mohli najít relativní útočiště. V září se situace vyhrotila obnovením násilného odsunu židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Součástí povstání na Slovensku bylo vysazení 2. čs. paradesantní brigády ze Sovětského svazu a v ní bojovalo více než 300 židovských dobrovolníků. Velitelství týlu německé armády reagovalo na povstání soustřeďováním bezpečnostních útvarů. Do nich byli zařazeni také dobrovolníci z různých národů Sovětského svazu, kde nepřátelství proti židům mělo různé formy. V souhrnu se dá tvrdit, že židovský zajatec měl menší naději na přežití než ostatní zajatí příslušníci povstání. Podle dosud neúplných údajů se povstání zúčastnilo 1 566 až 1 600 židovských dobrovolníků a v bojích jich zahynulo okolo 270.

( LT – 35 slovenské armády v létě 1941 na východní frontě )

V roce 1944 se Slovensko vývojem událostí na východní frontě ocitlo mezi dvěma hlavními směry postupu Rudé armády na západ. Severní směr útoku byl veden Ukrajinou a Polskem a směřoval na Berlín. Jižní směřoval dunajským prostorem na Vídeň. Na středním směru postupovaly vyšší útvary Rudé armády s nedostatečnými údernými prostředky a s nimi také rumunská armáda, která je vůbec neměla. Začátkem září 1944 čára dotyku německé a Rudé armády probíhala asi 30 kilometrů severně od původní československé hranice v Karpatech. Dále sledovala karpatské hřebeny na jih a velkým obloukem vstupovala do podunajské nížiny u rumunského města Timisoara ( Temešvár ). Na několika místech byl plánován útok proniknout do tohoto prostoru od severu a jeho hlavní směr měl být veden do Dukelského a Lupkovského průsmyku ve střední Evropě, válka měla vstoupit na území bývalého Československa a operace se zúčastnil i 1. československý armádní sbor.

Sovětské vrchní velení původně tento směr útoku nezamýšlelo. Jeho strategie a taktické provedení vyvinulo během přímého postupu na západ vlastní úspěšnou součinnost pěších a tankových útvarů, která by nemohla pokračovat v horském terénu Slovenska. Z politických důvodů bylo však překročení karpatského hřebenu provedeno. Proniknutí do jmenovaných průsmyků mělo být podporováno 1. a 2. slovenskou pěší divizí Východoslovenské armády. Úkolem těchto divizí na slovenském území bylo zajistit průchod průsmyků v nekratší možné době a předejít jejich dobývání. Terénní podmínky zvýhodňovaly německou obranu. Dále je nutné zdůraznit, že na straně Rudé armády před zahájením nástupu do východiště k útoku, nebyl průzkumem zjištěn rozsah německé obrany. Slovenské národní povstání vypuklo předčasně a jeho počáteční úspěchy se přecenily. Jeho střediskem s vojenským a politickým vedením se stala Bánská Bystrica. Byl zde i rádiový vysílač s rozsahem na celou střední Evropu. Blízké letiště Tri duby sloužilo pro vykládání materiální pomoci ze Sovětského svazu a od západních Spojenců, pro letecký výsadek a pro evakuaci raněných. Rádiem vysílaná výzva k povstání měla okamžitou odezvu. Počáteční úspěch potlačil nutná bezpečnostní opatření a velení povstání se začalo chovat málo zodpovědně. Jakmile německé týlové bezpečnostní složky nastoupily k protiakci, úspěchy se zastavily. Tehdy vznikla ve skutečnosti dvě střediska povstání, Bánská Bystrica a Východní armáda, která se po německém nástupu ze severu dostala do izolace.

( Vyznamenávání slovenských vojáků, kteří se zúčastnili polského tažení )

Slovensko spadalo do operační zóny německé skupiny armád A a na ni na jihu navazovala skupina armád Jih. Na Slovensku se dále nacházely dobrovolnické útvary německých spojenců. Patřili mezi ně Ukrajinská národní armáda pod velením generála Šandruka, útvary kozáků a dalších národů ze Sovětského svazu. Jejich bojová hodnota byla nízká a byly to většinou útvary policejního charakteru. Protiněmecké povstání na Slovensku zatím kontrolovalo horský prostor kolem Bánské Bystrice a tam také směřovala veškerá pomoc ze Sovětského svazu a od západních Spojenců. Celkový stav slovenské armády dosahoval na konci léta 1944 asi 85 000 mužů. Byla do té doby považována na německého spojence, a proto se její převážná část nacházela na východním Slovensku. Vojenská správa udržovala neúměrně vysoký počet správních a týlových úřadoven, v nichž nacházelo útočiště množství osob ve stejnokroji. Po stránce organizační a výzbroje byla stále na úrovni bývalé československé armády z roku 1938 a nikdy nebyla považována za rovnocenného partnera německých ozbrojených sil. Představovala satelitní ozbrojenou moc, jejíž význam spočíval v zeměpisné poloze Slovenska na konci války.

