Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
Spustili jsme beta verzi nového vzhledu našich stránek: novy.druhasvetova.com
Italský Alpský val \ druhasvetova.com

 

Italský Alpský val

Podoba a vývoj

V rámci Alpského valu ( Vallo Alpina ), který byl v Itálii budován v letech 1930 – 1942, vznikla celá řada tvrzí s dělostřelectvem. Alpský val se pochopitelně skládal i ze samostatných objektů různých velikostí, z nichž některé můžeme podle rozměrů přirovnat také k pěchotním srubům československého opevnění. Italské opevnění bylo budováno zpravidla v horském až vysokohorském terénu hraničního pohoří Alpy, a to doslova proti všem, tj. na hranicích proti Francii ( západní fronta ), Švýcarsku ( severní fronta ), Rakousku a Království Jugoslávie ( východní fronta ). Při tak dlouhé hranici a terénu nemohly být pochopitelně všechny úseky opevněny se stejnou kvalitou a například opevnění se Švýcarskem a Rakouskem postrádalo prioritu, která se ovšem změnila po anšlusu Rakouska v březnu 1938.

Přes spojenectví s nacistickým Německem probíhala výstavba Alpského valu proti Německu až do roku 1942, kdy byly přerušena spíše pro nedostatek stavebního materiálu než kvůli politickému rozhodnutí. Opevnění proti nové hranici s Německem byla paradoxně nejsilnější, neboť se Italové obávali případné ztráty nově získaných území po 1. světové válce, kde jak známo žilo a stále ještě žije německy mluvící obyvatelstvo. Italské opevnění mělo spíše charakter uzávěr nejdůležitějších komunikačních směrů, průsmyků a údolí. Vysokohorský terén pak doslova nahrával spojování malých pevnostních objektů podzemním systémem, neboť obtížný terén znesnadňoval stavbu konstrukčně větších objektů, a podzemní systém tak byl nutný zejména pro ubytování posádek a vytvoření potřebných zásob.

( Jeden z dochovaných objektů Alpského valu na jugoslávských hranicích )

Součástí Alpského valu byla také rozsáhlá infrastruktura, především zásobovací silnice, lanovky a odolná pevnostní kasárna, která umožnila pobyt posádek a zásobování v horském terénu. Do Alpského valu byly například na hranicích s Francií taktéž zahrnuty pevnostní stavby vzniklé za 1. světové války. Jako typický příklad můžeme uvést dělostřeleckou baterii na hoře Chaberton v nadmořské výšce 3 130 m v oblasti Bardonecchia a Briaconu, která byla postavena v letech 1890 – 1914. V roce 1923 byla tato pevnost reaktivována, tj. znovu vyzbrojena, a v červnu 1940 se zapojila do 2. světové války, kdy ji ovšem velice rychle rozstřílely francouzské moždíře ráže 280 mm. Byť pevnost nespadá do popisovaného období, vzhledem k reaktivaci, tj. zpětnému namontování osmi děl ráže 149 mm do osmi lehce pancéřovaných otočných věží, se jednalo o jednu z nejsilnějších a zároveň nejvýše položených pevností světa, navíc naprosto atypickou.

Betonový pevnostní objekt byl totiž zapuštěn do zpola odtěženého vrcholu hory tak, aby zbylá část vrcholu poskytovala ochranu samotné baterii, jejíž osm pancéřových věží vrchol hory převyšovalo. Naprosto ojedinělým řešením pak bylo umístění věží na vysokých základnách, doslova betonových komínech, aby je nemohl zasypat sníh.

( Na místech vhodných k nasazení tanků vybudovali Italové protitankové překážky )

Při koncipování pevností Alpského valu vyšli Italové ze zkušeností, které načerpali v bojích 1. světové války vedené převážně v horském terénu. Dále měli možnost prozkoumat nejmodernější rakousko – uherské horské forty, které se po skončení války ocitly na jejich území. Na rozdíl od většiny států budovala Itálie nové pevnosti zpravidla z prostého betonu, což sice bylo levnější, objekty však postrádaly potřebnou odolnost. Na druhou stranu byly italské pevnostní objekty maximálně zapuštěny do skalního masivu a na povrch mnohdy vystupovala pouze v betonu modelovaná střílna, popřípadě odolnější střílna s pancéřováním. Itálie si nemohla dovolit zbytečné plýtvání, a proto se podzemí starších tvrzí vyznačuje úzkými chodbami a relativně malými podzemními sály se spartánským vybavením. Drahé výtahy tu nahrazovala strmá točitá schodiště, neboť podzemí bylo vzhledem k specifickému terénu budováno často v několika úrovních. Také tu zcela chybí dělostřelecké otočné věže, podle kterých lze posuzovat technickou kvalitu těch nejlepších pevnostních systémů.

