Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Peenemünde \ druhasvetova.com

 

 Peenemünde

Jednou z nejdůležitějších kolébek raketové techniky na světě bylo Německo a nesmazatelným písmem se na tomto faktu podílela základna Peenemünde. Na rozdíl od dnešních kosmodromů je přitom od našich hranic jen pár hodin jízdy.

Němečtí nadšenci pro raketovou techniku se začali shlukovat koncem 20. let minulého století kolem profesora Hermanna Obertha. Aby uspokojil jejich zájem a aby jej nějakým způsobem zkoordinoval, založil Společnost pro kosmické cestování. Ta měla brzy 500 členů, mezi nimiž byl pozdější legendární konstruktér a otec programu Apollo Werner von Braun, i vlastní časopis Die Rakete. Skupina se kromě teoretických prací věnovala také praktickým pokusům. Našla si na předměstí Berlína v Reinickendorfu opuštěné skladiště, kde vybudovala raketové letiště. Ve své práci dosáhla pozoruhodných výsledků a tak se o ní záhy začala zajímat armáda, která také zajistila přesun zkoušek na dělostřeleckou střelnici do Kummensdorfu, zhruba 25 km jižně od Berlína. Bylo to právě včas, protože vrcholící hospodářská krize způsobila rapidní pokles počtu členů a tedy i podporovatelů společnosti. Ta získala v armádě silného mecenáše a armáda na oplátku přišla k tomu nejlepšímu, co bylo v Německu v oblasti raketových technologií k dispozici.

( Řízené rakety V – 2 v podzemní části základny Peenemünde )

Po celé řadě pokusů, ale začalo být jasné, že Kummensdorf je pro novou generaci raket příliš malý. A tak bylo v roce 1936 zahájeno hledání vhodného místa pro testování větších raket. Hledalo se na pobřeží, protože bylo jasné, že na pevnině střelnice se sektorem širokým až několik set kilometrů se prostě nenajde. Stejně tak byla podmínkou letová trajektorie podél pobřeží, aby bylo možné raketu sledovat radary i kamerami. Takových míst mnoho nebylo, takže stačilo krátké pátrání, aby volba padla na malou rybářskou vesnici Peenemünde, která se nacházela na poloostrově Usedom na pobřeží Baltského moře. Celá oblast o ploše padesáti kilometrů čtverečních byla odkoupena od města Wolgast, do jehož správy patřila, za 750 000 říšských marek. Kromě toho , že splňovala výše uvedené požadavky, měla oblast ještě jednu výhodu. Byla zcela v odlehlém kraji, což tajným vojenským programům pochopitelně svědčilo. A tak se ještě v roce 1936 zrodilo Armádní výzkumné středisko Peenemünde. Rozdělila si ho německá armáda  ( 40km2 ) a Luftwaffe ( 10km2 ).

Severně od již existujícího městečka Karlshagen se začalo na zelené louce budovat další městečko pro 3 000 nově příchozích. Bylo na svoji dobu extrémně moderní, s veškerým představitelným komfortem. Na severu poloostrova vznikla uhelná elektrárna o výkonu 30MW. Šlo o dodnes stojící budovu s půdorysem 92x64 metrů a výškou 34 metrů. Na její stavbu bylo spotřebováno úctyhodných 22 milionů cihel. Dále zde vyrostla továrna na zkapalňování kyslíku. Malý rybářský přístav byl prohlouben a zvětšen, původní obyvatelé byly přestěhováni. Bylo postaveno několik zkušebních stavů pro rakety a pro testy motorů. A také rozsáhlé výzkumné a vývojové zázemí včetně aerodynamického tunelu, umožňujícího studovat fyziku letu až do rychlosti 4,4 machu. Abychom si udělali představu o rozsahu prací na poloostrově Usedom vzniklo 75 km nových železničních tratí. Ty přitom byly všechny elektrifikovány, aby kouř parních lokomotiv neprosazoval o aktivitě na poloostrově více, než bylo žádoucí. Nebylo to jediné bezpečností opatření, veškeré objekty byly budovány se snahou zachovat co nejvíce stromů tedy být co nejméně nápadné ze všech stran.