Slovenský armádní sbor, rozmístěný jižně od Dukelského průsmyku, měl mít v povstání klíčové postavení, i když byl formálně německým spojencem. Jednak svým umístěním na očekávaném směru postupu Rudé armády na jih a dále tím, že byl největším svazkem slovenské armády. Sbor však určený úkol pro žádnou ze dvou stran nesplnil. Sovětské prameny tvrdí, že velitel sboru generál Malár zradil a jeho zástupce plukovník Talský, v té době již jmenovaný velitelem povstaleckých vojsk na východním Slovensku, se nezachoval odpovědně, protože odletěl na sovětskou stranu pro instrukce. Těmto obecným tvrzením odporují údaje účastníků. Před zahájením Dukelské operace severně od průsmyku, byli důstojníci obou slovenských divizí 31. srpna svoláni na velitelská shromaždiště, kde jim měly být vydány rozkazy. Za jejich nepřítomnosti se údajně některé divizní útvary vzbouřily, vyplenily vojenské sklady a došlo k masovému zběhnutí a rozpadů dvou vyšších útvarů.  Zásah německé polní policie a části bezpečnostní divize generálmajora Eduarda von Rintelna a dalších pohotovostních útvarů byl okamžitý. Slovenští vojáci byli zadržováni na nádražích a ve vlacích. Část z nich, pocházející z východního Slovenska, se dostala do svých obcí, část z nich, hlavně důstojníci se přidali k partyzánům. Zbylé útvary byly na místě svého ubytování odzbrojeny ve dnech 31. srpna – 4. září 1944 a zadržení příslušníci divizí byli převezeni do zajateckých táborů na území Německa.

( Ústup partyzánů do hor po potlačení Slovenského národního povstání )

Slovenská národní rada vyhlásila povstání 1. září a jeho cílem byl návrat do demokratického státu v obnovené jednotné Československé republice. Protože výkonná moc státu na Slovensku dosud nemohla být ustanovena, staly se všechny ozbrojené útvary, tj. bývalí vojáci Slovenského státu a partyzáni, příslušníky dobrovolnické armády. Vojáci čs. armádního sboru v SSSR jimi byli od svého vzniku na cizím státním území. Dukelská operace byla zahájena 8. září v 11. den povstání. Útok 38. sovětské armády, jejíž částí byl i 1. československý armádní sbor, narazil na odpor již ve městě Krosno a pak hlavně na přístupech do Dukelského průsmyku na dokonale vybudované německé obraně. Pomoci od dvou slovenských divizí se nedočkal. Po neúspěších, vysokých ztrátách a pod tlakem sovětského velení, převzal 11. září čs. sbor po generálu Kratochvílovi generál Svoboda. V té době byl tajným členem komunistické strany a v nové funkci pak zastával zájmy sovětského spojence. Boje v Dukelském průsmyku posunovaly časový plán slovenského povstání až do října. V tvrdých bojích byla dosažena bývalá státní hranice na vrcholu průsmyku až 6. října. Bez naděje na účinnou vnější pomoc bylo povstání nakonec potlačeno do 10. října 1944. Z původního stavu čs. sboru 16 000 mužů činily ztráty k tomuto datu téměř polovinu.

Německá armáda neměla možnost pokračovat v bojích o karpatské průsmyky, protože postupem v maďarské nížině se sovětská armáda blížila ke slovenské hranici od jihu. Když sbor generála Svobody dosáhl 27. listopadu řeky Ondavy východně od Košic, zůstalo ve sboru po jejím násilném přechodu Karpat pouze 172 bojeschopných vojáků. Ze slovenských vyšších velitelů zůstal věrný proněmecké orientaci vrchní velitel armády generál Josef Turanec, povýšený 28. srpna 1944. Byl zatčen a vydán na sovětskou stranu. Ze slovenských uprchlíků na území protektorátu Čechy a Morava se snažilo pražské velení SS organizovat dobrovolnický útvar Slovensko, ale zůstalo pouze při plánech. Na obsazeném Slovensku prováděly organizace Směrš a NKVD masová zatýkání a zatčené osoby, hlavně maďarské národnosti, mizely v sovětských táborech. Zatčeni byli všichni bývalí členové slovenské vlády a vyšší důstojníci, pokud již dříve nepřešli na stranu obnovené československé armády nebo pokud nevstoupili do partyzánských oddílů.

Československý armádní sbor ze Sovětského svazu se vstupem na československé státní území stal pravidelným armádním útvarem. Vláda se přesunula do Košic a vyhlásila odvody pro své branné síly. U záložních útvarů na Slovensku probíhal urychlený výcvik pro doplnění bojových jednotek pravidelné armády, postupující na západ. Po zániku Slovenského státu následovalo stíhaní osob obviněných ze spolupráce s nepřítelem. Prezident dr. Josef Tiso byl odsouzen k smrti a 19. dubna 1947 oběšen. Alexandr Mach byl odsouzen k 30 letům vězení a generál Turanec zemřel ve vězení. Část stíhaných se vyhnula potrestání odchodem do emigrace. Mnoho kompromitovaných osob přeběhlo k partyzánům a později se stalo členy komunistické strany a jejich minulost byla pardonovaná účastí na Slovenském národním povstání.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.