Tvrze Alpského valu můžeme kvalitativně rozdělit na dvě skupiny, a to starší tvrze z 30. let budované podle instrukce 200 z ledna 1931 a moderní nové tvrze série 15 000 budované podle pokynů z 31. prosince 1939. Dodejme, že mladší samostatné objekty byly označeny jako série 700 neboli postazione podle instrukcí ze srpna 1938. Starší tvrze série 200 bývají označovány jako centro di resistenza ( centrum odporu ) a u mladších tvrzí série 15 000 se lze setkat s označením opera, což v překladu znamená dílo, zřejmě podle francouzského ekvivalentu označení tvrze, tj. ouvrage. Toto dělení však není pravidlem, neboť existuje mnoho výjimek.

( Většina objektů Alpského valu nebyla stavěna s použitím železobetonu )

Starší tvrze byly většinou malé, tj. složené pouze z několika objektů, obvykle vyzbrojených pouze jednou střílnou s jednou zbraní. Jako pevnostní dělostřelecká výzbroj byla u nich zužitkována stará lodní výzbroj, například kanony vz. 1881 a 1887 ráže 57 mm na pivotových lodních lafetách. Zbraň chránila masivní pancéřová kasemata vz. 1931 s minimální střílnou umožňující zbrani odměr 50° a náměr v hodnotě – 10°až + 15°. Později docházelo k přezbrojování za účinnější protitankový kanon vz. 1935 ráže 47 mm 47/32 modello 1935.

Pokud byla instalována dělostřelecká výzbroj, tvrze série 200 představovaly pancéřové polokopule, nebo kavernové kasematy pro kanon vz. 1906 ráže 75 mm, který tvořil baterii maximálně čtyř děl působících zpravidla jedním směrem. Údajně bylo do roku 1940 instalováno celkem 101 děl. Zbraň nesla označení 75/27 modello 906 ( též 1906 nebo 06 ). Jak je patrné ze vzoru 1906, jednalo se o starou zbraň firmy Krupp vyráběnou společností Ansaldo, která byla vyráběná jako standardní italský polní kanon nebo pro potřeby opevnění, kde byla lafetována buď do pivotové lafety v pancéřové polokopuli, nebo na lafetu, která se pohybovala na kolejnicích, v kavernové kasematě.

( Další z objektů Alpského valu )

U tohoto provedení byla střílna modelována v betonu, přičemž uvnitř kasematy se nacházela pancéřová deska s uzávěrem. V době míru nebo při ostřelování tvrze nepřítelem byl kanon pomocí lafety na kolejích zatlačen dovnitř a střílna uzavřena. Analogicky by ji obsluha při plnění palebných úkolů vytlačila ze střílny, přičemž hlaveň by vyčnívala minimálním otvorem střílny z objektu. Nevýhodou byl především zoufalý malý 16°odměr střílny. Dostřel polního kanonu činil 10 500 m, ale kavernová kasemata jej zpravidla snižovala na pouhých 4 200 m. V případě polokopule ( pancéřové kasematy ) o hmotnosti 40 tun, se Italové zřejmě poněkud inspirovali u Rakušanů, kdy rozvinuli rakousko – uherskou polokopuli s tzv. minimální střílnou.

Standardní výzbroj Alpského valu však představovaly zastaralé kulomety Fiat modello 14 ráže 6,5 mm, které byly v roce 1935 adaptovány na ráži 8 mm a označeny jako Fiat modello 14/35. V modernějších tvrzích se zřejmě používaly technicky slabé, ale přeci jen modernější těžké kulomety Breda modello 37 ráže 8 mm. Standardním lehkým kulometem italské armády se pak stala Breda modello 30 ráže 6,5 mm. Ačkoliv se o italských opevněních dá říci, že byla vzhledem k jiným státům skutečně maximálně úsporná, Italové nešetřili snad pouze na jediné věci, a to na pancéřování kulometných střílen, které ve srovnání s československými nebo francouzskými střílnami zbytečně předimenzovali, neboť měly hmotnost 3 100 – 3 770 kg. Střílny navíc postrádaly uzávěr poměrně velkého střílnového otvoru s odměrem až 60°. Oproti jiným pevnostním systémům je poněkud kuriózní také použití pancéřových strážnic ( porta garota ) u východů z podzemí vyzbrojených těžkými nebo lehkými kulomety.

