Základní technické údaje: Třída S

Výtlak: 860 t na hladině a 990 t pod hladinou, rozměry: délka 66,14 m, šířka 7,16 m, ponor 3,20 m, pohon: dva diesely o výkonu 1 416,8 kW ( 1 900 bhp ) a dva elektromotory o výkonu 969,4 kW ( 1 300 HP ), dva hřídele, rychlost: 15 uzlů na hladině, 9uzlů pod hladinou, dosah: 13 897 km na hladině při rychlosti 10 uzlů, výzbroj: jedno 101,6 mm dělo a šest 533 mm torpédometů nebo jedno 76,2 mm dělo a sedm 533 mm torpédometů, posádka: 44 důstojníků a mužů

Přestože původně pochází z roku 1928, byla třída S za 2. světové války úspěšná a s 62 dokončenými jednotkami v Royal Navy nejpočetnější. Na první pohled šlo o náhradu třídy H se zlepšenými výkony pro činnost v Baltu a ve Středozemí. Aby vznikla malá ponorka, hranice požadovaného výtlaku byla tvrdě omezena 600 tunami nicméně se požadovala schopnost překonat vzdálenost 805 km na místo působení a zpět při trvání hlídky 10 dní. Každé zvýšení nad hranici 805 km by znamenalo najít místo pro mnohem objemnější radiostanici. Tento požadavek se brzy drasticky změnil a předpisoval přemístění do vzdálenosti 1 930 km rychlostí nejméně 9 uzlů a osmidenní působení v prostoru určení.

Původně byla postavena čtyřčlenná skupina ( typ Swordfish ). Tyto ponorky byly spuštěny na vodu v letech 1931 – 1933 v chathamské loděnici a navzdory všem snahám o omezení hmotnosti vytlačily 640 tun. Konstrukční výtlak byl opravdu příliš omezený a pro osm prodloužených člunů typu Shark z let 1934 – 1937 byl uvolněn na 670 tun. Přestože se plánovalo dokončit v této třídě 12 ponorek, za války byla konstrukce dále prodloužena a rozběhla se sériová výroba.

Pro úsporu hmotnosti bylo ve výzbroji dělo ráže 76,2 mm, ale díky delšímu trupu dostaly některé čluny další torpédomet na zádi. Jiné pak vyměnily obojí za jediné 101,6 mm dělo. Se zásobou pouhých 12 či 13 torpéd zůstávalo dělo užitečným prostředkem ničení měkkých cílů, které sice nestály za použití torpéda, ale často se jim nechtělo potopit. Starší čluny měly palivové nádrže uvnitř tlakového trupu, u pozdějších jednotek je doplňovaly vnější nádrže umožňující působení dokonce i na Dálném východě. Je zajímavé, že z původních 12 jednotek bylo ztraceno osm, tedy stejný počet jako z následujících padesáti. Ke všem ztrátám první skupiny došlo před únorem 1941. Je zřejmé, že činnost ponorek v evropských vodách v prvních měsících války byla značně riskantní.