Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Váleční dobrovolníci - Litva \ druhasvetova.com

 

Litva

    Litevci

Rudá armáda začala obsazovat Litvu 15. června 1940, o dva dny později Lotyšsko a Estonsko. Vláda teroru začala vyvlastňováním a zestátňováním majetku a 11. července bylo zahájeno zatýkání litevských intelektuálů. Do konce jednoleté okupace bylo z litevského území deportováno do sovětských táborů téměř 31 000 osob. Ze všech tří států bylo deportováno 1 050 důstojníků a 400 z nich bylo v táboře Norilsk na Sibiři ihned zastřeleno. Odpovědí na tuto okupační politiku byl vznik odbojové organizace se 36 000 členy, v jejímž čele stál bývalý vyslanec v Berlíně plukovník Kazys Skirpa. Ve svém prohlášení z 25. ledna 1941 dal jasně najevo, že v případě ozbrojeného konfliktu Sovětského svazu s Německem, Litva obnoví svou samostatnost, ale v žádném případě se nestane německým vazalem. V té době spolupracovalo již na říšském území s německou armádou a s Abwehrem 200 Litevců.

Když bylo 22. června zahájeno německé polní tažení na východ ( operace Barbarossa ), zahájili současně útok i litevští aktivisté. Následující den vysílalo rádio v Kaunasu výzvu ke svržení sovětské moci a obnovení nezávislosti s prozatímní vládou v čele s plukovníkem Skirpou. Německá vojska při postupu Litvou nacházela většinu měst již osvobozených. V povstání zahynulo 4 000 osob a 8 000 bylo zraněno. Za povstání však došlo také k nežádoucím excesům, jimž padlo za oběť ve třech židovských pogromech na 6 000 lidí. Německé velení zahrnulo tyto události do všech ostatních ozbrojených akcí, jež společně byly nežádoucí, protože do německých plánů nebyla zahrnuta na okupovaném území žádná samospráva, natož samostatná vláda. Plukovník Skirpa byl v Berlíně v domácím vězení a s prozatímní litevskou vládou nebylo počítáno. Protikomunistická nepravidelná armáda byla z větší části rozpuštěna a odzbrojena. Dne 26. září byla zakázána Litevská fronta aktivistů. Omezenou pravomoc v místních správách získala pouze Litevská národně socialistická strana.

( Nábor litevských dobrovolníků )

Německý postup Lotyšskem a Estonskem byl rychlý a stejný postup okupační správy byl zachován ve všech třech pobaltských státech. Z Berlína do ní zasahoval Reichsführer – SS Heinrich Himmler svými instrukcemi o rasové čistotě a Litevci v nich byli uznáni za národ s malou rasovou hodnotou. Přesto jeho úřad vydal již 6. listopadu 1941 rozkaz o formování ochranných praporů, Schuma Btl. s čísly 1 – 15. V červenci 1942 sloužilo v těchto praporech na 6 000 dobrovolníků. Toto je výmluvný příklad duálního systému v říšské správě, který provázel rozhodování jednotlivců v Berlíně a v poli. Podle odvahy a vůle však docházelo k řešení tím, že některé zákony a nařízení bylo možné s určitým rizikem obejít. Od počátku roku 1943 byly tyto rasové předsudky v branných složkách a ve frontovém pásmu odloženy, ale vládly ve vyhlazovacích táborech.

Nábor do litevských dobrovolnických praporů na německé straně se nedá nazvat úspěchem. Kolísání čísel náboru nových dobrovolníků a současně zběhů odpovídalo německé okupační politice. Zběhové, kteří opouštěli Schuma a policejní prapory, většinou odcházeli k litevským partyzánským oddílům a jejich počet se zvyšoval s blížícím se koncem války. Příkladem takového rozchodu nacionálích Litevců s německou armádou bylo rozpuštění těchto praporů ve dnech 14. a 15. května 1944 v Kaunasu a ve Vojenské akademii v Mariampolu. Mezi oběma stranami došlo k boji a pro výstrahu bylo zastřeleno 100 litevských vojáků. To jen vzpouru podpořilo a dobrovolníci odcházeli do lesů k partyzánům generála Plechaviciuse, jenž později skončil v koncentračním táboře. V lednu 1945 měly litevské dobrovolnické útvary následující stavy:

Wehrmacht 12 ženijních rot a na frontě 3 pěší prapory – 5 400 mužů

Luftwaffe ( pomocné jednotky ) – 12 000 mužů

Policejní útvary – 3 000 mužů

Pracovní služba, RAD – 400 mužů

Organizace Todt – 15 000 mužů

Organizace Speer – 1 000 mužů

Počty pobaltských dobrovolníků v obležení v Kurlandsku jsou neznámé. Dá se předpokládat, že pokud nepadli v boji, končili svůj život v sovětských pracovních táborech. Počet ozbrojených Litevců pokračujících v boji v nepravidelných složkách se odhadoval po obsazení Litvy Rudou armádou 24. října 1944 na 30 000 mužů. Tvrdými zásahy sovětské okupační armády se podařilo zlikvidovat tento odpor až v roce 1948. Příkladem litevského dobrovolníka, jemuž bylo v roce 1944 17 let, je Valdas Adamkus. Během německé okupace vydával ilegální noviny a s dalšími dobrovolníky se pokusili o beznadějný boj proti sovětským tankům. Emigroval do USA a v roce 1998 byl zvolen litevským prezidentem.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.