Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
.
Západní val \ druhasvetova.com

 

Západní val

Úvod

K pokusům opevnit dnešní francouzsko – německou hranici docházelo od nepaměti. Již Římané zde vybudovali řadu obranných zařízení, aby zabránili hordám Germánů proniknout do Galie a tyto snahy pak přetrvaly do moderní doby. V 19. století Francie vybudovala k ochraně svých hranic obranný pás, z něhož jsou zřejmě nejznámější verdunské forty. Ve 20. století dosáhlo toto opevnění svého zenitu výstavbou Maginotovy linie, což byl fortifikační systém táhnoucí se podél celé hranice s Německem.

Je samozřejmě snadné zapomenout na to, že po dlouhou dobu nebylo Německo útočníkem, nýbrž zemí napadanou. Po Napoleonových taženích na počátku 19. století stavěly německé státy podél Rýna opevnění, aby možnému budoucímu francouzského útoku zabránily. Silně opevněná byla nejdůležitější města jako Koblenc, Kolín nad Rýnem a Mohuč, stejně jako byla modernizována a rozšiřována silná obranná zařízení Ingolstadtu a Ulmu. Po německo – francouzské válce v letech 1870 – 1871 se Německo snažilo zajistit svou bezpečnost budováním vysoce vyspělých fortifikací kolem Met, Štrasburku a Thionville, jejichž výstavba byla hrazena z francouzských reparací.

( Tento objekt Západního valu se nacházel u Saarlauternu )

Na přelomu 19. a 20. století se zdálo, že hodnota stálých opevnění klesá. Za rusko – japonské války v letech 1904 – 1905 se totiž osvědčila polní opevnění, chráněná spletí ostnatého drátu a krytá kulomety, takže vojenští teoretici začali přepisovat učebnice. Nicméně ještě německé plány útoku na Francii v roce 1914 byly silně ovlivněny snahou vyhnout se čelnímu útoku na francouzské pevnosti, které lemovaly hranice. Němci tehdy volili strategický plán útoku přes Belgii, avšak tento gigantický obchvatný manévr ztratil dech a boje ustrnuly na krvavém mrtvém bodě, jako tomu bylo například u verdunských fortů. Tato opotřebovávací bitva názorně francouzským vojákům dokázala hodnotu stálého opevnění a silně ovlivnila jejich poválečné vojenské myšlení, což přímo vedlo k výstavbě Maginotovy linie, která jak se doufalo, měla dalšímu německému útoku zabránit.

Němci oproti tomu vyvodili z bojů 1. světové války své vlastní, zcela odlišné závěry, vycházející z myšlenky hloubkové obrany, nastolené plukovníkem Fritzem von Lossbergem. Ten tvrdil, že vytvořením řady obranných pásem, z nichž každé další je silnější než to předcházející, by bylo možné nepřítele oslabit a izolovat a učinit ho tak zranitelným vůči protiútoku. Tyto myšlenky se uplatnily při budování Siegfriedovy linie či postavení, které se stalo prvním z četných obranných linií zřízených Němci za 1. světové války, pojmenovaných podle postav z germánské mytologie. Hindenburgova linie, jak Spojenci volně tato německá obranná postavení souhrnně označovali, byla velice úspěšná až do samého závěru války, kdy teprve příchod čerstvých amerických jednotek a vyčerpání Německa čtyřmi válečnými roky způsobily, že linie byla proražena. Je zřejmé, že Lossbergova koncepce měla určité přednosti, avšak v temných dnech po uzavření příměří s Německem a následné kapitulaci nebylo jasné, kdy a pokud vůbec by mohly být jeho představy znovu použity.

 

( Linie Západního valu )

Tento dojem ještě zesílil v roce 1919, kdy byla podepsána Versailleská mírová smlouva. Její politická a vojenská ustanovení na omezení německých ozbrojených sil, zákaz německé vládě umisťovat v Porýní vojenské jednotky a obsazení pohraničního pásma spojeneckými jednotkami potupu bývalé císařské velmoci završily. Okupační armáda se společně s odborníky kontrolní komise starala o dodržování podmínek mírové smlouvy a v neposlední řadě rovněž o zboření všech opevněných postavení podél hranice s Francií, včetně zákazu jakéhokoli jejich budoucího budování v Porýní. Zdeptané, avšak nezlomené Německo se za rodící se demokracie Výmarské republiky pomalu vzpamatovávalo. Západní demokratické státy to současně těšilo i znepokojovalo. Silné Německo by totiž na jedné straně mohlo sloužit jako bašta proti bolševismu a tvořilo by výnosný trh pro vývoz, avšak stejně tak by silné Německo jednou mohlo opět ohrozit evropský mír. Proto němečtí sousedé hledali východisko v řadě spojeneckých smluv o vzájemné pomoci, ale také ve výstavbě řady fortifikací, z nichž nejvýznamnější byla na odiv dávaná Maginotova linie.

V Německu byla tato jednání sledována s úděsem a využita politickými extremisty poté, co důsledky velké hospodářské krize cloumaly ekonomikou i novou demokratickou vládou. Podpora levicových i pravicových politických stran rostla a v roce 1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler, vůdce silně pravicové Národně socialistické německé dělnické strany ( NSDAP ). Brzy po svém nástupu k moci Hitler zpochybnil podmínky Versailleské mírové smlouvy zavedením všeobecné branné povinnosti a zahájením budování vojenského letectva, což oboje podmínky mírové smlouvy zakazovaly. Ničím neomezovaný samozvaný Vůdce, jak se nyní nechával titulovat, vyslal své vojenské jednotky do Porýní. Západní velmoci sice tuto akci odsoudily, avšak nic proti ní neučinily. Tak se nyní Německu uvolnila cesta k tomu, aby mohlo opevnit svou západní hranici.

( Adolf Hitler na inspekci po opevnění Západního valu )

Obranný systém, známý jako Západní val byl budován po úsecích, až se nakonec táhl po celé délce německé západní hranice s Francií, Lucemburskem, Belgií a jižním Nizozemskem. Všeobecně sledoval politické hranice, avšak zvláštní důraz se kladl na obranu historických výpadových cest. Obzvlášť silně bylo opevněné okolí Cách, čímž nebylo jen hájeno symbolicky důležité město, rodiště Karla Velikého, avšak současně se tím zablokovala tzv. cášská mezera, vedoucí do průmyslového srdce Německa v Porúří. Rovněž obrana Sárska na jihu, kde Německo mělo společnou hranici s Francií, byla strategicky důležitá kvůli sárské průmyslové pánvi, a proto zde byla opevnění ještě silnější.

Oproti svým předchůdcům se Západní val nestavěl proto, aby sám o sobě chránil Německo proti francouzskému útoku, nýbrž proto, aby Francii odradil od útoku podporovaného jejími spojenci v případě, že by se Hitler pokusil uskutečnit své územní touhy na východě. Tato obrana, budovaná do hloubky, byla navržena za tím účelem, aby zpomalila nepřátelský postup. To by umožnilo podstatné části německých sil, zaneprázdněných, jak se očekávalo řadou krátkých, leč tvrdých tažení při dobývání východu, získat čas k přesunu na západ, kde by pak porazily armády západních demokratických států a vyřešily tak věčné německé dilema boje na dvou frontách.

( Zdravotnické stanoviště v jednom z objektů Západního valu, září 1939 )

Podoba a vývoj

Již v roce 1934 podniklo Německo opatření k obraně své západní hranice, když začalo připravovat výstavbu tzv. linií Neckar – Enz a Wetterau – Mohuč – Tauber. Jelikož tato postavení neležela v demilitarizované zóně, neexistovala tu žádná omezení. Po Hitlerově rozhodnutí připojit Porýní byly však tyto plány opuštěny a s plným nasazením započala výstavba Západního valu. Celý prostor velice rychle prozkoumali ženisté, aby určili nejvýhodnější místa pro umístění pevnostních objektů. Tato Hitlerem naplánovaná opevnění však nebyla určena k tomu, aby zabránila francouzskému preventivnímu útoku. Ostatně Francie přece dala výstavbou Maginotovy linie svůj postoj jasně najevo. Francouzské vojenství si osvojilo defenzivní způsob myšlení a obrovské oběti z   1. světové války se již neměly opakovat. Francie hodlala bojovat pouze tehdy, pokud na ní bude zaútočeno. Hitlerův záměr spojený s výstavbou Západního valu byl mnohem zlověstnější, neboť vycházel z jeho touhy po životním prostoru na východě.

Hitler od počátku vyslovoval názor, že má – li být Německo velmocí, potřebují jeho obyvatelé životní prostor. Na východě Slované obhospodařovali obrovské plochy země, kterých se Hitler chystal zmocnit, původní obyvatelstvo odtamtud vysídlit a zemědělské usedlosti předat německým osadníkům. Tyto jeho tužby však kazila vidina války na dvou frontách. Snaha vyhnout se tomu za 1. světové války rychlou porážkou Francie ztroskotala, načež osamocené Německo čelilo beznadějnému zápasu, když se pokoušelo bojovat jak na východě, tak i na západě. O čtvrt století později se možnost boje na dvou frontách stala zcela reálnou, vzhledem ke smlouvám a dohodám mezi Francií, Polskem a Československem. Budování obranných postavení na západě mělo Francii od napadení Německa na podporu jejích spojenců odradit, případně pokud by Francie přesto zaútočila, měla tato opevnění umožnit podstatně slabším německým silám zpomalit francouzský postup, zatímco by bylo tažení na východě rychle zakončeno.

( Budování základů jednoho z objektů Západního valu )

Úkol vybudovat tato obranná zařízení a splnit tento cíl připadl zpočátku německému pozemnímu vojsku. Protože měly být použity Regelbau, čili unifikované stavby, z nichž řada byla vyvinuta pro tzv. Východní val, chránící německou hranici s Polskem, uzavřela armáda smlouvy se stavebními firmami, aby tato obranná zařízení postavily pod dohledem ženistů. Navzdory používání typizovaných projektů, umožňujících státu vyrábět standardizované prvky a lepšímu plánování požadavků na dodávky surovin, postupoval Ženijní program, jak byla tato výstavba pojmenována, poměrně pomalu. Aby vůbec mohla tento stavební program armáda zahájit, musela nejprve na určených místech vybudovat infrastrukturu, z níž největším problémem bylo ubytování tisíců dělníků, stejně jako potíže s dodávkami surovin. Na jaře 1938 bylo dokončeno pouze 640 pevnůstek a vypadalo to, že práce budou dokončeny teprve v roce 1948. Hitler, jenž nikdy neskrýval své pocity, byl rozzuřený. V květnu 1938 proto určil nový cíl výstavby: 1 800 malých pevnůstek a 10 000 rozměrnějších bunkrů mělo být dokončeno do 1. října 1938 – tedy do data, kdy plánoval napadnout Československo.