( Montážní linka na výrobu raketových motorů )

I když kompletní přesun lidí i techniky z Berlína trval plné čtyři roky, již v říjnu 1937 odstartovala z Peenemünde první raketa. Vzlet se uskutečnil z ostrova Greifswalder Oie 8 kilometrů severně od pobřeží Usedomu. Raketa A – 3 ( Aggregat ) ovšem při třech pokusech o start třikrát selhala. Nesla sofistikovaný stabilizační a naváděcí systém a motor o tahu 15 kN po dobu 45 sekund, na svoji dobu úžasnou jednotku. Trojice havárií přiměla konstruktéry zařadit do vývoje ještě jednu testovací raketu A – 5. V té době se už pracovalo na projektu A – 4, což měla být raketa s doletem 300 km a nosností jedné tuny smrtonosné nálože. Právě A – 4 se později stala obávanou zbraní odvety V – 2. Do počátku roku 1940 spolykala Peenemünde zhruba 550 milionů říšských marek. Byla to doba největšího rozkvětu základny, kde bychom našli 18 000 osob, techniky, inženýry, pomocný personál nebo ostrahu. Zajímavé bylo, že základna Peenemünde představovala jakýsi stát ve státě, kde vojenská hodnost mnoho neznamenala. Pamětníci vzpomínali, že i vyšší šarže přijímaly rozkazy od nižších bez reptání, neboť tady rozhodovaly výsledky a technická zdatnost. A život zde byl ve srovnání s jakýmkoliv jiným místem Třetí říše za 2. světové války učiněným rájem na zemi. Ostatně, do Peenemünde byli rekrutováni nejlepší studenti ze všech německých vysokých škol a univerzit.

V březnu 1940 došlo k prvnímu úspěšnému testu motoru pro raketu A – 4. Vzápětí ale program dostal studenou sprchu, když mu Hitler osobně odebral prioritní status. Povzbuzený vojenskými úspěchy v Polsku, Francii nebo Nizozemsku se domníval, že raketa A – 4 do této války už nezasáhne. Programu se tak náhle nedostávalo základních zdrojů. Až když Luftwaffe narazila ve Velké Británii, byla raketa A – 4 na jaře 1941 vzata na milost. Ovšem šlo jen o zdroje pro základní fungování programu. Peenemünde následně zaznamenalo dva mezníky, když A – 4 nejprve 16. srpna 1942 jako první řízena raketa překročila rychlost zvuku a následně 3. října 1942 triumfovala, když urazila plánovanou vzdálenost 190 kilometrů a dopadla jen 4 kilometry od zamýšleného cíle. Hitler se o program začal opět zajímat a v prosinci 1942 podepsal příkaz k masové produkci rakety – ovšem bez toho, že by zvýšil její prioritu. Problém s nedostatkem zdrojů tak přetrvával.

( Raketa V – 2 je připravována ke vzletu z odpalovacího stanoviště  na základně v Peenemünde )

Druhým problémem byl samotný požadavek na masovou produkci rakety, protože ta na něco podobného nikdy nebyla projektována. Každý kus představoval svým způsobem unikát a přizpůsobena tomu byla i závěrečná montáž v Peenemünde, kde se uprostřed velké haly kompletovala jediná raketa ze stovek  komponentů vyráběných po celém Německu. Dokonce ani pro testy to nestačilo a bylo nutné vyrobit ještě jednu podobnou halu. Na Peenemünde tak vznikla zcela nová montážní linka. Počítalo se s tím, že do podzimu 1943 bude produkováno 950 raket. Zároveň byla v Peenemünde v létě 1943 zformována jednotka Versuchs Batterie 444, která měla za cíl připravovat jednotky pro operační nasazení raket A – 4. I to byla novinka, konstruktéři původně počítali s vypouštěním raket ze specializovaných zařízení, jenže armáda požadovala jejich nasazení přímo v poli. Jen pro představu – vypouštění jedné A – 4 tak zajišťovalo zhruba třicet vozidel.

Raketa A – 4 nebyla jedinou zbraní, která se v Peenemünde testovala. Zkoušela se zde i létající puma Fieseler Fi – 103 alias V – 1. Její testy probíhaly pod taktovkou Luftwaffe, která také chtěla mít své tajné zbraně a hlavně konkurenta A – 4. Nebyla tu přitom továrna ani vývojové pracoviště, jen zkušební střelnice. Podle mnohých byla dokonce Fi – 103 lepší zbraň než A – 4. Byla levná, jednoduchá na výrobu a obsluhu. Měla ale dvě nevýhody. První byla nutnost startu z dlouhé vypouštěcí kolejnice a druhou let relativně nízkou rychlostí a v malé výšce. Proto bylo možné Fi – 103 různými způsoby sestřelovat, zatímco proti A – 4 neexistovala v tehdejší době obrana. V květnu 1943 čekal oba systémy rozstřel před Komisí pro dálkové zbraně. Raketa A – 4 tentokrát fungovala bezvadně, obě vypuštěné Fi – 103 havarovaly. Přesto komise doporučila pracovat na obou zbraních dále.

( Německá raketová základna Peenemünde po náletu )

Z čistokrevných raket se dále v Peenemünde vyvíjely střely země – vzduch Enzian, Feuerlilie F – 25 a F – 55, Hecht, Rheintochter, Schmetterlinmg, Taifun nebo Wesserfall. Zvláštně posledně jmenovaná byla zajímavá, neboť šlo o řízenou a na třetinu zmenšenou A – 4. V únoru 1944 vzlétl první prototyp a v témže roce následovalo 24 dalších startů a deset raket vzlétlo ještě v roce 1945. Zajímavé je, že v Peenemünde vznikl i projekt rakety odpalované z ponorky. V roce 1942 byla na U – 511 pod velením kapitána Fritze Steinhoffa k trupu přivařena speciální konstrukce nesoucí raketu na tuhá paliva, uskutečnilo se šest zkoušek, všechny se vydařily. Armáda ale nakonec neprojevila zájem. Luftwaffe dále v Peenemünde testovala například letouny Messerschmitt Me – 163, Arado Ar 234 nebo Heinkel He – 162.

Spojenci základnu sledovali delší dobu, ale neměli ponětí, co se zde děje. Později pochopili, že jde o objekt mimořádné důležitosti, přesto se mu dlouho vyhýbali a tvářili se, že o jeho existenci nic netuší. Chystali se jej totiž zničit jedním drtivým úderem. Zamýšlený nálet, operace Hydra, měl  dva cíle. Jednak zničit či poškodit co nejvíce technických zařízení a jednak zlikvidovat co nejvíce kvalifikovaných zaměstnanců. Jako den D byla vybrána noc ze 17. na 18. srpna 1943, první letecký poplach byl vyhlášen ve 23:25. Mnozí jej ale nebrali vážně, protože sirény zde kvílely pravidelně kvůli bombardovacím svazům nalétajícím na Berlín a další města. Nikdy se však bomby nezačaly sypat na Peenemünde. To se ale změnilo v 0:17 následujícího dne, kdy udeřila první vlna čítající 227 bombardérů. Kvůli problémům s identifikací cíle ovšem bomby začaly dopadat jižněji, než bylo zamýšleno – nikoli na ubytovny kvalifikovaného personálu, ale na tábor nuceně nasazených a válečných zajatců. V 0:25 udeřila druhá vlna 113 bombardérů. Jejich cílem byla nově budovaná výrobní zařízení pro masovou výrobu A – 4, útok byl ovšem znovu nepřesný. Až třetí vlna v 0:48 o 180 bombardérech mířící na výzkumná a vývojová zařízení zasáhla své cílen naplno.

( Mapka tajného německého komplexu v Peenemünde )

Spojenci ztratili během útoku 40 letounů, což představovalo 7 % útočících strojů. Ty na Peenemünde svrhly 1 600 tun klasických pum a 250 tun zápalných pum. Na zemi zahynulo 732 osob. Ovšem z toho bylo jen 120 Němců, zbytek tvořili váleční zajatci a nuceně nasazení. Největší ztrátou byla smrt Dr.Waltera Thiela, který byl zodpovědný za vývoj motoru pro A – 4, nicméně vývoj motoru byl již dokončen. Mimochodem, Thiel byl jedním ze dvou zabitých německých techniků, v ostatních případech šlo o smrt pomocného personálu nebo rodinných příslušníků. Nejdrtivěji zasáhl nálet oblast výzkumu a vývoje. Z 80 zařízení bylo 50 zcela zničeno nebo těžce poškozeno. Ale i tady nešlo o absolutní apokalypsu, protože zasaženy byly jen méně důležité objekty. Nenahraditelný aerodynamický tunel přestál bez jediného škrábnutí, stejně dopadlo středisko řízení raket a sledování telemetrie. Jen minimální škody utrpěla továrna na kapalný kyslík nebo elektrárna. Mírně poškozen byl i nejdůležitější zkušební stav 7, mnohem více škod na něm napáchaly některé A – 4 havarující při startu. Nic tedy teoreticky nebránilo pokračovat Peenemünde v činnosti. Prakticky ale nálet vyslal jasný vzkaz, víme o vás a dosavadní poklidné období je pryč. Němci jej pochopili a okamžitě zde přerušili výrobu raket A – 4 a také omezili podzemní továrny Dora u Nordhausenu a většina zkoušek byla prováděna v polské Blizně.

Skoro všechna zařízení byla demontována. Práce tu sice dále pokračovaly, ale v omezeném měřítku. Ani budovy nebyly opravovány, spáleniště byla ponechána svému osudu a poražené stromy nebyly odklizeny, s výjimkou těch, které překážely na cestách. Němci sami dokonce vyhodili do povětří několik poškozených budov, ženisté vytvořily nové krátery a dokonce na střechy budov malovali praskliny, aby vznikl dojem, že jsou poškozené. Spojenci měly nabýt dojmu, že je základna zničena a že rozsah škod je mnohem větší, než jaký ve skutečnosti byl. Zajímavé je, že cílem útoku vůbec nebylo letiště spadající pod Luftwaffe, nebo zkušební a skladovací zařízení pro střely Fi – 103. Spojenci si v té době ještě nedokázali Peenemünde spojit s tímto programem a zpravodajských informací měli málo. Teoreticky sice mohli získat dostatek fotografického materiálu při leteckém průzkumu, ale nechtěli na svůj zájem o základnu upozorňovat ještě před náletem. Základna se dočkala ještě tří náletů v roce 1944. Dne 18. července, 4. a 18. srpna. Jejich cílem se stal provoz na zkapalňování kyslíku.

V lednu 1945 pracovalo v Peenemünde přesně 4 325 lidí, včetně hlavního konstruktéra Wernera von Brauna. Každému bylo jasné, že konec války se nezadržitelně blíží, takže stáli před volbou, zůstat na místě a vzdát se Rudé armádě, nebo se přesunout na jih a vzdát se západním Spojencnům. Rozhodnutí bylo prakticky jednomyslné. Dne 14. února 1945 byla vypuštěna poslední zkušební A – 4 a o tři dny později začala všeobecná evakuace na lodích, železnici nebo nákladními automobily. Na místě zůstala jen hrstka vojáků, kteří začali připravovat zoufalou obranu. Dne 5. května 1945 byli bez větších bojů přemoženi jednotkami majora Anatolije Vavilova. Sověti se vzápětí pokusili zajatce přimět k tomu, aby jim postavili raketu A – 4, ale záhy pochopili, že to nemá smysl. Dílů bylo málo a mezi zajatci nebyl prakticky nikdo z technicky kvalifikovaného personálu. Proto veškerá nezničená zařízení odvezli do SSSR. Následné tři poválečné roky zde probíhala demolice, kterou pod sovětským dohledem uskutečňovali němečtí váleční zajatci. Sověti si odvezli i například většinu kolejí a pražců ,i toto byla pro ně cenná kořist. Když odtud Rudá armáda v roce 1952 odešla, nastoupila na její místo Národní lidová armáda NDR, která zde měla námořní základnu i letiště, od roku 1956 tu sídlilo velení východoněmecké 1. flotily. Po znovusjednocení Německa pozbylo místo strategický význam. Nějaký čas sloužilo jako skladiště nepotřebné východoněmecké výzbroje, posléze se proměnilo na muzejní expozici Historicko – technické muzeum Peenemünde.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.