Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Váleční dobrovolníci - Řecko \ druhasvetova.com

 

Řecko

Řekové

Německá Třetí říše neměla geopolitické cíle v Řecku a přítomnost německé armády na řeckém území byla projevem pomoci svému italskému spojenci. Obsazení ostrovů v Egejském moři mělo být přípravou pro německý postup na Střední východ a gestem, které by přimělo Turecko vstoupit do společné války. Tento cíl se však projevil pouze soustředěním německých vojsk v tomto prostoru, ale Turecko se války na německé straně nezúčastnilo. Tím bylo vázáno ve východním Středomoří značné množství německých válečných prostředků, které zůstaly nevyužity. Itálie zahájila válku s Řeckem 28. října 1940 nástupem z okupované Albánie a nevedla ji úspěšně. Teprve po porážce Jugoslávie německou armádou v dubnu 1941 pokračovala část německé armády v postupu do Řecka a obsadila jej.

Země byla rozdělena do tří okupačních zón a na tomto dělení se podílelo také Bulharsko. Největší část země obsadila italská armáda. Řecký král s vládou byli evakuováni na Krétu. V Aténách vznikla pod předsednictvím konzervativního generála Tsolagoglu nová vláda, přátelská státům Osy, ale rozhodně zastávající zájmy země. Jako přátelské gesto nabídl generál Tsolagoglu dobrovolnický útvar do války se Sovětským svazem. Na nátlak Mussoliniho však nabídka nebyla přijata. Řecko se stalo zázemím německého postupu na východ a jeho zdroje byly čerpány tak bezohledně, že obyvatelstvo na přelomu let 1941/1942 prožívalo hladovou zimu. Jen v Aténách zemřelo hladem několik desítek tisíc obyvatel. V prosinci nastoupila nová vláda v čele s proněmeckým Logothepoulosem, který však rozhodně zastával zájmy Řecka. U německé správy se dožadoval vrácení deportovaných osob, hlavně Židů.

( Příslušníci Národní osvobozenecké armády ELAS )

V Makedonii, obydlené slovanským obyvatelstvem, organizovala bulharská okupační správa ozbrojenou milici nazývanou Komitadži. V jihozápadní části zřídila italská správa poloautonomní stát se svými legionáři a muslimské obyvatelstvo si organizovalo svou ochranu. Nad oběma však nabývala převahu organizace řeckých partyzánů, převážně levicově orientovaných. Řečtí nacionalisté a fašisté měli v předválečné době omezenou možnost uplatnění. Jedna z jejich organizací vypálila v roce 1930 židovskou část města. Za německé okupace se jejich bojová část účastnila organizace bezpečnostních praporů, jejichž činnost byla zaměřena na vnitřní bezpečnost. Přímou podporu účasti řeckých dobrovolníků na válce proti Sovětskému svazu prosazovalo Národně socialistické sjednocení ( ESPO ). Hlásili se do něho hlavně příslušníci bývalé řecké královské armády. Na jeho sídlo v Aténách byl proveden útok, při němž zahynulo 72 osob a sjednocení zastavilo svou činnost. Další pravicovou skupinou bylo Ethniki Enosistis Elados ( EEE ), které bojovalo současně proti komunistům i proti okupačním vojskům. Rozpadlo se, když v srpnu 1942 komunističtí partyzáni zavraždili jejich vůdce spolu s vedením organizace.

V dubnu 1943 nastoupil na místo ministerského předsedy profesionální politik Ioannis Rallis. Byl proanglicky orientován, ale současně nesmiřitelný nepřítel komunistů. Za svůj úkol považoval zabránit jejich nástupu k moci a zachovat v zemi pořádek do návratu krále. Stalo se to v době, kdy komunistický vliv v Řecku, Národní osvobozenecká fronta ( EAM ), získávala převahu. Na začátku roku 1942 byla založena jeho Národní osvobozenecká armáda ( ELAS ) a v říjnu 1943 dosáhl její stav 35 000 mužů. Jejím protivníkem byla řecká republikánská osvobozenecká armáda ( EDES ), pod velením generála Napoleona Zervase. Byla původně protimonarchistická, ale pod tlakem sloučení EAM/ELAS se postupně přesunovala do tábora monarchistů. Tím byla 10. října 1943 zahájena občanská válka. Na jejím začátku stály na straně vlády pouze policejní útvary, četnictvo a královská garda. Podle německého vyhodnocení byly tyto síly nedostatečné. Pro ochranu vlády organizoval Rallis během roku 1943 dobrovolnické bezpečnostní prapory. Ty nepovažovaly německou armádu za spojence, ale za menší zlo a německé velení si toho bylo vědomo. Řecké obyvatelstvo je přijímalo kladně. Národní poslání praporů bylo zdůrazněno přísahou řeckému králi.

( ELAS vyčkávají příchod nepřítele )

ELAS postupovala v bojích s EDES a s dalšími dobrovolníky na vládní straně se zvláštní brutalitou. Tím však přiváděla na stranu podporující krále další dobrovolníky. Britské velení Středozemního moře v Casertě, jižně od Neapole, uzavřelo 26. října 1944 dohodu s řeckou exilovou vládou. Dobrovolnické prapory jsou v ní označené jako nástroje nepřítele, ale zároveň se uznává jejich nepostradatelnost v boji proti komunistickým povstalcům. Rádiové vysílání BBC se také vyhýbalo označovat je za přímého nepřítele. Britský postoj zrcadlil oportunistickou politiku Britského impéria a v době tísně byl každý spojenec oceněn a záporné jevy byly přecházeny mlčením. V Řecku trvala občanská válka až do roku 1949.

Osud řeckých dobrovolníků a stejně tak jejich komunistických odpůrců byl pohnutý a odpovídal poválečnému stavu vnitřní řecké politiky. Řecké poválečné soudy musely shledat, že příslušnost k EDES a dobrovolnickým praporům nepředstavuje skutkovou podstatu pro žalobu. Proti dvěma ministrům byl vynesen rozsudek smrti a dlouho se čekalo na omilostnění. Tvrdý osud potkal zajatce nacházející se v rukou partyzánů ELAS. Několik tisíc z nich bylo v hromadných přelíčeních před lidovým soudem odsouzeno k smrti. Po skončení 2. světové války pokračovala v Řecku válka občanská. V jejím průběhu se dostávalo pod vládní kontrolu území obsazené partyzány. Čekal na ně osud, který si vytvořili zjednodušenou vizí o revolučním právu. Museli opustit svou zemi. Vlastním raněným a zmrzačeným ve válce nebylo možné poskytnout péči na domácí půdě.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt