Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Váleční dobrovolníci - Rumunsko \ druhasvetova.com

 

Rumunsko

Rumuni

Rumunsko vznikalo jako samostatný stát v 19. století sloučením dvou knížectví, moldavského a valašského. Podmínkou pro vznik byl zmenšující se turecký vliv na Balkánském poloostrově. Pařížským mírem z roku 1856 muselo Rusko odstoupit jižní část Besarábie, která patřila Valašskému knížectví. Během 20. století probíhal postupný přerod roztříštěných rumunských kmenů a národnostních menšin ve společný stát. Tento proces byl trvale narušován požadavky Ruska, ale také ukrajinských separatistů z jejich samostatného státu v roce 1917. Zdrojem trvalého napětí však bylo Maďarsko, které si nárokovalo Sedmihradsko a Banát. Bulharsko pak Dobrudžu. Za tohoto stavu se rumunská zahraniční politika orientovala na německé spojenectví tím spíše, že na svém území mělo Rumunsko velkou německou menšinu v Sedmihradsku.

Svým smíšeným maďarským, sékelským, rumunským, slovanským a německým obyvatelstvem se Sedmihradsko stalo trvale sporným územím mezi dvěma sousedními státy, Uherskem a Rumunskem. Království Rumunské mezi dvěma světovými válkami stálo zdánlivě mimo mocenské zájmy evropských států účastnících se 2. světové války. Mělo však přírodní zdroje důležité pro válku ( především ropná naleziště ), jeho územím vedla hlavní říční komunikace do Černého moře a bylo nástupním prostorem pro jižní křídlo německého útoku na Sovětský svaz. Ve druhé polovině války bylo pro změnu sovětským nástupištěm do střední a jižní Evropy. Jeho stabilitu ohrožovaly početné národnostní menšiny, které byly příčinou jeho dělení, podobně jako tomu bylo v předválečném Československu. Tyto podmínky a vnější nátlak určovaly jeho podíl na obou stranách 2. světové války.

( Rumunští pěšáci během prvních dní operace Barbarossa )

Rumunská královská armáda se v první polovině války účastnila německého postupu jižním územím Sovětského svazu a stalingradské operace. Po bojích v roce 1943 a po ústupu na západ zůstal na sovětském území značný počet rumunských zajatců. Ti se stali terčem protiněmecké propagandy, ale také terčem politické práce rumunské komunistické emigrace. Ve vlastní devadesátimilionové zemi měla tato strana pouze 1 500 členů a její činnost byla policií silně omezována. Její vedoucí členové nebyli také Rumuni, ale Bulhaři, Maďaři ze Sedmihradska nebo Ukrajinci z Bukoviny. Během války měli komunisté v Moskvě tři vlivné zástupce – Anu Paukerovou, za války padesátiletou dceru rabína z města Jassy, vzdělanou a fanatickou členku své strany. Druhým byl Emil Bodnaras, bývalý důstojník v armádě, původem z Bukoviny, tedy Ukrajinec. Luka László, vystupující pod jménem Vassile Luka, byl Maďar ze Sedmihradska, dělník a oblíbený řečník. Tvořili málo reprezentativní představitele rumunského národa, ale podobné zástupce, internacionalisty, měly v moskevském exilu také ostatní komunistické strany. Postavení strany nebylo snadné, protože těžko mohla zdůvodnit sovětský nátlak v roce 1940.

Rumunsko muselo přijmout obsazení Severní Bukoviny a Besarábie Sovětským svazem a na jihu obsazení části Dobrudže Bulharskem. Maďarsku měla být odstoupena severní část Sedmihradska, považovaná za kolébku maďarských dějin. Proti tomu se v Rumunsku zvedla tak silná vlna všeobecného odporu, že se k němu musela připojit i komunistická strana. Rumunsko nebylo nikým podpořeno a Maďarsko svou žádanou část obsadilo. Arbitrem v tomto sporu byli ministři Ciano za Itálii a Ribbentrop za Německo stejně jako v první Vídeňské arbitráži vůči Československu v listopadu 1938. Rumunští komunisté tím v zemi ztratili veškeré sympatie a vliv, ale současně padla v této krizi také rumunská vláda.

( Rumunský král Carol II. )

Rumunsko mělo tradiční podporu v západní Evropě. Přístup k Černému moři a naftová pole však vyvolávala zájem Německa. Rumunský král Carol II. byl donucen hledat další záruky pro svou zemi také u Mussoliniho a u Hitlera. Z vyhnanství byl povolán generál Ion Antonescu. Jeho podmínkou pro převzetí vedení státu bylo zrušení ústavy a udělení diktátorských pravomocí. Pomocí nich donutil neoblíbeného krále Carola k odstoupení a k odchodu ze země. Na trůn nastoupil jeho devatenáctiletý syn Michal. Dne 14. září 1940 ustavil mladý král novou vládu, na níž se podílela také Železná garda, organizace založená v Rumunsku v roce 1930, známá také pod názvem Zelené košile. V jejím čele stál Comeliu Zelea Cordeanu, jenž zavedl do strany národně socialistické a fašistické prvky, ale svou zásadně rumunskou orientací se lišila od vládnoucí strany v Německu a Itálii. Nestala se také pátou kolonou ani vazalem Berlína, ale přesto měla v berlínských vládních kruzích sympatie. V říjnu 1940 obsadil Sovětský svaz tři ostrovy v deltě řeky Dunaj s odůvodněním, že jsou součástí Besarábie. Na konci roku zahájila v Rumunsku činnost mise německé armády a letectva a převzala ochranu místních naftových polí. Do začátku války na východě zbývalo 5 měsíců. V listopadu se Rumunsko připojilo k Paktu tří a tím se stalo spojencem velkoněmecké říše.

V době příprav pro německý nástup proti Sovětskému svazu se Železná garda stala masovou stranou s 500 000 členy a tedy možnou překážkou pro rumunskou účast ve válce. Tvrdí se, že generál Antonescu vyprovokoval pokus o převrat provedený Železnou gardou, aby mohl její legionáře odstranit ze všech důležitých úřadů. Zatčení legionáři, pokud pokus o puč přežili, byli zařazeni do trestných praporů a obětováni na začátku války v beznadějných akcích. Část z nich našla útočiště v německých internačních táborech s nejmenším omezením svobody. V té době stál v čele gardy Horia Sima. Podle evidence členů nacházejících se v Německu měla polovina gardy vyšší vzdělání a jejich průměrný věk byl 27 roků, což pro převážně zemědělské Rumunsko nebylo typickým jevem. Toto je příklad, kdy se politická strana postavila proti státní politice.

( Příslušníci rumunské Železné gardy )

Vstup Německa do války proti Sovětskému svazu 22. června 1941 byl pro všechny komunistické strany šokem. Válku proti sobě vedly dvě socialistické strany a zájmy ostatních států a národů stály stranou. Reakce z Moskvy se dostavila teprve po měsíci. Jednotným heslem nemohl být boj proti německému národnímu socialismu, nacismu. Socialistickou stranou byla také strana komunistická se svými satelitními stranami u ostatních národů. Byl tedy vyhlášen boj proti fašismu. Fašismus měl být zničen, když rumunská vojska obsazovala Besarábii a Severní Bukovinu. Nesmyslnost politických hesel je příznačná a v tomto případě nevzbudilo podiv, jakým způsobem se na východní frontě ocitla italská ideologie, jež měla být zničena. Jak se ale vypořádat s maďarskými fašisty v severním Sedmihradsku, když oba státy jsou spojenci nacistického Německa. Sovětské zprávy o průběhu války se vyhýbaly jmenovat další evropská vojska na svém bojišti. Od června roku 1941 se Exekutivní komitét komunistické internacionály s velkým propagačním úsilím snažil překrýt rozpory mezi ideologií své strany a skutečností sovětské expanze.

