Základní technické údaje: Třída S

Výtlak: na hladině 856 t , pod hladinou 1 090 t, rozměry: délka 77,8 m, šířka 6,43 m, ponor 4,4 m, pohon: dva diesely 1D a dva elektromotory, výkony: maximální rychlost na hladině 18,8 uzlu, maximální rychlost pod hladinou 9,6 uzlu, výkon dieselových motorů 3 234 kW, výkon elektromotorů 809 kW, maximální hloubka ponoru: 100 m, akční rádius ( při 10 uzlech ): 9 800 námořních mil, výzbroj: univerzální kanon Typ 21 K ráže 45 mm, kanon B – 24 ráže 100 mm + čtyři příďové a dva záďové torpédomety ráže 533 mm ( se zásobou 12 torpéd ), doplňková výzbroj jeden až dva kulomety, posádka: 45 – 50 důstojníků a mužů

V Sovětském svazu v letech 1933 – 1941 vyrobili kromě jiných ponorek 71 středních člunů třídy Šč, známých jako Ščuka. Nejednalo se zrovna o povedenou třídu, proto musela být za války nákladně a problematicky modernizována. Není se tedy třeba čemu divit, že se objevily požadavky na ponorku střední kategorie s mnohem vyváženějšími parametry. Na konci 20. let se do SSSR podařilo v oblasti modernizace loďstva navázat mezinárodní spolupráci s Itálií a Německem. Právě ponorky třídy S byly stavěny s využitím německé technologie. Němci, kteří měli podle Versailleské mírové smlouvy vysloveně zakázáno vlastnictví i stavbu ponorek, ale zároveň potřebovali udržet trendy v tomto oboru, obešli výše uvedená nařízení tak, že v roce 1920 v Nizozemsku založili dceřinou společnost Deutsche Schiff und Maschinenbau AG – AG Weser s názvem Ingenieurskantoor  voor Scheepsbouw.

První tři ponorky byly postaveny pro Baltské loďstvo v závodě č. 189 v tehdejším Leningradě. Původně nesly označení N – 1 až N – 3, kde písmeno N znamenalo německá. Tyto méně či více prototypové ponorky byly z hlediska výroby označovány jako série IX. Ponorka N – 1 se ještě odlišovala tvarem věže a všechny byly ještě z části snýtované. Určitá část vybavení ( diesely a baterie ) pocházela přímo z Německa. Od roku 1937 došlo k přeznačení na třídu S, kde toto písmeno označovalo ponorku střední kategorie. Po prvních zkušenostech a pro plánovanou velkosériovou výrobu musel být projekt přizpůsoben domácím podmínkám. Vylepšená plavidla série IX – bis se tak například vyznačovala svařovaným trupem. Stavělo je několik loděnic ve dvou výrobních sériích. První série čítala původně 46 ponorek, z nichž se dvě nepodařilo po vypuknutí 2. světové války dokončit.

Celkem 12 ponorek rozestavěných v rámci první výrobní série IX – bis bylo sice spuštěno na vodu v letech 1940 – 1941, ale byly modernizovány až v rámci druhé výrobní série IX – bis, přičemž 10 z nich bylo do služby zařazeno až po válce, v letech 1945 – 1948. Existovala ještě série XVI, která měla čítat 21 plavidel, z nichž se 11 podařilo rozestavět. Celkem bylo do konce 2. světové války postaveno 47 ponorek třídy S a 13 rozestavěno. Za války bylo z nejrůznějších příčin ztraceno 16 plavidel. Jednalo se o nejúspěšnější třídu sovětských druhoválečných ponorek, které potopily téměř třetinu celkové tonáže nárokované sovětskými ponorkami.