( Mnohé pevnůstky byly chytře maskovány do podoby skal )

Kulomety byly dále použity v pancéřových jedno až čtyřstřílnových kopulích vyvinutých v několika typech. Například jednostřílnová kulometní kopule byla Italy označována jako pancéřová kasemata. U starších tvrzí je obvyklá také čtyřstřílnová kopule pro dva kulomety, jejichž jednotlivé poměrně zranitelné střílny poskytovaly odměr 100° a náměr – 15° až + 15°. Vrchlík měl hmotnost 16 000 kg, předpancíř 9 100 kg a zbytek 560 kg připadal na vnitřní zařízení. Pro pozorování sloužily buď speciální střílny pro pozorování, nebo pozorovací zvony o hmotnosti přibližně 5,2 t. I když byla optická signalizace sporadicky využita i v jiných pevnostních systémech, Italové používali optická zařízení se dvěma otvory ve svých pevnostech velice často, navíc zvládli optický signál převádět do hlasové formy, přičemž princip byl funkční pochopitelně pouze za dobré viditelnosti. Podzemní prostory pak byly vybaveny malými dieselagregáty. Velké tvrze byly vybaveny filtroventilačním zařízením, ale posádka se na centrální rozvod napojovala hadicemi plynových masek.

U modernějších tvrzí série 15 000 vzrostl počet budovaných objektů s rozsáhlejším a prostornějším podzemím, které byly stavěny ve větší odolnosti až s 3,5 m silnými stěnami. Jako stavební materiál býval nyní používán také železobeton. Tím se při pohledu zvnějšku zvětšila i velikost objektů, což souviselo také se členitějším půdorysem objektů při použití více střílen. Rovněž zde tvořily nejpočetnější výzbroj kulomety, ale na rozdíl od starších tvrzí série 200 již vzhledem k úsporným opatřením došlo ke zmenšení pancéřových střílen. Střílny protitankových kanonů ráže 47 mm pak postrádaly pancíř úplně.

( Střílny byly v horském terénu téměř neviditelné )

U kanonů ráže 75 mm byly naopak použity speciální pevnostní lafety s těsnící koulí, která zakrývala pancéřovou střílnu, jejíž konstrukce ovšem měla rovněž minimální rozměry. Tato dělostřelecká výzbroj se však zpravidla na místa určení nedostala. Dále byly použity dělostřelecké objekty vyzbrojené horskými houfnicemi Škoda vz. 16 ráže 100 mm, nebo houfnicemi Škoda vz. 14 stejné ráže. Jejich střílny postrádaly pancéřování a byly vytvarovány pouze v betonu. Ojediněle, například na tvrzi Opera 5 v opěrném bodu Vinadio z roku 1939, byly použity minomety ráže 81 mm, které sice působily přímo z objektu, ale z jeho otevřených palebných postavení. Kvůli nedostatku kovů bylo omezeno také používání pancéřových zvonů, zpravidla umístěných ve velkých objektech. Pancéřové zvony pak byly nahrazeny betonovými přístavbami s několika střílnami, které sloužily jak pro pozorování, tak jako tzv. kaponiéry pro obranu vchodů a důležitých střílen.

Tvrzí vzniklo poměrně velké množství a koncepčně jsou si velmi podobné. Je proto velmi obtížné stanovit, která tvrz Alpského valu má nejvíce objektů, nejdelší podzemní systém nebo je nejvíce vyzbrojena. Příkladem můžeme uvést tvrz Santa Caterina B, postavená na Istrijském poloostrově, který od roku 1924 patřil Itálii, nyní se nachází v Chorvatsku. Tvrz se skládala z asi 750 m dlouhého podzemí a 16 pevnostních objektů, z nichž dva představovaly jednoduché vchody. Hlavní výzbroj představovaly čtyři kanony ráže 75 mm umístěné v pancéřových polokopulích. Palba byla řízena ze dvou pozorovacích zvonů umístěných mezi dvojice kanonových střílen. Čelo tvrze chránily dva objekty s pancéřovou střílnou pro těžký kulomet. Dále byly postaveny dva objekty pro jednostřílnové kulometné kopule. Týl bránil objekt s lehkým kulometem a velitel tvrze využíval uprostřed tvrze vybudovanou pozorovatelnu.

( Část objektů tvrze Opera 10 )

Za jednu z největších starších tvrzí Alpského valu, která je navíc poměrně slušně probádána, je však nutno považovat pevnost Marta di Balcone na západní frontě proti Francii. Jelikož po 2. světové válce došlo ke změnám hranic, nachází se objekt nyní na území Francie, asi 5 kilometrů jižně od bývalého italského města Tende. Patřila do sestavy pevnostního sektoru č. V Medija Roja, podúseku č. V/B Marta, ve kterém tvořila 13. opěrný bod, společně s okolními tvrzemi Centro 36, Centro Ronard a Centro Claudio, kavernovým úkrytem pro 60 mužů a mírovými kasárnami Marta.

Samotná tvrz vybudovaná na úbočí hory Balcone di Maria, do jejíhož rámce náleží 13 objektů, je složena z několika organizačních celků. Čelo vytváří tvrz Centro 35 pro tři kulometné objekty po jednom těžkém kulometu Fiat 14/35 s dotací 90 000 nábojů. Z pancéřové strážnice u pomocného východu působil ještě lehký kulomet. Posádku mělo tvořit 19 vojáků a 4 ženisté. Ve střední části pevnosti byla situována tvrz Centro 35 bis se dvěma kulometnými objekty pro dva kulomety Fiat 14/35 a posádkou 21 mužů a 4 ženistů. Směrem k východu se nachází v nadmořské výšce 2 110 m pozorovatelna. Nejdůležitější součástí tvrze představovala 605. baterie stálé pohotovosti. Skládala se z podzemních kasáren a čtyř objektů pro kanony ráže 75 mm vz. 1906 umístěné v kavernách. V muničních skladištích bylo uloženo 9 000 kanonových nábojů. Vstup umožňovaly dva velice jednoduché vchodové objekty. Posádku baterie tvořilo 98 mužů, kteří měli ještě pro účely pevnostního boje vyčleněny pro obranu dva lehké kulomety, zřejmě ve dvou jednoduchých vchodových objektech. Tvrz je netypická použitím úzkokolejné drážky, ale pouze v horní části, tj. od vchodového objektu k 605. baterii. Také převýšení v ostatních částech 1 200 m dlouhého podzemí je značné a zhruba představuje výšku 125 m, což obnáší 450 schodů.

( Do dnešních dní se dochoval i tento objekt, jež je součástí tvrze Opera 27 Colle Panieris )

Z moderních tvrzí série 15 000 můžeme jmenovat tvrz Opera č. 10 vybudovanou v příkré stěně horského štítu Arzalpensattel v průsmyku Monte Croce di Comelico s nadmořskou výškou 1 630 m, který umožňoval průnik údolím horního toku řeky Pád do Pádské nížiny. O významu údolí hovoří fakt, že ještě v roce 1976 zde vznikaly nové pevnostní objekty. Popisovaný prostor měl být v rámci výstavby z roku 1939 přehrazen palbou dvou pevnostních kanonů ráže 75 mm vz. 1906 a výše uvedenou tvrzí č. 10 se šesti 100 mm horskými houfnicemi Škoda vz. 16. Tvrz se skládala z 18 objektů a její podzemí je značně rozsáhlé. V oblasti obce Natz se nachází dělostřelecká tvrz Col Dei Bovi. Chrání přístup na Brixen, respektive Brennerský průsmyk. Tvrz je dislokovaná na pahorku Ochsenbühel. Skládá se z 24 objektů, z nichž čtyři představovaly vchody. Hlavní výzbroj tvořily čtyři 100 mm horské houfnice ve čtyřech objektech a dále baterie tří pevnostních houfnic ráže 75 mm umístěná ve třech objektech. Tvrz měla osazeny dva pozorovací zvony a jednu pancéřovou kulometnou kopuli. Stavba tvrze probíhala od roku 1940.

Zůstává smutným faktem, že velení italské armády, které se rozhodlo vystoupit v roce 1943 z Osy a přejít na stranu Spojenců, nedokázalo využít svých pohraničních opevnění pro odříznutí německých vojsk na svém teritoriu. Zřejmě pro jejich obsazení už v průběhu války chyběly potřebné síly, které lze odhadovat na minimálně 50 000 mužů. Naopak některé úseky opevnění byly v roce 1944 využity německými a italskými fašistickými jednotkami proti Spojencům. Krátce po skončení 2. světové války došlo k vypuknutí tzv. Studené války. Vzhledem k tomu si opevnění na hranicích s Rakouskem, Švýcarskem i Jugoslávií uchovala svůj význam a Italové je udržovali v bojeschopném stavu až do pádu železné opony. Objekty byly nově vyzbrojeny například belgickými kanony ráže 90 mm. Probíhala však i výstavba nových, například pro tankové věže. Střílny existujících objektů byly maskovány okenicemi. Vzhledem k dlouholetému využívání a odlehlosti a také k relativně menším množstvím pancéřových prvků, které se nevyplatilo vytrhat a dát do šrotu, se toto opevnění dochovalo ve velice dobrém stavu.

 
© 2008 - druhasvetova.com design by Jakub M.       TOPlist        archiv - o webu - kontakt
.