Rumunsko vyhlásilo válku Sovětskému svazu společně s Německem. Účastnilo se jí na východní frontě 15 divizemi, letectvem s počtem 219 stíhacích a 146 bombardovacích letounů, námořnictvem o 4 torpédoborcích, 2 ponorek a dalších menších plavidel. Pozemní války se zúčastnilo na 700 000 vojáků. Za dobu polního tažení od června 1941 do srpna 1944 mělo Rumunsko následující ztráty:

71 000 padlých

243 000 zraněných

310 000 nezvěstných a zajatých

Během války se počet divizí zvýšil z 15 na 18, což by znamenalo zvýšení celkového stavu armády asi o 30 000 mužů. Maršál Ion Antonescu vyhlásil Sovětskému svazu svatou válku a jejím cílem bylo osvobození území okupovaných Sověty. Rumunská armáda však pokračovala v postupu na východ i po překročení hraniční čáry svých znovuobsazených území. Rumunští vojáci byli činní na jihu Sovětského svazu a ve stalingradské bitvě byly totálně zničeny dvě armády. Další útvary se dočkaly stejného osudu při ústupu ze Salských stepí na začátku roku 1943. Rumunské ztráty byly všeobecně tak vysoké, že Rumunsko muselo své spojenectví buď vypovědět, nebo z něho vystoupit palácovým převratem. Ten se uskutečnil 23. srpna 1944 a hlavní úlohu v něm sehrál mladý král Michal. Příměří se Sovětským svazem bylo podepsáno 12. září za podmínek, které si diktovala sovětská strana. Rumunsko se muselo zavázat, že přispěje do protihitlerovské koalice a pošle na frontu nejméně 12 divizí. Dále že internuje všechny německé vojáky, zaplatí SSSR válečné reparace a uzná sovětsko – rumunskou státní hranici ze dne 28. června 1940. To znamenalo uznání sovětské okupace Besarábie a Severní Bukoviny. Celé Sedmihradsko bylo navráceno Rumunsku. Dohoda o příměří obsahovala 23 bodů a dozorem nad jejím plněním byl pověřen sovětský generál. Rumunská královská armáda se tímto aktem stala administrativní cestou armádou spojeneckou. V operativním smyslu podléhala 2. ukrajinskému frontu. Po stránce týlové a personální patřila s některými výhradami rumunskému generálnímu štábu. Zvláštní postavení ale měla divize Tudor Vladimirescu.

( Rumunští vojáci divize Tudor Vladimirescu )

Rumunská armáda byla za německou v pořadí druhá s největšími počty zajatců na sovětské straně. Je všeobecnou zásadou oddělovat v zajetí řadové vojáky od vyšších důstojníků a generály oddělit a spojit je případně s politiky. Pro rumunské zajatce to platilo ve zvýšené míře, protože politická činnost mezi důstojníky měla malý úspěch. Protifašistická agitace v táborech přinesla první úspěchy již v lednu 1942. Své služby nabídlo písemnou peticí téměř 900 rumunských zajatců v táboře u města Ivano – Vozněsenska. Do dubna stoupl jejich počet na 2 000 mužů. Zima 1942 – 1943 byla rozhodující pro celou válku a přirozeně se projevila na těch, kteří jsou nejvíce zranitelní, na válečných zajatcích. Co bylo vytýkáno německé straně, se projevilo stejným způsobem na straně sovětské. Nedostatečné zásobování potravinami, neexistující lékařská péče a ochrana před zimou. Stavy v táborech poklesly o více než polovinu. Ve stejné době padly do sovětského zajetí zbytky dvou divizí v obleženém Stalingradu. Na řece Don a v Kalmyckých stepích jihovýchodně od města, bylo téměř zničeno dalších 16 rumunských divizí. Počet 18 divizí představovalo celou rumunskou expediční armádu. Mezi zajatými zůstalo jistě mále vůle zachovat věrnost jako německý spojenec a toho využívala agitace rumunských komunistů pracujících na sovětské straně. V den kapitulace německé 6. armády ve Stalingradu, 2. února 1943, se přihlásilo do Rudé armády 2 300 zajatců, z toho každý padesátý byl důstojníkem.

Verbováním po zajateckých táborech byli pověřeni příslušníci rumunské komunistické strany. Do konce července 1943 se do vojenské služby přihlásilo na 20 000 dobrovolníků. Potíže však byly s důstojníky. Do protifaštického hnutí se jich přihlásilo tak málo, že nemohla být obsazena místa velitelů. Dne 17. září 1943 se konalo v zajateckém táboře v Krasnogorsku první zasedání Rumunského národního výboru. Rudá armáda měla v té době za sebou řadou velkých vítězství, ale dobývala je dosud na vlastním území a jen s velkými ztrátami se blížila na hranice sousedních států. Bylo na čase, aby tíhu války nesli také její spojenci, z nichž část měla svá vojska obrácena proti Sovětskému svazu. V rumunském případě se zasedání dohodlo pracovat na vystoupení Rumunska z německého spojenectví, vyhnání německých vojsk ze země a pokračování v boji po boku Rudé armády. Po tomto zasedání, v poměrně krátkém čase, 2. října, sovětská vláda schválila formování rumunské dobrovolnické pěší divize. Organizací, stavem 12 000 mužů a výzbrojí, se měla podobat sovětské divizi. Její pojmenování mělo odpovídat rumunským tradicím. Nakonec bylo vybráno jméno Tudor Vladimirescu, jenž organizoval povstání proti osmanské nadvládě.

( Rumunští dělostřelci, již sovětští spojenci na postupu Maďarskem )

Do 25. listopadu 1943 byla divize jen částečně naplněna počtem mužstva. Obtíže byly s náborem důstojníků – dobrovolníků. Do organizačního počtu 1 200 se jich přihlásilo pouze 520 a většina z nich byli záložní důstojníci s nižšími hodnostmi. Musela být proto založena rumunská důstojnická škola a různé krátkodobé kursy, aby se velící personál doplnil z řad mužstva. Velitelem divize se stal Nicolea Camrea. Na doporučení sovětské strany byli do divize zařazeni také polní duchovní pravoslavného náboženství. V divizi bylo politické oddělení a divize byla kontrolována třiceti důstojníky pro politickou výchovu. V jednotce se odráželo národnostní složení Rumunska, když v ní dokonce sloužili i Němci. Tvrdí se o ní, že měla dobrou morálku, byla vedena v duchu rumunského vlastenectví a představovala branný útvar království ve všem kromě sovětských uniforem a zbraní. Na rozlišení od Rudé armády měli nově rumunští vojáci na levém rukávě nášivku, štítek z vavřínových listů v rumunských barvách a písmena T. V. – Tudor Vladimirescu.

Během října 1943 se divize přesunula pěším pochodem do prostoru města Rjazaň a její příslušníci se mohli volně pohybovat v okruhu 30 kilometrů. Organizační období skončilo 15. listopadu 1943 a v ten den byl vydán první divizní rozkaz o zahájení výcviku ve zbrani. Byl stanoven na 12 týdnů, v nichž se Rumuni měli seznámit se sovětskými zbraněmi. Dne 11. února 1944 složila přísahu. Ve stavu měla 781 důstojníků a 9 074 poddůstojníků a vojáků. Plánovaného stavu tedy nedosáhla, ačkoliv v sovětských táborech bylo dostatek rumunských zajatců. Vysvětlením může být status divize, která se stala vojenskopolitickým útvarem komunistické strany. Mladí Rumuni s ambicemi na politickou kariéru do ní byli nadále přijímáni jako dobrovolníci. Do konce března 1944 se začala přesunovat na západ. V dubnu 1944 dosáhla města Jampol a tím se přiblížila rumunské hranici. Byla začleněna do 2. ukrajinského frontu pod velením generála Malinovského.

( Další snímek rumunských dělostřelců, tentokrát v moravské metropoli, v Brně )

Události v západní části Rumunska, stále ještě pod německou okupací, měly zvlášť dramatický a rychlý spád.  V jižním Sedmihradsku a v Banátu se nacházela 1. rumunská královská armáda. Její velitel generálporučík Nicolae Macici byl aktivně zapojen do plánu o vystoupení ze spojenectví s Německem a 25. srpna nechal odzbrojit a internovat všechny německé úřady a posádky na svém území. Rumunská 4. armáda, která byla do 23. srpna podřízena německé 8. armádě a účastnila se s ní obranných bojů proti armádě generála Malinovského se tímto dnem začala přemisťovat do prostoru Brašov. Obě rumunské armády byly složeny pouze z pěších divizí a prakticky neměly tankové jednotky a samostatné letectvo, což omezovalo jejich operační činnost. Rumunský generální štáb vydal 30. srpna rozkaz k postupu na maďarskou hranici s cílem obsadit severní Sedmihradsko patřící podle předválečných změn Maďarsku. Tak začala rumunsko – maďarská válka. Poměr sil byl přechodem dvou rumunských armád změněn a ohrožena byla i maďarská vojska ve východních Karpatech, která měla rumunskou a nyní nepřátelskou armádu ve svém týlu. Rumunská vláda vyhlásila oficiálně válku Maďarsku 7. září 1944. Rumunsko mělo volné ruce prosadit svůj vlastní cíl, obsadit Sedmihradsko vlastními silami.

Německá obrana v Karpatech byla dokonale vybudovaná a očekávalo se, že udrží Karpaty celou zimu 1944 – 1945. Vývoj události v Rumunsku umožnil sovětskou ofenzívu a armády generála Malinovského vstoupily do Banátu. Toto byl rumunský příspěvek pro zkrácení války. Dne 23. srpna 1944 vyhlásila nová rumunská vláda, zatím na území Sovětského svazu, převzetí moci a válku Německu. Rumunská armáda postupující z východu, stále ještě královská, obsadila hlavní město Bukurešť 30. srpna 1944 před příchodem Rudé armády. Bylo to první evropské hlavní město, do kterého Rudá armáda vstoupila a v jejím čele byla divize Tudor Vladimirescu. Nemohlo být pochyb, jakým směrem se bude vyvíjet budoucnost Rumunského Království. Politika ústupků, kterou se král Michal snažil udržovat zdáním rumunské nezávislosti, byla malou zárukou pro zemi, která se stala nástupním prostorem do střední a jižní Evropy. Vstup Rudé armády do dunajského prostoru způsobil 23. srpna 1944 pád maršála Antonesca. Rumunský důstojnický sbor, převážně monarchistický, poslechl výzvu krále Michala a přidal se na stranu Rudé armády. Na odpor se postavili pouze jednotlivý vyšší důstojníci a generálové.

( Rumunští pěšáci kryjící se před palbou maďarských jednotek, 1944 )

Železná garda přemístila své sídlo do Vídně a zahájila činnost proti vládě rádiovými výzvami. Jejich vůdce Horia Sima mohl počítat pouze se 400 členy zelených košil. Na různých místech v Německu a na okupovaných územích byly skupiny rumunských emigrantů, členové zelených košil, ale také celé vojenské útvary, internované pro skutečnou nebo předpokládanou nespolehlivost. V internačním táboře u Berlína se nacházela celá 4. pěší divize včetně svého velitele generála Platona Chirnoaga. Pod jeho velením z ní vznikly dva dobrovolnické pluky Waffen – SS. Velitel 4. rumunské armády generál Avramescu připravoval během zimy 1944 – 1945 přechod celé své armády na německou stranu. Tento rozsáhlý plán byl však prozrazen. Z rumunských politiků v exilu vznikla 10. prosince 1944 ve Vídni národní vláda. Pět ze sedmi křesel v kabinetu bylo obsazeno příslušníky Železné gardy. Politici v exilu považovali tento nevděčný krok za nutný, protože královská vláda postrádala suverenitu a byla ustavena do vůle okupační mocnosti. První dobrovolnický útvar rumunské armády v exilu, Waffen – Grenadier Regiment der SS, dosáhl stavu 3 000 mužů a byl nasazen v březnu 1945 do německé obrany u Štětína. Dohoda o příměří mezi Rumunskem a Sovětským svazem, zastupujícím nově vzniklé Spojené národy, byla podepsána v Moskvě 12. září 1944. Zrušena byla platnost Vídeňské arbitráže z 30. srpna 1940. Byla však porušena novou sovětskou okupací Besarábie a Bukoviny.

Rumunská 1. a 4. armáda postupovala Slovenskem v rámci 2. ukrajinského frontu. Konec války je zastihl na moravsko – rakouském pomezí. Válečných operací se účastnilo 540 000 důstojníků a vojáků z celkového počtu 14 milionů obyvatel. Železná garda vyvíjela ilegální činnost na rumunském území až do poloviny 50. let. Rumunsko se jako království zapojilo svou dobrovolnickou armádou, vzniklou z válečných zajatců, jako první do závislosti na Sovětském svazu. Začalo se však z tohoto svazku odpoutávat dříve než ostatní socialistické státy. Rumunská vláda se odmítla účastnit se svou armádou invaze do Československa v létě 1968 a její rozchod s východní politikou se tím stal zřejmým.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.