Nehledě na nesmírný nárůst počtu požadovaných objektů i značné zkrácení časového harmonogramu bylo do Limesprogramu, jak byla nyní tato výstavba pojmenována, zahrnuta také výstavba tzv. Protiletecké zóny Západ. Ta byla umístěna východně od hlavního obranného pásma a určena pro rozmístění protiletadlových děl, která by nepřátelským letadlům bránila dostat se nad srdce Německa. V době mnichovské krize v září 1938 byla většina obranných zařízení dokončena. Rozhodnuty vyhnout se válce a vyděšeni představou útočit na toto zdánlivě silné obranné postavení, přistoupily Francie a Velká Británie na Hitlerovy požadavky. Povzbuzen svým úspěchem nařídil Hitler v říjnu 1938 vybudovat množství dalších pevnostních objektů, s výmluvou, že západní demokracie, nikoli Německo, ohrožují evropský mír. Tato etapa výstavby se soustředila na posílení obraných postavení kolem Cách a po celém Sársku, což dalo název tomuto novému stavebnímu programu: Aachen – Saar Programm.

( Betonáž jednoho z objektů Západního valu, říjen 1939 )

Konečná fáze celého opevňovacího úsilí započala koncem roku 1939 a trvala až do jara roku následujícího. Obranné postavení bylo tehdy prodlouženo směrem na sever až k místu, kde Rýn vtéká do Nizozemska a tvoří tak přirozené zakončení celé obranné linie. Po porážce Francie, Lucemburska, Belgie a Nizozemska byla další výstavba Západního valu zastavena, až do podzimu 1944, kdy již na německé hranici stáli Spojenci. Dokončení stavebního programu takového rozsahu vyžadovalo nesmírné množství surovin – štěrku, cementu, železa a řeziva. Vyžádalo si rovněž nasazení tisíců dělníků a strojů pro hloubení základů, míchaček betonu a vrtaček. V neposlední řadě tato výstavba pohltila také obrovské množství peněz, utracených za materiál a týdenní výplaty inženýrů, úředníků a dělníků.

Materiály potřebné ke stavbě pevnostních objektů spadaly do tří kategorií – beton, železo a řezivo. V období do 28. listopadu 1938 bylo dodáno téměř 7 milionů tun štěrku a písku, společně s téměř půl milionem kamenných úlomků, stejně jako přes milion tun cementu. Proto nepřekvapí, že kamenolomy v pohraničí nebyly schopné tyto požadavky uspokojit a množství kamene se muselo získávat z Bavorska, Duryňska a dokonce až z takové dálky, jakou byl Štětín. K dokončení výroby betonu byla zapotřebí voda a míchačka na beton. V některých velice zapadlých místech se musela voda na staveniště dovážet a téměř všechna německá města musela poskytnout své pojízdné cisterny. Zapotřebí byl rovněž značný počet míchaček na beton. Ve skutečnosti Západní val pohltil 40 % všech míchaček na beton s objemem nad 250 litrů z celého Německa. Staveniště kromě toho doplnila i řada dalších těžkých zařízení. V tomto období bylo na Západním valu nasazeno více než 60 % všech vzduchových kompresorů, které se v Německu vyskytovaly. Přesto ani to často nestačilo, aby se vyhovělo poptávce. Požadavky proto rovněž směřovaly k místním stavitelům, avšak jenom málokterý z nich byl ochoten dát vybavení k dispozici a ani výrobci nebyli schopni všechny požadavky uspokojit.

( Součástí Západního valu byly i tyto věže středních tanků PzKpfw IV s krátkým 75 mm kanonem )

Pro zvýšení pevnosti betonu se používala výztuž z armovacích prutů. To, společně s ocelí potřebnou na výrobu pancéřových zvonů a desek, dveří a střílen, kladlo obrovskou zátěž na železářský a ocelářský průmysl. Dne 13. července 1938 uveřejnila skupina armád HQ2 podrobnosti o průměrném množství železa a oceli nutném na výstavbu 11 860 bunkrů a úkrytů, uvedených v opevňovacím programu pozemního vojska. Tyto pevnostní objekty vyžadovaly 472 000 tun, z nichž hlavní část představovaly armovací pruty a traverzy. Kromě toho bylo dalších 170 000 tun železa a oceli zapotřebí pro výstavbu překážek z ostnatého drátu, na pruty pro armování betonových protitankových překážek ( dračích zubů ) a na spojovací materiál, čímž celkový součet vzrostl na 642 000 tun, což znamenalo, že zbývajících téměř 600 000 tun muselo být vyrobeno do října 1938, pokud měl být uskutečněn Hitlerův cíl stanovený v květnu 1938.

Hitlerovo rozhodnutí z podzimu 1938 o zesílení obrany kolem Cách a Saarbrückenu vyžadovalo vybudování dalších 1 064 objektů, včetně dalších 46 km dračích zubů. Bylo odhadnuto, že pouze tato samotná výstavba bude vyžadovat dalších téměř 100 000 tun železa, které by s ohledem na naléhavost tohoto opevňovacího programu měly být dodány v prvním čtvrtletí roku 1939. Snadno přehlédnutelný byl v této moderní výstavbě požadavek na řezivo, které bylo mimo jiné zapotřebí na bednění a lešení. V období do 28. listopadu 1938 se ho dodalo přes 300 000 m3. Navíc bylo zajištěno přes dva miliony kůlů, použitých jako překážky a dále též pro natažení ostnatého drátu. Poptávka po řezivu byla tak obrovská, že jeho část se musela dovážet až z Rakouska. Požadavky na následující rok byly sice podstatně zredukovány, avšak navzdory tomu stále ještě představovaly více než 150 000 m3 a navíc bylo zapotřebí dalších 120 000 dřevěných kůlů, aby byly zaberaněny do země a sloužily jako protitankové překážky.

( Německý kulometčík vyzbrojený kulometem MG 34 v jedné z mnoha pevnůstek )

Doprava strojního zařízení, železa, oceli a řeziva rovněž enormně zatížila německý dopravní systém. Většina přepravy stavebních materiálů na velké vzdálenosti byla zajišťována po železnici Říšskou dráhou a po řekách. Například štěrk po svém vybagrování ze dna Rýna se většinou přepravoval na člunech mezi Reesem a Duisburgem. Z místa vyložení byl dále převážen po železnici na místo určení, které stanovila Todtova organizace, polovojenská organizace odpovědná za všechny hlavní stavební akce. O rozsáhlosti stavebního programu v létě 1938 svědčí i fakt, že železnice musely denně vypravit 4 500 vagónů, což celou síť přivádělo k nesmírnému vypětí. Nákladní automobily pak štěrk převážely z místních distribučních center na konečná místa určení. Na podzim 1938 zajišťovalo každodenně přepravu pro Todtovu organizaci přes 7 500 nákladních automobilů.

Poštovní službě, která pro roznášku vyvinula rozsáhlou dopravní síť, byla svěřena odpovědnost za pohyb dělníků. Ke splnění tohoto úkolu bylo založeno tzv. Západní skupinové řízení přepravy osob poštou, jehož centrála sídlila ve Frankfurtu nad Mohanem a měla místní pobočky v Cáchách, Trevíru a Špýru. Jelikož byly po celém Německu z úřední moci zabaveny autobusy, musel být tento druh dopravy v jiných částech země zrušen nebo omezen. Autobusy se musely dokonce pronajímat i od soukromých firem, aby byly zajištěny požadavky na přepravu, takže jejich počet na podzim 1938 dosáhl 3 500. Jak se dalo očekávat, cena, kterou Německo zaplatilo za Západní val, byla mnohonásobně vyšší než jenom několik zabavených autobusů. Budování tohoto obranného postavení vedlo k přerušení výstavby všech rozsáhlých strategických a státních objektů, ale co je ještě důležitější – bylo nesmírně nákladné. Dne 9. července zpracoval inspektorát západních opevnění prvotní odhad nákladů na 11 888 pevnostních objektů, které měly být postaveny v rámci Limesprogrammu. Tento odhad, nepočítaje pancéřové prvky, jej vyčíslil na téměř 520 milionů říšských marek. Kromě toho se počítalo, že dalších 32 milionů bude zapotřebí na rozšíření telekomunikační sítě, 64 milionů na vybudování překážek ( mimo jiné dračích zubů ) a 19,3 milionu na zřízení 190 táborů, které budou potřeba pro ubytování dělníků.

( Maskovaný pancéřový zvon )

Ačkoliv vypadají tyto statistiky působivě, mnohá tvrzení o síle Západního valu byla pouze představou, zobrazující ji jako nepřekonatelnou hráz. Tuto představu slepě přijímali vojáci, politikové i široká veřejnost v západních demokraciích, posedlých touho vyhnout se válce za každou cenu. A tak filmy, knihy a tisk hlásali to, čím je zásoboval ministr propagandy Dr. Josef Goebbels, byly přijímány jako pravdivé. Ve zprávě britské výzvědné služby se uvádělo, že se v novinách v poslední době často píše o neuspokojivém stavu prací na tomto opevnění, například o zaplavených bunkrech, drobícím se betonu a podobně. I když by bylo pošetilé nebrat tyto zprávy v úvahu jako zcela neopodstatněné, přesto se pokládá obrana na západě Německa za celkově ohromující a každý měsíc je patrný nárůst její síly i vyšší stupeň připravenosti.

Samozřejmě z dnešního pohledu je snadné kritizovat. Ověřovat si zprávy přicházející z pohraničních oblastí však bylo tehdy obtížné. Prostor kolem obranného postavení byl totiž pro všechny uzavřen, s výjimkou pracovníků, vojáků a místních obyvatel a také přelety nad touto nepřístupnou oblastí byly nebezpečné. Kromě toho se Němci mimořádně zaměřili na maskování rozsahu svého opevňovacího programu pomocí sítí i zástěn a některé pevnostní objekty byly chytře kamuflovány jako domy, obchody nebo jiné neškodně vyhlížející stavby.

 

Principy obrany

Diskuze o tom, jakou by měla mít obranná zařízení na německé hranici podobu, byla v Německu stejně vzrušená, jako tomu bylo ve Francii o desetiletí dříve. Měla by být vybudována souvislá obranná linie, nebo řetěz opěrných bodů? Měl to být úzký pás nebo by se mělo stavět do hloubky? Francouzská armáda se nakonec rozhodla vystavět tenkou, avšak nesmírně silnou obrannou linii. Bylo to téměř stejné uspořádání jako u fortů u Verdunu. Německé síly by se při pokusu prorazit touto obrannou vyčerpaly a francouzská armáda by pak byla schopna vyrazit kupředu za vítězstvím, jako tomu bylo v roce 1918. Taková byla alespoň teorie. V Německu byly z bojů na západní frontě vyvozeny naprosto odlišné závěry.

Počáteční rychlý postup německé císařské armády v létě 1914 nakonec Spojenci zastavili a boje ustrnuly na mrtvém bodě. Obě strany vykopaly zákopy, které se táhly od Lamanšského průlivu až ke švýcarské hranici, načež tyto zákopové systémy postupně zesilovaly. Jejich součástí se rovněž staly hluboce zapuštěné úkryty i betonové pevnůstky, které měly ochránit pěchotu před zničujícími účinky dělostřelby. Byla rovněž vybudovaná široká pásma překážek z ostnatého drátu, která se trychtýřovitě zužovala tak, aby útočící jednotky přivedla do předem připravených zón smrti. Navzdory všem těmto propracovaným opatřením se některé kruhy německého vrchního velení obávaly, že obrana stále ještě není dostatečně silná, aby zastavila generální útok Spojenců.

