Daladier se narodil v roce 1884 v Carpentrasu. K moci se dostal jako vůdce Radikálních socialistů v době, kdy se začala rozpadat lidová fronta. Předpokládalo se, že bude přijatelný pro všechny strany, ale poté, co v září 1938 podepsal za Francii Mnichovskou dohodu, ztratil podporu socialistů a musel se spoléhat na pravicové křídlo. Po zářijovém německém vpádu do Polska, hovořil 1. října 1939 v rozhlasovém vysílání o úmyslu Francie bojovat proti nacistickému Německu. Jeho vláda také v říjnu 1939 připravovala pomoc Finům, jež právě bojovali proti sovětské agresi.

Francouzi však k Daladierovi ztratili důvěru pro jeho nerozhodnost, o níž svědčila skutečnost, že francouzští dobrovolníci přijeli do Finska příliš pozdě, takže nemohli již nijak pomoci. Dne 20. března 1940 jeho vláda padla. Udržel se ale ve vládě jako ministr národní obrany, což se však následně ukázalo jako veliká chyba. Daladierova politika v tomto rezortu byla konzervativní. Podporovala zastaralou strategii starých francouzských generálů a Daladier se domníval, že v tomto pozdním stádiu by změna vedení způsobila přílišné zmatky.

Po porážce Francie se Daladier snažil podpořit hnutí odporu v severní Africe, byl však dopaden a odvezen zpět na území vichistické Francie. Následně byl obviněn, že Francii zavlekl do války nepřipravenou. Byl internován v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau, ale měl štěstí a válku přežil. Byl osvobozen v dubnu 1945. Edouard Daladier zemřel v Paříži v roce 1970.