( Pohled na jednu z pevnůstek Západního valu )

Plukovník von Lossberg, náčelník štábu 1. německé armády, tento problém vyřešil, když navrhl prohloubit stávající obranu pomocí řady obranných pásem. Přímo před nepřítelem se nacházelo základní pásmo, které bylo bráněno jenom lehce a sloužilo ke zpomalení nepřátelského útoku. Jakmile nepřítel překonal tuto zónu, vstoupil do bitevního pásma, posetého vzájemně se podporujícími pevnostními objekty a opěrnými body. Za tímto postavením se pak nacházely další zákopy. Později von Lossberg zařadil do svého systému další obranné linie, takže po svém dokončení dosahovala Hindenburgova linie místy až do hloubky osmi kilometrů. Teorie systému hloubkové obrany byla jednoduchá. Nepřítel postupující jednotlivými pásmy se stává stále slabší a slabší a je stále méně schopen zachovat razanci svého útoku. Rozhodující okamžik nastává, když se útočníci vklíní hluboko do bludiště obranných zařízení, mimo dostřel svého podpůrného dělostřelectva, vystaveni nebezpečí. Takový vyčerpaný a izolovaný nepřítel se stává zranitelným protiútokem, podniknutým jednotkami drženými do té doby v týlu a chráněnými tak proti nepřátelské palbě.

Ačkoliv Hindenburgova linie nakonec nedokázala spojenecký postup zastavit, princip pružné hloubkové obrany se vžil. A když se později rozhodovalo o novém opevnění německé hranice, von Lossbergova myšlenka byla převzata. Je jasné, že se situace vojenských plánovačů v roce 1936 zcela lišila od toho, s čím se museli vyrovnat jejich předchůdci o dvacet let dříve. Tehdy byla přední linie pevně dána a nemohla být měněna, aniž by byla napadena nepřítelem nebo byl odstoupen těžce vydobytý územní zisk. Nyní se mohla obranná linie vybudovat s využitím přírodních podmínek, které by v budoucí válce obráncům nahrávaly. Hitler měl však jiný názor, protože rozhodl, že nesmí být znesvěcen ani kousek německého území a trval na tom, aby toto obranné postavení sledovalo německou státní hranici. Stejně sporná ovšem byla i podoba, kterou mělo budoucí opevnění mít. Objevily se dva názory. První upřednostňoval lineární obranný systém, který by se táhl podél hranice, zatímco druhý navrhoval soustředit se na nejvíce zranitelná místa na hranicích, kde by nepřítel mohl udeřit. Nejprve byla použita myšlenka lineárního obranného systému, kterou prosazoval generál – polní maršál Werner von Blomberg, vrchní velitel Wehrmachtu. Avšak po Blombergově odstoupení z této funkce v únoru 1938 se stal vrchním velitelem sám Hitler. Ten typicky váhal mezi oběma řešeními. Původně sice i on podporoval lineární obrannou strategii, když nařídil, aby byla obranná linie prodloužena podél hranice s Lucemburskem, Belgií a jižním Nizozemskem. Avšak později navrhl vybudovat široké obranné pásmo chránící Cáchy a Sársko, které byly přirozenými výpadovými cestami.

( Maskování v podobě rohoží, březen 1940 )

Navzdory Hitlerovu osobnímu přání se obranná síla Západního valu dalece odlišovala od nepřátelské hráze, vykreslované propagandou ministra Goebbelse. Na rozdíl od Maginotovy linie, jejíž budování započalo v roce 1929 a stále ještě probíhalo i o desetiletí později, Západní val se stavěl v nesmírném spěchu a podle toho také vypadal. Zpočátku jeho stavbu prováděly smluvně zajištěné soukromé firmy, na které dohlíželi ženisté. Hitlerovu opomenutí udělit výstavbě Západního valu dostatečně vysokou prioritu a požadavek ozbrojených sil vybavit staveniště základní infrastrukturou ještě předtím, než budou práce na výstavbě obranných zařízení vůbec zahájeny, způsobily, že do května 1938 se v opevňování pokročilo jen málo. Rozzuřený Hitler proto nyní nařídil rozsah opevňovacího programu navýšit, přičemž jako konečný termín určil říjen. Jelikož nebyl přesvědčen, že jsou ozbrojené síly schopny tomuto jeho požadavku vyhovět, svěřil celý program Dr. Fritzi Todtovi. Todt byl Hitlerovým osobním oblíbencem díky úspěšnému dokončení výstavby německé dálniční sítě. Teď přesunul své úsilí i své pracovní síly na Západní val.

Ačkoliv ozbrojené síly nadále zodpovídaly za taktické aspekty opevňovacího programu, fakticky je ovládla Todtova organizace. To u vojenského vrchního velení vyvolávalo obrovskou nevoli a mezi oběma tělesy způsobovalo třenice. Místo toho, aby se v souladu pracovalo na vytvoření kompaktní obranné linie, jeden druhého obviňoval z potíží a ze zpoždění. A jako by to nestačilo, od května 1938 se začal o celý opevňovací projekt osobně zajímat i sám Hitler, když vypracoval vlastní návrh bunkru a ze svých četných návštěv vnucoval místním velitelům své rady. Proto nebylo divu, že vojáci postupně víru v hodnotu Západního valu ztráceli. Již hotová opevnění měla celou řadu nedostatků. Většina objektů měla betonový strop silný pouze 80 cm, který neskýtal žádnou ochranu proti těžkým dělostřeleckým granátům. Mnohé pevnůstky měly střílny pouze v čelní stěně a byly proto takticky v nevýhodě. Pro nedostatek času nebylo možné pevnůstky umístit do terénu tak, jak si to taktici přáli. Mnohé z nich nebyly ani umístěny na výhodnějších týlových úbočích, nýbrž na čelních svazích kopců. Protitankové překážky byly k dispozici pouze na poměrně málo místech. Jedním z obzvláště vážných pochybení bylo, že část pevnostních objektů nedisponovala vůbec žádnými střílnami a dala se proto použít pouze jako úkryty. Tento poslední bod nebyl nijak překvapující vzhledem ke skutečnosti, že Hitler v oběžníku z 1. července 1938 prohlásil, že důraz by měl být kladen především na počet nikoli na dokonalost.

( Opevnění a část jeho posádky u Duistlandu )

Dalším závažným nedostatkem bylo to, že obranná zařízení na severu a na vzdálenějším jihu byla velice slabá. Na jednání předcházejícímu mnichovské konferenci 29. září 1938 Hitler přiznal Mussolinimu, že západní hranice je úplně nechráněná. Mezi Rýnem a Moselou sice stálo několik opevnění, byly na nich však umístěny jenom slabé síly. Na hranicích s Lucemburskem, Belgií a Nizozemskem nebylo prakticky nic a situace na horním toku Rýna nebyla o mnoho lepší. V počátečním období války to nebylo důležité, jelikož Lucembursko, Belgie i Nizozemsko byly neutrální a Hitler s tím počítal. V září 1944 se situace podstatně změnila. Zranitelné severní křídlo bylo nyní vystaveno nepřátelskému útoku a Spojenci se odvážně snažili této situace využít, leč nakonec neúspěšně, když se pokusili zmocnit mostů v Eindhovenu, Nijmegenu a Arnhemu.

V důsledku neúspěchu operace Market Garden ztratilo levé křídlo Spojenců svou údernou sílu, takže jim nezbylo nic jiného než si probojovat cestu hlavními postaveními Západního valu. Vyhlídka to nebyla právě lákavá. Nicméně roky, které uplynuly od doby, kdy se Hitler vychloubal nepřekonatelností své obrany, si vybraly svou daň. Pevnostní objekty byly totiž jen málo udržované, pokud vůbec a řada z nich byla nyní zaplavená nebo hustě zarostlá. Navíc veškeré vybavení bylo odstraněno a uloženo buď ve skladech, nebo použito na Atlantickém valu.

( Američtí vojáci pozorují systém protitankových překážek, tzv. Dračích zubů )

Mnohem nepříjemnější však bylo, že obranná postavení katastrofálně zastarala a že boje v uplynulých pěti let si vyžádaly vývoj mnohem silněji vyzbrojených tanků. Německo vstoupilo do války vyzbrojené tankem PzKpfw I s dvojicí kulometů, zatímco nyní vyslalo na bojiště tank Königstiger a k dispozici byly rovněž silnější protitankové zbraně, mnohé přenosné jedním vojákem, jako například Bazooka. Objekty Západního valu nebyly vyprojektovány k tomu, aby účinkům těchto zbraní odolaly. Stejně důležitá byla i skutečnost, že se do většiny objektů nemohly tyto zbraně umístit. Rozhodně nemohly být staré pevnůstky pro protitankové kanony nyní osazeny většími a výkonnějšími protitankovými děly a ta tak musela zůstat venku v otevřených postaveních. A i v případě, že se podařilo nalézt provizorní řešení takového problému, nedostávalo se času, materiálu ani pracovních sil.

V roce 1936, kdy začalo plánování tohoto obranného systému, se dokonce ani neuvažovalo, že by zde měly být tak výkonné zbraně umístěny. Nejstarší a nejjednodušší pevnůstky byly většinou opatřeny jedinou obyčejnou střílnou, kde se mohly používat kulomety a ruční palné zbraně, což obráncům poskytovalo pružnost v jejich nasazení, neboť mohli vynést tyto zbraně z pevnůstky ven a bojovat v otevřeném terénu. Pozdější typy pevnostních objektů měly pancéřové nebo betonové střílny, zkonstruované tak, aby v nich mohla být umístěna již jenom konkrétní zbraň. Tyto zbraně byly dodávány do příslušných objektů podle jednoduchého pravidla, do každého z nich může být osazena jen taková zbraň, pro jakou byl navržen. Tak například malé pevnůstky byly vybaveny buď starým kulometem MG 08 ráže 7,92 mm, nebo novějším MG 34. Ten první, pocházející z           1. světové války, byla vodou chlazená zbraň, montovaná na lafetě, umožňující mnohem snazší přemisťování zbraně mezi palebnými postaveními. Pokud nebyla použitá tlustá pancéřová deska, mohl být kulomet vysunut otvorem střílny. Navzdory jeho stáří se jednalo o velice účinnou a spolehlivou zbraň, i když někdy byly v užívání již od 1. světové války.

( Věž středního tanku PzKpfw V Panther, umístěná na betonovém základu )

Složitější pevnostní objekty byly opatřeny pancéřovými zvony se třemi nebo šesti střílnami. Jejich výzbroj tvořil jeden nebo dva kulomety MG 34, které se mohly přesouvat ze střílny do střílny. MG 34 byl standardním německým kulometem a rychlost jeho střelby činila 900 ran za minutu. Avšak s ohledem na jejich nedostatek nebylo vždy možné dodat tuto zbraň v požadovaném množství. Například po vypuknutí 2. světové války mohla být každá pevnůstka na dolním Rýnu vyzbrojena jen jediným kulometem a i jinde to bylo podobné. Situace došla tak daleko, že se musely používat i staré kulomety MG 08/15, což byla vylehčená verze kulometu MG 08 s pistolovou rukojetí, ramenní opěrkou a dvojnožkou.

Aby bylo možné pevnostní objekt obsadit na delší dobu, musela zde být k dispozici zásoba náhradních dílů. Pro kulomet MG 08 obvykle zahrnovala:

5 hlavní

4 bubny s náboji v tkaných pásech

3 závěry

4 plné nádrže vody

Parní hadičku

1 plnou nádrž oleje

Truhlík s příslušenstvím

1 plnou nádrž petroleje

25 truhlíků se střelivem

1 plnou nádrž glycerinu

Pouzdro s nářadím

1 záměrný dalekohled

Horní díl lafety

1 odměrový segment

Ramenní opěrku

2 vodní pláště hlavně

Pružnou svěrku

Mušku

4 řemeny na nošení

Soupravu na čištění

 

Na delší dobu bylo také zapotřebí zajistit dostatečnou zásobu střeliva. Ta se v různých pevnostních objektech vypočítávala podle plánovaného počtu instalovaných zbraní. Na tuto zásobu střeliva se nesmělo sáhnout a použita byla až tehdy, pokud nedorazily pravidelné dodávky. To někdy způsobovalo potíže u pevnostních objektů starších typů, zejména u těch, které byly postaveny v období 1936 – 1938 a obecně neměly zvláštní skladovací prostory. Nejzákladnějším minimum představovalo 10 500 kusů munice, z nichž 5 000 bylo napáskováno. Zbytek střeliva měl být uložen ve společném skladišti umístěném nedaleko, odkud by, jako naprosté maximum, bylo možné dodat zásoby do každého obranného postavení v průběhu nejvýše šesti hodin. Tam, kde to možné nebylo, musel mít takový bunkr vybudovánu speciální přístavbu, sloužící pro uskladnění nezbytného množství střeliva. Objem střeliva skladovaného pro pušky a pistole byl tedy určen, avšak není jasné, zda tato množství skutečně byla nedílnou součástí zásob uložených v opevnění, nebo zda to byl prostě návod na dávky přidělované posádkám jednotlivých pevnůstek.

Jiné pevnostní objekty byly určeny jako postavení pro protitankové i protiletadlové kanony a další dělostřelectvo. Protitanková postavení byla obvykle osazena kanonem Pak 35/36 ráže 37 mm. Postaráno bylo rovněž o dělostřelectvo v otevřených i uzavřených postaveních. Například typizované postavení 18, vyprojektované v rámci Limesprogrammu, bylo určeno pro umístění 7,5 cm Feldkanone 16 neuer Art, což byla modernizovaná verze děla z 1. světové války. Všechna tato děla byla později přesunuta ze Západního valu na Atlantický val. Součástí Limesprogrammu se staly rovněž pevnostní objekty určené pro umístění lodních děl. Dva 24 cm a dva 30,5 cm kanony byly umístěny tak, aby mohly ostřelovat Francii. Pevnostní objekty týlové Luftverteidigungszone West ( Protiletecké obranné zóny Západ ) byly navrženy pro osazení kulometů, aby mohly plnit funkci nouzové obranné linie, avšak rovněž pro umístění slavných 8,8 cm protiletadlových kanonů, které mohly být použity jak proti pozemním cílům, tak i proti letadlům.

Typ

Tloušťka betonu v metrech

Tloušťka pancíře v cm ( zvony )

Tloušťka pancíře v cm ( desky )

Typ pevnostního objektu

Fáze

A

Vnější zdi 3,5 vnitřní zdi 1,0 strop 3,5

60

25 – 52

30, 30a, 36, některé typy nad 100

4 a 5

A I

Vnější zdi 2,5 vnitřní zdi 1,0  strop 2,2

42

25 – 35

A – Werky 35, AI – Werky      ( pouze návrh )

 

B staré ( do 23. 12. 1938 )

Vnější zdi 1,5 nitřní zdi 0,8 strop 1,5

25

20

I až 36, B – Werky

2 – B – Werky a 3

B nové ( od 23. 12. 1938 )

Vnější zdi 2,0 vnitřní zdi 0,8 strop 2,0

25

20

Série 96, 100 – 500 – a 700

4 a 5

B I

Vnější zdi 1,0 vnitřní zdi 0,5  strop 0,8

12 – 16

10

BI – I až BI – 29 ( a zvl. střelecké místnosti na křídlech propojené s typy 10, 10a a 11 )

1 a 2 ( také 3 při přechodu k odděleným střeleckým místnostem na křídlech u 10, 10a a 11 )

C

Vnější zdi 0,6 vnitřní zdi 0,3 strop 0,5

6

6 – 7

C – 1 až C – 8

2

D

Všechno 0,3

5

2 – 5

D – 1 až D – 5

2

 

Fáze:  Klasifikace pevnostních objektů

1 Postavení Wetterau – Mohuč – Neckar – Enz, 1934

2 Pionierprogramm, 1936 až 1938

3 Limesprogramm, květen 1938

4 Program Cáchy – Sára, říjen 1938

5 Podzim 1939 až jaro 1940

Velké obranné stavby Západního valu, B – Werky, byly samozřejmě vyzbrojené mnohem mohutněji. Každý ze 32 exemplářů, i když jedinečný, obsahoval některé společné prvky. Byly v nich osazeny šestistřílnové pancéřové zvony, 5 cm minomet s rychlostí palby 120 ran/min a maximálním dostřelem 600 m i plamenomet pro blízkou obranu, který byl otočný o 360°. Podivné je, že každý B – Werk měl být údajně vybaven dvěma kompletními sadami výzbroje, avšak není jasné, zda se tak skutečně stalo. Německá armáda získala okupací Československa značné množství zbraní, z nichž mnohé byly rychle zavedeny do její výzbroje. Československé 4 cm protitankové kanony vz. 36, původně zkonstruované pro československé pohraniční opevnění a 8,35 cm protiletadlové kanony byly použity pro posílení Západního valu, kde se pro jejich nasazení speciálně vyprojektovaly pevnostní objekty ( typizované stavby 506 a 517 v rámci Aachen – Saar Programm – Programu Cáchy – Sára ).

V létě 1944 začaly práce na zesílení Západního valu. Budovaly se pevnostní stavby pro umístění 8,8 cm kanonů, jak na standardních polních, tak i pivotových lafetách, které byly více než srovnatelným protivníkem poměrně lehce obrněných spojeneckých tanků. Kromě toho se pancéřové věže z vyřazených tanků Panther s jejich smrtonosným 7,5 cm kanonem osazovaly na betonové, kovové nebo dokonce ve vyjmečných případech i dřevěné podstavce. Podobně byly na improvizované konstrukce montovány i další protitankové zbraně a urychleně dopravovány na frontu, kde se umisťovaly do otevřených polních postavení. Vznikaly rovněž další jednoduché obranné projekty, jako Koch bunkry, pojmenované podle župního vedoucího, který je údajně vynalezl. Jednalo se o obyčejnou betonovou skruž zapuštěnou svisle do země, poskytující úkryt jedinému pěšákovi. Ve velkých počtech se také budovaly Tobruky, v nichž mohly být umístěny kulomety, minomety nebo jiné lehké zbraně, včetně věží ze zastaralých tanků.

 

Před opevněným hlavním obranným postavením byly zřízeny řady překážek, které měly zastavit nepřátelský postup. Na pěchotu čekala široká pásma protkaná spletí ostnatého drátu nataženého na kůlech, doplněná protipěchotními minami, zatímco větší protitankové miny byly položeny tam, kudy mohly jet nepřátelské tanky. Součástí ještě důkladněji připravených protitankových obranných postavení byly rovněž Panzergraben                 ( protitankové příkopy ), různé kovové konstrukce, dřevěné kůly zaberaněné do země a především proslavené Dračí zuby, oficiálně nazývané hrbolová překážka. Tato přezdívka vznikla podle řady betonových čtyřstěnů ve tvaru pyramid, jejichž výška se zepředu směrem vzad zvyšovala a podobala se tak řadám ostrých zubů. Zpočátku se budovaly čtyři řady zubů, později byl s ohledem na výrobu větších a mohutnějších tanků přidán pátý a dokonce i šestý zub. Poslední řada zubů tak vystupovala do výšky 1,5 metru, tedy ne o mnoho méně než činila průměrná výška muže.

V době, kdy se budovala tato obranná zařízení, panoval v Německu ještě mír a bylo tedy nezbytné ponechat silnicím a cestám volná místa, aby mohly Dračími zuby procházet. Řešilo se to různými způsoby, včetně ocelových bran a betonových konstrukcí po obou stranách silnice, opatřené výklenky, do nichž se daly vložit konce ocelových traverz natažených napříč silnicí, aby ji zatarasily. Za těmito překážkami byly vybudovány stovky malých pevnůstek i větších objektů, které měly navzdory určitým odlišnostem řadu společných rysů. Vstupy do těchto pevnostních objektů i do prostor v jejich vnitřku chránily dveře různých typů, které se v zásadě dělily do dvou hlavních tříd: na pancéřové dveře a plynotěsné slabé kovové dveře ( i když později, pokud to bylo nutné, byly osazovány rovněž dveře dřevěné ). Celkem bylo v období do roku 1941 vyrobeno 192 725 dveří.

( Rozměry tohoto objektu jsou dobře patrné v porovnání s postavami vojáků na jeho stropě )

 Pancéřové dveře se vyráběly v různých velikostech z oceli. Někdy byly tak vysoké, že jimi mohl vzpřímeně projít člověk, avšak mnohem typičtější byly dveře o výšce jen málo přesahující jeden metr. Tloušťka dveří se pohybovala v rozmezí 20 až 50 mm, což mělo pochopitelně vliv na jejich hmotnost, leckdy přesahující i 1 000 kg. Pancéřové dveře se zavíraly zevnitř jednoduchým pákovým zámkem a v době míru se zajišťovaly zástrčkou a visacím zámkem. Některé typy dveří byly opatřeny malou střílnou pro ruční palné zbraně a většina vnějších dveří byla osazena speciálním zapečetěným únikovým průlezem. Ten mohl být použit v případě, že nebylo možné otevřít hlavní dveře. Z vnitřní strany byly pancéřové dveře opatřeny plstěným nebo gumovým těsněním, které zajišťovalo jejich plynotěsnost. V praxi se daly dveře otevírat jak doleva, tak i doprava tím, že se nastavilo několik šroubů.

Plynotěsné slabé kovové dveře se vyráběly ze dvou ocelových plechů o tloušťce 2 – 3 mm, mezi které se umisťovaly vzpěry, dodávající patřičnou pevnost. Stejně jako u některých pancéřových dveří, byla i jejich plynotěsnost zajištěna pomocí gumového těsnění. Tyto dveře byly obvykle 0,6 – 0,8 m široké a 1,7 – 2 m vysoké a někdy byly vybaveny průzorem z netříštivého skla. Přístup k pancéřovým a pozorovacím zvonům pak umožňovaly plynotěsné průlezy.

( Zachovalá linie Dračích zubů )

Vnitřní i vnější plynotěsné dveře zajišťovaly posádce bezpečí tehdy, pokud byl pevnostní objekt uzavřený, nikoli tedy v případě, kdy se do něho vstupovalo nebo vycházelo. K tomu, aby mohli vojáci z pevnůstky vycházet a vcházet během plynového útoku, aniž by to mělo nějaký vliv na zbývající příslušníky posádky uvnitř bunkru, byl protiplynový uzávěr zkonstruován tak, že spojoval hlavní a vnitřní dveře. Pro fungování tohoto systému bylo nejdůležitější, aby v daný okamžik byly otevřeny pouze jediné dveře protiplynového uzávěru. Množství ručních ventilátorů sloužilo k tomu, aby nasávaly vzduch přes řadu filtrů a zbavovaly jej otravných látek. U každého z nich se muselo samostatně půldruhé hodiny točit klikou, aby se udržela zásoba dýchatelného vzduchu. Jednoduchý systém ventilů pak zajišťoval bezpečný odvod přetlaku ven, aniž se mohly dovnitř dostat otravné látky. Přívody vzduchu k ventilátorům se obvykle umisťovaly v týlové stěně pevnostního objektu a proti ručním granátům i jiným výbušninám je chránila kovová mřížka. Přítomnost plynu se zjišťovala tak, že nasávaný vzduch byl veden přes šest detekčních trubiček, které reagovaly, pokud byly nějakým otravným plynům vystaveny. Vyhodnocení pomocí barevného diagramu pak umožnilo posádku varovat před konkrétním druhem plynu a jeho koncentrací.

Mnohé pevnostní objekty byly rovněž vybaveny nouzovými ocelovými výlezy o rozměrech 0,6 x 0,8 m, které bylo možné otevřít zevnitř pomocí zámku s pákovým mechanismem. Aby tyto nouzové výlezy nemohl využít nepřítel ke vniknutí do objektu, byly uzavřeny dřevem a cihlovým zdivem, které se dalo odstranit pouze zevnitř. Navazující šachtu stoupající na povrch vyplňoval písek, který musel být před únikem z bunkru vyklizen. Tyto šachty měly různou podobu – kulatou, půlkulatou nebo hranatou a také stavební provedení. Někdy byly vytvořeny z betonových prefabrikátů, jindy z cihlového zdiva. Vestavěné vybavení a instalace uvnitř různých pevnůstek i velkých bunkrů, s výjimkou B – Werků, byly jenom ty nejzákladnější. Jednou z nejdůležitějších součástí tohoto vybavení určenou pro posádku byla lůžka. Většina větších obranných staveb byla vybavena dvou nebo třípatrovými palandami, jejichž rámy se vyráběly z ocelových trubek s vnitřní drátěnkou. Ta byla překryta plachtovinou, na níž se kladla matrace a polštář. Jedna strana palandy byla na pantech připevněna ke stěně objektu, zatímco druhá strana visela na dvou řetězech upevněných ke stropu. Toto uspořádání sloužilo k tomu, aby během dne mohla být palanda sklopena na zeď a tak bylo uvnitř místnosti více místa. Skládací lůžka byla dostatečně veliká, aby se na nich mohl natáhnout dospělý muž – 0,7 – 1,9 m.

( Takto dnes vypadají mnohé objekty Západního valu, tento se nachází u Monschau )

Ubikace byly rovněž vybaveny nejméně jedním skládacím stolem, u kterého mohlo sedět šest mužů a v relativním pohodlí se najíst. Jednoduché skládací stoličky byly určeny pro mužstvo a skládací židle pro důstojníky. Omezené místo v policích bylo určeno pro osobní výstroj a ramínka visící od stropu sloužila k tomu, aby si na ně posádka věšela uniformy. Malé poličky u lůžek byly určené pro osobní věci. Další skladovací prostory sloužily pro uložení zásob potravin a nápojů ( občas v plynotěsných schránkách ), pro zbraně a střelivo, i pro přilby a plynové masky. Speciální pevnostní objekty byly navíc vybaveny mapovými stoly, zdravotnickým vybavením atp.

Kromě větších položek nábytku se v pevnostních objektech nacházelo množství dalšího rozmanitého vybavení, jako byly koše na odpadky, košťata, umyvadla a zrcadla. Každý objekt byl rovněž vybaven sadou nástrojů, které měly posádce umožnit provádět jednoduché opravy, udržovat dveře i střílny volné a čistit okolí od trávy, křovin, stromů apod. a v případě nutnosti z něj uniknout nouzovým výlezem. Tato sada nářadí obsahovala rýč, krumpáč, páčidlo, nůžky na drát, sekeru, kosu, kladivo, různé pily a také 3 kg hřebíků. Ve většině pevnostních objektů chybělo hygienické zázemí. Problém s tím nebyl v mírovém období, kdy se používaly venku zbudované latríny, avšak pokud byl bunkr uzavřen, musel se používat improvizovaný suchý záchod, sud s otvorem. Po použití byl exkrement zasypán zeminou. Každý záchod byl určen vždy pro osm mužů. Většina objektů nebyla vybavena ani elektrickým osvětlením, i když některé vynalézavé jednotky, které je obsazovaly během Podivné války v letech 1939 – 1940, opatřily své bunkry jednoduchým elektrickým osvětlovacím systémem. Tam, kde nebylo elektrické osvětlení oficiálně ( nebo neoficiálně ) nainstalováno, tam jednotky spoléhaly na standardizované petrolejové lampy a bateriové svítilny, nebo ve výjimečných případech na svíčky, umístěné ve speciálních výklencích ve stěnách. Jejich počet odpovídal počtu místností v daném bunkru a použití každé z nich, takže mapová místnost nebo ošetřovna první pomoci disponovaly větším počtem lamp než například střelecká místnost.

( Další z pevnostních objektů Západního valu, který se zachoval do dnešních dnů )

Pro vytápění a ohřívání stravy ( v zásadě nebyly v objektech žádné pořádné možnosti vařit ) sloužila kamna. Kamna Wt 80K byla zkonstruována tak, aby v případě plynového útoku na daný objekt byla úplně plynotěsná. Rovněž komín byl vyroben takovým způsobem, aby výbušné nálože, které by do něj byly vhozeny, nemohly spadnout do kamen a tam vybuchnout. I když vnitřní zařízení bylo velice prosté, záměrem bylo učinit veškeré opevnění Západního valu schopné samostatné obrany minimálně na týden. Větší obranné stavby ( B – Werky ) měly být obranyschopné ještě mnohem déle, zatímco nejjednodušší pevnůstka typu D, v níž se nepočítalo s ubytováním posádky na delší dobu, byla vlastně zesíleným obranným postavením bez větracího systému, lůžek a nábytku.

Pro setrvání posádky v jejím bunkru po určenou dobu bylo rozhodující, zda má přístup k zásobování čerstvou vodou. Některé pevnostní objekty sice disponovaly studnou nebo čerpadly, avšak většina se musela spokojit s nejrůznějšími nádobami od džbánů až po plynotěsné nádrže, které vojáci plnili vodou z místních zdrojů – ze studen, pramenů nebo z domů v okolí. To samozřejmě nevyhovovalo a jednotky si na tyto potíže i na nebezpečí při odebírání vody z veřejných zdrojů trpce ztěžovaly. Objevily se sice snahy vybudovat nezávislé zásobování objektů vodou pomocí potrubního rozvodu, avšak není známo, jak daleko tyto práce pokročily. Jinou prioritou byly potraviny. Obvykle měly být jednotky, umístěné v pevnostních objektech, zásobovány jídlem pravidelně, kromě toho byly v bunkrech uskladněny nouzové zásoby. Ty se skládaly z masových a rybích konzerv, taveného sýra, sucharů, kávy, čaje, cukru, soli a čokolády v množství, které mělo každému vojákovi vydržet na týden.

 

Obránci západního valu

Navzdory velkým problémům byla v době Mnichovské krize koncem září 1938 většina obranných zařízení Západního valu, která byla vyprojektována v rámci Limesprogrammu, dokončena. S růstem diplomatického napětí pak bylo nařízeno vojákům dvou pravidelných divizí, aby toto obranné pásmo obsadili. Tyto jednotky byly zesíleny většinou jenom ke zlosti německého vrchního velení 300 000 špatně vyzbrojených a vycvičených pracovníků od Reichsarbeitdienst, donucených vstoupit do vojenské služby.

Následkem těchto podivných praktik skončili tito nevycvičení muži ve stísněných, vlhkých a studených bunkrech bez sanitárního zařízení a elektrického osvětlení. Nemohli s tím nic dělat, nedokázali však nemyslet na své protějšky usazené za hranicí. Obranné postavení Maginotovy linie bylo totiž na rozdíl od Západního valu trvale obsazeno speciálními pevnostními jednotkami, které, nyní ve stavu vysoké pohotovosti, si užívaly nejenom všech základních vymožeností, ale i tělocvičen, místností s horkým sluncem a úzkorozchodné železnice, která je vozila po okolí. Tyto jednotky snášely rostoucí napětí během mnichovské krize daleko snadněji, protože obranné postavení bylo pro tuto eventualitu konstruováno a vojáci byli vycvičeni k tomu, aby se s ním vypořádali. Nakonec však zvítězila diplomacie, stav pohotovosti byl odvolán a vojáci dostali pohov, zatímco se po celé délce hranice zase pustili stavebníci do budování opevnění, které nyní Hitler nařídil prodloužit a zesílit.

rr

( Německá pěchota před protitankovými a protipěchotními překážkami Západního valu )

V době vypuknutí 2. světové války v září 1939 bylo opevnění v souladu s Hitlerovým nařízením č. 1 opět obsazeno a znovu na něm byly rozmístěny nejnutnější vojenské síly, tvořené osmy pravidelnými divizemi, které podporovalo 25 divizí záložních. V záloze však nebyly žádné tanky, neboť všechny byly vyslány do polního tažení proti Polsku a k dispozici zde byla zásoba střeliva pouze na tři dny bojů. Hitler spekuloval s tím, že se Francie stejně jako v minulém roce neodhodlá zasáhnout. Proto jej šokovalo, když Francouzi 7. září zahájili tzv. sárskou ofenzívu. Jejich útok byl však slabý a postrádal rozhodnost. Obsadili území, které Němci předtím evakuovali, zatímco obranná postavení Západního valu nebyla ohrožena, kromě několika výstřelů z francouzských opevnění. Francouzské jednotky se nakonec stáhly do připravených obranných postavení a na tomto mrtvém bodě vše setrvalo až do května 1940. Vojáci na obou stranách byli mezitím stále znuděnější. S nepatrnými vyhlídkami na nějakou činnost využívali někteří z nich příležitost, aby si vyzdobili své bunkry květinami, jiní zase využívali prázdná prostranství kolem pevnostních objektů pro pěstování zeleniny. Jak podzim přešel v zimu, posádky se v bunkrech zabydlely tak, jak jen to bylo možné, avšak počasí bylo mrazivé a vojáci proto nemohli dělat o mnoho více, než se jen soustředit na to, aby zůstali v teple.

Po porážce Francie byly pevnostní objekty Západního valu zakonzervovány. Ty, co zůstaly stavebně nedokončené, byly zbořeny, často válečnými zajatci, kteří jako pracovní síly vyplnili mezeru po německých pracovnících a inženýrech, nyní potřebných na frontě, kde stavěli silnice a mosty. Další pevnostní stavby byly zachovány, neboť jak poznamenal generál – polní maršál Gerd von Rundstedt: „Jeden nikdy neví, kdy by sto mohlo náhle hodit.“ Jak již bylo zmíněno, všechny zbraně byly z objektů odstraněny, stejně jako všechny ostatní části vybavení a odeslány k uskladnění, mnohé z nich se později použily na Atlantickém valu.

( Protitankový kanon Pak 35/36 ráže 37 mm byl již krátce po zahájení války málo účinnou zbraní )

Jelikož byla většina inženýrů nasazena v bojích, musel se přeorganizovat zbývající personál tak, aby se zajistilo náležité udržování obranných staveb. K tomu účelu bylo zřízeno pět fortifikačních správních oblastí, přičemž každá z nich se dále členila na kontrolní skupiny a podskupiny. Každou podskupinu tvořil strážní oddíl a dva fortifikační pracovníci, obvykle najatí z řad místního obyvatelstva, kteří zodpovídali za péči a údržbu zhruba 40 až 50 pevnostních objektů, byli povinni provádět pravidelné kontroly obranných staveb a v případě potřeby přijímat opatření k nápravě. Avšak kvůli tomu, že jim většinu času zabíralo jejich hlavní zaměstnání, tyto své povinnosti často zanedbávali. Pevnůstky proto chátraly, některé se využívaly pro jiné účely, než k jakým byly původně určeny – jedna například posloužila jako základ pro kurník a zákopy kolem ní jako krecht pro zimní uskladnění brambor.

Vzdálenější bunkry byly předány místním obcím, ve kterých sídlily farnosti. V rozumných mezích se daly použít k jakémukoliv účelu, jako protiletecký kryt, sklep, lesní přístřešek atp., avšak pouze pod podmínkou, že budou udržovány. Zase to ale byla cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly, protože mnoho pevnůstek bylo prakticky opuštěno, takže je pohltil porost, byly vlhké a plné smetí, přičemž klíče od nich se někam založily. Tak tomu bylo až do léta roku 1944, kdy se pevnostní objekty Západního valu znovu dostaly do bojů. Nyní se však situace s jejich obsazením lišila od stavu v létě roku 1939. Elita Wehrmachtu padla, byla zraněna či zajata během ústupu z Normandie, nebo skončila v mlýnku na maso, na východní frontě. Veškerá obranná postavení byla proto obsazena pouze příslušníky Lidové armády, což byli odvedenci rozdělení do divizí lidových granátníků. Často byli tito muži pro službu v armádě příliš mladí nebo naopak staří, nebo trpěli menšími zdravotními problémy či tělesnými vadami a poroto byli od vojenské služby osvobozeni. Ti všichni byli nyní vysláni na frontu, aby obsadili pevnosti Západního valu.

( Němečtí vojáci, ukrytí v zákopech, jež jsou chráněny protipěchotními překážkami )

Zkušenosti posádek bunkrů byli chmurné. Většinou byly tyto stavby studené, vlhké a navzdory tloušťce betonu, který je tvořil, nepředstavovaly právě nejlepší bojová stanoviště. Střílny totiž působily jako trychtýře, usměrňující nepřátelskou palbu dovnitř na obránce. Tuto skutečnost ostatně potvrdil jakýsi německý důstojník vyslýchaný po své kapitulaci, když přiznal, že kulometné obsluhy odmítaly otevírat střílny ze strachu, že budou zastřeleny. Pobyt v bunkrech znepříjemňoval rovněž nedostatek sanitárního vybavení, zejména pokud byl na daný objekt veden útok. Nepřátelská palba totiž bránila v jeho opuštění za účelem vykonání tělesné potřeby a musely být proto používány suché záchody. To jen znásobilo již tak značný zápach zpocených mužů bojujících v uzavřeném prostoru.

Často se obránci pevnůstek rozhodli raději vzdát, když byl na ně zahájen útok, zejména tanky, stíhači tanků a samohybnými děly. Jak poznamenal jeden zainteresovaný pozorovatel: „ Němci nechtěli opustit bunkr, když jsme je k tomu vyzývali. Proto jsme umístili stíhač tanků z týlu přímo proti ocelovým dveřím která jsme zde nalezli, načež jsme vypálili několik ran a dveře odstřelili. A to byste měli slyšet, jak se jim najednou chtělo ven. Měli byste je slyšet, sténat a křičet. Začali vycházet a takový binec jste neviděli. Každý z nich byl zraněný na pěti šesti místech betonovými a ocelovými úlomky.“

( Němečtí obránci obsazují opevnění Západního valu )

Jiní obránci se vzdali bez jediného výstřelu. Při jedné akci využil vynalézavý pěšák telefon v obsazené pevnůstce, zavolal obráncům sousedního objektu a přesvědčil je, aby složili zbraně. Taková taktika nebyla ovšem vždycky úspěšná. Obránci jednoho objektu byli ke kapitulaci přemlouváni zajatým spolubojovníkem, a když odmítli, přijel buldozer a pohřbil je zaživa. Jinde tvrdošíjnost obránců zlomila výbušná nálož umístěná na stropě pevnůstky, která, pokud posádku rovnou nezabila, způsobila, že pevnůstku opouštěli muži zranění a otřesení. Poté, co nedokázali vytlačit obránce z jiné pevnůstky, umístili ženisté 450liberní nálož TNT do otvoru vytvořeného předchozími náložemi a odpálili ji. Nepřekvapilo, že měla kýžený účinek. Obránci se vynořili, sice poněkud omráčeni a zmatení, avšak až na jejich hrdost a také ušní bubínky nedotčení.

Nicméně pevnostní objekty poskytovaly účinnou ochranu proti dělostřeleckému i vzdušnému bombardování. Nejenže bylo obtížné zjistit umístění nepřátelských postavení, dokonce i po válce ženisté celou řadu objektů přehlédli, ještě obtížnější bylo zasáhnout je a i pokud se to podařilo, měl tento zásah jenom malý účinek. Jednotky 4. pěší divize, které byly svědky leteckého útoku na nepřátelské pevnůstky, zaznamenaly: „Zásahy pum pleskaly do 7 stop tlustého železobetonového stropu pevnůstky. Z našeho pohledu jsme nespatřili vůbec žádná poškození. Strop nebyl proražen, neobjevily se žádné praskliny. Němci měli zřejmě hrozné bolení hlavy, ale nic nebylo patrné. Celé toto představení akorát zvířilo prach.“ Při jiné příležitosti byl vyslýchán zajatec za účelem zjištění účinku spojeneckého bombardování, ale ten pouze odpověděl otázkou: „Jaké bombardování?“

 

Západní val v boji

V průběhu podivné války na přelomu let 1939 – 1940 zůstala obranná zařízení Západního valu z velké části nevyzkoušená. Za takzvané Sárské ofenzívy zahájené Francouzi bezprostředně po vyhlášení války, překročily některé jejich jednotky německou hranici a ovládly malou část nepřátelského území. Tehdejší tiskové zprávy to oslavovaly jako vítězství, avšak toto území bylo německými úřady předtím vyklizeno a nemělo žádný strategický význam. Jelikož k útoku na samotný Západní val chyběla vůle, bylo vojákům nařízeno, aby se zakopali a vyčkali dalších rozkazů. Boj se tak změnil na jednotvárnou rutinu, která měla charakterizovat celé toto období války. Německá postavení byla ostřelována z děl a průzkumné hlídky zkoumaly německé obranné linie, což mívalo nešťastné následky, když si mezi nimi protipěchotní miny vybraly svou daň. Němečtí ženisté využili relativně mírového mezidobí a vystavěli barikády, položili více min, vybudovali dřevozemní pevnůstky a dokončili práce na hlavním obranném postavení. Nicméně jak plynul čas, bylo stále zřejmější, že Francouzi totální útok nezahájí. A opravdu, v polovině října 1939 německé hlídky zjistily, že malá francouzská okupační armáda zabrané území opustila a ustoupila zpátky do Francie, do poměrného bezpečí připravených pozic podél Maginotovy linie.

Západní val odradil Francii od zahájení útoku v plném rozsahu, čímž přesně splnil funkci, pro kterou byl navržen. Zabezpečen na svém západním křídle mohl Hitler nyní soustředit veškeré úsilí na porážku Polska. A ještě před polskou kapitulací v říjnu 1939 byl schopen postupně přesunout své vojáky na západ, aby posílil slabě obsazené obranné postavení a později se připravit na jarní polní tažení. Západní demokracie tak promarnily šanci prorazit Západním valem, čímž německé vrchní velení velice zmátly. Naprostá absence bojových úmyslů byla ve skutečnosti tak zjevná, soudě podle válečného deníku jedné německé ženijní jednotky, pro kterou je typický klid, že se zdá, že příčinou většiny německých obětí v tomto období byly miny, které položili sami Němci.

západní val.jpg

( Americké jednotky pronikají postavením Západního valu )

Po pádu Lucemburska, Belgie a Nizozemska a porážce Francie byla obranná postavení Západního valu z velké části opuštěna. Výzbroj a vybavení byly demontovány a uloženy do skladišť, nedokončené pevnostní objekty byly zbořeny. Veškeré německé opevňovací úsilí se nyní soustředilo na výstavbu Atlantického valu. Teprve v létě 1944 se začaly objevovat úvahy o obnově obranných zařízení na západě. V této době Spojenci prorazili z předmostí v Normandii a postupovali přes Francii. Dne 25. srpna byla obsazena Paříž. O méně než dva týdny později se americké síly již nacházely u německé hranice a od vítězství je dělily pouze dvě překážky, jedna umělá a jedna přírodní. Tou druhou a pravděpodobně hrozivější, byla řeka Rýn, vinoucí se od svého pramene ve Švýcarsku podél celé západní hranice a poté stáčející se do Nizozemska, kde ústí do Severního moře. Překonat tuto překážku, rozvodněnou podzimními dešti a se všemi mosty určitě zničenými ustupujícími německými silami, by vyžadovalo dobře naplánovaný útok. Západní val představoval zdánlivě menší problém. Jelikož byl vybudován před více než pěti lety a v mezidobí opuštěn, jeho obranná zařízení do značné míry zastarala. Spojenecké vrchní velení proto bylo ve vyhlídkách na možnost prolomení této zastaralé obrany spíše optimistické. Generál Omar Bradley velitel XII. skupiny armád, si byl jistý, když předpovídal, „s maximálním úsilím bychom mohli Západní val prolomit, dosáhnout Rýna a vytvořit předmostí na východním břehu během týdne.“ Realita však měla být úplně jiná.

Důvody proč se tak nestalo, zčásti spočívaly v nadměrné opatrnosti velitelů 1. americké armády, tvořící předvoj amerického postupu k německé hranici. Jejich vrchním velitelem byl generálporučík Courtney H. Hodges, vyznamenaný veterán z 1. světové války. I když nepochybně šlo o prvotřídního velitele, byl spíše rozvážnější než rozhodný a tomu odpovídala i jeho strategie dosažení Západního valu. Dříve než zahájil koordinovaný útok na toto obranné postavení, Hodges se na krátkou dobu zastavil, aby si mohli jeho vojáci odpočinout, provést nejnutnější opravy a co bylo ještě důležitější, chtěl umožnit zásobovací službě, aby dostala do přední linie velice potřebné zásoby. Takto posilněné a vyzbrojené jednotky byly více než schopné porazit nepřítele, který těžil z výhody předem připravených betonových pozic a který bojoval za svou vlast. Hodgesova logika byla nepochybně správná, avšak zprávy výzvědné služby uváděly, že 1. americká armáda narazí na cestě k Rýnu jen na malý organizovaný odpor. Kdyby byl ochoten riskovat, pak by se opravdu mohla splnit Bradleyova předpověď. Avšak Hodges měl námitky. Místo toho, aby se hnal bez přestávky, nařídil dvěma velitelům svých armádních sborů zahájit průzkum bojem. Tak to bylo doslova interpretováno generálmajorem Leonardem Townsendem Gerowem, velitelem V. armádního sboru.

( Další z pevnůstek, které se zachovaly do dnešních dní )

Generál Gerow byl chladně uvažující, svědomitý velitel, obdařený nadáním pro plánování, což dobře uplatnil během příprav na vylodění v den D. Přestože se jednalo o obdivuhodné vlastnosti, nebylo to pravé, co vyžadovalo značně proměnlivé prostředí, charakteristické pro bojové operace v létě roku 1944. Příležitosti pro rozhodující průlom byly promarněny, když se postup 4. a 28. pěší divize zastavil v okamžiku, kdy nepřátelský odpor vzrostl, vzdor tomu, že se německou obranou dařilo rychle pronikat. Horší však bylo, že se ve svém postupu navzdory počátečním úspěchům zastavila také 5. obrněná divize, když při rozhodování převážila opatrnost nad odvahou. Ačkoliv se nepočítalo s větší operací, než bylo prozkoumání nepřátelské obrany, bojové velitelství R zjistilo, že Západní val v jeho úseku není vůbec obsazen. Německé jednotky byly sice urychleně vyslány vpřed, aby tuto mezeru vyplnily, tanky a vojáci Vítězné divize však zastavit nedokázaly, takže 15. září byli Američané již 9 km v hloubi německého území za obrannými postaveními Západního valu. Shodou okolností divize udeřila na rozhraní mezi německou 1. a 7. armádou a skupinami armád B a G. Generál – polní maršál Gerd von Rundstedt brzy poznal, jaké hrozí nebezpečí a zoufale se tento vpád pokusil zadržet tím, že proti němu vrhl do boje veškeré zálohy, které měl k dispozici. Ukázalo se, že to stačí.

Znepokojen sílícím odporem a špatnou zásobovací situací, generál Gerow postup zastavil a stáhl své vojáky do pozic, které se daly lépe bránit. Příležitost tak nyní pominula, ale je zajímavé spekulovat, jak by se situace vyvíjela, kdyby byl Gerow méně opatrný. Úsudek generála Westphala, Rundstedtova náčelníka štábu, který si zapsal po válce, byl jasný: „Pokud by nepřátelé vrhli do útoku více sil, pak by nejen prorazili německou obrannou linií, která se v oblasti Eifel nacházela ve výstavbě, ale s ohledem na chybějící významnější zálohy na německé straně by v krátké době způsobili zhroucení celé západní fronty.“Individualista, jako generál Patton, by býval riskoval a s úspěchem tak změnil celý ráz války v Evropě. Místo toho byl Patton ponechán, aby přešlapoval na jihu a trpěl nedostatkem pohonných hmot a střeliva, jelikož všechny skrovné zásoby byly předány britským a americkým silám v prostoru více severně, kde bylo spatřováno hlavní bojiště.

západní val gg.jpg

( Americká pěchota prochází kolem protitankových překážek Západního valu )

Jediným velitelem, který měl trochu Pattonova elánu, byl generálmajor Lawton Collins, velitel VII. armádního sboru na Gerowowě severním křídle, který stál před silně opevněným městem Cáchy. Od počátku vysvětloval generálu Hodgesovi, jak je nešťastný z jeho rozhodnutí zastavit se před německou hranicí a bylo jeho zásluhou, že Hodges souhlasil s průzkumem bojem. Ve smyslu Pattonových zásad si Collins vyložil tento rozkaz v jeho nejširším možném smyslu. Dobře věděl, že zpoždění by pravděpodobně prodloužilo boje při překonávání obrany a obsazení města, které by, po dobytí bylo prvním německým městem, které by padlo do rukou Spojenců. Aby se vyhnul pouličním bojům dům od domu a tím i americkému Stalingradu, rozhodl se Collins udeřit na město od jihu. Hlavní úder při tomto útoku měla provést 3. obrněná divize. Po menších počátečních potížích její tanky prorazily dvěma pásmy pevnůstek do otevřeného terénu za nimi. Celý dychtivý využít tohoto průlomu Collins nařídil 9. pěší divizi, aby zaútočila. Ta postupovala od jihu za čelní divizí, když vojáci vpředu zjistili, že jim cestu přehrazuje řada pevnostních objektů obsazených pravidelnou německou armádou. Kvůli rostoucím ztrátám a nedostatečnému zásobování musel být další postup pěší divize zastaven. Mnohem závažnější však bylo, že přerušení postupu bylo nařízeno 3. obrněné divizi, která neměla žádnou naději na příchod posil a nakonec se musela ze svého postavení dokonce stáhnout. Tak začal tzv., jak to německé velení nazvalo, zázrak na západě.

Navíc nešlo o zázrak krátkodobý. Do poloviny prosince 1944 Spojenci pokročili jen málo. Bylo by však chybou tvrdit, že výhradně kvůli opevnění na západní hranici, protože svou roli sehrály také problémy se zásobováním, stejně jako nedostatek odvahy vysokých amerických velitelů riskovat. Generálmajor Charles H. Corlett, postupující vlevo od jednotek generála Collinse a pamětliv zkušeností V. a VII. armádního sboru z počátku měsíce, pozdržel útok až do okamžiku, kdy měl dostatečnou zásobu pohonných hmot i střeliva a počasí bylo vhodné pro taktickou leteckou podporu. A až teprve 1. října nařídil 30. pěší divizi a 2. obrněné divizi, aby vyrazily kupředu.

( Německý Panther projíždí protitankovou překážkou z dračích zubů, leden 1945 )

Přesto nebyl tento krátký oddech zbytečný. Generálmajor Leland S. Hobbs, velitel 30. pěší divize, využil této vzácné příležitosti a v rámci střídání stáhl své vojáky z přední linie a podrobil je dvoutýdennímu intenzivnímu výcviku, jak útočit na opevněná postavení. Neznamenalo to, že by byli předtím špatně připravení, protože příslušníci divize prošli zvláštním výcvikem jak ve Spojených státech, tak i ve Velké Británii. Nicméně míra ztrát v této jednotce způsobila, že mnohé ze znalostí se vytratilo. Aby se tato mezera vyplnila, byli noví povolanci i veteráni podrobeni základnímu výcviku v používání speciálních zbraní, které měli k dispozici, včetně bazook, plamenometů a kumulativních náloží. Rovněž byli seznámeni s tím, jak je nejlepší na pevnůstky útočit a dostali možnost, aby si zbraně i taktiku vyzkoušeli v praxi.

Špatné počasí zdrželo zahájení akce až do 2. října, kdy se mraky konečně zvedly natolik, že umožnily uskutečnit letecké údery. Ty byly z velké části neúspěšné, přesto pěšáci neohroženě překročili řeku Wurm a postupovali k vlastnímu Západnímu valu. Přesně podle svého nedávného výcviku pak úspěšně zlikvidovali množství pevnostních objektů, když však jejich obrněná podpora uvázla, byli nuceni se na noc zakopat. Tanky 2. obrněné divize nyní prorazily do maličkého předmostí a společně s pěchotou ničily německé pevnůstky, nacházející se v ose jejich postupu. Tanky směřovaly palbu buď do střílen, nebo na dveře pevnůstek, načež objektům pak pěchota uštědřila ránu z milosti. Často byly stejnou měrou úspěšné i méně konvenční prostředky. Bravurní kousky a nemalá odvaha nakonec způsobily, že ani ne za týden byla podstatná část předmostí zabezpečena a mohla být odtud zahájena další akce. Generál Hobbs si byl jist natolik, že prohlásil: „Nemám žádné pochybnosti o tom, že je tato linie široce prolomena.“

westavall.jpg

( Vyčerpaní němečtí obránci, na cestě do obranných pozic )

Generál Hodges byl rád zadobře se svými podřízenými a tak nařídil odvážný klešťový manévr, aby Cáchy obklíčil. Jeho 30. pěší divize měla vyrazit z předmostí a směřovat na jih, zatímco vojáci 1. pěší divize měli udeřit na sever. Ti vyrazili 8. října a za dva dny dosáhli svého cíle, přičemž cestou obsadili bez jediného výstřelu množství pevnostních objektů. Německé vrchní velení tento vývoj silně zneklidnil a dělalo proto všechno, co bylo v jeho silách, aby se americké kleště nesevřely. Dokonce nařídilo vyčerpané Luftwaffe provést sérii náletů. Avšak ani tato zoufalá opatření nedokázala vojáky 1. pěší divize zatlačit. I když otupila Hobbsův počáteční útok, změna plánu přijatá 30. pěší divizí vedla k tomu, že se 16. října dostala do styku se svými bojovými druhy. Po dokončení obklíčení bylo již jen otázkou času, kdy obležené město padne. Nevyhnutelně se tak stalo 21. října, když jeho posádka k Hitlerově zlosti kapitulovala.

Avšak jinde Američané zaznamenali menší úspěch. Jejich 9. pěší divize dostala rozkaz, aby se zmocnila strategicky důležité obce Schmidt. Kdyby tato operce skončila úspěchem, znamenala by obchvat obranných postavení koridoru Monschau – jedné z klíčových cest pro průnik Západním valem. Avšak Spojenci netušili, že vesnici Schmidt německé vrchní velení určilo jako výchozí postavení pro bezprostřední protiútok v Ardenách a proto se nedobývala právě snadno. Obec byla sice dobyta, avšak silný německý protiútok se postaral o to, že toto obsazení trvalo krátce a v týž den, kdy padly Cáchy, byly rozbité zbytky 9. pěší divize z vesnice Schmidt zase vypuzeny. Útok byl pak odvolán, divize byla stažena z bojové linie a její místo zaujal další veterán tažení proti Západnímu valu, 28. pěší divize.

( Tzv. Dračí zuby, protitanková překážka )

Pro generála Eisenhowera byl důvod, proč jeho jednotky nebyly schopné prorazit Západní val, jasný, stejně jako jeho řešení. Ve sdělení svým nadřízeným z 28. října poznamenal: „Omezení daná údržbou a dopravou nám zabránila překonat Západní val dříve, než zesílil nepřátelský odpor. Musíme nyní v přední linii rozmístit početnější síly a poskytnout jim dostatečné prostředky pro soustředěný boj.“ Pro vojáky 28. pěší divize, to znamenalo čelní útok na vesnici Schmidt, společně s 5. obrněnou divizí útočící na koridor Monschau v naději, že útok ze dvou stran bude úspěšný. To se však nestalo. Německá postavení byla plně obsazena odhodlanými obránci a ti si v řadách útočníků vybrali strašlivou daň. V polovině listopadu musel být útok přerušen, když samotná 28. pěší divize přišla o více než 6 000 padlých a raněných.

Ještě se ani nerozplynul dým nad vesnicí Schmidt, když se ohnisko útoku přemístilo na sever, kam právě dorazila 84. pěší divize, která společně s britskou 43. pěší divizí dostala za úkol zmocnit se města Gailenkirchen. Toto město bylo přeměněno na opravdovou pevnost, obsazenou veterány 15. divize pancéřových granátníků, která bojovala v severní Africe a v Itálii. Vypadalo to, že úspěch zelenou jednotku, jakou byla 84. pěší divize, přijde zřejmě draho, což se také potvrdilo. Při útoku na město bylo asi 2 000 mužů zabito, zraněno či zajato. Tragické bylo, že se mnoha obětem dalo zabránit, kdyby pěšáci dostali speciální výcvik nebo mohli aspoň čerpat ze zkušeností nasbíraných protřelejšími jednotkami. Místo toho útočili na opevněná postavení bez podpory ženistů i bez přímé palebné podpory tanků a samohybných děl a odpovídajícím způsobem za to pykali. A kdyby nebylo speciálně zkonstruovaných tanků, schopných se s takovou obrannou vypořádat, mohly být počty obětí ještě větší.

Krvavý nezdar, který utrpěli Spojenci na podzim 1944, byl do značné míry způsoben obránci Západního valu. Avšak přestože byla opevnění kolem Cách nepochybně silná, nejednalo se o nejsilnější část této obranné linie. Ta se nacházela více na jih kolem řeky Sáry mezi Pattonovou 3. armádou a srdcem Německa. Ještě před útokem na hlavní obranné postavení Západního valu se zde objevil drobný problém s vedlejší linií Západního valu, táhnoucí se od řeky Mosely východním směrem k městu Orcholz, která byla označována jako Orscholzská příčka. Ta byla zřízena za účelem zabránit francouzskému vojsku obejít hlavní obranné pozice Západního valu a vybudována byla podobným způsobem jako její větší protějšek. Když k ní ve druhé polovině listopadu pronikly tanky Pattonovy 10. obrněné divize, generál Patton tomuto obrannému postavení přisoudil jenom malou hodnotu a sebevědomě prohlásil, že pokud mu budou poskytnuty zásoby, pak, „projdu Západním valem jako lejno husou.“ Skutečnost ovšem byla poněkud jiná.

 

Dne 21. listopadu byl vydán příslušníkům 10. obrněné divize rozkaz zaútočit na Orscholzskou příčku. Naprosto přesvědčený o úspěchu své divize, rozhodl její velitel, že jednotky 90. pěší divize, které mu byly dány k dispozici, nepoužije a místo toho zaútočil sám. Svůj omyl zjistil velice brzy a předchozí rozhodnutí změnil, avšak zatímco na bojiště přicházely posily, příležitost k vytvoření průlomu zmizela a německá obrana se udržela. Ještě dále na jih se větší části 90. a 95. pěší divize podařilo počátkem prosince překročit řeku Sáru a dobýt množství pevnostních objektů. Avšak tento bravurní kousek neměl dlouhého trvání. Dne 16. prosince totiž Hitler zahájil svůj protiútok v Ardenách a útočné operace na řece Sáře byly zastaveny. Podobně byly Hitlerovým neočekávaným útokem zastaveny operace zahájené 13. prosince na severu podél koridoru Monschau směrem k přehradám na řece Ruhr.

Na krátkou dobu se úlohy pronásledovatele a pronásledovaného dramaticky vyměnily a Spojenci zoufale bojovali, aby obnovili svoji převahu. Situace by možná byla úplně jiná, kdyby byli schopni dobýt během svého tažení nějaký velký přístav. Pak by je mnohem méně omezovaly logistické problémy, případně by se jim úplně vyhnuli, což by generálovi Hodgesovi a velitelům jeho armádních sborů dodalo odvahy k pokračování zářijových útoků. Je však sporné, zda by i s touto zárukou dokázali být agresivnější a více riskovat. Z německého pohledu však byla tato zdrženlivost určitě matoucí. Generál Westphal, Rundstedtův náčelník štábu, usuzoval, že Spojenci přecenili německou sílu. Samozřejmě, že k tomuto názoru přispěla stálá opevnění podél německé západní hranice, avšak kdyby nepřítel znal jejich skutečný stav, stěží by k nim přistupoval s takovým respektem.

westvall 2.jpg

(  Názorný příklad systému protipěchotních a protitankových překážek )

Nijak nepřekvapuje, že Spojenci s ohledem na problémy, s jakými opevnění Západního valu překonali a na ztráty, které přitom utrpěli, při jejich vychvalování značně přeháněli. Jak se ukázalo, špatně naplánovaná protiofenzíva v Ardenách, byla pro Spojence skrytým požehnáním. V počátečních dnech sice nepochybně vyvolávala obavy, avšak poté, co se karty v bitvě obrátily, bylo jasné, že německé vrchní velení nyní nasadilo své poslední zálohy v lidech, tancích, střelivu i pohonných hmotách a že Spojencům již ke konečnému vítězství moc nechybí. V tomto momentě stojí za úvahu hypotéza, jak by skončily boje o Západní val, kdyby bylo 250 000 mužů, obětovaných v protiútoku v Ardenách, použito k obsazení západní fronty. Američtí pěšáci totiž nebyli žádní hlupáci. Když se ocitli před obsazeným bunkrem, prozkoumali jeho okolí, aby si našli snadnější cestu vpřed a většinou ji také nalezli, protože jenom málo objektů bylo obsazeno. Pokud by tomu tak nebylo, přišly by pokusy o prolomení Západního valu mnohem dráže, i tak se jednalo o skutečně krvavé střetnutí.

Postup mohl být také ještě o poznání pomalejší. Nasazení letectva proti silně opevněným a v terénu rozptýleným objektům mělo jen malý účinek, což znamenalo, že každý objekt bylo nutné zničit samostatně a to bylo časově velice náročné. Kdyby byl Západní val opravdu pořádně obsazen, je docela dobře možné, že by politická mapa Evropy byla nakonec po dobytí většiny Německa Rudou armádou podstatně odlišná. V polovině prosince sice Spojenci tuto obrannou linii prolomili, ale situaci nedokázali využít. S příchodem zimy spojenecké vrchní velení dokonce zvažovalo rozsáhlou ofenzivní akci odložit a s obnovením útoku vyčkat až do příchodu jara. Ofenzíva v Ardenách to vše změnila. Sověti na východní frontě naproti tomu dělali obrovské pokroky. V lednu 1945 zaútočila Rudá armáda na Východní Prusko a v únoru dosáhla německé hranice. Kdyby Spojenci ofenzívu odložili, Stalin by možná ovládl většinu Německa. Pak by bylo velice obtížné přinutit Sovětský svaz, aby se vzdal kontroly nad tímto těžce vydobytým územím, bez ohledu na dohody učiněné v Teheránu a v Jaltě.

pancéřový zvon.jpg

( Pancéřový zvon nesoucí na sobě známky těžkých bojů )

Hitler nedbal Rundstedtových rad a zahájil nešťastný protiútok. Tento riskantní podnik zkrachoval a Spojenci pomalu zlikvidovali Výběžek a prorazili si Západním valem cestu. Celé úseky této pevnostní linie byly vylidněné a divize najednou obsadily desítky, ba dokonce i stovky bunkrů. Ty pevnostní objekty, které byly obsazené, nemilosrdně ničili pomocí metod, propracovaných v předchozích měsících. Kupředu byla většinou vysílána mohutná 15,5 cm samohybná děla, obvykle používaná pro dělostřeleckou podporu, aby si přes otevřené plochy poradila s postaveními, kladoucími odpor. V době, kdy se tato obranná linie stavěla, tvořil nejtěžší francouzskou tankovou výzbroj 7,5 cm kanon tanku Char B1 bis, osazený pevně v jeho pancíři a o reaktivních protitankových zbraních používaných pěchotou nikdo ani neslyšel. Nyní se pěšáci pohybovali po bojišti s výkonnou bazukou a ženisté disponovali tritolovými a kumulativnímu náložemi. Tento technický pokrok, dokonce i v tak krátkém časovém období způsobil, že obranná zařízení zastarala. Dokonce ani nové obranné objekty s pancéřovými věžemi z tanků Panther nebyly schopné postup Spojenců zastavit, neboť jich byl pod tlakem blížícího se nepřítele instalován jen malý počet.

Bezútěšné vyhlídky, s nimiž se musela vyrovnat německá armáda, byly v příkrém rozporu se situací Spojenců. Jejich ztráty z předchozích bojů nahradily čerstvé posily a na bojiště dorazilo nové modernější vybavení. Spojenci nyní už ani nebyli omezováni logistickými problémy, které brzdily jejich postup předchozí podzim. Navzdory tomu panovaly nemalé obavy, když příslušníci 76. pěší divize překročili řeku Sauer, aby zaútočili na jeden z nejsilněji opevněných úseků Západního valu podél německé hranice s Lucemburskem. Právě tato nervozita mohla být jednou z příčin rozhodnutí, aby po 15 minutové dělostřelecké přípravě zahájila jednotka o velikosti roty útok na jedinou pevnůstku obsazenou skupinou vojáků se dvěma kulomety. V bitce, která následovala, byl důstojník velící jednotce zasažen, stejně jako značný počet jeho mužů, včetně těch, co byli pověřeni položením přísavné nálože na dveře bunkru. Přes tyto potíže byla nakonec pevnůstka dobyta a její obránci zajati. 76. pěší divize se nyní mohla pustit do mohutnějšího útoku proti postavení Katzenkopf, které blokovalo její postup k Rýnu. Jednalo se o jeden z největších pevnostních objektů, zapuštěný německými pionýry do kopce, který se tyčil nad městečkem Irrel nedaleko Trevíru. Ačkoliv se právě neježil zbraněmi, což byla jedna z výhrad, kterou Hitler proti takovým stavbám měl, určitě tvořil tvrdý oříšek pro každého, kdo byl tak hloupý, aby na něj zaútočil, neboť jeho výzbroj tvořily kulomety, 5 cm automatický minomet a otočný plamenomet.

Ve světle předchozích katastrof byli vojáci pověření úkolem dobýt tento pevnostní objekt pochopitelně velmi nervózní. Ale jak se ukázalo, byly jejich obavy zbytečné. Dělostřelecká příprava totiž úplně postačila k tomu, aby většinu obránců přesvědčila, že nemá smysl bojovat, takže se během noci vytratili. Spojencům se tak podařilo zmocnit jednoho z nejsilnějších pevnostních objektů Západního valu úplně bez boje. Dne 7. března 1945 se 1. americká armáda zmocnila železničního mostu přes Rýn u Remagenu. Obranná postavení Západního valu, která se stále ještě držela, tím přišla o svou strategickou důležitost a jednotky, které je obsazovaly, odtud byly postupně stahovány i navzdory Hitlerovu požadavku, že každá pozice musí být bráněna až do konce. Západní val byl proražen a vyplnila se tak Pattonova předpověď, byť mnohem později, než očekávalo.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt